ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.400.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 400/2024-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně HANSA 2 s.r.o. , IČO 25096702, se sídlem v Praze 8, Pod Čertovou skalou 848/8, zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 2 780 686,83 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 75/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 29 Co 187/2023-59, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 2 780 686,83 Kč z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími Finančního úřadu pro Prahu 8 vydanými na základě výsledků daňové kontroly provedené v letech 2005 až 2007. Uvedená částka zahrnovala především částku 2 358 513 Kč, kterou byla žalobkyně nucena na základě zmíněných rozhodnutí zaplatit, a to konkrétně na základě a/ dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty za měsíc říjen 2002 ze dne 3. 4. 2007, č. j. 109415/07/008513/8779 (částka 276 804 Kč), b/ dodatečného platebního výměru na daň z přidané hodnoty za měsíc prosinec 2002 ze dne 3. 4. 2007, č. j. 109595/07/008513/8779 (částka 201 511 Kč), c/ dodatečného platebního výměru na daň z příjmů právnických osob za rok 2002 ze dne 5. 4. 2007, č. j. 116218/07/008513/8779 (částka 673 940 Kč), d/ platebního výměru ze dne 11. 1. 2008, č. j. 5296/08/008513/8779, kterým bylo žalobkyni vyměřeno penále (částka 704 715 Kč), e/ platebního výměru ze dne 11. 1. 2008, č. j. 5295/08/008513/8779, kterým bylo žalobkyni vyměřeno penále (částka 210 995 Kč) a f/ platebního výměru ze dne 11. 1. 2008, č. j. 5294/08/008513/8779, kterým bylo žalobkyni vyměřeno penále (částka 290 548 Kč). Dále zahrnovala i částku 422 173,83 Kč, o níž žalobkyně zaplacenou částku navýšila z důvodu inflace.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 15 C 75/2021-45, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozsudku, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Otázka, zda lze nezákonnost předmětných rozhodnutí, která již nelze v důsledku plynutí času napadnout opravnými prostředky, posuzovat jako otázku předběžnou a dovodit ji na základě pravomocného rozhodnutí vydaného v jiném (zde trestním) řízení, a to s přihlédnutím k obecné zásadě o povinnosti každého jednat poctivě a netěžit ze svého nepoctivého ani protiprávního činu nebo protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (§6 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), tedy otázka, která podle přesvědčení žalobkyně v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že předmětná rozhodnutí nepředstavují nezákonná rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť tato pravomocná rozhodnutí nikdy nebyla pro svou nezákonnost k tomu příslušným orgánem zrušena nebo změněna, rozhodl totiž zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Poukázat lze v této souvislosti zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13, nebo ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2590/2016, či na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, s tím, že v nich uvedený závěr (v souladu s nímž podmínka zrušení nebo změny rozhodnutí pro jeho nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle kterého soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou) dopadá dokonce i na ta rozhodnutí, proti nimž zákon podání opravného prostředku vůbec nepřipouští, jak patrno např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, publikovaného pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4511/2014, nebo ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1823/2021, proti kterému podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 3364/21. Tento závěr je přitom zastáván též četnou judikaturou Ústavního soudu jak patrno např. z jeho usnesení ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12.
Od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud neodchýlil ani svým závěrem, že se v posuzovaném případě nejedná o výjimečnou situaci, kdy by později vydaným rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí, jež bylo vydáno dříve a proti kterému poškozený neměl k dispozici žádný opravný prostředek nebo jej sice k dispozici měl, nešlo však o opravný prostředek, jenž by mohl reálně vést k formálnímu zrušení dotčeného rozhodnutí, pročež by bylo lze považovat toto dřívější rozhodnutí za nezákonné ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk. Žalobkyní zpochybňovaná rozhodnutí správce daně, proti kterým mohla ihned po jejich vydání brojit opravnými prostředky (zahrnujícími vedle odvolání i následnou žalobu ve správním soudnictví, kasační stížnost nebo ústavní stížnost), totiž nebyla na výsledku trestního řízení, jež bylo na základě zjištění plynoucích z provedené daňové kontroly vedeno proti jednateli žalobkyně a v roce 2017 skončilo jeho zproštěním obžaloby, nikterak závislá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1469/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1536/20, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2639/2021).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu