ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.1146.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1146/2023-2652
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovoláních obviněného Emanuela Suchomela, t. č. ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2022 č. j. 6 To 23/2022-2493 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2023 č. j. 6 To 30/2023-2597, vydaných v trestní věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 4/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Emanuela Suchomela podané proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2022 č. j. 6 To 23/2022-2493 odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Emanuela Suchomela podané proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2023 č. j. 6 To 30/2023-2597 odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2021 č. j. 50 T 4/2020-2428 byl obviněný Emanuel Suchomel (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že:
dne 22. 11. 2012 v Jihlavě ve snaze vylákat finanční prostředky s vědomím, že mu aktuální finanční situace nemusí umožnit řádné a včasné plnění závazku ze smlouvy, uzavřel se společností V. B., spol. s r. o., (nyní R., s. r. o.) smlouvu o půjčce ve výši 15.000.000 Kč, která měla být vrácena do 31. 12. 2013, přičemž za společnost V. B. jednal její jednatel V. P., u něhož obžalovaný před uzavřením smlouvy o půjčce lstivě navodil pocit bezpečné investice, neboť mu oproti skutečnosti uvedl, že
- půjčené peníze budou použity k výstavbě Bioplynové stanice Želeč (dále jen BPS), ačkoli je hodlal použít a použil především na nákup akcií společnosti G., a. s., a dále k úhradě vlastních závazků a pro svoji potřebu,
- realizaci BPS bude zajišťovat společnost G., a. s., o které obžalovaný tvrdil, že ji již vlastní, což doložil nepravdivým čestným prohlášením, ačkoli v době podpisu smlouvy o půjčce nebyl akcionářem společnosti G., a. s.,
- vlastní dostatečný majetek pro případ nesplacení půjčky, což doložil nepravdivým čestným prohlášením o vlastnictví 10 kusů akcií na majitele společnosti B. I., a. s.,
- vlastní další majetek, kterým jsou kryty 3 směnky vlastní, každá znějící na částku 5.000.000 Kč, které k zajištění návratnosti půjčky vystavil, přestože měl splatné závazky v řádech několika miliónů korun a probíhalo množství exekucí na jeho osobní majetek,
když před podpisem předmětné smlouvy o půjčce zajistil předložení Smlouvy o úschově akcií s pořadovými čísly 1 - 5 společnosti G., a. s. ze dne 21. 11. 2012, kdy tyto akcie měl advokát JUDr. Jiří Kubát přijmout do úschovy dne 21. 11. 2012 a měly být předmětem zástavy k předmětné půjčce, ačkoli ve skutečnosti uvedené akcie získal obžalovaný do vlastnictví až dne 26. 11. 2012, když přestože bylo dohodnuto, že pro případ, že půjčka nebude splacena v termínu splatnosti do 31. 12. 2013, advokát JUDr. Jiří Kubát vydá předmět úschovy - 5ks akcií společnosti G., a. s., společnosti V. B., spol. s r. o.,
dne 31. 12. 2013 obžalovaný uzavřel smlouvu o převodu cenných papírů se svým otcem Emanuelem Suchomelem, jejímž předmětem byly veškeré akcie společnosti G., a. s., tj. akcie č. 1–10, když otce pověřil, aby při výkonu působnosti valné hromady rozhodl o rozštěpení všech těchto 10 kusů akcií společnosti na dva kusy s poloviční jmenovitou hodnotou, a to aniž by o takovém kroku byl vyrozuměn poškozený, a to ani následně, v důsledku čehož se původní akcie č. 1–5 v listinné podobě staly neobchodovatelnými a tedy bezcennými,
čímž společnosti R., s. r. o způsobil škodu ve výši 15.000.000 Kč.
2. Za tento trestný čin mu byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti R., s. r. o. škodu ve výši 15.000.000 Kč. Podle §229 odst. 2, 3 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Týmž rozsudkem byl obviněný současně podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro níže popsaný skutek, v němž byl spatřován zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že
dne 8. 8. 2013 v Jihlavě uzavřel se společností V. B., spol. s r. o. (v současné době pod názvem R., s. r. o.), smlouvu o půjčce ve výši 3.000.000 Kč, která měla být vrácena do 8. 9. 2013, přičemž za společnost V. B. jednal její jednatel V. P., u kterého lstivě navodil pocit bezpečné investice, když půjčené peníze měly být použity na projekt na Slovensku, přičemž obžalovaný nepřipouštěl žádné riziko a nabídl půjčku zajistit vlastní směnkou, mělo se jednat o jedinečnou příležitost jak 100% zhodnotit vložené investice, ovšem obžalovaný použil finanční prostředky k jinému účelu, než jaký uvedl jednateli V. P., a poskytnutou půjčku následně nevrátil, čímž poškozené společnosti R., s. r. o. způsobil škodu ve výši 3.000.000 Kč.
4. Proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu podali odvolání obviněný i státní zástupce. Státní zástupce je podal v neprospěch obviněného, a to do zprošťujícího výroku o vině, výroku o trestu a chybějícím výroku o zabrání věci podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Obviněný pak ve svém řádném opravném prostředku brojil proti odsuzujícímu výroku o vině, dále proti výroku o trestu a náhradě škody. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 10. 2022 č. j. 6 To 23/2022-2493 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve zprošťujícím výroku a výroku, jímž byla poškozená společnost R., s. r.o. podle §229 odst. 2, 3 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody do civilního řízení. Podle §259 odst. 1 tr. ř. pak v uvedeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. Zároveň podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
5. Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v jeho odsuzující části napadl obviněný dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o čemž bude pojednáno níže v odůvodnění tohoto usnesení.
6. V rámci nového projednání skutku, pro nějž soud prvního stupně v původním rozhodnutí obviněného obžaloby zprostil a na základě odvolání státního zástupce byl jeho rozsudek odvolacím soudem v této části zrušen, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem dne 7. 3. 2023 č. j. 50 T 4/2020-2556 tak, že uznal obviněného vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, který spáchal tím, že
dne 8. 8. 2013 v Jihlavě ve snaze vylákat finanční prostředky s vědomím, že mu aktuální finanční situace neumožňuje řádné a včasné plnění závazku ze smlouvy, uzavřel se společností V. B., spol. s r. o., (nyní R., s. r. o.) smlouvu o půjčce ve výši 3.000.000 Kč, která měla být vrácena do 8. 9. 2013, přičemž za společnost V. B. jednal její jednatel V. P., u kterého lstivě navodil pocit bezpečné investice, když nepřipouštěl žádné riziko, kdy předstíral, že vlastní další majetek, kterým je kryta směnka vlastní, znějící na částku 3.000.000 Kč, kterou k zajištění návratnosti půjčky vystavil, přestože měl splatné závazky v řádech několika miliónů korun a probíhalo množství exekucí na jeho osobní majetek.
7. Za to byl obviněnému podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu uložený obviněnému předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2021 sp. zn. 50 T 4/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2022 sp. zn. 6 To 23/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
8. Rovněž proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně do všech jeho výroků podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 9. 2023 č. j. 6 To 30/2023-2597 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
9. Na toto rozhodnutí vrchního soudu reagoval obviněný taktéž dovoláním a to z důvodů nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a toho, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Nejvyšší soud na tomto místě konstatuje, že dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2022 č. j. 6 To 23/2022-2493 (původně vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 1146/2023) i dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2023 č. j. 6 To 30/2023-2597 (původně vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 1147/2023) mu byla předložena současně. S ohledem na skutečnost, že od počátku se jednalo o jediné řízení o dvou skutcích a k rozdělení došlo částečnou kasací prvního rozsudku ve věci, jak je popsáno shora, shledal dovolací soud podmínky pro spojení věcí podle §23 odst. 3 tr. ř. a učinil tak usnesením ze dne 21. 12. 2023 sp. zn. 4 Tdo 1147/2023 s tím, že nadále bude řízení o obou podaných dovoláních vedeno pod sp. zn. 4 Tdo 1146/2023.
11. Jak již bylo shora uvedeno, obviněný v prvním ze svých dovolání (proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2022 č. j. 6 To 23/2022-2493) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož má za to, že je ve věci dán rozpor mezi skutkovými zjištěními určujícími naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů. Skutek kladený dovolateli za vinu není podle jeho názoru trestným činem, neboť nenaplňuje znaky objektivní ani subjektivní stránky trestného činu. Dovolatel zopakoval, že nikoho v omyl neuvedl ani ničího omylu nevyužil. Dále zdůraznil, že zcela konkrétně popsal, jak probíhalo jednání mezi dovolatelem a poškozenou, jaká byla jeho úloha ve výstavbě bioplynové stanice, jaké měl s projektem úmysly i jakou roli měla sehrát poškozená. Současně vznesl pochybnosti o vzniku škody, neboť je patrné, že poškozená má ve svém držení 9 akcií společnosti G., a. s., v hodnotě desítek milionů korun. Svým jednáním tak nemohl naplnit skutkovou podstatu přisouzeného trestného činu. Nalézacímu soudu pak vytkl, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci, nesprávně vyhodnotil důkazy a nevypořádal se se všemi pro rozhodnutí významnými okolnostmi. Ve věci tedy spatřuje extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním. Obviněný je přesvědčen, že odvolací soud měl do skutkových zjištění nalézacího soudu zasáhnout, neboť jím provedené hodnocení důkazů bylo učiněno účelově a neobjektivně v jeho neprospěch. Dále odvolacímu soudu vytkl, že jen převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by je podrobil kritickému přezkumu. Dále se pak zabýval otázkou právní kvalifikace, ve které také spatřoval pochybení nalézacího soudu bez odpovídající nápravy v odvolacím řízení. Namítl také, že se odvolací soud nezabýval porušením zásady subsidiarity trestní represe, k níž připomněl základní východiska a judikaturu. Následně zopakoval svoji verzi událostí. V souvislosti s opakovaným konstatováním o nesprávném hodnocení důkazů ryze v neprospěch obviněného, zmínil i princip in dubio pro reo, který měl být v dané věci podle jeho názoru aplikován. Podle něj provedené důkazy netvoří nezbytnou logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, ze kterých by bylo možné dovodit jediný závěr o vině obviněného. V řízení vyvstaly otázky – okamžik uzavření smlouvy o půjčce, o převodu akcií, o úschově cenných papírů – podstatné, přičemž dovolateli není zřejmé, jak nalézací soud dospěl k v rozhodnutí prezentovaným závěrům. Obviněný tedy shrnul, že zjištěný skutkový stav věci nezakládá trestný čin, neboť učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech jeho znaků. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2022 č. j. 6 To 23/2022-2493 ve výroku III a navazující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2021 č. j. 50 T 4/2020-2428 a dále aby podle §265m tr. ř. rozhodl podle §226 písm. b) tr. ř. o „zproštění obviněného viny, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.“. Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2022 č. j. 6 To 23/2022-2493 ve výroku III, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2021 č. j. 50 T 4/2020-2428 a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
12. K takto podanému dovolání zaslal své písemné vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – §265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). V něm shrnul, že dovolatel opakuje obhajobu, se kterou se již vypořádaly soudy v předchozích fázích řízení, přičemž vyjádřil s jejich závěry a argumentací souhlas. Poukázal na fakt, že dovolatel nikterak nekonkretizuje své námitky, přičemž jejich obsah nelze zjišťovat z předchozích podání (rozh. č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Obecně je pak rozdělil na ty zaměřené proti skutkovým zjištěním a ty proti právnímu posouzení skutku. Nesprávná skutková zjištění ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve věci podle názoru státního zástupce dána nejsou a soudy řádně odůvodnily, proč dovodily skutkový děj popsaný ve výroku rozhodnutí. Ve vztahu k právním námitkám uvedl, že tyto dovolatel uplatnil poněkud nečekaně, totiž pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv by jim odpovídal ten podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ke kterému koneckonců obviněný cituje judikaturu /byť podle předcházející právní úpravy, která jej označovala písm. g)/. S ohledem na absenci konkrétních skutkových námitek státní zástupce uzavřel, že pouze s přihlédnutím ke skutečnosti, že obviněný odcitoval zvolený dovolací důvod a alespoň obecně brojil proti skutkovým zjištěním, lze takto vznesené námitky pod uplatněný důvod dovolání podřadit. Zároveň jim ovšem nelze přiznat opodstatnění. Stejný závěr přijal státní zástupce ve vztahu k námitkám porušení zásady subsidiarity trestní represe, k nimž poskytl obsáhlý obecný výklad včetně odkazu na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stejně tak neshledal ani porušení principu in dubio pro reo, ke kterému opět uvedl obsáhlý výklad se závěrem, že samotné porušení tohoto pravidla (kdyby bylo shledáno, k čemuž nedošlo) není důvodem dovolání, pokud je výběr alternativ výsledkem řádného procesu dokazování a v této části tak dovolání obviněného neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
13. V pořadí druhé dovolání proti zamítavému usnesení odvolacího soudu obviněný opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V něm akcentoval především extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, který vyústil až do porušení jeho práva na spravedlivý proces. Ohradil se především vůči závěrům o snaze vylákat finanční prostředky s vědomím, že mu aktuální finanční situace neumožňuje řádné a včasné plnění závazku ze smlouvy, dále o lstivém navození bezpečné investice u osoby jednající za poškozenou, o předstírání, že vlastní další majetek, kterým je kryta zajišťovací směnka vlastní a konečně, že tak činil přesto, že měl splatné závazky v řádu milionu korun a množství exekucí na svůj osobní majetek. K prvnímu z uvedených závěrů vyjádřil kategorický nesouhlas, neboť v době uzavření smlouvy o půjčce držel v rukou majetek v hodnotě několika desítek milionů korun, a to pouze v akciích společnosti G., a. s., která vlastnila pozemek pro výstavbu BPS Želeč, přičemž na tento projekt bylo možno čerpat dotace v řádu milionů korun. Soudy obou stupňů však majetkovou hodnotu pozemku a akcií společnosti zcela pominuly. Hodnotu celého projektu si uvědomoval i P. jednající za poškozenou, a přesto soudy dospěly k opačným skutkovým zjištěním. K druhé výtce vůči závěru o navození bezpečné investice nepřipouštějící žádná rizika připomněl, že nebyl sjednán žádný účel půjčky, nebyl prezentován obsah investice a P. byl seznámen s tím, že obviněný zapůjčené peněžní prostředky potřebuje na provoz společnosti D., s. r. o., a není mu tedy zřejmé z čeho soudy dovodily závěry zcela opačné. V rámci námitky se dovolatel ohradil vůči závěru o předstírání vlastní dobré majetkové situace, když ani z dokazování neplyne, o jaký majetek se mělo jednat a zopakoval, že v rozhodné době držel akcie v řádu desítek milionů korun a projekt na výstavbu BPS Želeč. Odmítl, že by poškozené poskytl zajištění v podobě směnky nebo krytí směnky, neboť je poškozený ani nevyžadoval. V této souvislosti pak vyjádřil přesvědčení, že se jedná toliko o občanskoprávní závazek a s ohledem na princip ultima ratio není vůbec na místě trestněprávní rovina řešení sporu. K poslední výhradě pak uvedl, že kategoricky odmítá závěr o existenci závazků v řádech milionů korun, které by mu bránily v uhrazení zápůjčky již v době jejího uzavírání, neboť není zřejmé, z čeho soudy při utváření těchto skutkových zjištění vycházely. Exekuce vedené na svůj majetek pak označil za marginální s ohledem na jejich výši a nebránící mu předmětnou zápůjčku splatit. Konstatoval, že k zaplacení těchto vymáhaných dluhů nedošlo z toho důvodu, že se plně věnoval projektu BPS Želeč, jehož výnosy by v čase značně převýšily ztrátu z těchto exekucí. Dovolatel dále označil konstatování, že nečinil kroky vedoucí k realizaci projektu bioplynové stanice, za extrémně rozporný s provedeným dokazováním, k čemuž poukázal na výpovědi svědků K., V., P. Naopak vyvíjel kontinuální činnost k zajištění financování, kdy jednal s bankami a úvěrovými společnostmi, konkrétně pak jmenoval společnost I. G., s. r. o., W. B. a Č. S., přičemž tato jednání byla vedena zcela seriózně, k čemuž uvedl konkrétní části svědeckých výpovědí shora uvedených svědků. Ohradil se proti rozsahu provedeného dokazování, které poznačil za nedostatečné a poukázal na zamítnutí svých doplňujících návrhů (svědecké výslechy osob jednajících za společnost T., a. s., a I. G., s. r. o.). Objektivní skutečnosti, které nezavinil obviněný, pak způsobily, že nedošlo k sjednání bankovní záruky a projekt nebyl realizován. Touto skutečností bylo podle jeho názoru jednání společnosti S., která podala dne 25. 7. 2014 na společnost G., s. r. o., exekuční návrh pro vymožení částky téměř 12 milionů, což vedlo k rozvratu celého projektu, ačkoliv exekuce byla posléze zastavena, neboť oprávněnému nesvědčil vykonatelný exekuční titul. Bez své viny tedy obviněný musel přerušit práce na realizaci projektu BPS Želeč a ocitl se bez prostředků. Za nesprávné právní hodnocení pak označil kvalifikaci jeho jednání jako činěné v úmyslu přímém, neboť projekt realizovat chtěl a vrátit tak i zapůjčené finanční prostředky, k čemuž nedošlo toliko kvůli nezákonně vedenému exekučnímu řízení. Obviněný tedy konstatoval, že není zřejmé z čeho je přímý úmysl dovozován. S ohledem na shora uvedené má tedy za to, že napadené usnesení není správné a že mu nebyla prokázána vina nade vší pochybnost a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2023 č. j. 6 To 30/2023-2597 zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání, eventuálně, aby sám rozhodl o „zproštění obžalovaného“.
14. Státní zástupce ve své replice k tomuto dovolání konstatoval, že obviněný opakuje svoji obhajobu z předchozích fází řízení, se kterou se již vypořádaly soudy, s jejichž závěry se ztotožnil a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ačkoliv dovolatel formálně uplatnil dva dovolací důvody, fakticky své dovolání opřel toliko o procesněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ovšem odůvodňuje vlastními alternativními skutkovými zjištěními. Státní zástupce naopak vadná skutková zjištění ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve věci neshledal. Co se pak týče námitek vůči doplnění dokazování, připomněl bod 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který uzavřel, že ani obhájce obviněného před skončením dokazování žádné další návrhy neuplatnil. Námitky dovolatele pak celkově posoudil jako směřující k porušení zásady in dubio pro reo, kterou obsáhle připomněl včetně související judikatury a vztahu k uplatněnému procesněprávnímu odvolacímu důvodu. Za zásadní slabinu dovolací argumentace obviněného pak státní zástupce označil nelogičnost dovolatelových tvrzení s ohledem na časovou souslednost, kdy jím uváděná ztráta solventnosti nastala v přímé souvislosti s exekučním návrhem společnosti S. až 10 měsíců po splatnosti předmětného závazku. Připomněl, že tento rozpor obviněný žádným tvrzením neozřejmil a naopak celou půjčenou částku (3.000.000 Kč) vložil do D., s. r. o., společnosti zjevně neschopné jakékoliv racionální podnikatelské činnosti, která tyto peněžní prostředky použila k nákupu automobilu BMW, tedy nebyla schopna je nijak zhodnotit a příslib vrácení částky o 500.000 Kč vyšší byl od počátku nereálný. Jediným rozumným vysvětlením jednání dovolatele je to, o což opřely soudy svůj odsuzující výrok. V souvislosti s argumentací obviněného pak připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002 týkající se opakování obhajoby v dovolací argumentaci. S ohledem na vše shora uvedené proto státní zástupce navrhl odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je podle jeho názoru zjevně neopodstatněné.
15. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovala formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Přípustnost dovolání obviněného je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť obě směřují proti rozhodnutí, jimiž byly zamítnuty jeho řádné opravné prostředky proti odsuzujícím rozsudkům.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Na tomto místě je třeba ponejprv uvést, že obviněný v rámci uplatněných dovolacích důvodů vznesl výtky vůči závěrům učiněným soudem prvního stupně a soudu odvolacímu vyčítal jejich aprobaci, avšak přesto opomněl v rámci svého mimořádného opravného prostředku označit i odpovídající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který jediný připouští ve spojení s některým z předchozích dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. zásah i vůči rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, totiž dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného v obou případech zamítl, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), popř. h) tr. ř. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku, která by zabraňovala provedení dovolacího řízení, neboť se jedná o zcela obvyklou (pro některé subjekty zřejmě málo seznatelnou) a tudíž běžně se vyskytující chybu v podávaných dovoláních, jíž tak lze označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodovacím procesu Nejvyššího soudu.
19. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky obviněného jsou v zásadě shodné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení, včetně odvolací argumentace, jeví se vhodným uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). O takovou situaci se v dané věci jedná, neboť jak Krajský soud v Brně, tak i Vrchní soud v Olomouci se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek pečlivě zabývaly v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry náležitě odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám v jednotlivých dovoláních krátký a stručný komentář.
20. K chronologicky prvně podanému dovolání je nutno konstatovat, že ačkoliv je formálně uplatněn tzv. procesněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. včetně jeho správné citace, z výtek obviněného je zřejmé, že brojí i proti hmotněprávní kvalifikaci předmětného jednání, tedy v rámci důvodu uváděného pod ustanovením podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ačkoliv se jedná o pochybení ve vztahu k určení uplatněného dovolacího důvodu, jako základní náležitosti podaného dovolání, ani tato chyba nedosahuje takové intenzity, která by dovolacímu soudu znemožňovala příslušný přezkum.
21. K samotné dovolací argumentaci obviněného však Nejvyššímu soudu nezbylo, než uzavřít – shodně se státním zástupcem – že postrádá jakoukoliv konkretizaci namítaných vad a nedostatků a zůstalo tak v rovině obecných proklamací nesouladu skutkových zjištění a znaků přisouzené skutkové podstaty trestného činu. Nejvyšší soud není povinen, a především ani oprávněn, domýšlet za dovolatele konkrétní argumentaci či ji dohledávat v řádných opravných prostředcích (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Pokud se týká některých zmíněných skutkových okolností, tyto jsou předloženy pouze v rámci vlastního posouzení skutkového děje, a nikoliv jako jednotlivé vady naplňující konkrétní dovolací důvod. Stejný závěr je nutno přijmout stran nejistoty obviněného ohledně ustálení některých časových okolností uzavření jednotlivých smluv, neboť se jedná toliko o subjektivní nejistotu dovolatele založenou na účelovém odmítnutí skutkových závěrů nalézacího soudu. Na tomto místě tedy nezbývá než konstatovat, že dovolací senát neměl žádné specifikované výtky, ke kterým by se mohl a měl vyjádřit a z tohoto důvodu může uvést toliko, že po prostudování předložených rozhodnutí neshledal žádné z naznačených vad, kdy naopak soud nalézací provedl pečlivé dokazování jak co do rozsahu, tak jeho kvality. Veškeré takto provedené důkazy posléze hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a následná skutková zjištění pregnantně formuloval, včetně odůvodnění a popisu hodnotících postupů v rámci svého rozhodnutí. Stejně tak v rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat žádné z dovolatelem namítaných pochybení. Souhrnně lze tedy konstatovat, že soudy obou stupňů v rámci řízení plně respektovaly zákonné požadavky, zejména ve vztahu k provedenému dokazování podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a odůvodnění rozhodnutí podle §125 tr. ř., respektive §134 odst. 2 tr. ř.
22. Co se pak týče pochybností o vzniku škody, tak tyto Nejvyšší soud nesdílí, neboť škoda na majetku poškozené vznikla, a to přímo v důsledku protiprávního jednání obviněného, přičemž kauzální nexus je naprosto zřejmý a neoddiskutovatelný (nelze hovořit ani o dalších okolnostech, které by do souvislosti se vznikem nastalé škody vstoupily). Obviněný předestřenou domněnkou toliko zpochybňuje závěr o vlastní nesolventnosti a možnosti zápůjčku vrátit, či se uspokojit z jeho majetku, což samo o sobě nemá na existenci vzniklé škody žádný vliv. Současně je nutno konstatovat, že tak činí bez jakékoliv sebereflexe a vzhledem k okolnostem až poněkud nelogicky, neboť ani po více než 10 letech na náhradě způsobené majetkové újmy ničeho nezaplatil. Takto vznesená pochybnost se tak každopádně zcela míjí s mantinely dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku.
23. Pokud je odvolacímu soudu vytýkáno, že v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal v podrobnostech na konkrétní body rozsudku soudu prvního stupně, pak je nutno připomenout, že právě obviněným zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/2012 takový postup připouští. Dovolatel však není spokojen s výsledkem, ke kterému odvolací soud dospěl a pouze selektivně demonstruje část odůvodnění jeho rozhodnutí (bod 33). V dané souvislosti ale nereflektoval body 18 až 32 odůvodnění rozsudku vrchního soudu, neboť právě v této části se odvolací soud vypořádal s argumentací obviněného a uvedl, proč neshledal v hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně žádných pochybení. Takovému postupu nelze ničeho vytknout, neboť se nejedná o prostý odkaz na odůvodnění soudu prvního stupně bez patřičné reflexe odvolacích námitek, jak předpokládá ve své kritické části právě shora citovaný nález ústavního soudu. Takováto námitka je tedy pouze účelovou kritikou úzce vybrané části odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, bez zohlednění jeho ostatních částí a jako taková zcela postrádá opodstatnění.
24. Co se potom týká namítaného porušení dvou základních zásad, respektive pravidel trestního řízení (subsidiarity trestní represe, respektive principu ultima ratio a pravidla in dubio pro reo), ani těmto výhradám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. U první z uvedených zásad, tedy subsidiarity trestní represe, nelze než dospět k závěru, že opět postrádá konkrétní argumentaci, neboť obviněný toliko připomíná její základní předpoklady a trvá na tom, že jsou ve věci dány, aniž by specifikoval, v čem je spatřuje a toliko opětovně předestírá vlastní verzi událostí, aniž by reflektoval ve věci soudy učiněná skutková zjištění. Nutno připomenout, že zásadu subsidiarity trestní represe, jak je formulovaná v §12 odst. 2 tr. zákoníku., blíže specifikovalo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 Sb. rozh. tr., které zcela jasně a srozumitelně definuje předpoklady pro její uplatnění. Zjednodušeně řečeno, najde tato zásada své uplatnění až v případě, kdy je jednoznačně prokázáno, že skutek naplňuje všechny znaky trestného činu a zároveň jsou zde okolnosti svědčící o tom, že společenská škodlivost takového jednání je natolik nízká, že nedosahuje intenzity ani běžně se vyskytujících trestných činů obdobné povahy. V nyní posuzovaném případě ovšem nebyly takové okolnosti shledány, neboť obviněný se dopustil závažné trestné činnosti, kdy na majetku poškozené způsobil škodu velkého rozsahu, opakovaně a v době podmíněného odsouzení za povahově totožnou trestnou činnost a nelze proto uvažovat o okolnostech, které by svědčily o nižší než obvyklé závažnosti jeho jednání, ale je tomu spíše naopak.
25. Stejně tak dovolací senát neshledal naplnění předpokladů pro uplatnění pravidla in dubio pro reo. Sluší se připomenout obecná východiska aplikace tohoto pravidla. Předpoklad uplatnění zásady in dubio pro reo nastává až v případě, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu; rozhodnout ve prospěch obviněného je nutno pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost “ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017 sp. zn. II ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). V nyní posuzovaném případě obviněný porušení tohoto pravidla proklamuje a poukazuje obecně na hodnocení důkazů v jeho neprospěch, aniž by uvedl jedinou konkrétní situaci, kdy se tak stalo. Jak již bylo konstatováno shora, Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích žádné pochybnosti, a tedy ani porušení namítaného pravidla neshledal.
26. K v časové posloupnosti druhému z podaných dovolání lze obecně konstatovat, že i v tomto svém podání se obviněný omezil prakticky toliko na opakování své obhajoby s předcházejících fází řízení. Pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neshledal Nejvyšší soud žádné indicie, neboť veškerý obviněným tvrzený nesoulad pramení toliko ze soustavného odmítání výsledku dokazování a jako takové zjevně postrádá opodstatnění. Povšechně lze připomenout, že soud prvního stupně provedl ke skutku popsanému ve výroku svého rozsudku pečlivé a co do rozsahu dostatečné dokazování, přičemž důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§2 odst. 5 a 6 tr. ř.) a náležitě se vypořádal se všemi okolnostmi v neprospěch i ve prospěch obviněného, jakož i s jeho obhajobou. Své rozhodnutí zcela přesvědčivě odůvodnil, včetně uvedení úvah a myšlenkových procesů, které k danému výsledku vedly a které nikterak neodporují formální logice, a naopak vzájemně plně korespondují. Dovolací senát neshledal účelným parafrázovat veškeré úvahy soudu nalézacího, potažmo odvolacího a v podrobnostech proto odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí, především ve vztahu k námitce vlastní solventnosti (bod 33 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně a bod 13 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci), námitce o bezúčelnosti půjčky (bod 13 a 25 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně a bod 12 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci).
27. Co se pak týče výhrady ke snaze obviněného o realizaci projektu, takováto argumentace je v kontextu předchozích námitek vnitřně rozporná, neboť sám obviněný uvádí, že půjčka byla sjednána bez konkrétního účelu. Nadto z dokazování vyplynulo, že měla překlenout krátkodobý finanční výpadek v souvislosti s investicí na Slovensku, tedy nikoliv s výstavbou BPS Želeč (bod 7 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně). Zároveň byla i tato varianta předmětem dokazování a soudy se jí zabývaly, avšak s výjimkou několika jednání o financování projektu. Nebylo však zjištěno, že by obviněný projekt jakkoliv posunul, respektive že by sám či prostřednictvím některé jím zmiňované společnosti činil faktické kroky k jeho realizaci (bod 17 a 18 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně – výpověď svědka M. a svědkyně S.). Ani tato námitka tak neprolomila limity dovolacího řízení a zůstala tak mimo vlastní dovolací přezkum.
28. Druhý z uplatněných dovolacích důvodů pak směřoval do právního hodnocení skutku, kdy obviněný se vymezil vůči kvalifikaci jeho jednání v přímém úmyslu. Ačkoliv se formálně tato námitka jeví jako podřaditelná pod uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve skutečnosti je vystavěna toliko na vlastním hodnocení skutkových okolností učiněném dovolatelem. Obviněný odmítl, že by se chtěl obohatit na úkor poškozené a prezentuje okolnosti jako investici zmařenou bez jeho zavinění, aniž by reflektoval skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a které podrobně odůvodnil a na obdobné námitky reagoval již soud odvolací (bod 31 a 37 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, bod 17 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci).
29. K námitce uplatnění principu ultima ratio je nutno připomenout, že se jedná o princip úzce související se zásadou subsidiarity trestní represe tak, jak byla prezentovaná shora v bodě 24 tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Ani v tomto případě tak nebyly shledány okolnosti svědčící o tom, že by společenská škodlivost stíhaného jednání nedosahovala intenzity typově obdobných případů, kdy naopak s ohledem na jednání pachatele a výši způsobené škody nevyvstala jiná eventualita, než aplikaci tohoto principu odmítnout.
30. Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů pak Nejvyšší soud obě dovolání obviněného Emanuela Suchomela (proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2022 č. j. 6 To 23/2022-2493 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2023 č. j. 6 To 30/2023-2597) samostatnými výroky odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím předložené mimořádné opravné prostředky se opíraly jednak o námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dále o výhrady, které ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům zjevně postrádaly jakékoli opodstatnění. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. František Hrabec
předseda senátu