ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.3741.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 3741/2021-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Credendo – Short-Term EU Risks úvěrová pojišťovna, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27245322, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M, advokátem, se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, proti žalovanému ŠKODA PRAHA a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 1444/2, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 00128201, zastoupenému JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Křižovnické nám. 193/2, PSČ 110 00, o zaplacení částky 36.381.182 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 197/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2021, č. j. 23 Co 185/2021-235, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 143.167,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. ledna 2021, č. j. 43 C 197/2020-143, zamítl žalobu, jíž se žalobce (Credendo – Short-Term EU Risks úvěrová pojišťovna, a. s.) domáhal po žalovaném (ŠKODA PRAHA a. s.) zaplacení částky 36.381.182 Kč s 10% úrokem z prodlení za dobu od 10. října 2019 do zaplacení (bod I. výroku), a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 322.307,70 Kč (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za prokázané následující skutečnosti:
[1] Společnost KRÁLOVOPOLSKÁ RIA, a. s., (dále jen „společnost K“) jako zhotovitel uzavřela se společností ŠKODA PRAHA Invest s. r. o. (dále jen „společnost ŠPI“ nebo „právní předchůdce žalovaného“) jako objednatelem dne 10. září 2009 smlouvu o dílo č. EPRKO/3811002/029, jejímž předmětem byl projekt „Komplexní obnova Elektrárny Prunéřov II. – OB04 – Vodní hospodářství“ (dále též jen „smlouva o dílo“). V článku 8 smlouvy se smluvní strany dohodly na zajištění některých závazků ze smlouvy o dílo bankovní zárukou.
[2] Dne 23. srpna 2010 žalobce (v té době zapsaný v obchodním rejstříku pod obchodní firmou KUPEG úvěrová pojišťovna, a. s.) jako pojistitel a společnost K jako pojistník a pojištěný uzavřeli pojistnou smlouvu č. 303000121 (dále jen „pojistná smlouva“), jejímž předmětem bylo pojištění rizika čerpání bankovní záruky vystavené oprávněnou osobou, v důsledku tvrzení žalovaného jako beneficienta bankovní záruky, že došlo k porušení povinností společnosti K vyplývajících ze smlouvy o dílo. Šlo o rámcovou pojistnou smlouvu s celkovým limitem pojistného plnění ve výši 120.000.000 Kč, na jejímž základě měly být uzavírány jednotlivé dílčí pojistné smlouvy, a to v souladu s článkem IV. odst. 4 pojistné smlouvy tak, že pojistitel vydá na základě žádosti pojištěného na každý jeho závazkový vztah pojistné rozhodnutí. V den uzavření pojistné smlouvy byla na žádost společnosti K vydána pojistná rozhodnutí Z8-01 s limitem garančního plnění ve výši 18.581.255 Kč a Z10-01 s limitem garančního plnění ve výši 43.356.263 Kč. V obou případech byla jako oprávněná osoba (příjemce pojistného plnění) uvedena Československá obchodní banka, a. s. (dále jen „banka“), s tím, že pojistnou událostí bude čerpání bankovní záruky (vystavené bankou ve prospěch právního předchůdce žalovaného) na základě prohlášení beneficienta, že došlo k porušení povinností vyplývajících ze smlouvy o dílo.
[3] Dne 23. srpna 2010 žalobce, společnost K, banka a právní předchůdce žalovaného uzavřeli dohodu o postupu pro případ pojistné události v důsledku neoprávněného čerpání záruky (dále též jen „dohoda o postupu“). Smluvní strany se v ní dohodly, že pro případ „neoprávněného čerpání záruky“ (vystavené bankou ve prospěch právního předchůdce žalovaného k zajištění závazků společnosti K vyplývajících ze smlouvy o dílo) právním předchůdcem žalovaného a „následného poskytnutí pojistného plnění ze strany žalobce ve prospěch banky je žalobce oprávněn vůči právnímu předchůdci žalovaného uplatnit namísto společnosti K nárok na vrácení částky ve výši neoprávněného čerpání záruky“ (článek II. body 1. a 2. dohody). Dle článku II. bodu 3. dohody se pak „neoprávněným čerpáním záruky rozumí každé čerpání záruky, jehož neoprávněnost bude prokázána v soudním, arbitrážním, insolvenčním, případně v jiném obdobném řízení, nebo uznána právním předchůdcem žalovaného na základě dohody, dohody o narovnání nebo jiné smluvní dohody, nebo uznána právním předchůdcem žalovaného jednostranným prohlášením o uznání, popřípadě jiným jednostranným úkonem“.
[4] V dodatku č. 18 ze dne 24. listopadu 2017 (dále jen „dodatek“) se právní předchůdce žalovaného a společnost K dohodli (mimo jiné) na změně článku 8 smlouvy o dílo tak, že (podle nového znění) je zhotovitel povinen v souladu se smlouvou předložit objednateli bankovní záruky za provedení díla ve formě neodvolatelných bankovních záruk vyplatitelných na první písemné požádání a bez námitek, a to až do výše 10 % z celkové smluvní ceny díla. Hodnota bankovních záruk za provedení díla je použitelná objednatelem k vyrovnání části nároku objednatele vyplývající z nesplnění povinností zhotovitele podle smlouvy o dílo. Platnost bankovních záruk bude končit 15. srpna 2019. Jestliže zhotovitel nepředloží bankovní záruky s platností až do 15. srpna 2019, je zhotovitel povinen předložit objednateli nové bankovní záruky tak, aby odpovídaly podmínkám smlouvy, a to s platností minimálně jeden rok od data vystavení. Tyto musí zhotovitel vždy prodloužit minimálně o jeden rok nejpozději 30 dnů před expirací aktuálně platných bankovních záruk až do 15. srpna 2019. V případě, že zhotovitel nové bankovní záruky v uvedené lhůtě nepředloží, je objednatel oprávněn čerpat bankovní záruky aktuálně platné, přičemž obdržené finanční prostředky z bankovní záruky je oprávněn držet jako jistotu až do 15. srpna 2019 a z této jistoty je oprávněn kdykoli uspokojit jakékoli své nároky vyplývající z neplnění povinností zhotovitele ze smlouvy o dílo.
[5] Záruční listinou datovanou 2. června 2015 a označenou jako „bankovní záruka č. PRAGGO0010820“ banka vystavila z příkazu a na účet společnosti K neodvolatelnou záruku za řádné a včasné provedení díla dle smlouvy o dílo, a to až do maximální výše 79.705.121 Kč (dále též jen „bankovní záruka“). Banka se zavázala vyplatit bezodkladně, na první písemnou žádost, bez jakýchkoli námitek a bez přezkoumání právního vztahu mezi zhotovitelem a objednatelem na označený účet jakoukoli částku až do maximální výše zaručené částky, aniž by se musel zdůvodňovat požadavek na částku uvedenou v žádosti. Záruka byla platná do 9. prosince 2017 a případná žádost o výplatu musela být doručena nejpozději v poslední den platnosti záruky. Rozhodnutím banky ze dne 5. prosince 2017 byla následně platnost bankovní záruky (nově jen pro částku 41.022.168 Kč) prodloužena do 16. prosince 2018.
[6] V průběhu provádění díla došlo také k úpravě garančního pojištění, když doba pojištění byla prodloužena do 31. prosince 2018, u pojistného rozhodnutí Z10-01 pak byl snížen limit garančního plnění na částku 24.782.216 Kč.
[7] Vzhledem k tomu, že nedošlo k prolongaci bankovní záruky, právní předchůdce žalovaného požádal dopisem ze dne 21. listopadu 2018 banku o vyplacení celé zaručené částky ve výši 41.022.168 Kč. Banka vyplatila právnímu předchůdci žalovaného požadovanou částku dne 3. prosince 2018.
[8] Žalobce vyplatil následně bance (na základě její žádosti) pojistné plnění dle záručních pojistek Z8-01 a Z10-01 v celkové výši 41.022.168 Kč (dvěma platbami ve výši 16.239.952 Kč a 24.782.216 Kč provedenými dne 5. února 2019 na účet banky).
[9] Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. srpna 2017, č. j. KSBR 30 INS 14437/2017-A-32, zjistil úpadek společnosti K a usnesením ze dne 29. března 2019, č. j. KSBR 30 INS 14437/2017-B-475, prohlásil na její majetek konkurs. Účastníci řízení, společnost K a její insolvenční správce jednali o uzavření dohody o narovnání, podle které by žalovaný (jako právní nástupce společnosti ŠPI převedl částku 36.381.182 Kč na účet žalobce. Vzhledem k negativnímu postoji věřitelského výboru společnosti K nebyla dohoda o narovnání v tomto znění uzavřena.
[10] Žalovaný dne 20. prosince 2019 uzavřel s insolvenčním správcem společnosti K dohodu o narovnání, podle které peněžní prostředky ve výši 41.022.168 Kč, které žalovaný ke dni podpisu dohody držel ve své dispozici jako jistotu, budou použity tak, že žalovaný si ponechá částku 3.140.986 Kč k uspokojení svých nároků z titulu náhradního odstranění reklamovaných vad díla a částku ve výši 1.500.000 Kč k úhradě režijních nákladů spojených s náhradním odstraněním reklamovaných vad. Zbývající část finančních prostředků ve výši 36.381.182 Kč, kterou před podpisem dohody o narovnání žalovaný složil do notářské úschovy, bude vyplacena na účet majetkové podstaty společnosti K (což se následně také stalo).
3. Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §555, §2029, §2034 odst. 1, §2035 odst. 1, §2038 a §2039 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), jakož i na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2012, a v usnesení ze dne 19. září 2018, sp. zn. 29 Cdo 4790/2016 – uzavřel, že žaloba není důvodná.
4. Podle názoru soudu prvního stupně vyčerpal právní předchůdce žalovaného (pro další část odůvodnění není rozlišování mezi společností ŠPI a žalovaným jakožto nástupnickou společností zaniklé společnosti ŠPI významné, dále tedy jen „žalovaný“) bankovní záruku ve výši 41.022.168 Kč oprávněně poté, co společnost K nezajistila prodloužení bankovní záruky alespoň 30 dnů před tím, než její platnost měla (16. prosince 2018) skončit. Žalovaný v souladu se smlouvou o dílo následně držel vyplacenou částku jako jistotu až do 15. srpna 2019, poté ji (z důvodů na straně společnosti K, jež souvisely s probíhajícím insolvenčním řízením na její majetek) složil do notářské úschovy, z níž byla po uzavření dohody o narovnání vyplacena „do konkursní podstaty“ společnosti K. Podmínky pro to, aby čerpání bankovní záruky mohlo být v souladu s článkem II. bodu 3. dohody o postupu považováno za neoprávněné, nebyly splněny. Žalobce ostatně svou pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti K a jeho pohledávka byla zjištěna.
5. V řízení nebylo prokázáno, že by pravou vůlí smluvních stran dohody o postupu mělo být něco jiného, než co plyne z písemného textu dohody. Výklad projevu vůle účastníků dohody by bylo třeba provést tehdy, pokud by v řízení vyšlo najevo, nebo bylo tvrzeno, že tímto právním jednáním by mělo být zastřeno jiné právní jednání ve smyslu §555 odst. 2 o. z. K ničemu takovému však v řízení nedošlo. Soud prvního stupně proto také nevyhověl návrhu žalobce na doplnění dokazování k otázce výkladu projevu vůle smluvních stran (emailovou komunikací insolvenčního správce společnosti K, zápisy z jednání mezi žalovaným a insolvenčním správcem, zápisy z jednání představenstva žalovaného za dobu od 1. dubna 2019 do 31. ledna 2020 a výslechem označených svědků).
6. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 2021, č. j. 23 Co 185/2021-235, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 214.750,80 Kč (druhý výrok).
7. Odvolací soud předeslal, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a na základě provedených důkazů dospěl ke správným skutkovým závěrům. Výhrady, jež žalobce vznášel k postupu soudu prvního stupně, který neprovedl některé z žalobcem navržených důkazů, pak úzce souvisí s posouzením správnosti právních závěrů soudů prvního stupně, odvolací soud se proto jimi zabýval až v těchto souvislostech.
8. Podstata sporu mezi účastníky, pokračoval odvolací soud, spočívá v posouzení aktivní věcné legitimace žalobce k vymáhání požadovaného plnění, když není pochyb o tom, že žalovaný měl předmětné plnění poskytnout, sporné bylo jen to, zda byl povinen plnit žalobci nebo společnosti K.
9. Odvolací soud přitom dospěl k následujícím právním závěrům:
[1] Pro posouzení bankovní záruky měl soud prvního stupně správně (s ohledem na datum vydání záruční listiny) za rozhodnou úpravu obsaženou v §2029 a násl. o. z. Správný je i jeho závěr, že bankovní záruka byla čerpána v souladu se záruční listinou a příslušnými ujednáními smlouvy o dílo, přičemž takto získané prostředky žalovaný následně oprávněně držel jako jistotu až do 15. srpna 2019.
[2] Jde-li o „další osud“ vyčerpaných finančních prostředků (po uplynutí doby, po kterou je mohl žalovaný držet jako jistotu), je nutné za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – při absenci obdobné úpravy jaká byla dříve obsažena v §321 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku (dále jen „obch. zák.“ nebo „obchodní zákoník“) – vycházet z právní úpravy bezdůvodného obohacení dle §2991 o. z. Žalovaný získal z bankovní záruky plnění, jehož právní důvod (plynoucí ze smlouvy o dílo) později odpadl, když ke dni 15. srpna 2019 uplynula doba, po kterou byl žalovaný oprávněn předmětnou částku jako jistotu držet. Vzhledem k tomu, že šlo o vztah mezi žalovaným a společností K, je namístě závěr, že ochuzenou je právě tato společnost, neboť na její úkor byla bankovní záruka čerpána (ona je dlužníkem, který je povinen podle §2039 odst. 1 o. z. nahradit bance vyplacené plnění). Poté již prostředky vyčerpané z bankovní záruky představovaly jistotu poskytnutou za splnění závazků společnosti K ze smlouvy o dílo. Z výše uvedeného vyplývá, že aktivně legitimovanou ve vztahu k předmětnému plnění byla primárně právě společnost K (respektive později její insolvenční správce).
[3] Na tomto závěru ničeho nemění ani pojistná smlouva uzavřená mezi společností K a žalobcem. Jde o vztah, jehož se žalovaný neúčastní a nemůže se proto ani (bez dalšího) promítnout do právních poměrů mezi žalovaným a společností K, a to ani tehdy, poskytl-li žalobce podle pojistné smlouvy bance pojistné plnění ve výši čerpané bankovní záruky.
[4] Při výkladu dohody o postupu (zejména pojmu „neoprávněného čerpání záruky“) měl soud prvního stupně postupovat podle právní úpravy účinné v době uzavření této dohody, tj. podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a §266 obch. zák. Jakkoli tato právní úprava rovněž akcentuje význam vůle jednající osoby, nelze přehlédnout, že tato vůle má relevanci jen potud, byla-li skutečně vyjádřena a není-li s jazykovým vyjádřením v rozporu. Pojem „neoprávněné“ čerpání bankovní záruky je proto třeba vyložit ve smyslu citovaných ustanovení tak, aby i při zohlednění vůle jednajících osob nedošlo ke změně či nahrazení projevu vůle, tak jak byl vyjádřen. Použitý pojem zahrnuje ty případy, kdy žalovaný nebyl oprávněn čerpat bankovní záruku, tj. kdyby ji čerpal v rozporu se záruční listinou nebo v rozporu s dohodou účastníků (smlouvou o dílo). Ani jedna z těchto variant však v daném případě nenastala, neboť žalovaný při čerpání bankovní záruky postupoval jak v souladu se záruční listinou, tak v souladu s uzavřenou smlouvou o dílo.
[5] „Neoprávněnost“ čerpání bankovní záruky nelze dovozovat ex post jen z toho, že peněžitá jistota (již ne bankovní záruka), držená oprávněně žalovaným, nebyla v plném rozsahu použita (na úhradu pohledávek objednatele), pročež následně (po 15. srpnu 2019) vznikla žalovanému povinnost nepoužitou část jistoty vypořádat (vrátit ji společnosti K jako bezdůvodné obohacení podle §2991 o. z.); o vypořádání neoprávněně čerpané bankovní záruky nejde. V poměrech projednávané věci se proto (oproti mínění žalobce) neprosadí ani závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4790/2016 nebo v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. září 2018, sp. zn. 31 Cdo 3936/2016 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 79/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 79/2019“).
[6] Ze samotného jednání zúčastněných osob o narovnání nemůže pro vztah mezi účastníky nic podstatného plynout za situace, kdy dohoda o narovnání uzavřena nebyla. Z postoje stran je zřejmé toliko to, že žalovaný si byl vědom povinnosti plnit konkrétní částku, nelze však odtud dovozovat uznání tohoto závazku ve vztahu ke konkrétní osobě (žalobci).
[7] Výklad sporého pojmu provedl soud prvního stupně v kontextu dané věci správně, přičemž žalobcem navrhované další důkazy nemohly na tomto závěru ničeho změnit; měly totiž směřovat k prokázání takové vůle účastníků, která je v rozporu s jazykovým vyjádřením jejího projevu. Za těchto okolností však nemá vůle účastníků ve smyslu výše citované zákonné úpravy i rozhodovací praxe význam, nebylo proto namístě k této otázce vést dokazování a provedené důkazy hodnotit.
[8] Žalobce by aktivní legitimaci k vymáhání předmětného plnění vůči žalovanému mohl získat v zásadě jen na základě postoupení pohledávky podle ustanovení §524 odst. 1 obč. zák. (respektive nyní §1879 o. z.), takové postoupení však z dohody o postupu nelze dovodit. I kdyby žalovaný čerpal bankovní záruku neoprávněně, plyne z dohody o postupu pouze to, že žalobce je oprávněn uplatnit nárok na vrácení částky ve výši neoprávněného čerpání vůči žalovanému (jeho právním předchůdci) namísto společnosti K. Není však zřejmé, zda se má žalobce na základě tohoto ujednání stát věřitelem takové (budoucí) pohledávky, či zda má tento nárok (svědčící stále společnost K) pouze „uplatnit“ (např. vlastním jménem na účet společnosti K); v takovém případě by ovšem plněním žalovaného ve prospěch společnosti K jeho dluh zanikl bez ohledu na to, zda nárok na plnění byl oprávněna uplatnit i žalobce.
[9] Lze shrnout, že žalovanému dne 15. srpna 2019 vznikla povinnost vrátit nespotřebovanou část jistoty zhotoviteli (společnosti K) z titulu bezdůvodného obohacení. Tím, že plnění poskytl, splnil žalovaný svůj existující dluh. Žalobce nebyl k přijetí tohoto plnění oprávněn, neboť na něj tento nárok (ani ze zákona, ani smluvně) nepřešel.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (v dovolání blíže označené) rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení následujících otázek:
[1] Za jakých okolností lze při výkladu smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku rezignovat na zjišťování úmyslu jednajících osob a okolností souvisejících s projevem vůle ve smyslu §266 odst. 1 a 3 obch. zák.?
[2] Je praxe dovolacího soudu týkající se výkladu projevu vůle vyslovené za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, použitelná při výkladu vůle projevené za účinnosti obchodního zákoníku a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku?
[3] Lze vyložit smluvní ujednání výlučně na základě jeho jazykového vyjádření (a považovat veškeré důkazy navrhované účastníkem řízení k prokázání úmyslu jednajících smluvních stran a k okolnostem souvisejícím s vykládaným projevem vůle za nadbytečné), a lze tak učinit i tehdy, obsahuje-li vykládané smluvní ujednání jiné než zákonem definované pojmy a výrazy?
[4] Lze považoval čerpání bankovní záruky za „neoprávněné“, jestliže se strany v ujednání o bankovní záruce dohodnou, že oprávněná strana může čerpat prostředky z bankovní záruky jako jistotu a ponechat si je po smluvenou dobu, ta ale zadržuje odčerpané prostředky z bankovní záruky v rozsahu, který převyšuje její nároky (bankovní zárukou zajištěné) i po uplynutí sjednané doby?
12. Dovolatel nepovažuje za správný postup odvolacího soudu, který dohodu o postupu, jež neobsahuje výraz zákonem definovaný (pojem „neoprávněné“ čerpání bankovní záruky), vyložil jen na základě jejího vlastního textu a odmítl provést (pro nadbytečnost) důkazy navrhované k prokázání skutečné vůle stran. Dovolatel si je vědom toho, že výkladem nelze právní úkon měnit, doplňovat nebo nahrazovat. Nic takového ovšem v řízení nepožadoval. Snažil se pouze prokázat, s jakým úmyslem smluvní strany dohodu o postupu uzavíraly a jakým způsobem ji následně (ještě v roce 2019 při jednání o uzavření dohody o narovnání) vykládaly.
13. Za absurdní má dovolatel závěr soudů nižších stupňů, podle kterého neoprávněným čerpáním bankovní záruky ve smyslu dohody o postupu může být výlučně případ, kdy již samotné převzetí finančních prostředků do dispozice žalované bude neoprávněné. Taková situace by prakticky nemohla nastat. Úmyslem smluvních stran bylo uzavřít dohodu o postupu pro případ, že čerpání bankovní záruky bude sice v době čerpání považováno za oprávněné, avšak následně žalovaný uzná či bude v soudním či jiném řízení zjištěno, že není oprávněn si vyplacené finanční prostředky ponechat.
14. Podle dovolatele žalovaný uznal, že z titulu bankovní záruky získal do své dispozice částku o 36.381.182 Kč vyšší, než činily zajištěné závazky společnosti K ze smlouvy o dílo, a že tyto prostředky držel po 15. srpnu 2019 v rozporu se smlouvou o dílo, a je tudíž povinen je vrátit. Odvolací soud přitom pominul, že žalovaný získal tyto prostředky jednak na úkor žalobce, nikoli společnosti K, jednak si smluvní strany ujednaly v dohodě o postupu odlišný způsob vzájemného vypořádání částky čerpané žalovaným z titulu bankovní záruky a refundované žalobcem bance nad rámec pohledávek, na jejichž zajištění sloužila bankovní záruka i pojištění žalobce.
15. Závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu ignoroval odvolací soud podle dovolatele i při samotném posouzení (ne)oprávněnosti čerpání bankovní záruky. Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4790/2016 dospěl k závěru, že i oprávněné čerpání bankovní záruky se může stát neoprávněným uplynutím doby. V R 79/2019 pak dovodil, že je-li následně zjištěno, že věřitel získal v souladu s bankovní zárukou plnění, na něž neměl vůči dlužníku nárok, musí takové plnění vrátit tomu, na jehož úkor se tak stalo.
16. V doplňujících podáních ze dne 27. ledna 2022 a 12. února 2024 dovolatel uplatněnou dovolací argumentaci dále rozvíjí a poukazuje na řadu dalších (podle něj pro posouzení dané věci významných) rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
17. Žalovaný ve vyjádření (ze dne 5. října 2021), jakož i v reakci na repliku dovolatele (ze dne 18. května 2022) navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné, maje napadané rozhodnutí za věcně správné. Oba soudy podle něj vyřešily všechny rozhodné otázky hmotného i procesního práva v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel nesprávně směšuje neoprávněné čerpání bankovní záruky a vrácení finančních prostředků z řádně čerpané bankovní záruky (které žalovaný v souladu se smlouvou o dílo držel jako jistotu k uspokojení svých případných pohledávek za zhotovitelem). Žalovaný rovněž odmítá, že by kdy došlo k potvrzení neoprávněnosti čerpání bankovní záruky způsobem stanoveným v dohodě o postupu. Výklad dohody o postupu shledává souladným s ustálenou judikaturou a odpovídajícím obsahu a významu použitých pojmů. Dovolatelem zastávaný výklad vedoucí k závěru, podle kterého může být neoprávněným i takové čerpání bankovní záruky, kdy žalovaný čerpal a následně použil finanční prostředky z bankovní záruky plně v souladu se záruční listinou i smlouvou o dílo, považuje za absurdní.
18. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
19. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
20. Z dovoláním formulovaných otázek, jakož i z navazující argumentace uplatněné v dovolání je zřejmé, že dovolatelovy výhrady se soustředí k postupu soudů obou stupňů při výkladu pojmu „neoprávněného“ čerpání bankovní záruky obsaženého v dohodě o postupu, od něhož se následně odvíjejí úvahy soudů o tom, komu byl žalovaný povinen vrátit částku odpovídající rozdílu mezi tím, co obdržel jako plnění z bankovní záruky (a ponechal si v souladu se smlouvou o dílo jako jistotu k zajištění úhrady případných budoucích pohledávek vůči zhotoviteli díla) a tím, co skutečně použil na úhradu zajištěných pohledávek ze smlouvy o dílo.
21. Potud však právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Z ní se podávají následující závěry:
[1] Ve vztahu mezi zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a kodexy soukromého práva zrušenými k 1. lednu 2014 nepochybně platí, že při výkladu právního úkonu (právního jednání) se použijí výkladová pravidla upravená v tom předpisu, jímž se řídí obsah a forma tohoto úkonu (jednání) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020, uveřejněný pod číslem 56/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 56/2022“), jakož i judikaturu tam dále citovanou].
[2] Z ustanovení §266 obch. zák. se podává, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy. Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy. Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě (§266 odst. 2 obch. zák.) soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v §266 odst. 3 obch. zák. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další). K tomu srov. judikaturu shrnutou Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 15. února 2023, sp. zn. 23 Cdo 3063/2022.
[3] Ustanovení §266 odst. 1 obch. zák., podle něhož projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, pro účely výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích pouze doplňuje, nikoliv nahrazuje §35 odst. 2 obč. zák., v němž se stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019, nebo opět důvody rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3063/2022, včetně judikatury tam dále citované).
[4] Jinak řečeno, výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem. Výklad právního úkonu slouží k odstranění pochybností o tom, jaká vůle jím byla projevena, výkladem lze proto pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat. Za pomoci výkladu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu, výkladem nelze ani zjistit něco, co zjevně nebylo učiněno (srov. opět důvody R 56/2022).
22. Napadené rozhodnutí z mezí vytyčených touto judikaturou nijak nevybočilo. Odvolací soud při výkladu sporného ujednání přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, přesvědčivě vysvětlil, proč v dané věci nelze použít jiná výkladová pravidla a proč nelze akceptovat výklad dohody o postupu (respektive v něm použitého pojmu „neoprávněné“ čerpání bankovní záruky) prosazovaný dovolatelem. O tom, že takový výklad by odporoval tomu, co plyne z jazykového vyjádření textu předmětné dohody, nemá pochyb ani Nejvyšší soud.
23. Výklad provedený odvolacím soudem, ústící v závěr, podle kterého použitý pojem „neoprávněné“ čerpání bankovní záruky zahrnuje ty případy, kdy žalovaný nebyl oprávněn bankovní záruku čerpat, tj. kdy by ji čerpal v rozporu se záruční listinou (což by byla situace nepochybně výjimečná až raritní), či v rozporu s podmínkami upravenými ve smlouvě o dílo (k čemuž by naopak reálně mohlo dojít nepoměrně častěji), nepovažuje dovolací soud (v daných poměrech) ani za zjevně nepřiměřený.
24. Nejvyšší soud (oproti dovolateli) nepokládá za přiléhavé ani srovnání nyní projednávané věci s poměry, z nichž vycházel Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4790/2016 a v R 79/2019. Tam Nejvyšší soud řešil otázku výkladu §321 odst. 4 obch. zák. (jehož obdoba se již v právní úpravě účinné od 1. ledna 2014 nenachází), a to ve vazbě na podmínky vzniku oprávnění dlužníka požadovat po věřiteli vrácení plnění, které na jeho úkor neoprávněně získal na základě bankovní záruky. Usuzovat odtud na možné řešení sporu mezi pojišťovnou a osobou oprávněnou z bankovní záruky o výklad konkrétního ujednání, které dotčené strany formulovaly pro případ specifikovaný v dohodě o postupu, zjevně bez dalšího nelze.
25. K výše řečenému lze pro doplnění poznamenat, že všechny zúčastněné subjekty, které se v různých fázích a v různém postavení podílely na realizaci předmětného projektu (provedení díla či poskytnutí zajištění jednotlivých závazků s touto akcí souvisejících) patří mezi profesionály ve svých oborech, přičemž jde současně o velké obchodní korporace s dostatečnými personálními a materiálními zdroji k provádění nejsložitějších ekonomických i právních operací. Lze tudíž očekávat, že i jejich postup při uzavírání smluv a formulaci jednotlivých ujednání v ní obsažených (jakož i výsledky této činnosti) tomu odpovídá.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 5. října 2021 a vyjádření k doplnění dovolání ze dne 18. května 2022), která podle ustanovení §7 bodu 7., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí za jeden úkon (z tarifní hodnoty ve výši 36.381.182 Kč) částku 58.860 Kč (celkem za dva úkony 117.720 Kč), dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (celkem 600 Kč) [§13 odst. 4 advokátního tarifu] a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 24.847,20 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 143.167,20 Kč.
27. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu