ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.232.2024.1
sp. zn. 33 Cdo 232/2024-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně APIX s. r. o., se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, identifikační číslo osoby 28337697, zastoupené JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem Břeclav, Hybešova 3041/6, proti žalované S. F., zastoupené opatrovnicí JUDr. Andreou Židovou, advokátkou se sídlem Most, Bělehradská, o 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 10 C 22/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2023, č. j. 11 Co 44/2023-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech dovolacího řízení náklady na zastupování žalované v dovolacím řízení, jež jsou splatné na účet Okresního soudu v Mostě a o jejichž výši a o lhůtě splatnosti rozhodne soud prvního stupně samostatným usnesením.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 10 C 22/2022-38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 300 000 Kč se smluvním úrokem za dobu od 10. 6. 2013 do 10. 6. 2018 ve výši 60 000 Kč, s úrokem z prodlení za dobu od 11. 6. 2018 do 7. 9. 2022 ve výši 29 042,69 Kč a dále s ročním úrokem z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby vyhlášené Českou národní bankou počítaným z částky 300 000 Kč od 8. 9. 2022 do zaplacení, zastavil částečně řízení o smluvní pokutě ve výši 132 658 Kč a ve výši 12 % ročně z částky 300 000 Kč od 17. 12. 2022 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, č. j. 11 Co 44/2023-70, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím zamítl, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti.
Dovolání, jež žalobkyně podala proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Dovolatelka sice ohlašuje, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, avšak ve vztahu k dovolacímu přezkumu předestřené otázce nespecifikuje (a tento údaj se nepodává z celého obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.), o jaký případ přípustnosti dovolání jde. Žalobkyně tak nedostála požadavku vyplývajícímu z §241a odst. 2 o. s. ř. (aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání), což zakládá důvod pro odmítnutí dovolání, nelze-li v dovolacím řízení pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Byť žalobkyně nevymezila řádně přípustnost dovolání, je z obsahu dovolání zřejmé, že zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, zda smlouva uzavřená mezi účastníky podléhá právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru.
Touto otázkou se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2919/2022, v němž sice posuzoval smlouvu uzavřenou za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nicméně závěry v něm uvedené se týkaly i smluv uzavřených podle úpravy zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Tyto závěry, jež se uplatní i v projednávané věci, lze shrnout následovně:
- Zákon o spotřebitelském úvěru zapracovává směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Předmětem úpravy je (i) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, (ii) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a (iii) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru.
- Smlouva o spotřebitelském úvěru není samostatným smluvním typem. Základními definičními složkami pojmu spotřebitelský úvěr jsou (i) financování (aktivní či pasivní formou), (ii) jeho poskytování či zprostředkování a (iii) spotřebitel.
- Naplnění uvedených definičních znaků znamená posoudit, zda se jedná o finanční službu (úvěr, peněžitá zápůjčka, odklad platby a podobně) a zda je tato (finanční) služba spotřebiteli „poskytnuta nebo zprostředkována“.
- Již v rozsudku ze dne 21. 9. 2007, č. j. 5 Afs 148/2006-50, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 12/2007, Nejvyšší správní soud uvedl, že k podnikání je způsobilý pouze podnikatel ve smyslu §2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen jako „obch. zák.“). Na ty, kdo status podnikatele nemají (nedisponují potřebným oprávněním), pamatuje §3a obch. zák. a obchodní zákoník se na ně zásadně nevztahuje. Uvedené ustanovení vychází z principu, že nelze činit rozdíl mezi osobami podnikajícími oprávněně a neoprávněně co do obligačních následků jejich úkonů. Stejně např. pro posouzení odpovědnosti za škodu není rozhodující, zda provozovatel má činnost, při jejímž uskutečňování ke škodě došlo, tuto zapsanou v obchodním rejstříku či nikoli. Kdo však podniká bez příslušného živnostenského nebo jiného veřejnoprávního oprávnění, porušuje veřejné právo; není tím však zbaven schopnosti uzavírat smlouvy, tedy obchodovat. Oba aspekty, tj. veřejnoprávní a soukromoprávní, je třeba odlišovat.
- Absence příslušného oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů nemá sama o sobě vliv na povahu či platnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr.
Závěr odvolacího soudu, že absence příslušného oprávnění k podnikání žalobkyně nemá vliv na platnost smlouvy uzavřené se žalovanou (nebylo zpochybněno, že ta smlouvu uzavírala jako spotřebitelka), je s výše uvedeným v souladu.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §149 odst. 2 o. s. ř., tedy tak, že žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to i tehdy, byla-li v řízení zastupována advokátem, kterého jí ustanovil soud ve smyslu ustanovení §30 o. s. ř., přičemž je třeba naplnit požadavek vyplývající z §149 odst. 2 o. s. ř., že ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, je povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 109/2010).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu