ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3049.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3049/2022-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Karla Hrouzka , nar. 5. 9. 1958, bytem v Žatčanech 67, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu , se sídlem v Praze 1, Na Františku 1039/32, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 188/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021, č. j. 70 Co 225/2021-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Původní žalobce Mgr. Miroslav Lahoda, insolvenční správce dlužníka Karla Hrouzka, se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení níže uvedených částek z důvodu, že Karel Hrouzek jako podnikající fyzická osoba byl nucen v důsledku zákona č. 234/2013 Sb., jenž nabyl účinnosti 1. 10. 2013, ukončit velkoobchodní činnost s pohonnými hmotami, neboť nově byla v ustanovení §6i odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen „zákon o pohonných hmotách“), zavedena povinnost pro distributory pohonných hmot složit kauci nebo poskytnout bankovní garanci ve výši 20 000 000 Kč. Dotčené ustanovení však bylo uplynutím dne 30. 6. 2015 zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 44/13.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 24 C 188/2015-143, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částek - škody ve výši 25 788 855,56 Kč, ušlého zisku ve výši 41 172 130 Kč, újmy na zdraví ve výši 20 000 000 Kč, náhrady za poškození dobrého jména a pověsti ve výši 1 000 000 Kč a náhrady za znemožnění předání podnikání ve výši 5 000 000 Kč (výrok I). Dále soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 8. 2021, č. j. 70 Co 225/2021-171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, „zda má subjekt, který byl zásadně poškozen zákonem, který byl následně zrušen (Ústavním soudem) pro neústavnost, právo na odškodnění“, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že zákonodárnou činnost nelze považovat za nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, uveřejněný pod č. 52/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014, uveřejněný pod č. 111/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5027/2014, nebo ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 254/2017, proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1831/18 ).
Podané dovolání není přípustné ani ve vztahu k otázce, zda pro „unijní rozměr celé věci“ je „nutné aplikovat i unijní právo včetně odpovědnosti členského státu Unie“. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na právním závěru, že unijní předpisy neupravovaly a ani nezapovídaly členským státům přijmout opatření na ochranu státu před trestnou činností související s obchodem s pohonnými hmotami a zneužíváním společností účelově založených pro podnikání v tomto oboru. Proti tomuto právnímu posouzení, na němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu skutečně záviselo, však dovolatel žádným konkrétně formulovaným dovolacím důvodem nebrojí.
Argumentuje-li žalobce, že „oprávněnost svého nároku dovozuje na ústavní úrovni z čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě“, jenž „upravuje tři aspekty ochrany majetku“, přehlíží, že na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezáviselo (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž uzavřel, že škoda na majetku žalobce nevznikla (viz zejména bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
V rozsahu výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalobce odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 1. 2024
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu