ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.2218.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2218/2022-112
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Jiřím Dvořákem, advokátem se sídlem v Plzni, Hálkova 1185/24, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Generálním finančním ředitelstvím, se sídlem v Praze 1, Lazarská 15/7, o zaplacení 622 513,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 109/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2022, č. j. 58 Co 392/2021-93, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2022, č. j. 58 Co 392/2021-93, se zrušuje v rozsahu vyhovění žalobě do částky 300 000 Kč s příslušenstvím a v navazujícím nákladovém výroku a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou domáhá na žalované náhrady škody v celkové výši 622 513,78 Kč, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj (dále jen „finanční úřad“). Ten měl spočívat v tom, že finanční úřad vydal nesprávné potvrzení o zániku zástavního práva na nemovitostech, které žalobce převedl na třetí osobu. V důsledku toho nedošlo k výmazu zástavního práva ve lhůtě sjednané v kupní smlouvě a kupujícímu vzniklo vůči žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 400 000 Kč. K jejímu zaplacení byl žalobce zavázán pravomocným rozhodnutím soudu a vedle toho byl povinen zaplatit kupujícímu i úrok z prodlení (ve výši 70 751,78 Kč) a náhradu nákladů soudního řízení (ve výši 151 762 Kč).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 13 C 109/2018-46, uložil žalované zaplatit žalobci částku 300 000 Kč (výrok I), co do částky 322 513,78 Kč žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 300 000 Kč za dobu od 11. 5. 2018 do zaplacení a že se zamítá žaloba ohledně požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 400 000 Kč za dobu od 11. 11. 2017 do 10. 5. 2018 a z částky 100 000 Kč od 11. 5. 2018 do zaplacení; jinak jej ohledně částky 300 000 Kč potvrdil (výrok I), dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé pod bodem II, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 222 513,78 Kč, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; jinak jej ohledně částky 100 000 Kč potvrdil (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobce měl závazky vůči státu (daňový nedoplatek), pro které bylo na jeho nemovitostech zřízeno zástavní právo. Žalobce se rozhodl s vědomím finančního úřadu, s nímž svůj postup koordinoval, část svých nemovitostí prodat a z utržené kupní ceny daňový nedoplatek uhradit. V kupní smlouvě ze dne 25. 8. 2014 bylo ujednáno, že část kupní ceny odpovídající daňovému nedoplatku bude kupujícím, společností MIKROKLIMA s. r. o., zaslána přímo na účet finančního úřadu (což se také dne 8. 9. 2014 stalo). Kupující trval na tom, aby na sebe žalobce převzal závazek k zajištění výmazu zástavního práva, který bude zajištěn smluvní pokutou. V kupní smlouvě (s jejímž zněním byl finanční úřad seznámen) tak bylo sjednáno, že žalobce se zavazuje zajistit nejpozději do 30. 11. 2014 výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí a že pro případ, že tento závazek nebude řádně a včas splněn, zaplatí kupujícímu smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení s výmazem zástavního práva. Finanční úřad dne 17. 9. 2014 vydal (první) potvrzení o zániku zástavního práva, avšak osvědčil tím jeho zánik jen u těch nemovitostí, které nebyly předmětem kupní smlouvy a zůstaly i nadále v žalobcově vlastnictví. Katastrální úřad na základě toho vymazal zástavní právo jen na nemovitostech žalobce, nikoliv též na nemovitostech, které nabyl kupující. Po telefonickém upozornění ze strany žalobce vydal finanční úřad dne 11. 12. 2014 (druhé) potvrzení o zániku zástavního práva a následujícího dne podal i návrh na jeho výmaz u katastrálního úřadu. V tomto druhém potvrzení byla uvedena i nemovitost, která vůbec zástavním právem zatížena nebyla, a z toho důvodu katastrální úřad návrh na vklad výmazu zástavního práva dne 12. 1. 2015 zamítl. V pořadí třetí potvrzení vydal finanční úřad dne 14. 1. 2015 a na základě tohoto potvrzení katastrální úřad v řízení, zahájeném dne 14. 1. 2015, výmaz povolil, a to ke dni 14. 3. 2015 (správně zřejmě „4. 3. 2015“ – pozn. Nejvyššího soudu). Kupující následně vůči žalobci uplatnil nárok na smluvní pokutu, který mu byl přiznán pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové, č. j. 13 C 124/2016-95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2017, č. j. 25 Co 199/2017-114. Na smluvní pokutě byla kupujícímu přisouzena částka 400 000 Kč spolu s úrokem z této částky ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2015 do zaplacení. Dále mu byla přiznána vůči žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 127 078 Kč (před okresním soudem) a 24 684 Kč (před krajským soudem). Žalobce se pravomocnému rozhodnutí podrobil a přisouzené částky kupujícímu uhradil.
5. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a nejprve se zabýval tím, zda je dána existence odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu na straně orgánů státu. Dospěl k závěru, že potvrzení o zániku zástavního práva vystavené finančním úřadem sice nemá povahu rozhodnutí, nicméně pokud orgán veřejné moci takové potvrzení vydá a toto je neúplné či trpí takovými vadami, pro něž není způsobilé zápisu do katastru nemovitostí, jedná se o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk, neboť za nesprávný úřední postup lze považovat pochybení, která se neodrážejí v rozhodovací činnosti orgánů, ale jsou s ní spojená. Bránila-li se žalovaná v řízení tím, že podáním návrhu na výmaz zástavního práva ke katastrálnímu úřadu postupovala již nad rámec svých zákonných povinností, soud prvního stupně poukázal na to, že se zjevně jednalo o běžnou praxi, a navíc pochybení finančního úřadu není spatřováno v podání (chybného) návrhu na vklad, ale v chybném potvrzení o zániku zástavního práva, které bylo podkladem pro jeho výmaz z katastru nemovitostí. Jako částečně opodstatněnou však soud prvního stupně shledal námitku žalované, dle které žalobce, jenž při uzavření kupní smlouvy jednal v rámci smluvní volnosti, nedostatečně uvážil časový aspekt závazku, který na sebe převzal. Žalobce mohl předpokládat řádný výkon veřejné moci, tedy vydání bezvadného potvrzení. Soud prvního stupně ovšem shledal nesprávným předpoklad žalobce, že finanční úřad bude jednat neprodleně a k výmazu zástavního práva postačí 83 dnů. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce měl kalkulovat s délkou správního řízení, která je minimálně 30 dnů, při náležité opatrnosti je však třeba počítat s délkou spíše 60 dnů. V posuzovaném případě byla kupní smlouva podepsána dne 25. 8. 2014, dalších 15 dnů měl kupující na úhradu kupní ceny a teprve poté mohl finanční úřad vydat potvrzení o zániku zástavního práva, pro což zákon žádnou lhůtu nestanoví, za přiměřenou by však bylo lze považovat lhůtu 30 dnů, srovnatelnou se lhůtou pro vydání rozhodnutí dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Soud prvního stupně je přesvědčen, že žalobci sice nezbylo, než na zajištění závazku smluvní pokutou v zájmu realizace prodeje (a vyřešení daňových nedoplatků) přistoupit, při zvážení uvedených okolností však měl vyjednat lhůtu k odstranění zástav delší, přiměřenou okolnostem. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že smluvní pokuta za jeden započatý měsíc (ve výši 100 000 Kč) s nesprávným úředním postupem nesouvisí, neboť této škodě mohl žalobce předejít vyjednáním přiměřenější lhůty (minimálně 90 dnů) pro výmaz zástavního práva. Další prodlevu, v trvání 3 měsíců, však již žalobce nemohl rozumně předpokládat. Při náležitém úředním postupu by musely být zástavy z katastru nemovitostí do 90 dnů vymazány. To, že k výmazu zástavního práva ani v této době nedošlo, bylo zapříčiněno elementárním pochybením finančního úřadu, který dvakrát neprovedl řádnou komparaci zajištěných nemovitostí, u nichž potvrzoval zánik zástavního práva, což vedlo k tomu, že k úspěšnému výmazu zástav došlo až „na třetí pokus“. V příčinné souvislosti s tím žalobci vznikla škoda, představovaná smluvní pokutou ve výši 300 000 Kč, kterou žalobce musel kupujícímu uhradit. Pokud žalobce – vedle smluvní pokuty – uplatňoval z titulu náhrady škody rovněž úrok z prodlení a náklady řízení (k jejichž úhradě byl zavázán rozhodnutím soudu ve sporu s kupujícím), byl jeho nárok v této části shledán jako nedůvodný, neboť chybí příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem finančního úřadu a vznikem této škody. Uvedené částky totiž žalobce musel vynaložit nikoliv v důsledku vadného postupu finančního úřadu, nýbrž v důsledku toho, že podstoupil soudní řízení. Pokud jde o úrok z prodlení, jeho výše se navíc odvíjí od data splatnosti jistiny. Jinými slovy, tyto náklady nelze přičítat žalované, neboť žalobce by je nemusel vynaložit, kdyby smluvní pokutu společnosti MIKROKLIMA s. r. o. uhradil dobrovolně a včas. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl jen co do částky 300 000 Kč, ve zbývající části, tj. ohledně částky 322 513,78 Kč žalobu zamítl.
6. Odvolací soud vycházel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho právními závěry. Odvolací soud při právním posouzení věci ve vztahu k existenci nesprávného úředního postupu dovodil, že je třeba vyjít z §170 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, podle něhož o zániku zástavního práva z důvodů stanovených občanským zákoníkem vyrozumí správce daně daňový subjekt a vlastníka zástavy. Zákon tak ukládá finančnímu úřadu (správci daně), aby v případě, že k zániku zástavního práva dojde jinak než zpeněžením zástavy, tedy přímo ze zákona (např. právě úhradou daňového nedoplatku; §1376 o. z.), vydal potvrzení („vyrozumění“) o jeho zániku, které pak může sloužit jako podklad pro změny v příslušných registrech (mimo jiné i v katastru nemovitostí). Je třeba trvat na tom, že pokud zákon stanoví jako pravidlo, respektive povinnost, že správce daně vydá vyrozumění o zániku zástavního práva, musí platit, že toto vyrozumění má být správné, a pokud obsahuje nepravdivou nebo neúplnou informaci, je třeba vydání takového chybného vyrozumění považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk. Pokud jde o vznik škody na straně žalobce, bylo prokázáno, že žalobce zaplatil kupujícímu smluvní pokutu ve výši 400 000 Kč, o niž se jeho majetek ponížil, škoda mu tedy skutečně vznikla v této výši. Povinnost k zaplacení smluvní pokuty byla vázána na porušení povinnosti, k níž se žalobce ve smlouvě s kupujícím zavázal, a sice že zajistí do 30. 11. 2014 výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí. K tomu jako podklad pro výmaz potřeboval potvrzení finančního úřadu o zániku zástavního práva, a to potvrzení bezvadné, neboť jen na základě správného potvrzení mohlo k výmazu dojít. Z tohoto pohledu je nerozhodné, že finanční úřad (jak namítala žalovaná) neměl zákonnou povinnost podávat návrh na výmaz zástavního práva ke katastrálnímu úřadu a že tuto záležitost si měl žalobce obstarat sám, neboť bylo zjištěno, že příčina neúspěšného vkladového řízení nespočívala v návrhu na jeho zahájení, nýbrž v podkladu pro vydání rozhodnutí (povolení vkladu). I v případě, že by si žalobce návrh na výmaz zástavního práva podal sám, nebyl by uspěl, pokud by tento návrh nebyl podložen správným potvrzením o zániku zástavního práva. Je tak nade vší pochybnost, že příčinou toho, proč k výmazu zástavního práva došlo až „na třetí pokus“, bylo pochybení finančního úřadu, který dvakrát vydal vyrozumění o zániku zástavního práva obsahující neúplné či nesprávné údaje. Lze tak učinit závěr, že k prodlení s výmazem zástavního práva došlo z důvodu chybného postupu finančního úřadu, a proto škoda spočívající ve smluvní pokutě, kterou byl žalobce povinen v důsledku prodlení kupujícímu zaplatit, je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánu státu.
7. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil ani tím, přičítal-li podíl na vzniku této škody též žalobci. Ten se na vzniku škody spolupodílel tím, že nebyl dostatečně obezřetný při sjednání lhůty k zajištění výmazu zástavního práva v kupní smlouvě. Je třeba vyjít z toho, že na vydání vkladového rozhodnutí (o výmazu zástavního práva) je zákonný nárok, neboť poté, co katastrální úřad zjistí, že podmínky pro povolení vkladu jsou splněny, je povinen o povolení vkladu rozhodnout. Výmaz zástavního práva (při splnění všech podmínek) tedy musel být proveden, nikoliv ovšem v určité lhůtě [lhůty pro zápis do katastru nemovitostí dle §33 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) jsou svým charakterem lhůty pořádkové]. Bylo proto na žalobci, aby s uvážením procesních lhůt dle příslušných správních předpisů vyjednal s kupujícím takový termín výmazu, který by počítal i s dostatečnou časovou rezervou. Lze přitom souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že není rozumného důvodu, aby k vydání vyrozumění o zániku zástavního práva, pro něž daňový řád žádnou lhůtu nestanoví, byla tato doba delší, než jak vyplývá z §71 správního řádu, totiž 30 dnů. V opačném případě na sebe žalobce převzal riziko, které je v rozporu s obecnou prevenční povinností předcházet vzniku škody (§2900 o. z.), které nelze v plném rozsahu přenášet na stát. Dospěl-li soud prvního stupně k řádně odůvodněnému závěru, že žalobce nepostupoval s dostatečnou opatrností a nevyjednal lhůtu, která by odpovídala konkrétním okolnostem tohoto případu, a proto se o vznik škody (v rozsahu částky 100 000 Kč) přičinil, nelze podle odvolacího soudu proti tomuto závěru ničeho namítat. Ostatně, jak vyplývá ze skutkových zjištění, v úspěšném řízení u katastrálního úřadu, které bylo zahájeno dne 14. 1. 2015, byl výmaz proveden ke dni 4. 3. 2015, tudíž řízení trvalo necelé 2 měsíce, a nikoliv 30 dnů, jak žalobce údajně předpokládal. V této souvislosti je možno upozornit, že vydání povolovacího rozhodnutí se sice řídí lhůtou pro vydání rozhodnutí dle §71 správního řádu, k tomu ale může být připočtena doba dalších až 30 dnů v případě komplikací, a v úvahu je třeba vzít i 20denní lhůtu dle §18 odst. 1 katastrálního zákona, během níž nelze o povolení vkladu rozhodnout. Úvaha soudu prvního stupně, že bylo třeba počítat se lhůtou minimálně 90 dnů od úhrady daňového nedoplatku (tedy minimálně 30 dnů na vydání potvrzení finančního úřadu a 60 dnů na řízení u katastrálního úřadu), která do 30. 11. 2014 nemohla uplynout, a že žalobce se sjednáním lhůty kratší vystavil riziku, že ani při řádném chodu věcí nebude s to vzniku nároku na smluvní pokutu za jeden započatý měsíc zabránit, je tudíž podle odvolacího soudu zcela přiměřená zjištěným skutečnostem.
8. Žalobci naopak nelze vyčítat, jak namítá žalovaná, že ji na nesprávné potvrzení (v pořadí první, vystavené dne 17. 9. 2014) ihned neupozornil, a pochybení žalované tímto způsobem přenášet na žalobce, ani to, že neuplatnil moderační právo v soudním sporu s kupujícím. Snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty je věcí volného uvážení soudu (a nelze s určitostí dovozovat, že by takovému návrhu bylo vyhověno) a závisí na okolnostech, které sjednání smluvní pokuty provázely (§2051 o. z.). Soudní praxe vychází z toho, že smluvní pokutu je možno považovat za nepřiměřenou především s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, toto měřítko však nelze zcela použít v případě smluvní pokuty sjednané formou určité sazby za časovou jednotku, kdy výše smluvní pokuty odvisí od celkové doby prodlení dlužníka. V daném případě s ohledem na kupní cenu nemovitostí a s přihlédnutím k účelu, který měla smluvní pokuta plnit, se sjednaná smluvní pokuta nejeví jako nepřiměřeně vysoká. Otázka, zda porušením utvrzené povinnosti vznikla kupujícímu škoda či nikoliv, není pro úvahu o přiměřenosti smluvní pokuty a případné užití moderačního práva soudu nikterak významná, neboť ta je podle odvolacího soudu rozhodná toliko pro určení hranice, pod niž nelze smluvní pokutu snížit. Namítala-li dále žalovaná, že na ujednání o smluvní pokutě nebyla žalobcem výslovně upozorněna, a proto vznik škody nemohla předvídat, odvolací soud ani s touto její argumentací nesouhlasil. Z dokazování totiž vyplynulo, že žalobce svůj postup se žalovanou koordinoval a že ta měla návrh kupní smlouvy k dispozici, a mohla se tak s jejím obsahem (včetně ujednání o smluvní pokutě) seznámit. Nadto by tato okolnost nemohla mít vliv na povinnost žalované vydat (v každém případě) obsahově správné vyrozumění o zániku zástavního práva.
9. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku (ohledně částky 300 000 Kč), jakož i v zamítavém výroku (ohledně částky 100 000 Kč) jako věcně správný potvrdil. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal v odvolacím řízení svou žalobu ohledně částky 222 513,78 Kč (o níž bylo rozhodnuto zamítavým výrokem rozsudku soudu prvního stupně) zpět a žalovaná s tímto zpětvzetím souhlasila, odvolací soud v rozsahu tohoto zpětvzetí zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. Pokud jde o rozšíření žaloby o úrok z prodlení z částky 400 000 Kč, žalobce tento požadavek uplatnil až v odvolacím řízení (dne 5. 5. 2021). Vzhledem k tomu, že se jedná o akcesorický nárok na příslušenství pohledávky, nelze jej podle odvolacího soudu považovat za nový nárok a současně ani nelze dovodit, že by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Odvolací soud proto navrhovanou změnu žaloby (která je možná i v odvolacím řízení) připustil. Pokud jde o důvodnost tohoto nároku, pak jej odvolací soud shledal opodstatněným toliko ohledně úroku z prodlení z přisouzené částky 300 000 Kč, a to od 11. 5. 2018, neboť teprve tímto dnem se žalovaná (u níž byl nárok předběžně uplatněn dne 10. 11. 2017) dostala do prodlení. Výše úroků z prodlení je upravena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a ke dni 11. 5. 2018 činila 8,5 %. Odvolací soud byl však vázán žalobcovým návrhem, v němž požadoval úrok nižší ve výši 8,05 %, a tento jeho návrh nemohl překročit. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil jen tak, že žalované uložil povinnost zaplatit rovněž úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 300 000 Kč od 11. 5. 2018 do zaplacení, zatímco ohledně úroku z prodlení z částky 400 000 Kč za dobu od 11. 11. 2017 do 10. 5. 2018 a ohledně úroku z prodlení z částky 100 000 Kč od 11. 5. 2018 do zaplacení žalobu jako nedůvodnou zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, a to v rozsahu výroku I v části, kterou se rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 300 000 Kč potvrzuje, a v části přiznání úroku z prodlení z této částky od 11. 5. 2018 do zaplacení. V něm žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
11. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Jedná se o otázku, zda vydání potvrzení o zániku zástavního práva ze strany správce daně představuje úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk. Konstantní judikatura dovolacího soudu podle žalované definuje nesprávný úřední postup jako porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti. V kontrastu s tím žalovaná namítá, že v nyní řešené věci žádná povinnost stanovená zákonem porušena nebyla, což odvolací soud pominul, respektive si příslušné ustanovení daňového řádu zřejmě nesprávně vyložil. Daňový řád podle žalované nestanoví pro správce daně v tomto smyslu žádnou povinnost, což je v rozporu se závěrem odvolacího soudu. Aby bylo možné učinit takovou právní kvalifikaci, muselo by dojít v dané problematice ke změně legislativy, na základě které, pokud by tak nestanovil přímo zákon, by musel být nastaven i vnitřní systém finanční správy minimálně nastavením pořádkové lhůty tak, jak je tomu v jiných případech stanovených daňovým řádem. Mimoto k zániku zástavního práva na žalobcových nemovitostech došlo v souladu s §1376 o. z., tedy ex lege, ke dni, kdy žalobce splnil svůj dluh vůči finančnímu úřadu (tj. ke dni 8. 9. 2014). Následné potvrzení o zániku zástavního práva vydané v souladu s §170 odst. 5 daňového řádu má pouze deklaratorní charakter. Vydání tohoto neformálního deklaratorního vyrozumění rozhodně nemůže být skutečností, která by byla způsobilá založit jakýkoliv nesprávný úřední postup. Při vystavení potvrzení o zániku zástavního práva má stát postavení jako každý jiný věřitel (např. banka), který vydává kvitanci, a tudíž nevystupuje vrchnostensky. Podle žalované je proto v tomto případě odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. vyloučena.
12. Pro případ, že by v posuzovaném případě podle Nejvyššího soudu byl dán předpoklad existence nesprávného úředního postupu, bylo by třeba nepochybně dále zkoumat existenci škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou. Žalovaná v této souvislosti namítá, že skutečnost, že by měl stát hradit sankční škodu, je v rozporu se zákonem a konstantní judikaturou dovolacího soudu. Náhrada škody je de lege založena na kompenzačním, nikoliv sankčním principu. Úhrada 100 000 Kč měsíčně byla ujednána mezi žalobcem a kupujícím pro případ nesplnění povinnosti stanovené smlouvou. Na stát by pak nebylo možné přenést úhradu smluvní pokuty ( de facto v jakékoliv výši), jedná se o škodu toliko zprostředkovanou, nikoliv skutečnou. Z toho důvodu právní posouzení vztahu mezi postupy správce daně a škodou, respektive absence posouzení příčinné souvislosti, je zjevně nesprávné. Sankční postih je přitom podle žalované vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu, pročež odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, a ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
13. Žalovaná dále v dovolání namítá, že posouzení podílu žalobce na vzniku škody je nesprávné, když podíl měl být vyjádřen ke škodě jako celku, přičemž nespočívá jen ve stanovení nereálného termínu výmazu, ale též v pasivitě žalobce, v důsledku čehož se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4918/2017. Pokud správce daně vydal potvrzení s nesprávnými údaji ke dni 17. 9. 2014 a žalobce věc začal řešit až ke dni 11. 12. 2014, tedy téměř po 3 měsících a zejména pak po uplynutí lhůty dohodnuté ve smlouvě, nelze na něj ve finále en bloc přenášet odpovědnost za škodu. Žalobce si měl zkontrolovat potvrzení doručené dne 21. 9. 2014 a zejména zajistit podání návrhu na vklad samostatně, a to i s ohledem na dodržení své smluvní povinnosti ohledně dodržení termínu.
14. Žalovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud změnil výrok I rozsudku odvolacího soudu v napadené části tak, že se žaloba zamítá, či případně rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil.
15. Žalobce ve vyjádření k dovolání rozporuje, že by zákonnou povinností správce daně bylo pouze zřízení zástavního práva, zatímco úřední činnost směřující k jeho výmazu, včetně vydání potvrzení o zániku zástavního práva a podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí, už by byla úředně dobrovolná. Žalovaná se podle žalobce vyhýbá podstatě problému, když správce daně ve svých rozhodnutích (sice deklaratorních, ale pro řízení o výmazu zástavního práva nezbytně nutných úředních rozhodnutí) dělal faktické chyby (jestliže v nich neoznačil ty nemovitosti, které sám svým předchozím rozhodnutím zatížil), pro které nebyl výmaz zástavního práva u nemovitostí, které byly žalobcem prodávány za účelem uhrazení nedoplatku na dani, proveden, a to po dobu od 8. 9. 2014 do 4. 3. 2015. Navíc, mezi jednotlivými úředními pokusy o nápravu zcela evidentně zaviněného stavu řízení o výmazu zaniklého zástavního práva, uběhly vždy nepochopitelně dlouhé doby, které pak měly fatální dopad v podobě výše pokuty, tedy škody. I pokud by žalobce sám podal návrh na vklad, v důsledku vadného potvrzení by k výmazu zaniklého zástavního práva z katastru nemovitostí stejně nedošlo. Žalobce dále reaguje na část dovolání žalované, v níž účelově konstruuje státem hrazenou kompenzaci smluvní pokuty jako sankční škodu, žalobce se však žalobou domáhá prosté náhrady škody, která mu vznikla zaviněním orgánu státní správy na jeho majetku. Jde-li o namítaný podíl žalobce na vzniku škody, žalobce shrnul, jak koordinoval prodej nemovitostí se správcem daně, a uvedl, že kupní smlouva byla uzavřena dne 25. 8. 2014 a již dne 8. 9. 2014 byl daňový dluh kupujícím uhrazen, a to bez provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, avšak s důvěrou v orgán veřejné správy, že zatížení předmětných nemovitostí bude úředně a bez průtahů odstraněno. Pokud by finanční úřad ve standardní lhůtě, která však byla v kupní smlouvě z opatrnosti násobně navýšena, vydal věcně správné potvrzení jako podklad k výmazu zástavního práva, nikdy by ke vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty nedošlo. Není ani úkolem žalobce odstraňovat chyby v jednání kvalifikovaných pracovníků, aby škoda jimi způsobená byla co nejmenší. S ohledem na uvedené má žalobce za to, že dovolání žalované není důvodné.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále je „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda postup správce daně podle §170 odst. 5 věty druhé daňového řádu lze hodnotit jako úřední postup podle §13 odst. 1 OdpŠk, neboť tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Dovolání je rovněž přípustné pro řešení otázky příčinné souvislosti a podílu žalobce na vzniku škody, ohledně nichž se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Článek 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod stanoví, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti přitom podle čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje zákon.
23. Podle §1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
24. Podle §3 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.
25. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
26. Zákonná úprava, jíž se dovolává čl. 36 odst. 4 Listiny, je obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb., jehož úvodní ustanovení definuje odpovědnost státu tak, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu nebo nemajetkovou újmu, která byla způsobena při výkonu státní (veřejné) moci. Účelem dovětku „při výkonu veřejné moci“ je odlišit od sebe situace, kdy by stát za způsobenou újmu odpovídal podle obecné úpravy deliktního práva, neboť by ji způsobil jako subjekt soukromoprávní a kdy odpovídá za újmu způsobenou při výkonu (nebo v důsledku absence výkonu) veřejné moci, tj. kdy újmu způsobil jako subjekt veřejného práva vykonávající veřejnoprávní pravomoc.
27. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018, se podává, že výkon státní moci může spočívat jak v rozhodování o právech a povinnostech určitých subjektů, tak v širším slova smyslu i v činnosti, při které se o právech a povinnostech dotčených osob nerozhoduje (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, publikovaný pod č. 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo SIMON, P . Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 46). Výkonem státní moci ve smyslu §1 odst. 1 OdpŠk je totiž výkon jakékoliv veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán nadán, a výkon této pravomoci je třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle §13 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016).
28. Je nepochybné, že finanční úřad je státním orgánem ve smyslu §3 odst. 1 OdpŠk (viz §1 odst. 1 a 2, §8 a §10 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky), jenž vykonává veřejnou moc, když mu zákon ukládá povinnost vydat vyrozumění (potvrzení) o zániku zástavního práva a zároveň daná činnost spadá do jeho působnosti (správa daní). Jednání, jehož se měl finanční úřad dopustit, tedy vydání nesprávného a nikoliv včasného potvrzení o zániku zástavního práva, které bylo zřízeno na žalobcem prodávaných nemovitostech za účelem úhrady daňového nedoplatku, přitom nelze hodnotit jako exces, o který by šlo v případě protiprávního jednání, jež nesouvisí s činností finančního úřadu, neboť vydání potvrzení o zániku zástavního práva po formální i obsahové stránce nepostrádalo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti finančního úřadu svěřené mu zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009, nebo ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 975/2022).
29. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda přestává být činnost správce daně spočívající ve vydání potvrzení o zániku zástavního práva výkonem veřejné moci jen proto, že zástavní právo zaniklo z důvodu uvedeného v občanském zákoníku.
30. Podle §1376 o. z. zanikne-li zajištěný dluh, zanikne i zástavní právo.
31. Podle §1379 o. z. zaniklo-li zástavní právo zapsané do rejstříku zástav, požádá zástavní věřitel bez zbytečného odkladu o jeho výmaz a zástavní právo se vymaže. To platí i v případě, že zástavní právo bylo zapsáno do veřejného seznamu, ledaže si strany ujednaly, že zástavní věřitel o výmaz zástavního práva nepožádá nebo vlastník požádal o zápis uvolněného zástavního práva (odstavec 1). Zástavní dlužník má právo podat žádost o výmaz zástavního práva; nezaniklo-li zástavní právo uplynutím doby, vymaže se z rejstříku zástav nebo z veřejného seznamu, prokáže-li zástavní dlužník zánik zástavního práva listinou potvrzenou zástavním věřitelem nebo rozhodnutím soudu nebo jinou veřejnou listinou. Nepotvrdí-li zástavní věřitel zástavnímu dlužníkovi na jeho žádost zánik zástavního práva, nahradí škodu z toho vzniklou (odstavec 2).
32. Podle §170 odst. 5 daňového řádu zástavní právo zřízené rozhodnutím správce daně zaniká rovněž právní mocí rozhodnutí, kterým správce daně ruší zástavní právo. O zániku zástavního práva z důvodů stanovených občanským zákoníkem vyrozumí správce daně daňový subjekt a vlastníka zástavy.
33. Podle §2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
34. Podle §2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.
35. Podstata zástavního práva plyne z právní úpravy §§1309 až 1394 o. z. Daňový řád obsahuje pouze speciální ustanovení, kterými se od soukromoprávní úpravy odlišuje (srov. ROZEHNAL, T. Daňový řád. Praktický komentář. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2021, s. 353). Proto i zánik zástavního práva se obecně řídí ustanoveními občanského zákoníku. Ustanovení §170 odst. 5 daňového řádu pak k tomu přičleňuje další důvod zániku zástavního práva, a to rozhodnutí správce daně, kterým své předešlé rozhodnutí o zřízení zástavního práva ruší. Rozhodným okamžikem je zde nabytí právní moci takového rozhodnutí (srov. BAXA, J. K §170. In: BAXA, J. a kol. Daňový řád: Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2011).
36. Zástavní právo podle §170 odst. 5 daňového řádu tedy zaniká buď rozhodnutím správce daně, anebo ze zákona, a to podle občanského zákoníku, o čemž správce daně vyrozumí jednak daňový subjekt, jednak vlastníka zástavy [v občanském zákoníku je zánik zástavního práva upraven v části třetí (absolutní majetková práva), hlavě druhé (věcná práva), dílu pátém (věcná práva k cizím věcem), oddílu třetím (zástavní právo), pododdílu sedmém (zánik zástavního práva), konkrétně pak v §1376 až §1379 o. z.], srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1262/2020, uveřejněné pod č. 31/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Skutečnost, že k zániku zástavního práva zřízeného správcem daně dojde z důvodu vymezeného v občanském zákoníku však neznamená, že by k zániku zástavního práva došlo mimo působnost daňového řádu.
37. Tomu odpovídá i posouzení vztahu žalobce a správce daně vyplývající z ustanovení §170 odst. 5 věty druhé daňového řádu prostřednictvím metody právní regulace. Soukromoprávní vztahy se vyznačují zejména rovným postavením jejich účastníků spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení, není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka a vynucovat plnění povinností autoritativně; základní právní formou, jíž se uplatňuje metoda právní regulace v těchto vztazích, je smlouva, popřípadě zákonem předvídaná právní skutečnost. Právě metodou právní regulace se soukromoprávní vztahy liší od vztahů veřejnoprávních, pro něž je charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě, a v nichž je založena způsobilost autoritativně rozhodovat jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé; základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních vztahů od veřejnoprávních vztahů je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 926/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2009, nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98, a ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, dále DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 23 a násl.).
38. V posuzovaném případě šlo o zástavní právo zřízené správcem daně, k jehož zániku došlo ex lege splněním zajištěného dluhu ve smyslu §1376 o. z. S ohledem na to, že k zániku zástavního práva došlo z důvodu stanoveného občanským zákoníkem, bylo namístě, aby správce daně podle §170 odst. 5 věty druhé daňového řádu o této skutečnosti vyrozuměl daňový subjekt (žalobce), byť neformálním vyrozuměním (srov. důvodová zpráva k §170 daňového řádu). Vzájemné vztahy žalobce a správce daně jsou povahy veřejnoprávní, neboť se vyznačují tím, že jeden účastník (správce daně) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt může jednostranně zakládat práva druhému subjektu (žalobci). Z postavení správce daně v posuzovaném případě vyplývá, že autoritativně rozhodl o tom, jaký je daňový nedoplatek žalobce a určil zajištění daného závazku zřízením zástavního práva; vůle žalobce přitom na jeho rozhodnutí neměla žádný vliv. Na veřejnoprávní povaze tohoto vztahu pak nemůže ničeho změnit okolnost, že k zániku zástavního práva došlo z důvodu stanoveného občanským zákoníkem, neboť předmětem daňového řízení je stále týž právní vztah. Vyrozumění žalobce o zániku zástavního práva se tomuto vztahu rovněž nevymyká, natož je-li tato povinnost stanovena v daňovém řádu jakožto předpisu veřejnoprávní povahy.
39. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zástavní právo zřízené rozhodnutím finančního úřadu jako správcem daně je výkonem veřejné moci, a proto jím musí být i všechny úkony správce daně, jež na ně navazují, včetně vyrozumění o jeho zániku. Nejvyšší soud nevidí žádný rozumný důvod, proč by mělo vydání tohoto potvrzení z režimu vrchnostenského postupu finančního úřadu vybočovat. Vyrozumění finančního úřadu o zániku zástavního práva podle §170 odst. 5 daňového řádu tudíž představuje úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk.
40. Následně se Nejvyšší soud zabýval otázkou existence příčinné souvislosti mezi pochybením správce daně a žalobcem tvrzenou škodou.
41. Vztah příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nevydání řádného vyrozumění finančního úřadu o zániku zástavního práva a vzniklou škodou (tzv. kauzální nexus), jehož prokázaná existence je jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu a který je v dovolacím řízení posuzován pouze z pohledu toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence tohoto vztahu zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016), je dán tehdy, pokud tvrzená škoda vznikla následkem onoho nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci, tedy je-li doloženo, že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by podle obvyklého chodu věcí nedošlo. Příčinou vzniku škody totiž může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal, přičemž příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků, adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události a zda tedy byla pro škůdce objektivně předvídatelná (teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, dále nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020).
42. Byla-li by příčinou vzniku škody jiná skutečnost, než je nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, odpovědnost státu za škodu by nenastala. Odpovědnost by však byla dána v případě, pokud by nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup sice nepředstavovalo příčinu jedinou, ale šlo by o jednu z příčin, která se podílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně, anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod č. 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003).
43. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vystavěl svůj závěr o existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou na závěru, že k prodlení s výmazem zástavního práva došlo z důvodu chybného postupu finančního úřadu, a proto škoda spočívající ve smluvní pokutě, kterou byl žalobce povinen v důsledku prodlení zaplatit, je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánu státu. Tento závěr je ve své obecnosti udržitelný, neboť správní orgány jsou ve správním řízení povinny postupovat v souladu s právními předpisy, a to i bez ohledu na to, zda je účastník řízení předem informuje o všech v úvahu připadajících následcích, jež pro něj mohou vyplynout z případného nesplnění této jejich povinnosti. Okolnost, že byla žalobcem se třetí osobou sjednána smluvní pokuta, tedy sama o sobě odpovědnost státu za žalobcovu škodu vzniklou v důsledku povinnosti smluvní pokutu uhradit, nevylučuje.
44. Povinnost orgánů veřejné moci postupovat v souladu s právními předpisy přirozeně platí i ve vztahu k povinnosti správních orgánů dodržovat procesní lhůty, jsou-li pro vydání rozhodnutí, stanovisek či jiných aktů, v zákoně stanoveny. Skutečnost, že případné překročení těchto lhůt ze strany správních orgánů, a tedy opožděné vydání příslušných správních aktů, může mít pro žalobce nepříznivé důsledky, a to i takové, které mohou vyplynout z tím způsobeného včasného nesplnění jeho vlastních smluvních závazků, jež ho tíží v rámci jeho právních vztahů ke třetím osobám, přitom bezesporu představuje následek objektivně předvídatelný. Rovněž nelze uzavřít, že by utvrzení závazku k zajištění výmazu zástavního práva smluvní pokutou ve smyslu §2048 a násl. o. z. představovalo institut zcela výjimečný a neočekávatelný. Ani neznalost finančního úřadu týkající se konkrétních podmínek vzniku povinnosti žalobce smluvní pokutu hradit a její výše, by přitom na tomto závěru nemohla nic změnit; nadto v případě žalobce byl finanční úřad se zněním kupní smlouvy včetně ujednání o smluvní pokutě seznámen.
45. Závěr o tom, zda předmětný vztah příčinné souvislosti je v posuzovaném případě dán či nikoliv, je nicméně závislý na posouzení, v čem závazek žalobce utvrzený sjednanou smluvní pokutou konkrétně spočíval, jaká byla výše a funkce této smluvní pokuty, a zda okolnosti, které provázely vlastní plnění závazku, k němuž byl žalobce pod hrozbou smluvní pokuty povinen, existenci tohoto vztahu nevylučují.
46. V souvislosti s uvedenými otázkami je především významné, že žalobci svědčil právní nárok na vydání vyrozumění o zániku zástavního práva, k jehož zajištění se v určité lhůtě zavázal. Zaváže-li se totiž jedna smluvní strana k hrazení smluvní pokuty značné výše, přičemž jednou z okolností, na níž závisí, zda smluvní straně vznikne povinnost platit smluvní pokutu, je nezbytný úkon orgánu výkonu veřejné moci, na jehož učinění v určité lhůtě by tato strana neměla nárok, pak jde jistě o krok činěný v rámci smluvního rizika s vědomím, že může takto se zavazující osobě přinést značnou ztrátu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3014/2011).
47. Vzhledem k §2918 o. z. (podle kterého vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží; podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí), tj. k ustanovení, jež se v souladu se zněním §26 OdpŠk uplatní i v podmínkách odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5889/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3370/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1481/15), by totiž uvedená skutečnost nemohla zůstat bez vlivu na posouzení, zda tvrzená škoda má svůj původ v nesprávném úředním postupu orgánu státu či v jemu předcházejícím riskantním jednání poškozeného.
48. Při řešení vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a prezentovanou škodou je ve shodě se zmíněným §2918 o. z. rovněž podstatné, zda se žalobce nedopustil i dalšího neobezřetného jednání, jímž by způsobil vznik či zvýšení tvrzené škody. Například tím, že při uzavírání smlouvy vzhledem ke konkrétním časovým a místním okolnostem svou smluvní svobodu nepřizpůsobil možnosti vzniku škody, kterou nebude moci sám účinně odvrátit, byť to bylo možné od něj za daných okolností rozumně požadovat a očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006). Bez významu tak není ani sjednaná časová dotace pro splnění jeho závazku. Namístě je též zvážit vlastní postup žalobce po uzavření příslušné dohody zahrnující zhodnocení včasnosti zahájení jeho aktivit vedoucích k získání vyrozumění o zániku zástavního práva, jakož i efektivity těchto úkonů i navazujících úkonů, kterými bylo finální splnění podmíněno.
49. V této souvislosti nemůže Nejvyšší soud souhlasit s odvolacím soudem v tom, že nelze žalobci vyčítat absenci upozornění na nesprávnost prvně vystaveného vyrozumění, po kterém žalobce vyčkával několik měsíců, než se začal domáhat u žalované vystavení potvrzení správného. Jakkoli je zřejmé z výše uvedeného výkladu, že povinnost vydat správné vyrozumění ležela na straně žalované, nelze přehlédnout, že povinnost zaplatit smluvní pokutu tížila žalobce, a bylo proto na něm, aby v zájmu eliminace rizika vzniku škodu ve smyslu §2918 o. z. provedl kontrolu předloženého vyrozumění a v případě jeho nesprávnosti, která musela být na první pohled zřejmá, se domáhal jeho opravy či nahrazení vyrozuměním správným.
50. Další významnou skutečností je, zda sjednaná smluvní pokuta plnila pouze uhrazovací funkci (tj. funkci paušalizované náhrady škody, za níž by žalobce svému smluvnímu partnerovi v důsledku porušení sjednané povinnosti odpovídal – viz §2050 a §2051 o. z.), neboť jen v tomto rozsahu lze o příčinné souvislosti (bez dalšího) uvažovat. Naopak v rozsahu, v němž tato smluvní pokuta zmíněnou funkci neplnila, a to ať již vzhledem ke své výši, která uhrazovací funkci významně převyšovala, nebo pro absenci vzniku škody či odpovědnosti žalobce za ni, by takový závěr byl myslitelný pouze za podmínky, pokud by vzhledem k individuálním okolnostem případu přiměřeně (spravedlivě) odpovídala hodnotě a významu zajištěné povinnosti, a to jak ve vztahu k okolnostem, které byly známé v době sjednávání smluvní pokuty, tak i vzhledem k okolnostem, jež byly dány při porušení smluvní povinnosti (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, zejména body 55 až 67 jeho odůvodnění).
51. Z pohledu uvedených skutečností se však odvolací soud řešenou věcí dosud nezabýval, což činí jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplným, a proto nesprávným. Teprve po zodpovězení všech výše naznačených otázek přitom bude možné náležitě zhodnotit, zda lze žalovanou činit odpovědnou za celou zbylou škodu (samozřejmě při splnění všech podmínek nezbytných pro vznik její odpovědnosti), nebo jen za její část či zda žalovaná za tuto škodu vůbec neodpovídá.
52. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu, ve kterém bylo žalobě vyhověno, neboť závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci vznikla škoda, je předčasný.
53. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
54. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu