ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.374.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 374/2024-532
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 359/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, č. j. 54 Co 217/2023-502, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se (po částečném zpětvzetí žaloby a pravomocném rozhodnutí o části uplatněného nároku, jehož původní výše odpovídala částce 499 936 Kč s příslušenstvím) domáhal po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Úřadem městské části Praha 6, Magistrátu hlavního města Prahy a Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 165/2013, týkajícího se poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 4. 2023, č. j. 10 C 359/2016-463, konstatoval, že „v řízení ve věci žaloby u Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 165/2013 o zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy č. j. PR/OKC/3/180/213, sp. zn. S-MHMP918054/2013 ze dne 2. 9. 2013“ bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), přičemž v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované a (tehdejší) vedlejší účastnici povinnost zaplatit žalobci náklady řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé změnil tak, že se žaloba co do požadovaného konstatování porušení základního práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Doplňuje se, že výrok II rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím nebyl podaným odvoláním dotčen.
4. Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroku I, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Námitka žalobce, že odvolací soud posuzoval pouze tu část řízení, která probíhala před soudem, a rovněž námitka, že odvolací soud nepřihlédl ke kritériím uvedeným v §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), nemůže přípustnost dovolání založit. V nyní posuzovaném případě odvolací soud pohlížel na posuzované řízení jako na celek a do celkové délky řízení také zahrnul i dobu řízení o žádosti o poskytnutí informace před Úřadem městské části Prahy 6 a Magistrátem hl. m. Prahy [k celkové délce posuzovaného řízení viz kupř. odst. 2 a odst. 13 a 14 rozsudku odvolacího soudu a k hodnocení zákonných kritérií pak odstavce 15 až 18 téhož rozhodnutí] a při hodnocení takto určené celkové délky řízení evidentně zohlednil všechna kritéria uvedená v §31 odst. 3 OdpŠk. Uvedené námitky žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což je bez dalšího diskvalifikuje ze závěru, že by jejich prostřednictvím mohl být založen závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
8. S ohledem na výše uvedené přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobce, že délka posuzovaného řízení měla být posouzena jako nepřiměřená, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jež dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017). Nejvyšší soud též opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1075/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3598/15). V poměrech projednávané věci lze celkovou délku posuzovaného řízení (i s přihlédnutím ke značnému množství sporů, které žalobce vede, aniž by jeho jednání bylo soudy hodnoceno jako litigiózní), co do její přiměřenosti, považovat ještě za hraniční. Odvolací soud se totiž neodchýlil od ustálené judikatury ani v závěru, že každé řízení nějakou dobu trvá. Lhostejno, zda jde o řízení soudní či správní. Existence žalobcem akcentovaných lhůt, jimiž je vázáno správní řízení o poskytnutí informace, na ně nemá žádný vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020).
9. V závěrečné části podaného dovolání, v níž žalobce uvedl, že i samotné odškodňovací řízení považuje za nepřiměřeně dlouhé, přičemž současně odkázal na blíže označené rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) žalobce žádnou konkrétní právní otázku (tzv. důvod dovolání) nevymezil, a to tak, že by uvedl právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (viz §241a odst. 3 o. s. ř.). V tomto rozsahu tudíž dovolání nevyhovuje požadavkům upraveným v §241a odst. 2 o. s. ř., pročež jej pro tuto vadu, která nebyla ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněna, nelze v dotčené části věcně projednat. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016 je sám o sobě a bez další argumentace nedostatečný, neboť uvedené rozhodnutí řeší více právních otázek a dovolatel v této věci, ač zastoupen advokátem, žádnou konkrétní otázku dovolacímu soudu nepředkládá. Je zcela nepřípustné, aby ve sporném kontradiktorní řízení Nejvyšší soud, na úkor procesních práv dalších účastníků, za dovolatele a nad rámec jeho jednoznačné dispozice (srov. též §242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) domýšlel, jaké konkrétní právní posouzení učiněné odvolacím soudem a z jakého důvodu považuje za nesprávné. Dovolatel současně procesně nepřípustně v podaném dovolání odkazuje na svá dřívější podání a na argumentaci v nich uplatněnou (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.). Bez významu nakonec zůstává, že se vedle toho z obsahu procesního spisu podává, že žalobce mimo neurčitého dovolacího tvrzení uplatnil samostatný nárok na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku nynějšího řízení (vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 539/2016 – viz k tomu sdělení Ministerstva spravedlnosti na č. l. 243 spisu), o němž by ovšem se příslušelo rozhodnout soudu v samostatném řízení.
10. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
11. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu