ECLI:CZ:NS:2024:29.NSCR.14.2023.1
KSHK 15 INS 15651/2014
sp. zn. 29 NSČR 14/2023-B-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice D. D. , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 15 INS 15651/2014, o osvobození dlužnice od placení pohledávek, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Stanislavem Kutnarem, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Pionýrská 495, PSČ 756 61, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2022, č. j. KSHK 15 INS 15651/2014, 3 VSPH 789/2022-B-111, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2022, č. j. KSHK 15 INS 15651/2014, 3 VSPH 789/2022-B-111, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. dubna 2022, č. j. KSHK 15 INS 15651/2014-B-104, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 5. dubna 2022, č. j. KSHK 15 INS 15651/2014-B-104, „neosvobodil“ dlužnici (D. D.) od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
2. Šlo přitom o v pořadí druhé usnesení insolvenčního soudu, když usnesení ze dne 23. června 2021, č. j. KSHK 40 INS 15651/2014-B-84, jímž (mimo jiné) byla dlužnice osvobozena od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (bod IV. výroku), Vrchní soud v Praze v uvedeném rozsahu bodu IV. výroku zrušil usnesením ze dne 30. září 2021, č. j. KSHK 40 INS 15651/20214, 3 VSPH 1086/2021-B-97, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Insolvenční soud – cituje (mimo jiné) ustanovení §7 a §414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a §135 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – shrnul, že je vázán trestním rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. března 2017, č. j. 11 T 116/2016-1790, předloženým věřitelem č. 8 (CF servis Czech s. r. o.) [dále jen „společnost C“], podle něhož dlužnice spáchala trestný čin, a to včetně popisu skutkového děje ve výroku trestního rozsudku. Dále uvedl, že hlasovala-li společnost C pro schválení oddlužení dlužnice, neznamená to, že nemůže (později) namítat její nepoctivost. Uzavřel, že dlužnice před zahájením insolvenčního řízení nejednala s poctivým záměrem, neboť „vyvedla“ z majetkové podstaty podstatnou část majetku.
4. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. září 2022, č. j. KSHK 15 INS 15651/2014, 3 VSPH 789/2022-B-111, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
5. Odvolací soud – cituje ustanovení §7, §414 a §417 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu a zdůraznil následující:
6. Insolvenční soud schválil oddlužení dlužnice „plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty“, ačkoliv věděl o bezúplatném převodu členských práv a povinností dlužnice v bytovém družstvu, který dlužnice „uskutečnila“ nedlouho před zahájením insolvenčního řízení. Tuto skutečnost insolvenční soud nepovažoval za důvod bránící schválení oddlužení a kdyby nevyšly najevo další skutečnosti, bylo by „na místě“ přiznat dlužnici osvobození od placení pohledávek. Na základě trestního rozsudku předloženého společností C však vyšlo nově najevo, že se dlužnice kromě (do té doby) známých skutečností o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu dopustila rovněž přečinu úvěrového podvodu vůči společnosti C, a to zhruba deset měsíců před podáním návrhu na povolení oddlužení. Dlužnice tak vědomě navyšovala své závazky krátce před zahájením insolvenčního řízení, čímž snížila „možnost všech svých věřitelů na uspokojení jejich pohledávek“. Odvolací soud uzavřel, že šlo „o promyšlené jednání učiněné za účelem zkrácení věřitelů“, což je důvodem pro nepřiznání osvobození dlužnice od placení zbytku pohledávek.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že ji osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
8. Konkrétně dovolatelka v dovolání předestřela otázky, zda společnost C mohla uvést nové skutečnosti při podání odvolání proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. června 2021, jímž byla dovolatelka (původně) osvobozena od placení pohledávek, a zda je společnost C oprávněna namítat nepoctivost jejího jednání, ačkoliv toto jednání „dříve schválila“. Dovolatelka dále klade otázku, zda lze chápat jako podvodné jednání nepoctivé jednání dlužníka uskutečněné kdykoliv (před zahájením insolvenčního řízení, v jeho průběhu, či po jeho skončení) a zda existuje „hranice“, dokdy lze jednání dlužníka posuzovat (zda i po schválení oddlužení). V souvislosti s trestním rozsudkem se dovolatelka rovněž táže, zda je pro posouzení konkrétního jednání (trestného činu) rozhodující „popis skutkového stavu“ nebo „odsuzující rozsudek“.
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „připustil“ trestní rozsudek jako novou skutečnost. Společnost C totiž podle dovolatelky může namítat po rozhodnutí o splnění oddlužení jen nesplnění předpokladů pro přiznání osvobození a nemůže již uplatňovat nové skutečnosti. Skončením insolvenčního řízení podle dovolatelky dochází ke koncentraci řízení, kterou lze prolomit jen v případech vyjmenovaných v §417 odst. 1 insolvenčního zákona. Společnost C navíc mohla předložit trestní rozsudek dříve v průběhu insolvenčního řízení, což neučinila.
10. Současně má dovolatelka za to, že všechny rozhodné okolnosti skutku, pro nějž byla odsouzena, byly známy insolvenčnímu soudu i společnosti C již na schůzi věřitelů konané 17. října 2014. Přitom ani odsouzení za trestný čin samo o sobě nesvědčí o nepoctivém záměru dovolatelky. Jestliže společnost C nesouhlasila s oddlužením dovolatelky, měla vznést námitky, respektive podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení. Společnost C na schůzi věřitelů jednoznačně projevila vůli nezpochybňovat poctivost záměru dovolatelky, což ji zavazuje, takže nemůže brojit proti osvobození dovolatelky od placení zbytku pohledávek.
11. Konečně dovolatelka uvádí, že napravila své pochybení a vydala ještě před schválením oddlužení zpět do majetkové podstaty hodnoty ušlé neúčinným právním úkonem. Její poctivost (ve vztahu k tomuto jednání) hodnotil insolvenční soud již při vydání rozhodnutí o schválení oddlužení. Není dán ani důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku pohledávek podle §417 odst. 1 insolvenčního zákona.
12. Společnost C ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout maje za to, že se dovolatelka dopustila protiprávního (podvodného) jednání, takže jí nesvědčí dobrodiní oddlužení.
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
14. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
16. Pro právní posouzení věci Nejvyšším soudem jsou rozhodující následující skutečnosti, z nichž vyšly oba soudy a které jsou rovněž promítnuty v obsahu insolvenčního rejstříku:
[1] Dovolatelka spáchala dne 2. srpna 2013 přečin úvěrového podvodu tím, že při sjednávání smlouvy o úvěru se společností C zamlčela podstatné skutečnosti týkající se výše jejích tehdejších závazků (konkrétně zamlčela, že její závazky již v době uzavírání smlouvy o úvěru převyšovaly její majetek o zhruba 3 300 000 Kč).
[2] Následně (dne 16. prosince 2013) dovolatelka spáchala přečin poškození věřitele, když v úmyslu vyhnout se uspokojení svých věřitelů bezúplatně převedla na svou dceru členská práva a povinnosti v bytovém družstvu. Uvedené učinila, ačkoliv dne 2. srpna 2013 při sjednání smlouvy o úvěru se společností C předložila čestné prohlášení, že úvěr splatí z prostředků získaných úplatným převodem těchto členských práv a povinností.
[3] Insolvenční soud vyhláškou ze dne 6. června 2014, č. j. KSHK 40 INS 15651/2014-A-2, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne, oznámil zahájení insolvenčního řízení na majetek dovolatelky.
[4] Podáním ze dne 13. října 2014 (došlým insolvenčnímu soudu dne 14. října 2014) žádala společnost C insolvenční soud a insolvenčního správce o „prověření způsobu“, jakým se dovolatelka na přelomu let 2013 a 2014 „zbavila“ části svého majetku a informovala o možné neúčinnosti právního úkonu dovolatelky spočívajícího v převedení členských práv a povinností v bytovém družstvu na dceru v rozporu s čestným prohlášením ze dne 2. srpna 2013. Rovněž sdělila, že ohledně tohoto převodu podala vůči dovolatelce trestní oznámení a věc je prověřována Policií České republiky (B-7).
[5] Na schůzi věřitelů dne 17. října 2014 hlasovala společnosti C o způsobu schválení oddlužení dovolatelky a neměla námitky proti schválení oddlužení námitky (B-6).
[6] Rozsudkem ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 40 ICm 3958/2014-36, insolvenční soud určil neúčinnost právního úkonu, kterým dovolatelka dne 16. prosince 2013 bezúplatně převedla členská práva a povinnosti v bytovém družstvu; dovolatelka v tomto směru uzavřela se žalobcem (insolvenčním správcem) dohodu, se kterou souhlasil věřitelský výbor a podle níž žalobní nárok uznala.
[7] Usnesením ze dne 31. května 2016, č. j. KSHK 40 INS 15651/2014-B-22, insolvenční soud schválil oddlužení dovolatelky „zpeněžením majetkové podstaty a splátkovým kalendářem“; podle odůvodnění rozhodnutí nezjistil žádné skutečnosti bránící schválení oddlužení.
[8] V průběhu insolvenčního řízení, tj. od vydání usnesení o schválení oddlužení
[9] (B-22) do předložení zprávy insolvenčního správce o splnění oddlužení (B-83), se insolvenční soud nezabýval tím, jak orgány činné v trestním řízení naložily s trestním oznámením společnosti C.
[10] V rámci odvolání proti usnesení ze dne 23. června 2021 (kterým insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení a osvobodil dovolatelku od placení zbytku pohledávek), společnost C předložila trestní rozsudek ze dne 21. března 2017, který nabyl právní moci téhož dne a jímž byla dovolatelka uznána vinnou z výše uvedených přečinů.
17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je u následujícího ustanovení rozhodný insolvenční zákon ve znění do 31. května 2019, a to s ohledem na datum vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice (25. srpna 2014) [ srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]:
§414
(1) Jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
(…)
19. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
20. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 (dále jen „R 86/2013“) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.).
21. To, že nepoctivost dlužníkova záměru nebo jeho lehkomyslný či nedbalý přístup vyšly v insolvenčním řízení najevo až dodatečně (po schválení oddlužení), nezbavuje insolvenční soud povinnosti zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (§5 písm. a/ insolvenčního zákona). Vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení (srov. důvody R 86/2013 a §418 odst. 3 insolvenčního zákona v rozhodném znění).
22. Ustanovení §395 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, obsahovalo v příkladmém výčtu okolností, ze kterých je možné usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka i skutečnost, že v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněném pod číslem 64/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 64/2018“) dovolací soud uvedl, že z hlediska (ne)poctivosti záměru dlužníka při podání návrhu na oddlužení je třeba zkoumat též okolnosti popsané ve skutkových větách trestního příkazu, jakož i další chování dlužníka, pro které byl (dříve) trestně stíhán.
23. Skutečnost, že s účinností od 1. ledna 2014 bylo [zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] změněno ustanovení §395 insolvenčního zákona (a mimo jiné byl vypuštěn text §395 odst. 3 insolvenčního zákona, když dle poznatků praxe byl příkladmý výčet okolností, z nichž bylo lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, obsažený v tomto ustanovení zavádějící) na uplatnitelnosti dosavadních závěrů (z hlediska posouzení podmínek pro přijetí závěru o tom, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr) nic nemění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 NSČR 98/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 53/2016).
24. V R 64/2018 Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že pravomocné odsouzení (dlužníka) pro trestný čin majetkové povahy není okolností, z níž lze bez dalšího dovozovat, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr.
25. Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 112/2012“).
26. Je-li taková proměna opravdová (o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení), není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. K tomu srov. opět důvody R 112/2012.
27. Ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. K tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 14/2012“), nebo opět důvody R 86/2103.
28. V poměrech projednávané věci se uvedené judikaturní závěry uplatní následovně:
29. Nejvyšší soud souhlasí s odvolacím soudem v tom, že jednání dovolatelky spočívající v bezúplatném převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu před zahájením insolvenčního řízení nelze považovat za důvod (okolnost) pro její neosvobození od placení pohledávek. O tomto jednání totiž insolvenční soud věděl a vypořádal se s ním již při schválení oddlužení tak, že jej neměl za důvod pro neschválení oddlužení; okolnost, že dovolatelka byla posléze pro uvedené jednání odsouzena trestním rozsudkem a uznána vinnou spácháním přečinu poškozování věřitele, na této úvaze ničeho nemění.
30. Ve vztahu ke skutečnosti, která vyšla najevo až ve fázi odvolacího řízení proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. června 2021, jímž (mimo jiné) byla dovolatelka osvobozena od placení pohledávek, tedy ke skutečnosti, že dovolatelka byla v průběhu insolvenčního řízení (po schválení oddlužení) pravomocně odsouzena za přečiny úvěrového podvodu a poškozování věřitele spáchané před zahájením insolvenčního řízení, nepovažuje dovolací soud [v mezích své přezkumné činnosti (viz odst. 26. shora)] úvahy obou soudů za přiměřené a naopak považuje za nutné přistoupit k jejich korekci.
31. Z ustálené judikatury plyne, že odsouzení dovolatelky trestním rozsudkem samo o sobě nevede (nemusí vést) k závěru o její nepoctivosti, neboť vždy je nutné přihlédnout ke všem okolnostem dané věci; soud musí vzít v úvahu též charakter trestné činnosti a její vliv na oddlužení.
32. S dovolatelkou nelze souhlasit, že je nepřípustné zabývat se trestním rozsudkem (otázkou jejího odsouzení včetně popisu jejího jednání v tzv. skutkové větě rozsudku) proto, že společnost C jej předložila až v odvolacím řízení proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. června 2021. Výrazem ustálené soudní praxe je, že insolvenční soud se musí zabývat okolnostmi důležitými pro posouzení otázky poctivosti dlužníka v každé fázi insolvenčního řízení, jakmile vyjdou najevo; uvedené platí tím spíše, jde-li o skutečnosti, které vyšly najevo při rozhodování o osvobození od placení zbytku pohledávek.
33. Nelze ale přehlédnout, že společnost C (vůči níž spáchala dovolatelka přečin úvěrového podvodu) věděla v době schválení oddlužení o jednání dovolatelky (o tom, že při sjednávání úvěru dne 2. srpna 2013 zamlčela skutečný stav svých závazků); přesto neměla námitky proti schválení oddlužení, když její podání ze dne 13. října 2014 (B-7) směřovalo primárně k tomu, aby byla prověřena možná neúčinnost převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu. Bez významu není ani skutečnost, že společnost C nepředložila trestní rozsudek insolvenčnímu soudu již v roce 2017 (a nebrojila tak proti poctivosti dovolatelky za trvání účinků schváleného oddlužení), nýbrž právě až ve fázi odvolacího řízení proti usnesení o osvobození dovolatelky od placení pohledávek (po skončení insolvenčního řízení). Rovněž insolvenční soud v průběhu oddlužení dovolatelky nijak (z úřední povinnosti) neprověřoval průběh ani výsledek daného trestního řízení, byť byl společností C informován před schválením oddlužení o podání trestního oznámení.
34. Uvedené (časové) souvislosti nemohou jít k tíži dovolatelce; společnost C měla veškeré informace o skutku, který dovolatelka spáchala, již v době rozhodování o schválení oddlužení a neuvedla je tehdy, ani v průběhu insolvenčního řízení za trvání účinků schváleného oddlužení (a po vydání trestního rozsudku). S ohledem na charakter trestné činnosti, dobu, kdy byla spáchána, chování dovolatelky po zahájení insolvenčního řízení (spolupráci při navrácení hodnoty ušlé neúčinným právním úkonem zpět do majetkové podstaty) a na to, že dovolatelka řádně splnila všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení [viz zpráva insolvenčního správce o splnění oddlužení (B-82)], se v daných skutkových poměrech jeví závěr o její nepoctivosti coby důvodu pro neosvobození od placení zbytku pohledávek nepřiměřeným.
35. Pro úplnost zbývá dodat, že argumentace dovolatelky ohledně nesprávného použití §417 insolvenčního zákona se míjí se závěry odvolacího soudu v napadeném usnesení; odvolací soud zvažoval, zda má být dovolatelce ve smyslu §414 insolvenčního zákona přiznáno osvobození od placení pohledávek, nikoli zda jí má být osvobození odňato (což je pojmově nemožné již proto, že ustanovení §417 insolvenčního zákona lze aplikovat jen v případě pravomocně přiznaného osvobození od placení pohledávek).
36. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, tedy není správné. Nejvyšší soud proto (při absenci vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., k nimž přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti), aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu