ECLI:CZ:NS:2024:29.ICDO.116.2023.1
KSPL 20 INS 3123/2012
139 ICm 3318/2013
sp. zn. 29 ICdo 116/2023-412
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Insolvenční agentury v. o. s. , se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 29115540, jako insolvenčního správce dlužníka PREFA-BETON Cheb, spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Kateřinou Lukešovou, advokátkou, se sídlem v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135/1, PSČ 293 01, proti žalovanému Metrostavu a. s. , se sídlem v Praze 8, Koželužská 2450/4, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 00014915, zastoupenému Jiřím Hřídelem, advokátem, se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, PSČ 397 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 139 ICm 3318/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka PREFA-BETON Cheb, spol. s r. o. , se sídlem v Chebu, Podhradská 676/7, PSČ 350 02, identifikační číslo osoby 49791656, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 3123/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2023, č. j. 139 ICm 3318/2013, 103 VSPH 480/2021-388 (KSPL 54 INS 3123/2012), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2023, č. j. 139 ICm 3318/2013, 103 VSPH 480/2021-388 (KSPL 54 INS 3123/2012), se zrušuje v potvrzujícím výroku o věci samé; v rozsahu vymezeném potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu se dále zrušuje i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. února 2021, č. j. 139 ICm 3318/2013-338, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. září 2022, č. j. 139 ICm 3318/2013-370, a věc se vrací ve zrušeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Odpůrčí žalobou podanou 3. října 2013 se žalobce (Insolvenční agentura v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka PREFA-BETON Cheb, spol. s r. o.) domáhal [po změně žaloby, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) připustil usnesením v průběhu jednání konaného dne 12. prosince 2013, (č. l. 89, 92)] vůči žalovanému (Metrostavu a. s.) určení, že:
[1] Ujednání obsažené v článku IV. odst. 5 písm. f/ smlouvy o dílo č. 08010287/Ap, uzavřené dne 2. června 2008 mezi dlužníkem (jako zhotovitelem) a žalovaným (jako objednatelem) [dále též jen „první smlouva o dílo“], které stanoví, že v případě vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku zhotovitele platí, že se snižuje cena díla o 20 % z ceny díla bez daně z přidané hodnoty, je neúčinným právním úkonem.
[2] Ujednání obsažené v článku IV. odst. 2 smlouvy o dílo č. 9080079, uzavřené dne 21. dubna 2009 mezi dlužníkem (jako zhotovitelem) a žalovaným (jako objednatelem) [dále jen „druhá smlouva o dílo“], které stanoví, že pro případ vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka, pro případ kdy z jakýchkoliv důvodů dlužník nebude moci dostát svým závazkům vyplývajícím z poskytnuté záruky za jakost, nebo pro případ, kdy jeho závazky z poskytnuté záruky za jakost zaniknou, platí, že cena díla bez daně z přidané hodnoty, je snížena o dohodnutou cenu záruky (20 % z ceny díla), je neúčinným právním úkonem.
[3] Ujednání ve smlouvě o dílo č. OS 10500221, uzavřené dne 5. října 2010 mezi dlužníkem (jako zhotovitelem) a žalovaným (jako objednatelem) [dále jen „třetí smlouva o dílo“], které stanoví, že v případě vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku zhotovitele platí, že se snižuje cena díla o 20 % z ceny díla (bez daně z přidané hodnoty), je neúčinným právním úkonem.
2. Rozsudkem ze dne 17. prosince 2013, č. j. 139 ICm 3318/2013-94, insolvenční soud
[1] Zamítl žalobu „v celém rozsahu“ (bod I. výroku, první věta), s tím, že „žalobou napadené úkony dlužníka nejsou neúčinné“ (bod I. výroku, druhá věta).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2014, č. j. 139 ICm 3318/2013, 103 VSPH 200/2014-125 (KSPL 54 INS 3123/2012):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. února 2017, č. j. KSPL 54 INS 3123/2012, 139 ICm 3318/2013, 29 ICdo 13/2015-155, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. října 2014 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení [ jde o rozsudek posléze uveřejněný pod číslem 139/2018 Sb. rozh. obč., který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] .
5. Usnesením ze dne 30. ledna 2018, č. j. 139 ICm 3318/2013, 103 VSPH 200/2014-168 (KSPL 54 INS 3123/2012), odvolací soud zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 17. prosince 2013 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Podáním datovaným 23. července 2018, označeným „Úprava petitu žaloby“ (č. l. 183-184), změnil žalobce žalobní návrh ohledně třetí smlouvy o dílo tak, že požadoval, aby bylo určeno, že ujednání ve třetí smlouvě, které stanoví, že v případě vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku zhotovitele platí, „že se snižuje cena díla o výši všech realizovaných i budoucích pozastávek, a to ke dni vydání rozhodnutí o úpadku,“ je neúčinným právním úkonem. Nově dále požadoval, aby mu žalovaný zaplatil do majetkové podstaty dlužníka částku 2.606.067,16 Kč. Insolvenční soud o tomto podání rozhodl usnesením vydaným v průběhu jednání konaného dne 26. července 2018 (č. l. 187) tak, že změna žaloby se připouští.
7. Rozsudkem ze dne 14. března 2019, č. j. 139 ICm 3318/2013-243, insolvenční soud:
[1] Určil, že ujednání obsažené v článku IV. odst. 5 písm. f/ první smlouvy o dílo, které stanoví, že v případě vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku zhotovitele platí, že se snižuje cena díla o 20 % z ceny díla bez daně z přidané hodnoty, je neúčinným právním úkonem (bod I. výroku).
[2] Určil, že ujednání obsažené v článku IV. odst. 2 druhé smlouvy o dílo, které stanoví, že pro případ vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka, pro případ kdy z jakýchkoliv důvodů dlužník nebude moci dostát svým závazkům vyplývajícím z poskytnuté záruky za jakost, nebo pro případ, kdy jeho závazky z poskytnuté záruky za jakost zaniknou, platí, že cena díla bez daně z přidané hodnoty, je snížena o dohodnutou cenu záruky (20 % z ceny díla), je neúčinným právním úkonem (bod II. výroku).
[3] Určil, že ujednání třetí smlouvy o dílo, které stanoví, že v případě vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku zhotovitele platí, že se snižuje cena díla o výši všech realizovaných i budoucích pozastávek, a to ke dni vydání rozhodnutí o úpadku, je neúčinným právním úkonem (bod III. výroku).
[4] Uložil žalovanému zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 2.606.067,16 Kč (bod IV. výroku).
[5] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 21.513 Kč (bod V. výroku).
8. K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 8. července 2020, č. j. 139 ICm 3318/2013, 103 VSPH 449/2014-277 (KSPL 54 INS 3123/2012), zrušil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 14. března 2019 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Rozsudkem ze dne 4. února 2021, č. j. 139 ICm 3318/2013-338, ve znění (opravného) usnesení ze dne 19. září 2022, č. j. 139 ICm 3318/2013-370, insolvenční soud:
[1] Odpůrčí žalobu zamítl (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozhodnutí plnou náhradu nákladů řízení ve výši, která bude uvedena v písemném vyhotovení rozsudku (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobci zaplatit státu na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 200 Kč (bod III. výroku).
10. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §265 a 267 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a z ustanovení §5 a §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
11. Smlouvy o dílo nejsou neplatné. Sjednáním insolvenční doložky nezneužil žalovaný své dominantní postavení na trhu; žalovaný byl (a je) významnou stavební společností na českém území, nikoli však jedinou. Dlužník pak nepodnikal regionálně, ale realizoval zakázky na celém území České republiky. Z výslechu členů vedení dlužníka vyplynulo, že insolvenční doložky akceptovali jako zohlednění rizika případného úpadku zhotovitele v době, kdy běží záruční lhůta zhotoveného díla.
12. Smlouvy o dílo pak nejsou neúčinnými zvýhodňujícími právními úkony, když ke sjednání insolvenčních doložek došlo za podmínek v obchodním styku obvyklých, dlužníku se dostalo přiměřeného protiplnění tím, že zakázku získal, a žalovaný a dlužník spolu netvoří koncern.
13. Co do posouzení, zda osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k dlužníkovu úpadku, insolvenční soud uzavírá, že tomu tak nebylo, a to ani v době, kdy smlouvy o dílo byly uzavřeny; pro dobu, kdy se insolvenční doložky staly účinnými, by (z logiky věci) tuto podmínku nebylo možné vyloučit. Insolvenční doložky též nijak neodporují zásadám insolvenčního řízení. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 561/2017, uveřejněný pod číslem 25/2020 Sb. rozh. obč.
14. K odvolání žalobce (v plném rozsahu) i žalovaného (proti bodu II. výroku o nákladech řízení) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. února 2023, č. j. 139 ICm 3318/2013, 103 VSPH 480/2021-388 (KSPL 54 INS 3123/2012):
[1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé v části týkající se požadavku na určení neúčinnosti ujednání v první smlouvě o dílo (část výroku před středníkem).
[2] Zrušil rozsudek insolvenčního soudu ve zbývajícím rozsahu a věc potud vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (část výroku za středníkem).
15. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §36 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s ustanovením §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí ve vztahu k potvrzujícímu výroku o věci samé k následujícím závěrům:
16. Ujednání o insolvenční doložce v první smlouvě o dílo je neplatné, neboť tam uvedená podmínka (kterou lze ve vztahu ke vzniku slevy z ceny díla definovat jako odkládací) byla vázána na důvodné podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrhu na vyrovnání dlužníka, zjevně podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), jehož účinnost skončila „31. ledna 2007“ (správně 31. prosince 2007), neboť s účinností od 1. ledna 2008 jej nahradil insolvenční zákon. Insolvenční doložka tak obsahuje podmínku, jež ve vztahu k právu na slevu z ceny díla a k právu z pozastávek nemůže nastat (pro svou nemožnost nemůže být splněna). Už v době uzavření první smlouvy o dílo tak nebylo možné podat účinně návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka ani návrh na vyrovnání dlužníka.
II. Dovolání a vyjádření k němu
17. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky:
Lze vyslovit neplatnost právního jednání (právního úkonu) proto, že obsahuje odkaz na instituty obsoletního právního předpisu, i když tyto instituty podle platných právních předpisů v právním řádu nadále existují (byť třeba v pozměněné podobě)?
18. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud v napadené části zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně:
20. Odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že insolvenční doložka v první smlouvě o dílo je neplatným právním jednáním. V době uzavření první smlouvy o dílo sice již neplatil zákon o konkursu a vyrovnání (s jehož terminologií insolvenční doložka pracuje); jen z těchto důvodů však nelze usuzovat na neplatnost této doložky. Insolvenční zákon (jako navazující právní úprava) řeší tytéž instituty jen s jiným terminologickým označením.
21. Odvolací soud rezignoval na objasnění vůle účastníků smlouvy a nepřihlédl k následnému chování smluvních stran, což odporuje judikatuře Nejvyšší soudu i Ústavního soudu; srov. „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2886/2016 (správně jde o usnesení ze dne 16. února 2017), „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3878/2019 (správně jde o rozsudek ze dne 9. června 2020), a (k následnému chování stran) „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 938/2004 (správně jde o rozsudek ze dne 27. dubna 2006), jakož i „rozhodnutí“ Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 658/18 [ správně jde o nález ze dne 22. května 2018, uveřejněný pod číslem 102/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ].
III. Přípustnost dovolání
22. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
23. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s dále označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
24. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
26. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především následující skutkové údaje (jak z nich vyšly oba soudy a jak plynou z insolvenčního spisu):
27. Žalovaný (jako objednatel) uzavřel s dlužníkem (jako zhotovitelem) dne 2. června 2008 smlouvu o dílo č. 08010287/Ap, která obsahovala v článku IV. (Cena díla a platební podmínky) odst. 5 též následující ujednání:
„f/ Dojde-li k podání důvodného návrhu na konkurs nebo vyrovnání na majetek zhotovitele, platí dohoda stran, že dohodnutá cena se snižuje o výši všech realizovaných i budoucích pozastávek, a to ke dni doručení návrhu příslušnému soudu. Důvodný je takový návrh, na základě kterého bude konkurs prohlášen nebo zamítnut pro nedostatek majetku úpadce nebo povoleno vyrovnání.“
28. Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 10. února 2012, kdy insolvenčnímu soudu došel věřitelský insolvenční návrh (A-1).
29. Usnesením ze dne 3. října 2012, č. j. KSPL 54 INS 3123/2012-A-69 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 12. října 2012, č. j. KSPL 54 INS 3123/2012-A-76 (zveřejněného v insolvenčním rejstříku dne 15. října 2012), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného.
30. K odvolání dlužníka odvolací soud usnesením ze dne 24. ledna 2013, č. j. KSPL 54 INS 3123/2012, 1 VSPH 1724/2012-A-108 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 7. února 2013), potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 3. října 2012, ve znění usnesení ze dne 12. října 2012, ve výroku o zjištění úpadku dlužníka.
31. Usnesením ze dne 20. února 2013, č. j. KSPL 54 INS 3123/2012-B-1 zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), které nabylo právní moci dne 12. března 2013, insolvenční soud (mimo jiné) prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
32. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, insolvenčního zákona, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku:
§4 (ZKV)
Návrh na prohlášení konkursu
(1) Návrh na prohlášení konkursu je oprávněn podat dlužník nebo kterýkoliv z jeho věřitelů.
(…)
(4) Je-li zřejmé, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů konkursu, soud návrh na prohlášení konkursu zamítne pro nedostatek majetku; přitom je soud oprávněn učinit si úsudek o prodejnosti majetku dlužníka nebo o dobytnosti jeho pohledávek. Soud zároveň podá návrh na výmaz dlužníka z obchodního rejstříku.
(…)
§12a (ZKV)
Prohlášení konkursu
(1) Bude-li k návrhu dlužníka nebo osob za dlužníka povinných podat návrh na prohlášení konkursu (§3) osvědčeno, že je dlužník v úpadku (§1), soud konkurs prohlásí do 10 pracovních dnů ode dne doručení úplného návrhu na prohlášení konkursu; proti usnesení o prohlášení konkursu se nelze odvolat.
(2) Bude-li k návrhu věřitele osvědčeno, že je dlužník v úpadku (§1), a budou-li splněny ostatní zákonem stanovené podmínky (§1a, §12a odst. 3 a §67c odst. 1), soud konkurs prohlásí bez zbytečného odkladu; proti usnesení o prohlášení konkursu se může odvolat pouze dlužník, pokud sám nepřistoupil do řízení (§4 odst. 4).
(…)
§46 (ZKV)
(1) Dlužník, u kterého jsou dány podmínky pro prohlášení konkursu, může podat u soudu příslušného ke konkursu (§3 odst. 1) návrh na vyrovnání. Soud projedná návrh, jen nebyl-li už prohlášen konkurs.
(…)
§50 (ZKV)
(…)
(3) O povolení vyrovnání soud rozhodne usnesením, v němž zároveň
a/ ustaví vyrovnacího správce z osob zapsaných do zvláštní části seznamu (§8 odst. 1), o jehož právech, povinnostech a odpovědnosti platí přiměřeně ustanovení o správci podstaty;
b/ nařídí vyrovnací jednání na dobu nejpozději do šesti týdnů ode dne vyvěšení usnesení na úřední desce soudu;
c/ vyzve věřitele, aby své nároky přihlásili písemně nebo ústně do protokolu do čtyř týdnů ode dne vyvěšení usnesení na úřední desce soudu;
d/ rozhodne o opatřeních, kterých je třeba k zajištění dlužníkova majetku.
(…)
§4 (insolvenčního zákona)
Způsob řešení úpadku
(1) Způsobem řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka v insolvenčním řízení (dále jen „způsob řešení úpadku“) se rozumí
a/ konkurs,
b/ reorganizace,
c/ oddlužení a
d/ zvláštní způsoby řešení úpadku, které tento zákon stanoví pro určité subjekty nebo pro určité druhy případů.
(2) Rozhodnutím insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku se rozumí,
a/ jde-li o konkurs nebo o některý ze zvláštních způsobů řešení úpadku, rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (dále jen „rozhodnutí o prohlášení konkursu“),
b/ jde-li o reorganizaci, rozhodnutí o povolení reorganizace a
c/ jde-li o oddlužení, rozhodnutí o povolení oddlužení.
§97 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu.
(…)
(3) Insolvenční návrh je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.
§136 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.
(…)
§144 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže
a/ dlužník je obchodní společností nebo družstvem a byl zrušen rozhodnutím soudu,
b/ jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců,
c/ likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka,
d/ ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a
e/ věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.
(…)
(4) Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku je podkladem pro výmaz dlužníka z obchodního rejstříku, nejde-li o právnickou osobu zřízenou zákonem.
§148 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením.
(…)
§3028 (o. z.)
(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
(2) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
§266 (obch. zák.)
(1) Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.
(2) V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá.
(3) Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí.
(4) Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
(5) Je-li podle této části zákona rozhodné sídlo, místo podnikání, místo závodu nebo provozovny anebo bydliště strany smlouvy, je rozhodné místo, které je ve smlouvě uvedeno, dokud změna není oznámena druhé straně.
§35 (obč. zák.)
(1) Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
(2) Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
(…)
§36 (obč. zák.)
(1) Vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží.
(2) Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.
(…)
§37 (obč. zák.)
(1) Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
(2) Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.
(3) Právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný.
§41 (obč. zák.)
Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
33. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání k 31. prosinci 2007 (poslední den platnosti tohoto zákona). Ustanovení insolvenčního zákona v citované (rozhodné) podobě platila ke dni uzavření první smlouvy o dílo (2. červen 2008) a do prohlášení konkursu na majetek dlužníka (20. února 2013) nedoznala změn (s dále uvedenou výjimkou). Ustanovení §144 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona doznalo k 20. únoru 2013 změny jen potud, že za slovy „insolvenčních správců“ byla doplněna slova „a který v insolvenčním návrhu o vydání takového rozhodnutí požádá“. Ustanovení §144 odst. 4 insolvenčního zákona doznalo k 20. únoru 2013 změny jen potud, že se ve struktuře §144 posunulo do odstavce 2. Žádná z těchto změn však nemá vliv na dále formulované závěry. Ustanovení §3028 o. z. v citované podobě platí beze změn od 1. ledna 2014. Ustanovení §266 obch. zák. a ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v citované (rozhodné) podobě platila beze změn od uzavření první smlouvy o dílo (2. červen 2008) do 1. ledna 2014, kdy byl obchodní zákoník a tento občanský zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (§3080 body 1. a 72. o. z.).
34. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
35. Nejvyšší soud úvodem uvádí, že s přihlédnutím k době uzavření první smlouvy o dílo (2. června 2008) a k tomu, že šlo o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jsou i v době od 1. ledna 2014 pro zkoumání platnosti dotčeného ujednání této smlouvy rozhodná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (srov. §3028 odst. 3 o. z.).
1) K odkládací podmínce
36. Pro vyhodnocení dovolacích námitek ke způsobu, jakým odvolací soud vyhodnotil platnost insolvenční doložky (platnost ujednání obsaženého v článku IV. odst. 5 písm. f/ první smlouvy o dílo) má význam též prověření úsudku odvolacího soudu, že ve smyslu §36 obč. zák. má ono ujednání povahu odkládací podmínky a že vzhledem ke způsobu, jakým bylo formulováno, jde o podmínku nemožnou (a tedy o ujednání neplatné); k následkům nemožnosti odkládací podmínky srov. v literatuře např. dílo Švestka, J., Spáčil, J, Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2008, str. 312 (dále jen „Komentář“).
37. Podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá (je pro ně nejistá). Význam odkládací podmínky spočívá v tom, že účinky právního úkonu nastanou až jejím splněním. Do splnění, nesplnění či zmaření podmínky existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon, který je jinak platný a závazný, avšak není ještě účinný, nabude vůbec právní účinky. Splněním odkládací podmínky nabude právní úkon právní účinky, a to od doby splnění podmínky (nebylo-li stranami dohodnuto něco jiného). Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená účastníky právního úkonu. Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky znamená, že dosud neúčinný právní úkon účinnosti nenabude. Srov. shodně např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004, uveřejněného pod číslem 63/2005 Sb. rozh. obč. , důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněného pod číslem 85/2015 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 85/2015“), nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněného pod číslem 33/2017 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 33/2017“).
38. Již v rozsudku ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 12, ročníku 2003, pod číslem 215, pak Nejvyšší soud vysvětlil (a např. v důvodech R 85/2015 a R 33/2017 zopakoval), že podmínku podle §36 obč. zák., na jejímž splnění závisí účinnost jinak perfektního právního úkonu, je třeba odlišovat od podmínky, kterou si účastníci právního úkonu sjednají jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku (subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti).
39. Poměřováno těmito závěry, ujednání obsažené v článku IV. odst. 5 písm. f/ první smlouvy o dílo zjevně není (podle tohoto jak je ve smlouvě zachyceno) odkládací podmínkou podle §36 obč. zák. Skutečnostmi v této klauzuli obsaženými je totiž podmíněn vznik dříve neexistujícího nároku objednatele na slevu z ceny díla. Jinak (obecněji) řečeno, nešlo o podmínku ve smyslu §36 obč. zák., nýbrž (v intencích ustálené judikatury označené v předchozím odstavci) o podmínku, kterou si účastníci právního úkonu (dovolatel a dlužník coby smluvní strany první smlouvy o dílo) sjednali jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku (subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti) [předpoklad (náležitost) pro vznik nároku na slevu z ceny díla (na snížení ceny díla)] . Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném ohledu správné není (jeho úsudek, že šlo o odkládací podmínku ve smyslu §36 obč. zák., jejíž splnění je nemožné, neobstojí).
2) K výkladu ujednání
40. Nejde-li (jak vysvětleno výše) o odkládací podmínku podle §36 obč. zák., pak závěr, že zkoumané ujednání je (absolutně) neplatné, může být založen jen na vadách projevu vůle. Sankce (absolutní) neplatnosti právního úkonu se váže k náležitostem projevu vůle v ustanovení §37 obč. zák., a to tehdy, jde-li o ujednání (právní úkon nebo jeho část) nesrozumitelné nebo neurčité. Projev vůle je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl (vadným slovním nebo jiným zprostředkováním) jasného vyjádření této vůle. Neurčitý je projev vůle, je-li nejistý jeho obsah, tj. (mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle) když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o nesrozumitelnosti nebo neurčitosti právního úkonu (nebo jeho části) pak předpokládá, že ani jeho výkladem (v intencích §35 obč. zák., u obchodních závazkových vztahů ve spojení s §266 obch. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit; srov. shodně již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 35/2001“), nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněného pod číslem 54/2013 Sb. rozh. obč. Základním principem výkladu smluv (zohledňujícím autonomii smluvních stran v soukromoprávních vztazích a společenskou a hospodářskou funkci soukromoprávní smlouvy), je přitom priorita výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný. Srov. např. již nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 2447/13, uveřejněný pod číslem 184/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
41. Poměřováno závěry obsaženými v předchozím odstavci, projev vůle promítnutý ve zkoumaném ujednání zjevně není nesrozumitelný, takže Nejvyšší soud se dále soustředil na zkoumání jeho (ne)určitosti.
42. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že kdyby zkoumané ujednání obsahovala smlouva o dílo uzavřená v době před 1. lednem 2008 (za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání ), avšak úpadkové řízení vedené na majetek dlužníka (zhotovitele) by bylo zahájeno (a konkurs na majetek dlužníka by byl následně prohlášen) již podle úpravy úpadkového práva účinné od 1. ledna 2008 (podle úpravy obsažené v insolvenčním zákoně), nebylo by vyloučeno uzavřít [ po předchozím zkoumání projevů vůle smluvních stran prostřednictvím výkladových pravidel promítnutých v textu §35 obč. zák. a §266 obch. zák. a po srovnání úpravy obsažené v zákona o konkursu a vyrovnání (v návaznosti na pojmy použité v ujednání) s úpravou obsaženou v insolvenčním zákoně (co do obdobných pojmů), tedy především po srovnání úpravy promítnuté v textu §4 odst. 1 a 4, §12a odst. 1 a 2, §46 odst. 1 a §50 odst. 3 ZKV s úpravou promítnutou v textu §4, §97 odst. 1 a 3, §136 odst. 1, §144 odst. 1 a 4 a §148 odst. 1 insolvenčního zákona ] , že dotčená klauzule se může prosadit i v poměrech insolvenční úpravy podle insolvenčního zákona.
43. Zbývá určit, zda pro závěr, že předmětné ujednání nelze vyložit (je vyloučeno vyložit) způsobem popsaným v předchozím odstavci, postačí zjištění, že smluvní strany v něm použily zastaralou terminologii (pojmy práva konkursního podle zákona o konkursu a vyrovnání ) již v době po zrušení zákona o konkursu a vyrovnání (v době od 1. ledna 2008). Úpadkové (insolvenční) řízení na majetek dlužníka (zhotovitele) totiž v době od 1. ledna 2008 bylo možné zahájit jen na základě insolvenčního návrhu (§97 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona), přičemž účinky, jež v sobě spojovalo prohlášení konkursu na majetek dlužníka podle zákona o konkursu a vyrovnání (osvědčení úpadku dlužníka i způsob řešení úpadku dlužníka konkursem) se v insolvenční úpravě oddělily (úpadek dlužníka osvědčuje ve smyslu §136 odst. 1 insolvenčního zákona rozhodnutí o úpadku dlužníka) a rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka je pouze rozhodnutím o (likvidačním) způsobu řešení úpadku dlužníka (§4 insolvenčního zákona), byť insolvenční soud mohl obě rozhodnutí spojit (§148 odst. 1 insolvenčního zákona), což se ale u dlužníka nestalo. Také předpoklady zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku se liší (pro rozhodné období) od předpokladů zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku (§144 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona, §4 odst. 4 ZKV) a institut vyrovnání již insolvenční úprava nepřevzala.
44. To, že i v době po zrušení staré zákonné úpravy a po přijetí úpravy nové, jež pracuje s jinou právní terminologií, která může (ale nemusí) mít jiný význam, smluvní strany použijí ve smlouvách pojmy (terminologii), starého zákona, které nový zákon nepřevzal, nebo je převzal v jiné podobě, je (zejména krátce po účinnosti nové úpravy) poměrně běžné. I ve smlouvách uzavřených v době od 1. ledna 2008 lze např. začasté nalézt pojem „právní úkon“ (§34 obč. zák.) místo správného (nového) „právního jednání“ (§545 a násl. o. z.), nebo označení „smlouva o půjčce“, „věřitel“ a „dlužník“ (§657 obč. zák.) pro „smlouvu o výpůjčce“, „půjčitele“ a „vypůjčitele“; dodnes také řada subjektů (a jejich zástupců) používá v insolvenčním právu pro osobu, jejíž úpadek osvědčil insolvenční soud rozhodnutím o úpadku (§136 odst. 1 insolvenčního zákona), označení „úpadce“, ačkoli insolvenční zákon takový pojem nezná (pracuje jen s pojmem „dlužník“). Takové (terminologicky nesprávné či nepřesné) projevy vůle jsou u obecných soudů běžně předmětem výkladu (postupy popsanými v odstavci 40. odůvodnění shora).
45. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že pro závěr, že ujednání obsažené ve smlouvě o dílo je neurčité, nepostačuje zjištění, že smluvní strany v něm použily zastaralou terminologii (pojmy práva konkursního podle zákona o konkursu a vyrovnání ) již v době po zrušení zákona o konkursu a vyrovnání (ve smlouvě o dílo uzavřené po 31. prosinci 2007). I takovému ujednání lze v návaznosti na zkoumání projevů vůle smluvních stran provedené v souladu s §35 obč. zák. a §266 obch. zák. případně přiznat význam, jaký by mělo při použití odpovídajících (srovnatelných) pojmů práva insolvenčního (podle insolvenčního zákona). Odvolací soud tedy pochybil i tím, že se o výklad projevů vůle smluvních stran promítnutých v článku IV. odst. 5 písm. f/ první smlouvy o dílo ani nepokusil.
3) K vadám předmětu řízení
46. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. se podává, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je přitom postiženo i řízení před oběma soudy. Pro další úvahy Nejvyššího soudu k této otázce je přitom rozhodné následující ustanovení občanského soudního řádu [ ve znění účinném v době podání žaloby (3. října 2013), pro věc rozhodném ] :
§79 (o. s. ř.)
(1) Řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
(…)
47. Obecně platí, že žaloba musí obsahovat (jak plyne z ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř.) též vylíčení rozhodujících skutečností, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány; zároveň musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř.); srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněný pod číslem 31/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2020“), odstavec [63] odůvodnění.
48. Ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny; srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročník 2002, pod číslem 210, nebo (opět) R 31/2020 (odstavec [64] odůvodnění).
49. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní návrh (žalobní petit) je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce sledoval zahájením řízení. Požadavek, aby z žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, však nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozhodnutí soudu, ale jen to, aby z žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být dalšímu účastníku řízení (žalovanému) uložena rozhodnutím soudu; srov. např. opět R 31/2020 (odstavec [65] odůvodnění).
50. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nepostupuje soud v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal; srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2003, pod číslem 152, nebo (opět) R 31/2020 (odstavec [66] odůvodnění).
51. Žalobní petit je přitom nesprávný (a žaloba je vadná) též tehdy, je-li v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností obsaženým v žalobě; srov. (opět) R 31/2020 (odstavec [68] odůvodnění).
52. V poměrech projednávané věci žalobce v žalobě od počátku líčil rozhodné skutečnosti tak, že z nich bylo patrno, že požaduje vyslovení neúčinnosti ujednání obsaženého v článku IV. odst. 5 písm. f/ první smlouvy o dílo. Pro účely formulace žalobního návrhu (petitu), však po (připuštěné) změně žaloby (k formulaci návrhu změny srov. č. l. 92) provedené při jednání insolvenčního soudu, jež se konalo 12. prosince 2013 (č. l. 89) do současné doby požaduje určit, že neúčinným právním úkonem je ujednání obsažené v článku IV. odst. 5 písm. f/ první smlouvy o dílo, které stanoví, že:
„v případě vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku zhotovitele platí, že se snižuje cena díla o 20 % z ceny díla bez daně z přidané hodnoty“.
53. Prostým srovnáním se skutečným obsahem článku IV. odst. 5 písm. f/ první smlouvy o dílo, jak byl reprodukován v odstavci 27. odůvodnění shora, pak lze zjistit, že žalobní petit neodpovídá skutečnému obsahu onoho ujednání; to totiž nepoužívá „insolvenční“ terminologii (srov. slova: „Dojde-li k podání důvodného návrhu na konkurs nebo vyrovnání na majetek zhotovitele“, jakož i slova: „Důvodný je takový návrh, na základě kterého bude konkurs prohlášen nebo zamítnut pro nedostatek majetku úpadce nebo povoleno vyrovnání.“), ani nehovoří o žádném snížení ceny díla o 20 % (srov. slova: „platí dohoda stran, že dohodnutá cena se snižuje o výši všech realizovaných i budoucích pozastávek, a to ke dni doručení návrhu příslušnému soudu“).
54. Oba soudy tedy tím, že nevěnovaly pozornost vadě žaloby vyvolané (ohledně první smlouvy o dílo) tím, že žalobní petit je v rozporu s vylíčením rozhodných skutečností obsaženým v žalobě, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
55. Jelikož napadené rozhodnutí neobstojí v potvrzujícím výroku o věci jak v rovině právního posouzení věci, tak v rovině popsané vady řízení, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), potud zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí ohledně popsané vady řízení také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a potud vrátil věc insolvenčnímu soudu (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu