ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3298.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3298/2023-219
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce DRUŽSTVA ATARA TEKE v likvidaci , identifikační číslo osoby 28143647, se sídlem v Bílsku, Záluží 1, zastoupeného JUDr. Danou Hokrovou, advokátkou se sídlem v Jindřichově Hradci, Pražská č. 100/0, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení 131 163 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 19/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, č. j. 70 Co 80/2022-195, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, č. j. 70 Co 80/2022-195 , se zrušuje v rozsahu části výroku I, jíž byl změněn výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 2021, č. j. 14 C 19/2020-177, ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 131 163 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z uvedené částky od 30. 12. 2020 do zaplacení, a dále ve výroku II o nákladech řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá v rozsahu části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, č. j. 70 Co 80/2022-195, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 2021, č. j. 14 C 19/2020-177, ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z uvedené částky za období od 14. 7. 2020 do 29. 12. 2020.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 131 166 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé z nezákonných rozhodnutí, konkrétně oznámení Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 25. 5. 2015, č. j. SZIF/2015/0402515, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 6. 10. 2015, č. j. 38795/2015-MZE-13323 (dále též jen „nezákonná rozhodnutí“), na jejichž základě Státní zemědělský intervenční fond rozhodl o neprovedení aktualizace půdy k žádosti žalobce ve vztahu k dílům půdních bloků ve čtverci 780-1140, konkrétně k pozemku p. č. 1686, nacházejícího se v k. ú. Měkynec (dále též jen „předmětný pozemek“). Nezákonná rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, č. j. 5 A 206/2015-91-96, a žalobce byl se zpětnou účinností k 22. 4. 2015 zaevidován jako uživatel dílů půdních bloků ve čtverci 780-1140. Vzniklá škoda spočívá v ušlých příjmech z dotací za rok 2015–2017, neboť po dobu, po kterou nebyl žalobce jako uživatel pozemků v evidenci veden, nemohl o příslušné dotace čerpat.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 14 C 19/2020-177, zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 131 163 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 14. 7. 2020 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vycházel mimo jiné ze zjištění, že oznámením Státního zemědělského intervenčního fondu (dále též jen „SZIF“) ze dne 25. 5. 2015, č. j. SZIF/2015/0402515, rozhodl SZIF o neprovedení aktualizace půdy k žádosti žalobce ve vztahu k předmětnému pozemku, s odůvodněním, že žalobce nedoložil právní důvod k jeho užívání. Proti tomuto oznámení byla žalobcem podána námitka, která byla rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 6. 10. 2015, č. j. 38795/2015-MZE-13323, zamítnuta a oznámení SZIF bylo potvrzeno. Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí Ministerstva zemědělství správní žalobu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, č. j. 5 A 206/2015–91–96, byla obě rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Následně bylo SZIF vydáno oznámení o provedení aktualizace evidence půdy ze dne 14. 10. 2019, č. j. SZIF/2019/0580771, kterým byl žalobce již jako uživatel dílů půdních bloků ve čtverci 780-1140 zaevidován, a to se zpětnou účinností k 22. 4. 2015. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce nepodával žádosti o dotace k předmětnému pozemku a ani tento pozemek neuváděl mezi pozemky, které obhospodařuje. Předmětný pozemek užívala společnost PIVKOVICE a. s.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně neshledal příčinnou souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a nárokem žalobce. Soud prvního stupně přisvědčil žalobci, že v případě, že by žalobce byl správně evidován jako uživatel pozemku, zřejmě by obdržel dotaci namísto společnosti PIVKOVICE a. s. Současně však dovodil, že žalobce neprokázal užívání pozemku, které je podle nařízení vlády č. 309/2014 Sb., jednou z kumulativních podmínek pro poskytnutí dotace. Při pravidelném běhu věcí, kdy by žalobce byl evidován jako uživatel pozemku, by patrně žalobce dotaci obdržel, ale tato by byla podmíněná a pokud žalobce pozemek nikterak neužíval, nemohl plnit podmínky dotace, což by znamenalo, že dotaci obdržel neoprávněně. Skutečnost, že předmětný pozemek užívala společnost PIVKOVICE a.s. nic nevypovídá o tom, že jej skutečně obhospodařovala a jak jej obhospodařovala, tj. zda plnila podmínky poskytnutí dotace. Nelze tedy takové užívání vztáhnout ve prospěch žalobce. Navíc zde chyběl jakýkoliv smluvní vztah mezi žalobcem a společností PIVKOVICE a. s.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 70 Co 80/2022-195, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 131 163 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z uvedené částky od 30. 12. 2020 do zaplacení; ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z uvedené částky za období od 14. 7. 2020 do 29. 12. 2020 rozsudek v zamítavém meritorním výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 32 331,20 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 082,80 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. V rovině právního posouzení dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že byly splněny podmínky vzniku odpovědnosti žalované za škodu. Existují dvě nezákonná rozhodnutí i škoda, která spočívá v neobdržených dotacích, stejně tak je dána příčinná souvislost. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že při pravidelném běhu věcí by vyplacení dotací žalobci nebylo neoprávněné. Společnost PIVKOVICE a. s., jíž byly vyplaceny dotace namísto žalobce, nebyla oprávněným uživatelem předmětného pozemku, neboť nájemní smlouva k pozemku byla se společností PIVKOVICE a. s. ukončena dohodou ze dne 27. 3. 2012 a nájemcem pozemku se měl na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 2012 stát od 1. 1. 2013 žalobce. Žalobci tak k 1. 1. 2013 svědčil právní důvod k užívání pozemku. Z tohoto důvodu odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5207/2015 dovodil, že byl-li v rozhodné době let 2015-2017 předmětný pozemek obhospodařován společností PIVKOVICE a. s., dělo se tak ve prospěch oprávněného uživatele, tedy toho subjektu, jemuž svědčil právní titul k užívání a jímž byl žalobce. Odvolací soud uzavřel, že žalobce by při normálním běhu věcí (nebylo-li by předmětných nezákonných rozhodnutí) byl oprávněným příjemcem předmětných dotací; žalobci tak byla žalovanou způsobena škoda ve výši předmětných dotací, jež žalobci jednáním žalované (spočívajícím ve vydání nezákonných rozhodnutí) ušly.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalovaná na základě obecné judikatury dovolacího soudu vztahující se k předpokladům pro naplnění příčinné souvislosti mezi příčinou a následkem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2584/2000) dovozuje, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi předmětnými nezákonnými rozhodnutími a žalobcem tvrzenou škodou spočívající v neposkytnutí dotace. Podmínkou pro přiznání dotace je totiž podle §7 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 50/2015, o stanovení některých podmínek poskytování přímých plateb zemědělcům a o změně některých souvisejících nařízení vlády (dále též jen „nařízení vlády č. 50/2015“), mimo jiné i faktické obhospodařování předmětného pozemku žadatelem o dotaci. Splnění této podmínky přitom není možné bez vědomí žadatele přenést na třetí osobu. Vzhledem k tomu, že žalobce předmětné pozemky v rozhodné době od roku 2015 do roku 2017 fakticky neobhospodařoval a jejich faktickým uživatelem byla v této době společnost PIVKOVICE a. s., která byla rovněž i příjemcem dotací na předmětné pozemky, nemohl být žalobce v rozhodné době oprávněným příjemcem dotací a nemohla mu tak ani v důsledku vydaných nezákonných rozhodnutí vzniknout škoda spočívající v neposkytnutí těchto dotací.
9. Žalovaná dále nesouhlasí s žalobcem požadovanou výší škody. V případě, že by žalobce splnil všechny podmínky pro poskytnutí dotace, tedy mimo jiné i podmínku faktického užívání předmětného pozemku, bylo by možné připustit, že mu vznikla škoda ve výši neobdržené dotace. Avšak za situace, kdy žalobce předmětné pozemky zemědělsky neobhospodařoval, nevynakládal ani žádné náklady spojené se zemědělským obhospodařováním a výše hypoteticky způsobené škody (pokud by byly splněny všechny podmínky vzniku nároku na tuto škodu, které však splněny v daném případě nejsou) by nemohla být rovna nevyplacené dotaci. Částka odpovídající výši dotace by musela být ponížena o částku připadající na náklady spojené s řádným zemědělským obhospodařováním, které žalobce ušetřil tím, že pozemky zemědělsky fakticky neobhospodařoval.
10. Žalovaná konečně namítá, že v daném případě nemůže být ani osobou povinnou k náhradě škody. Pokud na straně žalobce došlo k nějakému úbytku v jeho majetkové sféře v důsledku nemožnosti užívat předmětné pozemky, pak je k této náhradě povinný kolizní uživatel, který předmětné pozemky na úkor žalobce bez právního důvodu užíval. Žalovaná nesouhlasí s úsudkem odvolacího soudu, že společnost PIVKOVICE a. s., která nedisponovala právním důvodem užívání, avšak předmětný pozemek fakticky obhospodařovala, tak činila z hlediska splnění podmínek pro poskytnutí dotace „ve prospěch“ žalobce, neboť tento závěr by vedl k absurdním důsledkům, že dotovaným je subjekt, který má právní titul k užívání a nikoliv subjekt, který dotovanou činnost fakticky vykonává.
11. Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Namítá, že v projednávané věci jsou naplněny všechny předpoklady pro přiznání práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, a to včetně prokázání příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a vzniklou škodou. Žalobce má zato, že otázka faktického užívání pozemku není pro posouzení věci relevantní, když bylo prokázáno, že žalobci svědčil právní důvod k užívání pozemku, a naopak pokud by příjemkyně dotace společnost PIVKOVICE a. s. v rozhodné době předmětný pozemek užívala, činila by tak bez právního důvodu. Odkázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5207/2015 v obdobné věci, ze kterého odvolací soud ve svém posouzení vycházel. Z citovaného rozhodnutí dovolacího soudu přitom dovozuje, že užívá-li subjekt půdní díly bez právního důvodu, činí tak ve prospěch oprávněného uživatele, v tomto případě žalobce.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání žalované v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z uvedené částky za období od 14. 7. 2020 do 29. 12. 2020, není subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Bylo-li uvedenou napadenou částí výroku I rozsudku odvolacího soudu potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o částečném zamítnutí žaloby v rozsahu zákonného úroku z prodlení za období od 14. 7. 2020 do 29. 12. 2020, je zřejmé, že žádná újma na procesních právech žalované tímto výrokem způsobena nebyla. Dovolání žalované proto dovolací soud v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Ve vztahu k námitkám žalované, že žalobcem požadovaná výše škody nemůže odpovídat plné výši dotací, které mu měly být poskytnuty, neboť žalobce předmětné pozemky neobhospodařoval a nevynaložil tedy žádné náklady na jejich obhospodařování, a že žalovaná nemá být osobou povinnou k požadované náhradě škody a touto osobou má být kolizní uživatel, který předmětné pozemky na úkor žalobce užíval, posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná náležitě nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod pro každou námitku či otázku samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
18. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda se má soud při úsudku, zda je dána příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími o žádosti o aktualizaci evidence půdy podle §3g zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, a vzniklou škodou spočívající v ušlých dotacích dle §7 odst. 2 nařízení č. 50/2015 Sb., zabývat i tím, zda žalobce jako žadatel splňoval všechny v tomto ustanovení vymezené kumulativní podmínky pro přidělení dotace, včetně předpokladu faktického obhospodařování pozemku, na nějž dotaci žádá, neboť tato otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle §7 odst. 2 nařízení č. 50/2015 Sb., fond poskytne žadateli jednotnou platbu na plochu zemědělské půdy, která je
a) evidována v evidenci využití půdy a splňuje podmínky k poskytnutí jednotné platby na plochu zemědělské půdy podle předpisu Evropské unie,
b) evidována v evidenci využití půdy na žadatele nejméně ode dne doručení žádosti Fondu do 31. srpna příslušného kalendářního roku,
c) žadatelem zemědělsky obhospodařována v příslušném kalendářním roce po celou dobu, po kterou je evidována v evidenci využití půdy na žadatele, a
d) udržována v souladu s pravidly podmíněnosti uvedenými v přílohách č. 1 až 4 k nařízení vlády č. 48/2017 Sb., po celý kalendářní rok.
21. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014, ve skutkově srovnatelné věci konstatoval, že je třeba hledat odpověď na otázku, zda žalobkyně nepodala žádost o dotaci z důvodu, že by takové žádosti nemohlo být s ohledem na nevyhovění její žádosti o změnu uživatele v evidenci vyhověno, nebo zda i přes absenci údaje o tom, že je žalobkyně uživatelkou předmětných půdních bloků, měly její žádosti o přiznání dotací reálnou naději na úspěch a příčinnou nepodání žádostí o dotace tedy nebyla absence uvedeného zápisu žalobkyně v evidenci, ale rozhodnutí žalobkyně žádost nepodat. Požadovat po žalobkyni podání žádosti o dotace v situaci, kdy by taková žádost nemohla být úspěšná, a to jen proto, aby splnila formální požadavky soudů na náhradu případné škody, by zjevně nebylo spravedlivé a ani by nepředstavovalo rozumné řešení vzniklého rozporu.
22. Dovolateli je třeba dát za pravdu, že nezákonné rozhodnutí o nezaevidování žalobce jako uživatele předmětného dílu půdního bloku samo o sobě žalobci nezajišťovalo kladné vyřízení jeho žádosti o dotaci. Při zkoumání, zda by žalobce nebýt nezákonných rozhodnutí (oznámení Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 25. 5. 2015, č. j. SZIF/2015/0402515, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 6. 10. 2015, č. j. 38795/2015-MZE-13323, na jejichž základě Státní zemědělský intervenční fond rozhodl o neprovedení aktualizace půdy k žádosti žalobce ve vztahu k dílům půdních bloků ve čtverci 780-1140, konkrétně k pozemku p. č. 1686, nacházejícího se v k. ú. Měkynec), za obvyklého běhu věcí obdržel dotaci, se tedy nelze omezit jen na konstatování, že by byl v evidenci zanesen jako uživatel předmětného pozemku. Naopak je třeba se zabývat tím, zda by při obvyklém běhu věcí došlo i k naplnění ostatních předpokladů uvedených zejména v ustanovení §7 odst. 2 písm. a) až d) nařízení vlády č. 50/2015 Sb., tedy mj. i toho, že by žalobce předmětný pozemek zemědělsky obhospodařoval v příslušném kalendářním roce po celou dobu a že by jej na vlastní náklady udržoval v souladu s pravidly podmíněnosti uvedenými v přílohách č. 1 až 4 k nařízení vlády č. 48/2017 Sb. po celý kalendářní rok (k obdobným závěrům lze odkázat rovněž na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, č. j. 9 A 226/2016-70, zejména jeho odstavec 44).
23. Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož „i kdyby tedy v rozhodné době let 2015 až 2017 byl pozemek obhospodařován společností PIVKOVICE a.s., dělo by se tak ve prospěch oprávněného uživatele, tedy toho subjektu, jemuž svědčil právní titul k užívání, a tímto subjektem byl žalobce“, neobstojí proto, že poskytnutí dotace podle §7 odst. 2 nařízení vlády č. 50/2015 Sb. je veřejnoprávním jednáním, jehož adresátem je výhradně žadatel o dotaci, nikoliv třetí osoba. Ustanovení §11a zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů (zákon o Státním zemědělském intervenčním fondu), přitom upravuje zvláštní postup pro případ, že dotace byla vyplacena žadateli neoprávněně, a to tak, že dotace má být v zásadě navrácena poskytovateli. Z uvedeného plyne, že z konání společnosti PIVKOVICE a. s. jež mělo vést k poskytnutí dotace, nelze bez dalšího dovozovat práva a povinnosti samotného žalobce (že šlo o jednání, z něhož by žalobce měl dovozovat svůj prospěch). Samotná skutečnost, že by žádosti žalobce o aktualizaci evidence půdy bylo vyhověno, ještě nevede k závěru, že by žalobce při obvyklém běhu událostí skutečně vstoupil do svých práv na detenci (zde na údržbu a obhospodařování předmětného pozemku způsobem předpokládaným v §7 odst. 2 písm. c/ nařízení vlády č. 50/2015 Sb.).
24. Odkazuje-li odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5207/2015, není jeho odkaz případný, neboť pomíjí, že právní otázka, na níž toto rozhodnutí dovolacího soudu stojí, je odlišná od rozhodné otázky v projednávané věci. V citovaném rozhodnutí se dovolací soud zabýval primárně otázkou uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu (dovolatel napadal skutková zjištění soudů nižších stupňů), jež vedlo k odmítnutí dovolání. Skutečnost, zda žalobkyně danou zemědělskou půdu fakticky obhospodařovala, nebo ne, nebyla (na rozdíl od projednávané věci) prokázána (ani prokazována).
25. Z právě uvedeného se tedy podává, že odvolací soud se měl mj. zabývat tím, zda by žalobce i pro případ, že by nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o aktualizaci evidence půdy, měla jeho dotace „reálnou naději na úspěch“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014). Takové posouzení je však třeba pokládat za úplné pouze v případě, že by žalobce nebýt nezákonného rozhodnutí při obvyklém běhu věcí naplnil i další kumulativní předpoklady pro poskytnutí dotace uvedené v §7 odst. 2 písm. a) až d) nařízení vlády č. 50/2015 Sb.
26. Lze tedy shrnout, že soud se při úsudku, zda je dána příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími o žádosti žalobce o aktualizaci evidence půdy podle §3g zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, a vzniklou škodou spočívající v ušlých dotacích podle §7 odst. 2 nařízení č. 50/2015 Sb., zabývá i tím, zda žalobce jako žadatel splňoval všechny v tomto ustanovení vymezené kumulativní podmínky pro přidělení dotace, včetně předpokladu faktického obhospodařování pozemku, na nějž dotaci žádá.
27. Z právě uvedeného plyne, že právní posouzení ze strany odvolacího soudu není s ohledem na již existující judikaturu dovolacího soudu úplné a tudíž neobstojí.
28. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud žádnou takovou vadu řízení neshledal.
29. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
30. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
31. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu