ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.556.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 556/2024-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. S. , zastoupeného Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou se sídlem ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí 67, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 100 279 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 44/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2023, č. j. 48 C 44/2022-59, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. 18 Co 150/2023-87, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2023, č. j. 48 C 44/2022-59, se zastavuje .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 100 279 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měl utrpět v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Břeclavi v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 15 Nc 2345/2002, v němž žalobce vystupoval v procesním postavení povinného. Nesprávnost úředního postupu zmíněného soudu měla spočívat v tom, že nezkoumal, zda původně pověřený soudní exekutor JUDr. Pavel Procházka „právně existuje“, a předmětnou exekuci proto v roce 2007 nezastavil, přičemž namísto toho vydal dne 31. 1. 2013 usnesení o změně pověřeného soudního exekutora a v exekuci dále pokračoval. Požadovaná částka odpovídala tomu, co byl žalobce nucen v provedené exekuci zaplatit.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 2. 2023, č. j. 48 C 44/2022-59, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Obě tato rozhodnutí, a to v celém jejich rozsahu, napadl žalobce dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda se ve zbývající části, jež směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jedná o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda je nesprávný úřední postup způsobilý založit odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), v případě, že tato jeho nesprávnost následně nevyústila v nezákonné rozhodnutí, tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle žalobcova názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, jakož i jeho usnesením ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 743/2002, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že úřední postup exekučního soudu, jehož správnost žalobce zpochybnil a který měl spočívat v tom, že v roce 2007 nezohlednil zánik výkonu exekutorského úřadu u soudního exekutora JUDr. Pavla Procházky, který byl provedením exekuce na žalobcův majetek původně pověřen, a v návaznosti na to tuto exekuci nezastavil, nepředstavuje způsobilý odpovědnostní titul ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, pakliže tento postup následně vyústil ve vydání pravomocných rozhodnutí o změně pověřeného exekutora a o zamítnutí žalobcova návrhu na zastavení exekuce, jež pro svou nezákonnost nikdy nebyla změněna ani zrušena, pročež nelze uvažovat ani o případné odpovědnosti žalované vycházející z titulu nezákonného rozhodnutí, a to pro nesplnění podmínky upravené v §8 odst. 1 OdpŠk (viz body 17 a 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), neodchýlil se tím totiž od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1362/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3823/17, nebo ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2634/2023).
Žalobcova námitka, že odpovědnostní titul ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk je v řešeném případě dán i tím, že dotčené exekuční řízení bylo zatíženo průtahem, neboť výše zmíněné usnesení o změně soudního exekutora nebylo vydáno v přiměřené lhůtě, není v dovolacím řízení přípustná, neboť žalobce tuto skutečnost, která nadto přesahuje skutkové vymezení jeho nároku, jenž byl předmětem řízení vedeného před soudy nižších stupňů, tvrdí v rozporu se zněním §241a odst. 6 o. s. ř. poprvé až v dovolání.
Dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. ani pro řešení otázky maximální délky exekučního řízení, kterou žalobce považuje za v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Na jejím řešení totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, pokud nárok na náhradu újmy, jež by byla žalobci způsobena právě délkou dotčeného exekučního řízení, nebyl předmětem nyní vedeného řízení, neboť změnu (rozšíření) žaloby, kterou žalobce v tomto směru navrhl, soudy nepřipustily (viz bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jakýkoliv závěr dovolacího soudu, jenž by se uvedené otázky týkal, by se tak nemohl v žalobcových poměrech žádným způsobem projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozsudku, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Stran žalobcovy výtky, že odvolací soud v napadeném rozsudku nezohlednil všechna jeho tvrzení a že rozhodl na základě neúplného dokazování, dovolací soud uvádí, že v situaci, kdy žalobce v této souvislosti nezformuloval konkrétní procesněprávní otázku, ve vztahu k níž by též specifikoval, jaký důvod přípustnosti podaného dovolání považuje za naplněný, bylo by podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že v souladu s §241a odst. 5 o. s. ř., podle kterého se k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241, nepřihlíží, Nejvyšší soud nevycházel z dovolání, které dne 11. 8. 2023 sepsal samotný žalobce, ani z jeho doplnění ze dne 21. 8. 2023, nýbrž vycházel pouze z obsahu dovolání sepsaného dne 20. 8. 2023 žalobcovou právní zástupkyní.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání v jeho zbývající části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu