ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.109.2024.1
sp. zn. 33 Cdo 109/2024-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Jana Knotka , se sídlem v Rozseči 13 (identifikační číslo 426 35 403), zastoupeného Mgr. Miladou Majerovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Pražská 2230/8, proti žalovanému Janu Petráškovi , se sídlem ve Lhenicích, Na Panské mezi 339 (identifikační číslo 606 26 623), zastoupenému JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou se sídlem ve Vimperku, 1. máje 144, o 139.379 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 282/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2023, č. j. 7 Co 480/2023-286, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.470 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Milady Majerové, advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 7 Co 480/2023-286, potvrdil rozsudek ze dne 19. 1. 2023, č. j. 6 C 282/2020-238, kterým Okresní soud v Prachaticích uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 139.379 Kč s 8,25 % úroky z prodlení z této částky od 29. 9. 2020 do zaplacení a s 8,25 % úroky z prodlení z částky 100.000 Kč od 29. 9. 2020 do zaplacení, a na náhradě nákladů řízení 166.322,65 Kč; žalobci přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.336,23 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž účastníci uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej sena za sjednanou cenu ve výši 3,50 Kč/kg. Žalobce (prodávající) dodal žalovanému (kupujícímu) 68 780 kg sena, žalovaný uhradil jen část kupní ceny a zůstal dlužen 139.379 Kč. Po právní stránce uzavřel, že žalovaný nesplnil základní povinnost kupujícího, k níž se zavázal v kupní smlouvě, a to zaplatit žalobci sjednanou kupní cenu (§2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“).
Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Žalobce se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Spatřuje-li žalovaný naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v řešení otázky hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka J. K. ml. (syna žalobce), pomíjí, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. není možné úspěšně napadnout dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2011, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Ustanovení §132 o. s. ř. ponechává postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Proces dokazování i proces hodnocení důkazů je věcí nalézacího soudu, příp. odvolacího soudu, do něhož dovolacímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů, která pojmově vylučuje spravedlivost soudního řízení ve smyslu §1 o. s. ř., resp. článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1467/2022, ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 831/2023, ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3466/2019).
Odvolací soud v projednávané věci přesvědčivě, srozumitelně, logicky a zcela v souladu s provedenými důkazy dovodil, v jakém množství a za jakou cenu žalovaný koupil seno. Vyšel nejen z výpovědí žalobce a svědků J. K. ml. a V. V., které měl – na rozdíl od výpovědi žalovaného – za věrohodné, ale i z důkazů listinami (dodacích listů, skladních karet zásob). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., se tak v posuzovaném případě nejedná.
Výhradou, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byla věc v souladu s ustanovením §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, přidělena „novému“ soudci, který při jednání 19. 1. 2023 vyslechl žalovaného, ale neopakoval důkaz výslechem svědka J. K. ml., nenapadl žalovaný žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytknul odvolacímu soudu, že přehlédl „nesprávný“ postup soudu prvního stupně, čímž řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však – pokud by skutečně řízení zatěžovala – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Nad rámec toho, co je uvedeno shora, dovolací soud dodává, že dovolatelův odkaz na rozsudek ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4132/2018, v němž Nejvyšší soud řešil procesní otázku, za jakých podmínek může soud provést důkaz prostřednictvím dožádaného soudu, je nepřiléhavý. Pominout nelze i to, že v projednávané věci byly sporné skutečnosti – množství sena a sjednaná kupní cena – objasněny nejen výpověďmi žalobce a svědků, ale i listinnými důkazy.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 2. 2024
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu