ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.3175.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 3175/2023-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně S. P., zastoupené Mgr. Michalou Tůmovou, advokátkou se sídlem v Brně, Purkyňova 3091, proti žalovanému M. C. , zastoupenému Mgr. Lukášem Kouřilem, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova 2, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 92/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2023, č. j. 38 Co 4/2023-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení 4 114 Kč k rukám Mgr. Michaly Tůmové, advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 38 Co 4/2023-163, potvrdil rozsudek ze dne 26. 10. 2022, č. j. 6 C 92/2022-123, jímž Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba – objekt bydlení č. p. XY v obci XY, a dále pozemku p. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále jen „Nemovitosti“), a rozhodl o nákladech řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný je v katastru nemovitostí uveden jako výlučný vlastník Nemovitostí, přičemž byl zapsán na základě listiny označené jako „ Kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitým věcem “. Listinu obsahující kupní smlouvu žalovaný podepsal 22. 9. 2016 na poště v Olomouci 8. Žalobkyně, které ji předal I. P., jednatel R., v sídle této společnosti v Olomouci, smlouvu podepsala 26. 9. 2016 na poště v Bučovicích a podepsanou ji 3. 10. 2016 odvezla do sídla společnosti R., kde ji předala spolupracovníku I. P. T. B. Ten spolu s žalobkyní smlouvu týž den odvezl na katastrální pracoviště do XY, kde podal návrh na vklad vlastnického práva žalovaného k Nemovitostem. K návrhu přiložil vyhotovení kupní smlouvy, které – jako jediné – bylo opatřeno úředně ověřenými podpisy kupujícího a prodávající. Žalovaný nebyl dne 3. 10. 2016 v sídle společnosti R. přítomen a žalobkyně mu po podpisu kupní smlouvy nedala nikterak najevo, že jeho návrh kupní smlouvy akceptovala. S písemnými vyhotoveními kupní smlouvy totiž nedisponovala, neboť jediné vyhotovení, které jí I. P. předložil k podpisu, bylo přiloženo k návrhu na vklad. Žalobkyně se s žalovaným setkala poprvé v roce 2019, kdy si přijel Nemovitosti prohlédnout. Žalobkyně nezmocnila společnost R., popřípadě I. P. či T. B. k jakýmkoli právním jednáním souvisejícím s uzavřením kupní smlouvy. Od kupní smlouvy uzavřené s žalovaným žalobkyně odstoupila dopisem z 9. 9. 2019, protože žalovaný částečně (minimálně co do 250 000 Kč) neuhradil kupní cenu. Podle smlouvy měla být sjednaná kupní cena ve výši 2 450 000 Kč uhrazena tak, že 250 000 Kč zaplatí kupující do rukou prodávající před uzavřením smlouvy (tato částka zaplacena nebyla), částka 756 063 Kč měla být složena na účet CREDIR ALLIANCE, SE, které žalobkyně dlužila (zda došlo k zaplacení této částky, nebyla žalobkyně informována), částka 780 000 Kč měla být poukázána na bankovní účet věřitele žalobkyně Z. V. (zda došlo k realizaci platby nebyla žalobkyně informována), částka 565 937 Kč měla být uhrazena na žalobkyni neznámý bankovní účet (zda došlo k úhradě této částky nebyla žalobkyně informována) a 98 000 Kč bylo uhrazeno příslušnému finančnímu úřadu.
Soudy obou stupňů shledaly naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud přisvědčil postupu soudu prvního stupně, který dřív, než přistoupil k zjišťování, zda žalobkyně platně odstoupila od kupní smlouvy, prejudiciálně posuzoval, zda kupní smlouva byla uzavřena platně, neboť odstoupit lze pouze od platného právního jednání. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětná kupní smlouva nebyla platně a účinně uzavřena, neboť žalobkyně poté, co obdržela kupní smlouvu sepsanou a podepsanou žalovaným (§1732 odst. 1 o. z.), tuto sice podepsala, avšak žalovanému ji následně nedoručila (ani jinak nepředala) a nikoho k takovému právnímu jednání nezmocnila; nebyl tudíž završen řádný proces akceptace návrhu kupní smlouvy podle §1740 odst. 1 o. z. Jelikož se jednalo o nabídku učiněnou v písemné formě vůči nepřítomné osobě, bylo ji nutné přijmout v době přiměřené povaze navrhované smlouvy podle §1735 o. z., k čemuž nedošlo. Bylo prokázáno, že k návrhu na vklad ze 3. 10. 2016 bylo přiloženo jediné vyhotovení kupní smlouvy a žalobkyně žádné další vyhotovení, které by mohla zaslat (předat) žalovanému, neobdržela.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že v duchu starší judikatury příliš formalisticky posuzoval otázku řádného ukončení akceptačního procesu, přičemž nevzal v potaz novější judikaturu reprezentovanou rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, podle níž účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy může být dohodou stran určena k jinému okamžiku než je moment, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy; jinak řečeno, akceptace může vyplývat i z jednání smluvních stran. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud ignoroval principy, na kterých je vystavěn nový občanský zákoník, zejména zásadu autonomie vůle. Otázku vlivu nové právní úpravy a občanskoprávních zásad na posuzování řádné akceptace nabídky smlouvy, stejně jako otázku, zda a jak má být při posuzování akceptačního procesu při převodu nemovitostí aplikován §1744 o. z., má dovolatel za otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené. Za neřešenou považuje i procesní otázku, kdo nese důkazní břemeno ohledně akceptace návrhu smlouvy za situace, kdy ustanovení §980 odst. 2 o. z. formuluje vyvratitelnou domněnku, že je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem; prosazuje přitom, že v řízení nebylo prokázáno, že řádná akceptace nabídky neproběhla. V poslední řadě dovolatel namítá, že řízení je zatíženo závažnými procesními vadami. Za nejzávažnější označuje to, že mu postupem soudů bylo upřeno „ právo na spravedlivý proces, soudní ochranu a rovnost před soudem, když v rozporu s těmito zásadami bez legitimního důvodu a řádného zdůvodnění zamítly jeho důkazní návrhy, ignorovaly jeho tvrzení a s jeho argumentací se ve svých rozhodnutích dokonce ani nevypořádaly“. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navrhované důkazy (konkrétně jeho účastnický výslech, originál smlouvy a zprávu úvěrující banky, která úvěr na úhradu kupní ceny uvolnila až po předložení kupní smlouvy podepsané oběma stranami), které měly potenciál prokázat, že akceptační proces byl řádně ukončen (a kupní smlouva tak nabyla účinnosti). Pochybení odvolacího soudu spatřuje i v tom, že zkoumal, zda kupní smlouva byla uzavřena platně a účinně, přestože strany to zpočátku nezpochybňovaly (soud tudíž měl vzít nesporná tvrzení za svá).
Žalobkyně se k dovolání podrobně vyjádřila a navrhla jeho odmítnutí.
Podle §237 o.s.ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby podle §80 o. s. ř.), po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.
Žalovaný v dovolání sice avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 větě první o. s. ř., jeho námitky však ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu, kterému vytýká, že jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, dovolatel prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž o akceptaci nabídky kupní smlouvy byl kupující vyrozuměn, jelikož se kupní smlouva (byť nezávisle na jednání žalobkyně) dostala do jeho sféry a nadto přijetí nabídky kupní smlouvy vyplynulo z faktického jednání obou smluvních stran. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by soudy vyšly ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jím prosazované skutkové verze), musely by nutně dospět k závěru, že smlouva byla platně a účinně uzavřena. Platí však, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. Žalovaný zjevně uvedený předpoklad pomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na skutkové verzi, kterou v dovolání prosazuje.
Dovolatel nesprávně viní odvolací soud z toho, že nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010), když („formalisticky a v rozporu se zásadou autonomie vůle“) dospěl k závěru o neúčinnosti akceptace nabídky kupní smlouvy. Odvolací soud nerozhodl v rozporu se zmíněným rozhodnutím, naopak, shodně se závěry zde dovozenými připustil, že okamžik účinnosti akceptace návrhu smlouvy uzavírané mezi nepřítomnými osobami může být změněn dohodou stran (tedy přisvědčil názoru, že ustanovení §1740 o. z. je dispozitivní), na základě provedeného dokazování však skutkově uzavřel, že v souzené věci k takové dohodě mezi smluvními stranami nedošlo.
Žalovaný se mýlí, dovozuje-li, že se Nejvyšší soud dosud nevyjadřoval k tomu, jaký vliv má nová právní úprava a občanskoprávní zásady na posuzování řádné akceptace nabídky smlouvy. Učinil tak např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2068/2021, nebo v usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1165/2022. Rozhodovací praxe nadále reflektuje, že – není-li jiné dohody – přijetí návrhu na uzavření smlouvy o převodu nemovitostí, uzavírané mezi nepřítomnými, je účinným (a smlouva je uzavřena) až v okamžiku, kdy navrhovateli dojde návrh smlouvy podepsaný adresátem návrhu (oblátem). Tedy připouští dohodu stran modifikující okamžik účinnosti smlouvy, k níž ale, jak bylo shora zmíněno, v daném případě nedošlo.
K dovolatelem formulované otázce „zda a jak má být při posuzování akceptačního procesu při převodu nemovitosti aplikováno ustanovení §1744 o. z.“ lze uvést následující. Aby bylo možno přijmout nabídku faktickým chováním ve smyslu §1744 o. z., musel by být při uzavírání smlouvy naplněn alespoň jeden ze zákonných předpokladů. Buď by se muselo jednat o situaci, ve které je běžné, že dochází k uzavírání smluv daným způsobem a účastníci právního styku působící v daném sektoru (a za obdobných okolností) to berou jako více méně samozřejmé. Nebo by se muselo jednat o ustálený způsob uzavírání smluv mezi stranami. Možnost uzavřít nabídku faktickým chováním by mohla plynout také ze samotného textu nabídky (ŠILHÁN, Josef. §1744 [Přijetí nabídky faktickým chováním]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 13-16). V praxi není běžné, aby strany, které se vůbec nepohybují v daném sektoru a logicky tedy o něm s nejvyšší pravděpodobností ani příliš neví, a navíc se nikdy dříve nepotkaly (tak jak je tomu v nyní souzené věci), uzavíraly smlouvu na převod nemovitostí způsobem, že by souhlas s navrhovanou nabídkou neměl být navrhovateli doručen jakožto předpoklad účinnosti smlouvy. S ohledem na skutečnost, že se strany nikdy nepotkaly, lze logicky vyloučit taky možnost existence mezi nimi zavedené praxe. Vyloučit pak lze i možnost třetí, neboť z textu nabídky kupní smlouvy možnost přijmout nabídku faktickým chováním neplyne.
K otázce „kdo nese důkazní břemeno ohledně akceptace návrhu smlouvy za situace, kdy §980 odst. 2 o. z. formuluje vyvratitelnou domněnku, že je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem“ Nejvyšší soud poznamenává, že aby mohla být aplikována právní norma, musí být v řízení dosaženo určité míry důkazu. Pro míru důkazu je zásadní vnitřní přesvědčení soudce o tom, zda byly naplněny skutkové předpoklady pro aplikaci určité právní normy. Přesvědčení soudce musí být zároveň objektivizováno, což se projevuje v odůvodnění jeho úvah. Skutkové tvrzení lze považovat za prokázané, pokud soudce nemá rozumné pochybnosti o jeho pravdivosti. (LAVICKÝ, P.: Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Prah: Leges, 2017, str. 30 a 36). Žalovanému lze přisvědčit v tom, že subjektivní důkazní břemeno i břemeno tvrzení ve vztahu k vyvrácení domněnky formulované v §980 odst. 2 o. z. by tížilo v řízení žalobkyni. Žalobkyně svá procesní břemena ve vztahu k této skutečnosti ale v řízení unesla. Z dovolání žalovaného je zřejmé, že se domnívá, že soud dospěl po provedeném dokazování do stavu non liquet , tedy že nebyla tvrzení prokázána ani vyvrácena. V daném řízení ale soudy obou stupňů po provedeném dokazování dospěly k vnitřnímu přesvědčení, že smlouva mezi stranami nebyla účinně uzavřena, tedy, že nebyly naplněny skutkové předpoklady aplikace §1735, §1740 odst. 1 o. z., §1744 o. z. ani §980 odst. 2 o. z.
Výtky žalovaného, že odvolací soud nesprávně neprovedl všechny jím navržené důkazy, že ignoroval jeho tvrzení a nevypořádal se s jeho argumentací, což činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným, nejsou s to přípustnost dovolání založit. Žalovaný jimi nezpochybňuje žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány - však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Nadto je vhodné připomenout, že rozhodovací praxe akceptuje, že soud neprovede důkaz, který je zjevně nezpůsobilý ověřit či vyvrátit tvrzenou skutečnost, nebo byla-li rozhodná skutečnost již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí řádně zdůvodnil, že další navrhované důkazy neprováděl z důvodu nadbytečnosti, nehospodárnosti a neúčelnosti, přičemž odvolací soud označil jeho postup za souladný se zákonem (konkrétně s §120 o. s. ř., které zakotvuje pouze možnost, nikoli povinnost soudu vzít nesporná tvrzení účastníků za svá). Odvolací soud podrobně a srozumitelně zdůvodnil, jakými úvahami dospěl ke skutkovým i právním závěrům. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03).
Žalovaný v dovolání sice výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti nákladovým výrokům, ve vztahu k nim však žádnou argumentaci neuplatnil; ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože k řešení nebyla předložena žádná otázka hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 1. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu