ECLI:CZ:NS:2024:5.TDO.4.2024.1
sp. zn. 5 Tdo 4/2024- 1682
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. M. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 14 To 159/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 45/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný R. M. byl rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 3. 3. 2023, sp. zn. 2 T 45/2022, uznán vinným pod body 1), 2) přečinem kuplířství podle §189 odst. 1 alinea 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a pod body 3), 4) rovněž přečinem kuplířství podle §189 odst. 1 alinea 1 a 2 tr. zákoníku. Za to byl obviněnému podle §189 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest propadnutí věci, jak je specifikován v rozsudku soudu prvního stupně.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný R. M. odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Prvního skutku pod body 1) a 2) se obviněný ve stručnosti dopustil tím, že v období od 9. 12. 2018 do 30. 10. 2019, poté co si od AAAAA (pseudonym) a V. Š. vyžádal zaslání jejich fotografií, na kterých byly ve spodním prádle nebo nahé, jim za účelem dosažení zisku nabízel zprostředkování klientů, kterým by poskytovaly sexuální služby za úplatu, za což v případě akceptace nabídky mu tyto následně zasílaly dohodnutou provizi z odměny za poskytnuté sexuální služby. V případě AAAAA se jednalo o období od 20. 5. 2019 do 30. 10. 2019 a výše provize činila 30 % z odměny od nejméně 5 klientů, kterou v té době ještě nezletilá posílala obviněnému způsobem konkretizovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Celková výše obviněnému zaslané částky činila 13 703 Kč. V případě V. Š. se jednalo o období od 9. 12. 2018 do 21. 6. 2019, výše provize činila 15-30 % z odměny od nejméně 10 klientů, kterou zasílala obviněnému způsobem konkretizovaným v rozsudku soudu prvního stupně. Celková výše zaslané částky činila 32 700 Kč. Druhého skutku popsaného pod body 3) a 4) se obviněný dopustil v období od dubna 2021 do července 2021 v zásadě obdobným jednáním, když po získání obdobných fotografií od Š. V. a S. K. jim rovněž nabízel zprostředkování klientů, jimž by za úplatu poskytovaly sexuální služby. V případě Š. V. k tomuto jednání došlo v červnu 2021, výše odměny obviněného měla činit 20-30 %, došlo ke zprostředkování jednoho klienta a provize obviněného činila 1 500 Kč, částka byla zaslána z účtu Š. V. na účet matky obviněného. V případě S. K. šlo o období od dubna 2021 do července 2021, dohodnutá provize obviněného činila 20-30 % z částky odměny za sexuální služby, obviněný jí zprostředkoval dva klienty a provize obviněného činila celkem 4 100 Kč, kterou mu S. K. zaslala ze svého účtu na účet jeho matky.
II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. M. dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a m) tr. ř.
5. Podle obviněného došlo k nesprávnému provedení výslechů svědkyň, od nichž měl získávat odměnu za zprostředkování sexuálních služeb, přitom tyto výpovědi byly stěžejními důkazy, neboť pouze ony měly prokazovat, že obviněný pro ně sjednával schůzky, na nichž mělo docházet k prostituci. Z ostatních provedených důkazů vyplývalo pouze to, že obviněný s dívkami domlouval schůzky a následně od nich obdržel různé finanční částky. Z těchto dalších důkazů však nevyplývalo, co bylo obsahem těchto schůzek. Obviněný v této souvislosti poukázal na svoji obhajobu, že dívkám domlouval pouze fotografování. Tato jeho obhajoba nebyla žádným důkazem vyvrácena.
6. Obviněný namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení §209 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud má učinit jakékoliv opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykázat obviněného po dobu výslechu svědka z jednací síně a následně jej seznámit s obsahem výpovědi svědka a umožnit mu klást otázky prostřednictvím předsedy senátu. Toto ustanovení je podle něj nutné vykládat tak, že vykázání je nejzazším řešením. Dané ustanovení nelze vykládat tak, že má soud na výběr, které vhodné opatření učiní a může zvolit cokoliv, případně i vykázat obviněného na dobu nezbytně nutnou z jednací síně. Pakliže měl soud prvního stupně obavu, že svědkyně v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu a pokud soud chtěl vést výslech svědkyň pro ně co nejšetrnějším způsobem, měl jejich výslech vést za současného vykázání obviněného, následně jej s obsahem výpovědi svědkyň seznámit a umožnit mu klást svědkyním otázky prostřednictvím předsedy senátu. Obviněný s poukazem na ustanovení §52a tr. ř. namítl, že výslech svědkyň nebyl proveden přenosem obrazu a zvuku, svědkyně byly podle něj v rozporu se zákonem vyslýchány pouze za přenosu zvuku. Podle dovolatele ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. soudu neumožňuje volit způsob, jakým bude výslech svědka proveden, a pokud dospěje k závěru, že v soudní síni nemůže být přítomen obviněný současně se svědkem, měl jej po dobu výslechu svědkyň vykázat z jednací síně.
7. Na výše uvedeném závěru podle obviněného nic nemění ani ustanovení §52 a §52a tr. ř., neboť ani s odkazem na tato ustanovení není možné porušovat procesní předpisy. Stejné procesní úkony lze provádět šetrněji, avšak stále v souladu se zákonem. Postupem soudu nebyla respektována zásada bezprostřednosti a na ni navazující zásada volného hodnocení důkazů, jelikož soud nemohl hodnotit věrohodnost sdělení svědkyň, když neměl možnost sledovat jejich mimoslovní projevy. Přitom hodnocení věrohodnosti svědků je zásadním úkolem soudu provádějícího důkaz. Zákon hovoří o „přenosu obrazu a zvuku“ a v ustanovení §209 tr. ř. uvádí jako jedno z opatření vykázání obviněného, tedy umožňuje citelné oslabení práv obviněného výměnou za možnost osobního kontaktu soudu se svědkem.
8. Podle názoru obviněného však ani nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. a provedení výslechu svědkyň v jeho nepřítomnosti. Podle soudního spisu požádala o výslech v jeho nepřítomnosti pouze svědkyně AAAAA, a to z důvodu obav z obviněného, avšak nesdělila, v čem by měly tyto obavy spočívat. I z jejího výslechu vyplynulo, že se k ní nikdy nechoval agresivně, ani jí nevyhrožoval. Ke zvukovému záznamu výslechu dalších svědkyň soud pouze stručně uvedl, že o výslech v jeho nepřítomnosti požádaly a soud jim vyhověl. Žádné důvody svých obav vypovídat v přítomnosti obviněného neuvedly. Soud prvního stupně následně ve snaze zhojit svůj nezákonný postup sám dohledával skutečnosti, které by měly k takovým obavám vést. Přitom pokud soud dostatečně nezdůvodní postup podle §209 odst. 1 tr. ř., jeví se nepřezkoumatelný.
9. Obviněný tak má za to, že tímto postupem soudu prvního stupně byla porušena pravidla o jeho přítomnosti v hlavním líčení (a contrario) a rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaku trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, neboť výslechy svědkyň nebyly provedeny v souladu s právními předpisy a nebýt těchto výpovědí, vina obviněného by nebyla prokázána bez důvodných pochybností.
10. Závěrem svého dovolání obviněný R. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
11. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
12. Podle jeho názoru obviněný neuplatnil ve svém dovolání žádné námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. sice patří mezi ustanovení upravující podmínky konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, avšak obviněný nenamítá, že by hlavní líčení proběhlo v rozporu s tímto nebo jiným ustanovením trestního řádu v jeho nepřítomnosti. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. by mohl být naplněn v případě, že soud obviněného vykázal, ačkoliv podmínky §209 odst. 1 tr. ř. nebyly splněny, k ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo. Naopak obviněným vytýkaná vada má fakticky spočívat v tom, že hlavnímu líčení byl přítomen.
13. Námitky obviněného ohledně údajně nezákonného postupu při provádění výslechů svědkyň je však podle státního zástupce možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve variantě, že skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Státní zástupce nesouhlasil s obviněným, který zpochybňoval, zda vůbec byly splněny podmínky k postupu podle §209 odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně svůj postup odůvodnil obavou, že by svědkyně nevypovídaly v přítomnosti obviněného pravdivě, přitom tato obava byla vzhledem k okolnostem důvodná. Svědkyně požádaly, aby byly vyslechnuty v nepřítomnosti obviněného, neboť již v přípravném řízení se obviněný pokoušel některé z nich ovlivňovat a zastrašovat. Přitom jejich pravdivá výpověď byla pro ně samé do určité míry dehonestující.
14. Výklad ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. prezentovaný obviněným, že jediným možným řešením nutnosti provést výslech svědků v nepřítomnosti obviněného je vykázání obviněného z jednací síně, odporuje podle státního zástupce znění i smyslu uvedeného ustanovení, které stanoví, že v takovém případě „předseda senátu učiní vhodné opatření k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obviněného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně“. Vykázání obviněného je naopak krajním řešením situace, pokud negativní dopady přítomnosti obviněného na pravdivost výpovědi svědka nelze eliminovat jiným způsobem. Zákon přitom blíže nevymezuje, co je tímto „vhodným opatřením“, přičemž podle státního zástupce tímto opatřením může být i provedení výslechu svědka bez jeho fyzické přítomnosti za použití technických prostředků. Postup soudu prvního stupně tak byl procesně přípustný a ústavně konformní. Současně státní zástupce připomenul, že výpovědi svědkyň nebyly jediným důkazem usvědčujícím obviněného z trestných činů, které mu byly kladeny za vinu, obviněný pominul mimo jiné i vlastní procesně použitelné částečné doznání učiněné v přípravném řízení.
15. Ani námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepovažoval státní zástupce za důvodné a vzhledem k výše uvedenému závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
17. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
18. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zamítnuto, ač v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byly dány důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
19. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spočívá v tom, že v rozporu s procesními podmínkami stanovenými v trestním řádu se konalo hlavní líčení, event. veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
20. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
b) K námitkám obviněného
21. Obviněný své dovolání opřel mimo jiné o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je naplněn v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ve svém dovolání však neuplatnil žádné námitky odpovídající tomuto dovolacímu důvodu. Obviněný nevytýkal porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení, ale nesprávný postup soudu při výslechu svědkyň. Podle jeho názoru zvolil soud prvního stupně nesprávný procesní postup při získání důkazu, nedošlo však k porušení pravidel o přítomnosti obviněného v hlavním líčení.
22. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že v souvislosti s použitím ustanovení §209 tr. ř. by bylo možné uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v případě, že by soud prvního stupně v hlavním líčení, které jinak probíhalo v přítomnosti obviněného, provedl výslech svědkyň tak, že by podle §209 odst. 1 tr. ř. vykázal obviněného z jednací síně, avšak poté ho neseznámil s obsahem učiněné svědecké výpovědi, neumožnil mu vyjádřit se k ní, ani klást svědkovi otázky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004). K tomu však v uvedeném případě nedošlo, neboť obviněný byl v jednací síni přítomen po celou dobu hlavního líčení, s obsahem svědeckých výpovědí svědkyň byl tudíž obeznámen, když byl přítomen zvukovému přenosu jejich svědeckých výpovědí a mohl na ně reagovat. Jak již správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, obviněný de facto soudu prvního stupně vytýkal, že při hlavním líčení přítomen byl.
23. Podle obviněného je závěr o jeho vině založen především na výpovědích svědkyň, které jsou z důvodu nesprávného postupu soudu prvního stupně procesně nepoužitelnými důkazy, a tím je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti obviněný předně namítal, že vůbec nebyly splněny podmínky pro postup podle §209 odst. 1 tr. ř., neboť neexistovala důvodná obava, že by svědkyně v jeho přítomnosti nevypovídaly pravdu. Obviněný však tímto pouze zpochybňoval procesní postup soudu prvního stupně při výslechu svědkyň a tato námitka není způsobilá naplnit uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud k této námitce ve stručnosti uvádí, že zda u svědka je taková obava, je nutné posoudit podle konkrétních okolností projednávaného případu, zejména s přihlédnutím k charakteru trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, k osobním vlastnostem obviněného, k osobě svědka a jeho vztahu k obviněnému a charakteru skutečností, o nichž má svědek vypovídat (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004). Takovým svědkem pak může být osoba, které obviněný vyhrožoval mstou, pokud bude svědčit, dále osoba, která má z jiných důvodů strach z obviněného (např. dítě jím dlouhodobě týrané, znásilněná žena), osoba citově nebo jinak závislá na obviněném (např. dítě vůči rodiči, člen party vůči jejímu vůdci, žák vůči učiteli) apod. Přitom k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). Tato obava podle informací vyplývajících ze soudního spisu byla reálná, neboť některé svědkyně obviněný v průběhu přípravného řízení kontaktoval a vyhrožoval, že „se jim něco stane“, pokud budou vypovídat pravdivě. Na základě toho svědkyně Š. V. a S. K. vypovídaly v přípravném řízení nejprve podle přání obviněného, později se samy přihlásily, že by chtěly výpověď změnit, neboť kvůli obavám z obviněného nevypovídaly pravdivě. Tyto okolnosti spolu s přihlédnutím k charakteru trestné činnosti, která může být i pro samotné svědkyně do jisté míry znevažující, pak odůvodňuje obavu, že svědkyně nevypoví v přítomnosti obviněného pravdu, i s přihlédnutím k tomu, že o výslech v nepřítomnosti dovolatele samy požádaly.
24. Obviněný v rámci svého dovolání předestřel poněkud svérázný výklad ustanovení §209 odst. 1 tr. ř., s nímž se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Podle tohoto ustanovení „předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.“ Podle názoru obviněného je v případě obavy, že svědek nebude v přítomnosti obviněného vypovídat pravdivě, jediným možným řešením vykázání obviněného z jednací síně. Takový výklad je však jak proti znění tohoto zákonného ustanovení, tak i proti výkladu, který zastává judikatura a odborná literatura. Z citovaného ustanovení je naopak patrné, že zákon ponechává volbu vhodného opatření na předsedovi senátu a jeho volné úvaze. Současně však takové opatření musí respektovat zásadu subsidiarity takového úkonu, tedy zásadnější opatření lze provést pouze v případě, není-li možné svědka chránit opatřením mírnějším (Draštík, A.; Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 198-199). Volbu konkrétního opatření musí předseda senátu přizpůsobit i místním poměrům a technickým možnostem u konkrétního soudu (viz §24 odst. 9 Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. j. 505/2001 – Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy).
25. Procesně nepoužitelným důkazem je důkaz, který nebyl opatřen v souladu s trestním řádem. To se však v dané situaci nestalo, neboť jak již bylo výše uvedeno, soud prvního stupně provedl výslech svědkyň v souladu s ustanovením §209 odst. 1 tr. ř., k jehož aplikaci byly splněny zákonem předpokládané podmínky. Přijaté opatření by mělo být co nejmírnější a co nejvíce šetřit právo obviněného na spravedlivý proces. Ačkoliv obecně lze říci, že přenos obrazu a zvuku je vhodnějším způsobem pro vyslechnutí svědka, neboť soudce může vnímat projev a reakce svědka i vizuálně, nejedná se o nezákonný postup, neboť zvukový přenos je jedním z možných opatření, které toto zákonné ustanovení umožňuje použít. V některých případech může jít vzhledem k okolnostem případu či technickým možnostem soudu i o opatření jediné možné. I ze zvukového záznamu může soudce vnímat způsob, jak svědek reaguje na otázky, zda se mu třese hlas, zadrhává, váhá, jak má odpovědět na položenou otázku apod. Takovým postupem tudíž nedochází k porušení zásady bezprostřednosti soudního řízení či zásady volného hodnocení důkazů, jak namítal obviněný. Naopak živý zvukový přenos šetří právo obviněného na obhajobu více, než pokud by soud prvního stupně přistoupil k jeho vykázání z jednací síně po doby výslechu svědkyň, jak si přál obviněný. Jelikož slyšel zvukový záznam v přímém přenosu, mohl na výpovědi svědkyň přímo reagovat a klást jim dotazy, čehož také využil, jak je patrno z protokolu o hlavním líčení. Námitka, že soudce zvolil nesprávný postup při provádění důkazu, ačkoli mu zákon dává možnost provést výslech svědkyň tímto způsobem, tak neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejde o procesně nepoužitelný důkaz, neboť byl obstarán a proveden v souladu s trestním řádem.
26. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že výpovědi svědkyň nebyly jediným důkazem, na němž soud prvního stupně založil závěr o vině obviněného, jak ostatně správně uvedl i odvolací soud. Součástí spisu je dochovaná whatsappová komunikace jak mezi obviněným a svědkyní AAAAA a V. Š., tak i mezi těmito dvěma svědkyněmi. Z této konverzace jednoznačně vyplývá, co bylo obsahem schůzek, které obviněný těmto svědkyním sjednával. Rovněž není bez významu, že všechny svědkyně, ačkoliv se navzájem neznaly, ve svých výpovědích popisovaly stejný způsob komunikace mezi obviněným a jimi. Obviněný rovněž nebyl schopen přesvědčivě odůvodnit změnu své výpovědi. V přípravném řízení se k trestné činnosti, která mu je kladená za vinu, doznal, avšak později svou výpověď změnil a tvrdil, že dívkám zprostředkovával pouze fotografování. Jeho vysvětlení změny výpovědi, a to nepříznivým zdravotním stavem při svém prvním výslechu v rámci přípravného řízení, bylo zcela vyvráceno výpovědí lékařky, která byla k tomuto jeho výslechu přivolána, když si obviněný stěžoval, že se necítí dobře. Změna výpovědi obviněného rozhodně nebyla odůvodněna tak, aby soudy nižších stupňů uvěřily této jeho nové verzi skutkového stavu.
V. Závěrečné shrnutí
27. Jelikož obviněným uplatněné námitky v jím podaném dovolání neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného R. M. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř., aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu