ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.155.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 155/2024-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce Společenství vlastníků Místecká 450 , identifikační číslo osoby 27213498, sídlem v Praze 9, Místecká 450, zastoupeného JUDr. Marií Koričanskou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 9, Kolbenova 609/38, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 62/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2023, č. j. 53 Co 12/2023-75, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 15 C 62/2022-47, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 67 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 77 157,53 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2 900 Kč (výrok III).
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil co do částky 54 000 Kč s příslušenstvím a v částce 13 500 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše nákladů řízení činí 3 200 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodovaly o žalobě, jíž se žalobce domáhal částky 144 657,53 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 397/2014 (dále jen „posuzované řízení“), které trvalo celkem sedm let.
4. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání směřující proti výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jímž byl k odvolání žalované potvrzen žalobě vyhovující část rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 54 000 Kč s příslušenstvím) není subjektivně přípustné.
5. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96 a ze dne 1. června 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
6. Podal-li tak žalobce dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, v části, jímž bylo k odvolání žalované potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žalobci přiznána částka 54 000 Kč s příslušenstvím, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro žalobce příznivě. Podané dovolání tak není subjektivně přípustné.
7. Dovolání však není objektivně přípustné ani ohledně zbývající částky 13 500 Kč s příslušenstvím, vážící se k části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jež naopak vyzněla pro žalobce nepříznivě. Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo nebo podle obsahu dovolání má být rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jež mimo jiné nově formuloval §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v písmenu c) odst. 1 důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ Z citované důvodové zprávy nutno dovodit, že znění §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), kde shledal ústavně konformním postup Nejvyššího soudu i v případě štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání“ (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 599/2019, či v obdobné souvislosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3666/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).
8. Jestliže rozsudek soudu prvního stupně byl napaden toliko odvoláním žalované (a nikoliv též žalobkyně), bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodováno jen o částce 67 500 Kč, přičemž z ní byla odvolacím soudem částka 54 000 Kč s příslušenstvím žalobci také přiznána. Zbývající (odvolacím soudem) zamítnutý požadavek na úhradu částky 13 500 Kč však představuje tzv. podlimitní nárok, proti němuž objektivně není dovolání přípustné. Řečeno jinak, ani po dovolatelem požadovaném zásahu Nejvyššího soudu by nemohlo dojít k situaci, kdy by žalobci mohla být v dalším řízení přiznána částka vyšší, než 50 000 Kč. V posledně uvedeném rozsahu tak není dovolání objektivně přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolán žalobce jako celek odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
9. Dovolání proti nákladovému výroku III rozhodnutí odvolacího sudu je objektivně nepřípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.)
10. Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje ((§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 2. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu