ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.1333.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1333/2023-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně PUMAS, s. r. o. , IČO 26161761, se sídlem v Praze 10, Dykova 1156/19, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 531 190 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 18/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 22 Co 206/2021-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 8. 2021, č. j. 14 C 18/2020-104, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 531 190 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 12. 2019 do zaplacení (výrok I), a uložil jí povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Částku ve výši 531 190 Kč s příslušenstvím žalobkyně požadovala jako náhradu škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 108/92, kterého se účastnili právní předchůdci žalobkyně. Ten měl spočívat v nesprávné formulaci výroku rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 1995, č. j. 10 C 108/92-116, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 17. 4. 1996, č. j. 10 C 108/92-162, a opravného usnesení téhož soudu ze dne 17. 9. 1996, č. j. 10 C 108/92-183 (dále jen „rozsudek ze dne 20. 1. 1995“), kterým byl nahrazen projev vůle povinné osoby k uzavření dohody o vydání věci, neboť v něm nebyla výslovně uvedena budova trafostanice v k. ú. Unhošť (dále jen „předmětná trafostanice“). Takto vydaný majetek následně právní předchůdci žalobkyně vložili jako nepeněžitý vklad do základního jmění žalobkyně. Od 2. 11. 2016 je v katastru nemovitostí předmětná trafostanice zapsána jako vlastnictví společnosti ČEZ Distribuce, a. s. Proti této společnosti podala žalobkyně žalobu na určení, že vlastníkem trafostanice je ona, vedenou u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 38/2017, ale neuspěla. V tomto řízení požadovaná částka pak představuje náklady na vybudování stejné trafostanice, jaká byla předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 38/2017.
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl usnesením ze dne 25. 8. 2022, č. j. 30 Cdo 1333/2022-152, z části pro vady a z části pro nepřípustnost. Toto usnesení však bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 2719/22, z důvodu porušení práva žalobkyně na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušeno a ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta, neboť Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k otázce promlčení žalobkyně nevymezila předpoklady přípustnosti alternativně, tudíž vadně, a uložil Nejvyššímu soudu se přípustností dovolání ve vztahu k oběma dovolacím námitkám (otázka promlčení a otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně) zabývat znovu, poněvadž závěr o nepřípustnosti dovolání ohledně druhé otázky (aktivní věcná legitimace žalobkyně) byl o vadnost dovolání v první otázce (promlčení) rovněž opřen. Nejvyšší soud tudíž dovolání žalobkyně posoudil opětovně a odmítl jej zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a dále v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Jde-li o zbylou část dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, žalobkyně nejprve v úvodu dovolání uvedla, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která dle jejího názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, resp. která je rozhodována rozdílně, tedy v rozporu s rozhodovací činností Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, sp. zn. 25 Cdo 484/99 či sp. zn. 25 Cdo 1627/2008). O jakou konkrétní otázku či otázky se jedná, však žalobkyně nespecifikovala. V této části je tudíž dovolání vadné, neboť neobsahuje jednu ze základních náležitostí, a to vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 2 o. s. ř.).
7. Po podrobném shrnutí průběhu řízení však žalobkyně dvě právní otázky (hmotného práva) v dovolání uvedla, a to otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně a otázku promlčení vzneseného nároku, u nichž řádně vymezila i předpoklady jejich přípustnosti, jak uzavřel v nálezu ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 2719/22, i Ústavní soud.
8. Otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně však přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Odvolací soud totiž ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu dospěl k implicitnímu závěru (jenž explicitně vyslovil v odstavci 18 odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně; odvolací soud pak rovněž od doručení „nezákonného“ rozhodnutí odvozoval počátek běhu objektivní promlčecí doby dle §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění účinném do 14. 5. 1998), že byť žalobkyně svůj nárok kvalifikuje jako nárok na náhradu škody z nesprávného úředního postupu, připadá v daném případě v úvahu jako odpovědnostní titul nezákonné rozhodnutí, neboť tvrzený nesprávný úřední postup (nesprávná formulace výroku rozhodnutí soudu) se přímo projevil v obsahu rozsudku ze dne 20. 1. 1995 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Na tomto základě pak odvolací soud uzavřel, že aktivní věcná legitimace žalobkyně domáhat se nároku na náhradu škody způsobenou chybnou formulací výroku rozsudku ze dne 20. 1. 1995, v němž nebyla výslovně uvedena předmětná trafostanice, dána není, neboť žalobkyně nebyla účastníkem řízení, v němž byl rozsudek ze dne 20. 1. 1995 vydán, a není ani univerzálním právním nástupcem původních žalobců, neboť jen takovým osobám by mohl nárok na náhradu škody vzniknout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1956/2004, uveřejněný pod č. 81/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, a ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013) a ty by jej pak musely na žalobkyni postoupit, což ale žalobkyně v řízení netvrdila.
9. Co se týče otázky promlčení, tak ani ta přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). V daném případě odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou samostatných závěrech, a to na nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně a dále na důvodnosti vznesené námitky promlčení. Za situace, kdy jeden ze dvou právních závěrů odvolacího soudu, z nichž každý je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci, tedy závěr, že není dána aktivní věcná legitimace žalobkyně k podání žaloby, nebyl podaným dovoláním úspěšně zpochybněn, zpochybnění řešení samotné otázky promlčení žalobního nároku nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky by nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu .
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu