ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.296.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 296/2024-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce Karla Frolíka, IČO 10301577, se sídlem v Písku, Táborská 2400, zastoupeného JUDr. Lubošem Průšou, advokátem se sídlem v Písku, třída Národní svobody 32/11, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 471 173,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 268/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 36 Co 134/2023-68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 471 173,51 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měl utrpět v souvislosti se zajištěním jeho motorové nafty, ke kterému došlo v rámci daňové exekuce vedené proti společnosti CHRTIK COMP, s.r.o. Požadovaná částka sestávala z částky 226 434,46 Kč odpovídající zákonnému úroku z prodlení z částky 402 641,07 Kč (vynaložené na nákup a dopravu předmětné nafty) za dobu, po kterou žalobce nemohl se zajištěnou naftou nakládat, dále z částky 107 875 Kč, na níž žalobce vyčíslil rozdíl mezi tržní cenou nafty v době jejího zajištění a touto cenou v době jejího vydání, a konečně z částky 136 864,05 Kč, jež představovala spotřební daň, kterou byl žalobce nucen z předmětné nafty před jejím vydáním zaplatit podruhé.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 14 C 268/2021-43, žalobě vyhověl ve vztahu k částce 107 875 Kč s příslušenstvím připadající na výše zmíněný rozdíl v tržních cenách nafty (výrok I), zatímco ve zbývajících částech žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V části, ve které žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku II, jakož i v té části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku III, tedy ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je podané dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Otázka, zda stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za škodu způsobenou dlouhodobým nevydáváním věci zabavené jejímu vlastníku v rámci daňové exekuce, a to v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími o jejím nevydání, tedy otázka, která podle žalobcova názoru dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přípustnost dovolání nezakládá. Na řešení takto obecně formulované akademické otázky totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil), vyplývá-li z něj, že odvolací soud závěr o neexistenci odpovědnosti žalované za uvedenou škodu (zahrnující oba nároky, ohledně kterých soud prvního stupně žalobu zamítl) konkrétně odůvodnil absencí vztahu příčinné souvislosti mezi touto škodou a nezákonnými rozhodnutími, jež spatřoval ve dvou zrušených rozhodnutích o zamítnutí žalobcova požadavku na vyloučení předmětné nafty z daňové exekuce (viz body 20 až 22 a 25 odůvodnění). Ve vztahu k tomuto závěru odvolacího soudu (který nadto u obou řešených nároků nevycházel z totožných skutečností, jak patrno z bodů 39 až 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s bodem 25 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, jež dopadají pouze na nárok vyčíslený částkou 136 864,05 Kč, na což však dovolání nereaguje) se však žalobce v dovolání omezil jen na kritiku napadeného rozhodnutí, a to aniž by současně způsobem upraveným v §241a odst. 3 o. s. ř. zformuloval konkrétní právní otázku, která by tento závěr postihovala a k níž by v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. též specifikoval i příslušný důvod přípustnosti svého dovolání (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a dále stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22). Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tudíž nelze ve vztahu k výše zmíněné obecné otázce, jež je v dovolání vymezena, dovodit, neboť ani odlišné (a opět jen akademické) právní posouzení dotčené otázky by za daných okolností nemohlo mít na žalobcovy poměry žádný vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přípustnost dovolání nemohou založit otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze otázky, jejichž zodpovězení je způsobilé přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani v případě procesněprávní otázky týkající se posouzení údajné změny žaloby v části nároku vyčísleného částkou 226 434,46 Kč (kdy se dle žalobce od počátku řízení nemělo jednat o úrok z prodlení, nýbrž o ušlý zisk) a jejího následného nepřipuštění ze strany prvostupňového soudu. Jestliže obstál výše uvedený důvod spočívající v absenci vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou, pro nějž odvolací soud žalobě nevyhověl i stran tohoto nároku, pak žádný další dovolací důvod, který se jej týká, nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech žalobce nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Poukazuje-li žalobce na údajnou nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí, pak k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu