ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.107.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 107/2024-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Slovanská 255/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 103/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 6. 2023, č. j. 69 Co 18/2023-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Šumperku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 16 C 103/2022-42, zamítl žalobu o zaplacení částky 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 4. 2. 2022 do zaplacení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako odvolací soud rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, č. j. 69 Co 18/2023-73, potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 449 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 59/2017 (dále jen „posuzované řízení“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné v části směřující proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, a to podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jak byl žalobce v napadeném rozsudku poučen.
6. Ve vztahu k dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu o věci samé Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závěr o porušení či neporušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sám o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž závěrem o (ne)porušení práva na projednání věci v přiměřené době se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustavení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený, což se v případě žalobce nestalo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014).
7. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tak nezakládá jediná v dovolání vymezená otázka posouzení přiměřenosti délky řízení, při níž se měl odvolací soud odchýlit od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), neboť žalobce z odůvodnění napadeného rozsudku dovodil, že odvolací soud dospěl k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, poněvadž pokud by tomu tak nebylo, zabýval by se všemi kritérii pro posouzení přiměřenosti délky řízení jako je složitost případu, chování poškozeného a význam předmětu řízení pro poškozeného, ne pouze soudu přičitatelnými průtahy v dané věci, které odvolací soud nepovažoval za významné, s čímž žalobce rovněž nesouhlasil. Při řešení této otázky se však odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se po zhodnocení jednotlivých kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k nesprávnému úřednímu postupu v daném případě nedošlo (srov. část IV Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz odstavce 10 až 12 odůvodnění tohoto) se totiž podává, že odvolací soud, ačkoliv obecně uvedl, že „doba vedení sporu o vyklizení nemovitosti v délce 4 let neodpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat“, se následně podrobně zabýval průběhem posuzovaného řízení a hodnotil postup soudu i důvody opakovaného odročování nařízených jednání, kterými byly: mimosoudní jednání účastníků, žádosti žalovaného odůvodněné jeho neuspokojivým zdravotním stavem (jenž nakonec vyústil v jeho úmrtí), který soud u lékaře žalovaného ověřoval a několikrát žádostem žalovaného i nevyhověl, dvě nařízená jednání byla odročena z důvodu nemoci soudkyně, na něž však navázalo přidělení věci jinému soudci, který obratem nařídil další jednání, a 4 z celkem 11 nařízených jednání byla odročena i k žádosti zástupce žalobce (převážně z důvodu kolize s jiným jednáním). Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že soud ve věci nepostupoval liknavě (posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci). Dále odvolací soud v rámci posouzení kritéria složitosti věci uzavřel, že řízení bylo složitější po skutkové (rozsáhlé dokazování místním šetřením a výslechy svědků, přičemž došlo i k zadání znaleckého posudku) i procesní stránce (přerušení řízení, které bylo řešeno i odvolacím soudem). Zvýšený význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, ani chování žalobce, které by se na délce řízení (ať pozitivně či negativně) projevilo, pak odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně; viz odstavec 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) neshledal a po zhodnocení výše uvedeného dospěl v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k závěru, že posuzované řízení za nepřiměřeně dlouhé považovat nelze.
8. Pokud žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, který v posuzovaném řízení neshledal na straně soudu průtahy, a v dovolání uvedl, že „[ž]aloba byla podána 14. 3. 2017 a prvé jednání proběhlo až 24. 9. 2019“, z čehož dovozoval nepřiměřenost délky řízení, pak taková skutečnost sama o sobě (bez zhodnocení postupu soudu mezi podáním žaloby a uskutečněným prvním jednáním) o nepřiměřené délce řízení nesvědčí, pokud ze skutkových zjištění soudů neplyne, že by byl v tomto období soud nečinný (že by došlo k tak dlouhému průtahu v řízení). Odvolací soud se přitom postupem soudu v tomto období podrobně zabýval a uzavřel, že soud byl ve věci aktivní, řešil procesní otázky a opakovaně nařizoval jednání, která však byla odročována z důvodu mimosoudních jednání účastníků a k žádostem žalovaného i zástupce žalobce a jen dvě jednání byla odročena z důvodu nemoci soudce, nicméně následně byla věc přidělena soudci jinému, který v aktivním postupu ve věci pokračoval (viz odstavec 8 rozsudku odvolacího soudu). Pokud tedy žalobce touto svou námitkou hodlá tvrdit nečinnost soudu v době od podání žaloby do uskutečnění prvního jednání ve věci, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a tato jeho námitka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.).
9. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu