ECLI:CZ:NS:2024:5.TDO.62.2024.1
sp. zn. 5 Tdo 62/2024- 7384
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovoláních, která podali obvinění 1. Jiří Havelka , bytem Skuhrov 13, Skuhrov, okres Beroun, 2. L. S. a 3. Ladislav Tom, bytem K Olympii 44, Šimonovice, okres Liberec, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 9 To 11/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 15/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Jiřího Havelky, L. S. a Ladislava Toma odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 57 T 15/2014, byl obviněný Jiří Havelka uznán vinným pokusem zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a obvinění L. S. a Ladislav Tom pokusem zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Všichni obvinění byli odsouzeni podle §222 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Ohledně obviněné L. S. jde o souhrnný trest odnětí svobody, byl jí proto ukládán za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 5 T 144/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 31 To 118/2019. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci také uložil všem obviněným podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající „v zákazu působení jako členů orgánů společnosti ve společnostech s ručením omezeným a v akciových společnostech“ na dobu 5 let, resp. obviněnému Jiřímu Havelkovi na dobu 7 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození N. S. a M. S. (dále též jen „manželé S.“), a obchodní společnost TRUCKPARK, a. s., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podali všichni obvinění odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 9 To 11/2023, tak, že nejprve podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám uznal obviněné vinnými zcela shodně jako soud prvního stupně, pouze provedl dílčí úpravu skutkové věty, uložil všem obviněným totožné druhy trestů ve stejné výměře a učinil též stejný výrok ohledně nároků poškozených.
3. Skutková zjištění, jež jsou popsána v odsuzujícím výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze, jsou všem stranám dobře známa, věc byla řešena soudy obou stupňů opakovaně, nyní probíhá také již druhé dovolací řízení v posuzované trestní věci. Nejvyšší soud proto nepovažuje za nutné reprodukovat skutek, ze který byli obvinění odsouzeni.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim
a) Dovolání obviněného Jiřího Havelky
4. Obviněný Jiří Havelka podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze a opřel je o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Vzhledem k tomu, že konkrétní výhrady obviněného, byť jsou rozčleněny podle obou dovolacích důvodů, nereflektují jejich obsah, bude Nejvyšší soud reprodukovat argumentaci obviněného souhrnně. Obviněný úvodem konstatoval, že již ve svém odvolání namítal zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a obsahem provedených důkazů, rovněž nesouhlasil se zvolenou právní kvalifikací skutku, avšak odvolací soud se s jeho námitkami nevypořádal. Tvrdil, že v hlavním líčení nebyla dodržena procesní pravidla uvedená v §2 odst. 5 a 6 tr. ř.
5. Konkrétně obviněný namítl, že nebyl naplněn znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele, který spočívá ve zmaření uspokojení věřitele předstíráním neexistujícího závazku. Poškození manželé S. totiž nebyli v době uzavření smlouvy o převodu nemovitého majetku v postavení věřitele obchodní společnosti KAMIR CZ, s. r. o., a především prodej nemovitostí nebyl fiktivním nýbrž vážně míněným právním úkonem, navíc byl řádně odsouhlasen na valné hromadě této akciové společnosti.
6. Současně obviněný popřel úmysl neuhradit dohodnutou kupní cenu, což podle jeho přesvědčení vyplývá zejména z listinných důkazů, za něž označil zejména „Indikativní nabídku financování pro TRUCKPARK CZ, a. s., ze dne 1. 3. 2012“ a „Odmítnutí poskytnutí úvěru“ ze dne 10. 1. 2012. Podle obviněného nedošlo k poskytnutí bankovního úvěru na úhradu kupní ceny pouze v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení, spočívajícímu v zajištění předmětných nemovitostí. Ke svému tvrzení obviněný poukázal na rozhodnutí č. 41/1990 Sb. rozh. tr., v němž bylo mj. vysloveno, že k trestní odpovědnosti podle §222 tr. zákoníku nepostačuje, jestliže dlužník jen oddálí či ztíží uspokojení věřitele. Dále obviněný zdůraznil, že údajní poškození věřitelé měli možnost svou pohledávku uspokojit, neboť občanské sdružení European Golf & Country Club mělo nárok na plnění od dalšího subjektu, na něhož byly nemovitosti převedeny. Tímto prodejem třetí straně se občanské sdružení European Golf & Country Club snažilo zajistit prostředky na zaplacení kupní ceny z jiných zdrojů a o jejím legitimním očekávání v tomto smyslu svědčí žaloba na INDUSTRY PARK LOUKOV, a. s., (dříve TRUCKPARK CZ, a. s.) podaná k soudu v roce 2017.
7. Obviněný odmítl také právní názor soudů obou stupňů o spáchání pokusu zločinu poškození věřitele ve spolupachatelství se spoluobviněnými L. S. a Ladislavem Tomem, neboť se s nimi nikdy před zahájením trestního řízení nesetkal. V tomto ohledu jde tudíž o ničím nepodloženou domněnku soudů.
8. Výsledky dokazování podle obviněného nevypovídají ani o naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu poškození věřitele, ačkoli zavinění musí být prokázáno a nelze je pouze předpokládat. Kromě toho, že obviněný nevěděl o povinnosti vrátit věřitelům akcie, nebyl ani srozuměn s tvrzenou protiprávností prodeje nemovitostí. Celý postup vymyslel advokát JUDr. Martin Köhler, na jehož odborné rady obviněný spoléhal, a nelze tudíž obviněnému klást k tíži, pokud jmenovaný odmítl svědeckou výpověď s odkazem na povinnost mlčenlivosti advokáta. Ve vztahu k prokázání úmyslného zavinění postupoval soud prvního stupně účelově a odvolací soud se s ním v rozporu s požadavky spravedlivého procesu ztotožnil.
9. Dále obviněný zpochybnil skutkové závěry o výši škody, kterou se měl pokusit způsobit. Stejně jako v předchozích stadiích trestního řízení setrval na svém tvrzení, že obchodní společnost TRUCKPARK, a. s., získala po prodeji nemovitostí do svého majetku odpovídající protihodnotu, a to vymahatelnou pohledávku za občanským sdružením European Golf & Country Club. Majetek obchodní společnosti TRUCKPARK, a. s., tedy zůstal zcizením nemovitostí nedotčen.
10. Rozhodná skutková zjištění soudů jsou tedy ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Kromě toho se soudy dostatečně nevypořádaly s verzí obhajoby, jež je podle názoru obviněného podporována provedenými důkazy zhruba rovnocenně jako verze obžaloby, resp. důkazy o jeho nevině převyšují počet důkazů, které by bylo možné interpretovat v jeho neprospěch. Za takové situace se přitom podle judikatury Ústavního soudu, k čemuž obviněný odkázal na nález ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2564/12, musí soud přiklonit k té z verzí, jež je pro odsouzeného nejpříznivější, tj. povede k jeho zproštění obžaloby z důvodů §226 písm. a), c) tr. ř. Dále obviněný obsáhle citoval judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 426/09, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007. Z těchto rozhodnutí obviněný dovodil, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu postrádá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, je tudíž nepřezkoumatelné a přijaté právní závěry vykazují znaky libovůle v rozhodování.
11. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval také v té alternativě, podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za ně označil výslech svědka JUDr. Martina Köhlera. Tento navrhovaný důkaz nebylo možné podřadit pod žádný ze tří případů, ohledně nichž Ústavní soud ve svém nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, připustil možnost jejich zamítnutí. Proto i z tohoto hlediska obviněný považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a protiústavní. Výše uvedené nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vedly k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
12. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl nezákonnou změnu právní kvalifikace, nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu, resp. jeho pokusu a nepřiměřenou délku trestního řízení s tím, že trestní řízení trvá již více jak 13 let. Zásadně se na jeho délce podílely soudy, jejichž nedůsledný přístup vedl v dovolacím řízení k vrácení věci do stadia řízení před soudem prvního stupně. Rovněž vypracování znaleckého posudku, pokud trvalo jeden rok, lze přičítat k tíži soudu prvního stupně, neboť stát má zajistit dostatečný počet znalců. Současně obviněný odmítl tvrzení soudu o obstrukčním jednání ze strany obviněných.
13. Změna právní kvalifikace oproti obžalobě, jež spatřovala v jednání obviněného trestný čin podvodu, znemožnila obviněnému uplatnění účinné obhajoby, což opět vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podle obviněného byl soudem zjištěný skutek nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoli o žádný trestný čin nešlo, k čemuž odkázal na právní úvahy Nejvyššího soudu v jeho usnesení ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 545/2004.
14. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby sám obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, event. aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu (popř. soudu prvního stupně) k novému projednání a rozhodnutí. U druhé alternativy svého návrhu obviněný požadoval, aby Nejvyšší soud současně podle §265l odst. 3 tr. ř. nařídil projednání věci v jiném složení senátu, a to ve vztahu k soudům obou stupňů.
b) Dovolání obviněných L. S. a Ladislava Toma
15. Také obvinění L. S. a Ladislav Tom napadli prostřednictvím společného obhájce rozsudek odvolacího soudu dovoláními, a to dvěma samostatnými podáními, přičemž oba odkázali na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V zákonné dvouměsíční lhůtě předložili obvinění blanketní dovolání, které poté na výzvu předsedy senátu soudu prvního stupně ve stanovené dvoutýdenní lhůtě doplnili o všechny zákonné náležitosti. Protože se text obou jejich dovolání zcela shoduje, Nejvyšší soud je bude reprodukovat souhrnně. Obvinění vytkli odvolacímu soudu, že nevzal v potaz zásadní změnu v dokazování. Ta podle jejich přesvědčení spočívala ve výpovědi spoluobviněného Jiřího Havelky, který potvrdil, že obvinění L. S. ani Ladislav Tom se v roce 2010 neznali jak s ním, tak ani s jeho otcem, původně spoluobviněným Ing. Jiřím Havelkou. Rovněž neměli žádné informace o obchodních společnostech, v nichž byl činný, resp. je ovládal. U obou dovolatelů tedy bylo vyloučeno, aby věděli o prodeji akcií obchodní společnosti TRUCKPARK, a. s., stejně jako o pohledávkách mezi jejími akcionáři apod. K otázce vědomostní složky úmyslného zavinění obvinění zdůraznili, že jim naopak byly známy důsledky kupních smluv, jež osobně uzavírali za občanské sdružení European Golf & Country Club, resp. TRUCKPARK CZ, a. s. Doslova konstatovali, že: „…si tím vlastník nemovitosti tak říkajíc přendával svůj majetek z jedné kapsy do druhé“, a proto nespatřovali nic podezřelého na tom, že kupující subjekty nedisponovaly finančními prostředky na úhradu kupní ceny za zcizované nemovitosti a ani se tyto prostředky nesnažily opatřit. Dále obvinění popřeli, že by se jejich jednání nějak týkalo vlastního majetku dlužníka KAMIR CZ, s. r. o., neboť s ním nedisponovali, stejně tak, nezmařili nárok věřitele (manželů S.) na vrácení akcií obchodní společnosti TRUCKPARK, a. s. Hodnota akcií nebyla převody nemovitostí dotčena, neboť pohledávka obchodní společnosti TRUCKPARK, a. s., byla kryta nejprve nemovitostmi a následně pohledávkou občanského sdružení European Golf & Country Club. Dále obvinění zpochybnili platnost smlouvy o převodu akcií, jejíž obsah byl v rozporu s dobrými mravy i se zásadami poctivého obchodního styku, pokud bylo stanoveno nejméně pět ujednání o výši kupní ceny. V této souvislosti obvinění také namítli nesprávnou aplikaci ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném od 1. 7. 2008 do 30. 6. 2010, podle něhož bylo jednou z podmínek platnosti smlouvy o převodu cenných papírů právě určení kupní ceny. V rámci posuzování jejich trestní odpovědnosti soudy podle obou obviněných nesprávně použily ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku, které na ně však vůbec nedopadalo, protože obchodní společnost KAMIR CZ, s. r. o., se neúčastnila žádného právního jednání, na němž se obvinění podíleli.
16. V závěru svých dovolání obvinění vyjádřili přesvědčení, že je soudy provedené důkazy neusvědčily z žalované trestné činnosti a že skutek uvedený ve výroku o vině nemohl být posouzen jako zločin poškození věřitele, ale ani podvodu. Soudy podle jejich názoru porušily zásadu objektivní pravdy, presumpce neviny a ultima ratio . Z těchto důvodů shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu včetně rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby oba obviněné sám podle §265m odst. 1 a §226 písm. a), resp. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
c) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním obviněných
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se nejprve samostatným podáním vyjádřil k blanketním dovoláním obviněných L. S. a Ladislava Toma s tím, že obviněným by měla být poskytnuta dodatečná lhůta k doplnění odůvodnění jejich dovolání. Pokud svého práva nevyužijí, navrhl obě dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
18. Samostatným podáním se státní zástupce vyjádřil k dovolání obviněného Jiřího Havelky. Úvodem zrekapituloval rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolací námitky obviněného. Připomněl, že v předmětné trestní věci jde již o druhé dovolací řízení. K prvnímu dovolání obviněného (a dalších spoluobviněných) byla rozhodnutí Vrchního i Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zrušena v podstatě v zásadě z jediného důvodu, jímž byl nesprávný způsob objasnění a určení výše škody, k níž mělo dojít zjištěným skutkem, a proto dovolací soud za tímto účelem uložil doplnit dokazování. Obviněný kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci zmínil pouze okrajově v souvislosti s námitkou nepřiměřené délky trestního řízení, ale jinak jeho obsah vůbec nereflektoval. Naopak v podstatě zopakoval totožné výhrady ze svého prvního dovolání, což dokládá mj. i nesprávné označení první z alternativ základní skutkové podstaty pokusu trestného činu [§21 odst. 1 k §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], jímž byl původně uznán vinným v předchozích rozhodnutích soudů obou stupňů. Právě na pokyn Nejvyššího soudu došlo k úpravě právního posouzení skutku podle §21 odst. 1 k §222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, jak vyplývá z §265n odst. 3 tr. ř. Toto omezení se nevztahuje na námitky, jež nebyly předloženy v původním dovolání, avšak takovou povahu nelze argumentům v aktuálním dovolání obviněného přiznat. Například procesní námitka opomenutého důkazu, který představuje výslech svědka JUDr. Martina Köhlera, nebyla vyslovena poprvé, neboť ji obviněný vznesl již v prvním dovolacím řízení. Proto ohledně zopakovaných námitek státní zástupce odkázal na jejich vypořádání v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 487/2019, a dodal, že obviněný stěží může očekávat odlišné vyhodnocení opodstatněnosti provedení důkazu, pokud byly v předchozím dovolacím rozhodnutí odmítnuty. Poté státní zástupce jen stručně připomněl argumenty, jimiž Nejvyšší soud vypořádal shodné výhrady včetně vyřešení otázky související s postavením obchodní společnosti KAMIR CZ, s. r. o., jako dlužníka ve vztahu k věřitelům manželům S., povědomí obviněného o částečném zmaření uspokojení uvedených věřitelů v důsledku prodeje nemovitostí v XY, otázky fiktivního uzavření dvou kupních smluv. Nejvyšším soudem byl také posouzen v prvním dovolacím řízení záměr všech spoluobviněných vyvést hodnotný nemovitý majetek z dosahu obchodní společnosti TRUCKPARK, a. s., resp. jejích skutečných akcionářů manželů S., a získat ho prostřednictvím obchodní společnosti TRUCKPARK CZ, a. s., do dispozice obviněného Jiřího Havelky. Rovněž již v prvním rozhodnutí dovolacího soudu nebylo přisvědčeno námitkám ohledně údajné neplatnosti odstoupení od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů, výtce spoléhání se na právní rady advokáta nebo námitce porušení zásady zachování totožnosti skutku. Jestliže obviněný v aktuálním dovolání poukázal na nepřiměřenou délku trestního řízení, státní zástupce s ním souhlasil, avšak nespatřoval důvod, aby se touto okolností nově zabýval Nejvyšší soud, neboť ji dostatečně zohlednily soudy obou stupňů při ukládání trestů všem obviněným. Dále státní zástupce poukázal na nesprávný návrh obviněného, a to zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., ačkoli za tento důvod považuje skutečnost, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, v případě zproštění obžaloby by bylo třeba použít ustanovení §226 písm. b) tr. ř. Kromě toho obviněný vůbec nepředložil žádnou okolnost, která by v případě zrušení obou rozsudků měla vést ke změně v obsazení senátu jak u soudu prvního, tak i druhého stupně. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl odmítnout dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí rozhodl v neveřejném zasedání.
19. Poté, co obvinění L. S. a Ladislav Tom zdůvodnili svá dovolání, státní zástupce se k nim souhrnně vyjádřil následovně. Připomněl dovolací argumenty těchto obviněných a stejně jako u obviněného Jiřího Havelky konstatoval, že nijak nereflektovali předchozí vypořádání shodných námitek Nejvyšším soudem a v podstatné části zopakovali tytéž výhrady označené v prvním dovolacím rozhodnutí za neopodstatněné. Státní zástupce opět jako ve vyjádření k dovolání obviněného Jiřího Havelky citoval ustanovení §265n a §265i odst. 3 tr. ř., jež omezují přezkumné oprávnění Nejvyššího soudu v řízení o dovolání podaném proti novému rozhodnutí vydanému v téže trestní věci, resp. vylučují, aby Nejvyšší soud revidoval své předchozí rozhodnutí. Státní zástupce však s výjimkou odkazu na vyjádření spoluobviněného Jiřího Havelky u hlavního líčení dne 6. 10. 2022 nepovažoval námitky obviněných L. S. a Ladislava Toma za nové ani relevantní, proto v podstatné části odkázal na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v předchozím dovolacím rozhodnutí. Co se týká tvrzení obviněného Jiřího Havelky, který při výslechu prohlásil, že se s obviněnými L. S. a Ladislavem Tomem dříve neznal, nepovažoval je státní zástupce za věrohodné, a především vyvrácené listinnými důkazy. Bylo by mimo rámec obecné logiky, aby naprosto cizí lidé krátce po odstoupení od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze strany manželů S., uzavírali kupní smlouvy ohledně nemovitého majetku poměrně vysoké hodnoty, navíc účastníci smluvních ujednání nedisponovali finančními prostředky k uhrazení smluvené kupní ceny. Všechna ujednání pak směřovala k tomu, aby nemovitosti získal do vlastnictví subjekt, který na počátku majetkové dispozice ani neexistoval a firmou se velmi podobal původnímu majiteli. Státní zástupce se proto ztotožnil s vyhodnocením této situace soudy obou stupňů, tedy že všichni účastníci smluvních ujednání jednali ve vzájemné shodě za účelem dosažení téhož záměru. S námitkou nesprávného použití §114 odst. 2 tr. zákoníku se podle státního zástupce již vypořádal odvolací soud, citované ustanovení skutečně nedopadá na oba obviněné, neboť v jejich případě byl skutek právně posouzen podle druhé ze základních skutkových podstat §222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V takovém případě zákon nevyžaduje, aby pachatel vykazoval nějakou zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, tj. aby měl rysy konkrétního nebo speciálního subjektu ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto ohledu tudíž nemůže jít o nesprávné právní posouzení skutku napadeným rozsudkem. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných L. S. a Ladislava Toma podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlasil, aby tak učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
20. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství byla zaslána k případné replice obviněným, kteří této možnosti nevyužili.
III. Posouzení přípustnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u všech dovolatelů jsou splněny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti jimi uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
22. Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít případné vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo vytýkající nedostatečný rozsah dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy. Tento dovolací důvodu tak mohou naplnit jen takové vady procesu dokazování, jež deformovaly skutková zjištění, a které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí a jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají ze žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Tyto vady, pokud by se v trestní věci vyskytly, by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (srov. rozhodnutí č. 19/2023 ve Sb. rozh. tr.).
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
24. Ve vztahu k obsahu dovolací argumentace všech obviněných lze souhrnně uvést, že uvedenému výkladu dovolacích důvodů jednotlivé námitky částečně odpovídaly, byť ve větší míře jde o opakování již vypořádaných výhrad z předchozího dovolacího řízení, nicméně ani ve zbývajících částech nejsou dovolání obviněných opodstatněná, jak bude podrobněji rozvedeno níže.
b) K dovolacím námitkám obviněných
25. Jak již bylo zmíněno, v posuzované trestní věci jde o druhé dovolací řízení, v předchozím Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 487/2019, jímž zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 9 To 17/2018, i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 57 T 15/2014, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Stěžejní vadou, jež byla dovolateli důvodně vytýkána, a stala se tak podkladem kasačního výroku Nejvyššího soudu, bylo nesprávné zjištění výše škody, jejíž způsobení posuzovanou trestnou činností obviněných hrozilo. Za tímto účelem bylo uloženo soudu prvního stupně doplnit dokazování o znalecký posudek k určení hodnoty akcií obchodní společnosti TRUCKPARK, a. s., a to jednak před samotným simulovaným prodejem nemovitého majetku této obchodní společnosti, jednak poté, co by reálně došlo k jeho vyvedení mimo dosah původního vlastníka způsobem popsaným ve výroku o vině. Bylo nezbytné postavit najisto otázku snížení hodnoty majetku dlužníka poškozených věřitelů, obchodní společnosti KAMIR CZ, s. r. o., v důsledku majetkové dispozice, které byly jinak dostatečně objasněny v předchozím dovolacím řízení stejně jako role jednotlivých obviněných a jejich účast na majetkových transakcích. Dále Nejvyšší soud vyslovil závazný názor týkající se právní kvalifikace trestné činnosti podle jednotlivých základních skutkových podstat trestného činu poškození věřitele, resp. jejich alternativ, které by výstižněji reflektovaly způsob provedení činu i konkrétní postavení obviněných jako účastníků smluvních ujednání o prodeji nemovitostí. V rámci pokynů soudu prvního stupně Nejvyšší soud též doporučil při zdůvodnění nového rozhodnutí zřetelněji vyjádřit naplnění nejen objektivní, ale i subjektivní stránky příslušné skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele především u obviněných L. S. a Ladislava Toma. S připomínkami a pokyny Nejvyššího soudu se soudy obou stupňů vypořádaly dostatečně, byť nedostatky v popisu skutku a v odůvodnění pachatelství obviněného Jiřího Havelky či v odůvodnění subjektivní stránky obviněných L. S. a Ladislava Toma napravil až odvolací soud. V novém hlavním líčení i v následném veřejném zasedání bylo provedeno dokazování vyčerpávajícím způsobem a skutkovým ani právním závěrům přijatým soudy obou stupňů v rámci nového rozhodování není co vytknout.
26. Jak přiléhavě vysvětlil státní zástupce v rámci svých vyjádření k dovoláním všech tří obviněných, naprostá většina jimi předložených námitek se shoduje s obsahem výtek uplatněných v jejich původních dovoláních. V rámci druhého dovolacího řízení je podstatné, že Nejvyšší soud se s nimi ve svém usnesení z 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 487/2019, již vypořádal, a může na ně odkázat, neboť v rámci nového projednání této věci soudy prvního a druhého stupně zůstala zachována prakticky totožná skutková zjištění a v jejich právním posouzení došlo k nikoli významné změně pouze u alternativních způsobů obou základních skutkových podstat trestného činu poškození věřitele a v posouzení tohoto trestného činu nikoli ve stadiu dokonání, ale v pokusu, a to v souladu s právním názorem vysloveným v jeho předcházejícím rozhodnutí. V této souvislosti je možné znovu přisvědčit vyjádřením státního zástupce, který odkazem na judikaturu popsal procesní situaci týkající se přezkumného oprávnění Nejvyššího soudu v řízení o dovolání podaném proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci (srov. rozhodnutí č. 29/2004 a č. 23/2019 Sb. rozh. tr.). Všichni tři spoluobvinění ve svých dovoláních v podstatě zopakovali veškeré argumenty, jimiž se snažili zvrátit původní odsuzující rozhodnutí soudů obou stupňů, přitom žádným způsobem nereagovali na předcházející rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž byly veškeré znovu předložené námitky podrobně vypořádány a shledány nedůvodnými.
27. V zájmu stručnosti odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) proto Nejvyšší soud nehodlá znovu podrobněji reagovat na stejnou obranu obviněných, již uplatňují v aktuálních dovoláních. Současně je rovněž významné, že také soud prvního stupně, resp. odvolací soud se při novém rozhodování v posuzované trestní věci řídily relevantními argumenty, a to buď bezvýhradně, nebo je v intencích právních názorů vyslovených v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu rozvinuly. To platí nejprve o výhradě týkající se spoléhání obviněných na právní rady advokáta JUDr. Martina Köhlera (srov. body 76. a 88. usnesení dovolacího soudu, bod 250. rozsudku krajského soudu a bod 16. rozsudku vrchního soudu). Svědeckou výpověď advokáta JUDr. Martina Köhlera rovněž Nejvyšší soud v prvním dovolacím řízení nepovažoval za stěžejní důkaz, který by měl povahu opomenutého důkazu ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho případná realizace (po zbavení mlčenlivosti advokáta) by nemohla zvrátit soudy učiněná skutková zjištění (srov. bod 77. předchozího usnesení). Obviněný Jiří Havelka se dále znovu ohradil proti vyhodnocení otázky (ne)platnosti odstoupení od smlouvy o úplatném převodu cenných papírů poškozenými, přestože stejnou námitkou se Nejvyšší soud zabýval v bodě 74. předešlého usnesení. Shodný závěr poté učinil Vrchní soud v Praze a dostatečně jej vysvětlil v bodě 17. napadeného rozsudku. Jestliže obviněný Jiří Havelka znovu i v tomto dovolacím řízení zpochybnil naplnění znaku úmyslného zavinění, Nejvyšší soud připomíná, že této výtce již dříve nevyhověl (srov. bod 75. původního rozhodnutí o dovoláních). Komplexně se pak k úmyslu kupující strany neuhradit smluvenou cenu za prodej nemovitostí ani v jednom z obou případů realizovaných ve dnech 25. 8. 2010 a 25. 10. 2010 Nejvyšší soud vyjádřil ještě v bodech 60., 63. a 93. svého prvního usnesení. Obviněný znovu svaloval vinu za nezajištění financování nákupu nemovitostí na orgány činné v trestním řízení, které provedly dne 28. 3. 2011 jejich zajištění. V návaznosti na již vyslovené odmítnutí je možné poukázat na relevantní doplnění reakce na obranu obviněného soudem prvního stupně v bodě 148. napadeného rozsudku, podle něhož k zajištění nemovitého majetku došlo až poté, co kupující obchodní společnost TRUCKPARK CZ, a. s., byla více jak 3 měsíce v prodlení s úhradou kupní ceny. Rovněž nepřípadně obviněný Jiří Havelka zopakoval již prvně vznesenou výhradu týkající se porušení zásady totožnosti skutku, která byla odmítnuta jako nedůvodná, jak Nejvyšší soud vyložil v bodě 78. svého předchozího usnesení, na nějž lze v podrobnostech znovu odkázat.
28. Stejně tak obvinění L. S. a Ladislav Tom ve druhém dovolacím řízení opětovně s poukazem na ustanovení zákona o cenných papírech zpochybnili platnost smlouvy o úplatném převodu cenných papírů a znovu odmítli, že by postupovali v rozporu se zákonem při uzavírání navazujících kupních smluv. Tento postup výslovně pojmenovali tak, že „jejich vlastník přendával svůj majetek z jedné kapsy do druhé“. K otázce neplatnosti smlouvy o úplatném převodu cenných papírů se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil v bodě 84. svého prvního rozhodnutí v posuzované věci. Důvody, jež vylučovaly jakoukoli relevanci dovolateli předkládané představy o tom, že by otec a syn Havelkovi vlastnili areál v XY, a proto mělo být uzavírání „fiktivních“ kupních smluv po právu, Nejvyšší soud také vyložil, a to v bodech 82. a 88. předchozího dovolacího rozhodnutí. Ani výhrada obviněných L. S. a Ladislava Toma, že jimi uzavírané kupní smlouvy neměly jakoukoli spojitost s majetkem dlužníka, nepředstavovala poprvé uplatněný relevantní argument, neboť již ve svých prvních dovoláních tito obvinění tvrdili, že prostřednictvím jimi uzavíraných kupních smluv nedošlo k dispozicím s majetkem dlužníka. Nelze jinak, než znovu odkázat na vypořádání shodné výhrady týkající se souvislosti kupních smluv uzavřených ve dnech 25. 8. 2010 a 25. 10. 2010 a jejich účinek na výši a hodnotu dlužníkova majetku, tj. akcií akciové společnosti TRUCKPARK, a. s. (srov. body 55. a násl. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019).
29. Obviněný Jiří Havelka ve druhém dovolání setrval na svém vyjádření učiněném v hlavním líčení dne 6. 10. 2022 (srov. č. l. 7105 verte tr. spisu), podle něhož se před uzavřením kupní smlouvy ze dne 25. 8. 2010 neznal se spoluobviněnými L. S. a Ladislavem Tomem, kteří dokonce uvedené tvrzení spoluobviněného považovali v aktuálních dovoláních za změnu důkazního stavu, na niž je nezbytné reagovat v jejich prospěch. Jakoukoli relevanci k výsledku trestního řízení v posuzované věci, a to nejen ve vztahu k obviněným L. S. a Ladislavu Tomovi, ale též k jednání přičítanému obviněného Jiřímu Havelkovi, Nejvyšší soud vyloučil, jak vyplývá z výkladu v bodech 75., 80. a 87 předešlého dovolacího rozhodnutí. První dva jmenovaní obvinění totiž mimo jiné založili svou obhajobu již před soudem prvního stupně na té verzi, že vyvedení nemovitostí z dosahu manželů S. mělo zamezit těmto pokračovat ve vyděračských praktikách. Tím ale v podstatě obvinění přiznali, že od počátku své účasti na majetkové dispozici s nemovitým majetkem v XY znali nejen obviněného Jiřího Havelku (a jeho otce Ing. Jiřího Havelku), ale i veškeré podstatné okolnosti celého trestněprávního jednání a záměr obviněného Jiřího Havelky (a původně spoluobviněného Ing. Jiřího Havelky) jednajících za dlužníka KAMIR CZ, s. r. o., jehož smyslem bylo znemožnit poškozeným vrácení jimi investovaných finančních prostředků. Na tyto úvahy Nejvyššího soudu navázal v novém rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který na podkladě provedeného dokazování logicky vysvětlil, že obviněná L. S. v květnu roku 2010 byla v kontaktu s Ing. Jiřím Havelkou při obchodním jednání, tudíž se museli znát minimálně několik měsíců před uzavřením kupní smlouvy ze dne 25. 8. 2010. Nutno dodat, že s totožnou námitkou se v druhém odvolacím řízení vypořádal i Vrchní soud v Praze, který ji shledal irelevantní a zjevně účelovou (srov. bod 19. rozsudku odvolacího soudu). Obhajoba obviněných, že se poprvé potkali až při sdělení obvinění v této trestní věci, tedy byla již dříve vyvrácena jako neopodstatněná a ani nově učiněná tvrzení obviněného Jiřího Havelky, který původně využíval svého práva nevypovídat, na tento způsob vyhodnocení důkazní situace nemohla mít žádný vliv.
30. V souladu s pokyny Nejvyššího soudu bylo v opakovaném hlavním líčení doplněno dokazování o znalecký posudek (srov. č. l. 6822 až 6854 tr. spisu), jehož zpracovatel byl vyslechnut (srov. č. l. 7007 verte a násl. tr. spisu). V tomto rozsahu tedy byla dostatečně objasněna výše hodnoty akcií obchodní společnosti TRUCKPARK, a. s., v době před prvním převodem nemovitého majetku, resp. po datu 25. 8. 2010 s přihlédnutím k fiktivní povaze kupních smluv ze dne 25. 8. 2010 a 25. 10. 2010, resp. k nulové hodnotě pohledávek za kupujícím, který ani v jednom případě neměl v úmyslu za převáděné nemovitosti uhradit smluvenou cenu. Přestože je tedy možné považovat aktuální námitku obviněného Jiřího Havelky proti určení výše hrozící škody za směřující proti nové části výroku napadeného rozsudku, nelze pominout, že jeho konkrétní dovolací argumentace se v zásadě zcela shoduje s původně uplatněnou a má výlučně skutkovou povahu. Tudíž i v tomto ohledu Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na své první usnesení, konkrétně na jeho body 54. až 61. a 73. Nejvyšší soud pouze stručně doplňuje, že výše škodlivého následku, k jehož způsobení bezprostředně směřovalo protiprávní jednání obviněných, byla soudy nově stanovena zcela v souladu s postupem, který Nejvyšší soud již v prvním dovolacím řízení považoval za správný a odpovídající nestandardním okolnostem celého případu. K možnostem uspokojení nároku věřitele z jiného dlužníkova majetku lze odkázat na bod 73. prvního usnesení dovolacího soudu a také na výsledky dokazování z opakovaného hlavního líčení, v němž soud prvního stupně prováděl šetření k možnostem úhrady kupní ceny za nemovitosti občanským sdružením i nově založenou akciovou společností TRUCKPARK CZ., a. s. Tento soud na uvedeném podkladě učinil logický závěr, že ani jeden ze subjektů, které navenek, tedy nikoli s vážně míněným záměrem, měly nabýt vlastnické právo k nemovitostem, nedisponoval finančními prostředky k úhradě kupní ceny, občanské sdružení nemělo dokonce ani na zaplacení daně z převodu nemovitosti, tudíž i pohledávky za tímto subjektem by byly zcela bezcenné, resp. nevymahatelné (srov. body 209. až 213. rozsudku krajského soudu). Jde tak jen o potvrzení zásadních skutkových zjištění, o něž se opírala předcházející rozhodnutí soudů obou stupňů před kasačním zásahem Nejvyššího soudu. Po doplnění dokazování tak došlo k napravení vytýkaného způsobu stanovení škodlivého následku, byť fakticky nenastal, ale nikoli v důsledku jednání spoluobviněných, přičemž nyní dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ale ani soudu prvního stupně, již není zatíženo vadou nesprávného právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
31. V podstatě jedinou dříve neuplatněnou, avšak nepřiléhavou, právní námitku předložili obvinění L. S. a Ladislav Tom. Směřuje proti údajně nesprávné aplikaci ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku. Blíže k této výhradě uvedli, že obchodní společnost KAMIR CZ, s. r. o., jež mohla být ve vztahu k poškozeným manželům S. jediným v úvahu přicházejících dlužníkem, nebyla účastníkem žádné z obou kupních smluv uzavřených ve dnech 25. 8. a 25. 10. 2010. Pomine-li Nejvyšší soud nedůslednost takové argumentace, z níž není patrno, v čem přesně měla spočívat nesprávnost právního posouzení, není pochyb o její nedůvodnosti. Obvinění si zjevně neuvědomili, že odvolací soud v bodě 18. svého rozsudku reagoval na jejich námitku, že spoluobviněný Jiří Havelka nebyl sám v postavení dlužníka ve vztahu k věřitelům M. a N. S. Proto Vrchní soud v Praze opakovaně zdůraznil nutné použití ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku, jež upravuje naplnění podmínky vyvození trestní odpovědnosti u pachatele, jímž musí být tzv. speciální, resp. konkrétní subjekt ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku. Vysvětlení Vrchního soudu v Praze (srov. body 14. a 18. napadeného rozsudku) se však vztahuje výlučně k osobě obviněného Jiřího Havelky, který byl uznán vinným pokusem zločinu poškození (svého) věřitele podle první základní skutkové podstaty §222 odst. 1 tr. zákoníku (bez ohledu na naplnění znaku přísnější trestní sazby) a vykonával v rozhodnou dobu funkci jednatele obchodní společnosti KAMIR CZ, s. r. o. Právě tato obchodní společnost, jak správně konstatovali sami obvinění L. S. a Ladislav Tom v dovoláních, byla jediným dlužníkem manželů S. Obviněný Jiří Havelka jménem dlužníka, obchodní společnosti KAMIR CZ, s. r. o., jednal na valné hromadě obchodní společnosti TRUCKPARK, a. s., při rozhodování o majetkové dispozici s nemovitostmi (což mělo významný negativní dopad na hodnotu majetku dlužníka), tímto dlužníkem byla právnická osoba jako nositel zvláštní vlastnosti, již pro pachatele trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje zákon, tudíž jeho trestní odpovědnost je vázána na použití §114 odst. 2 tr. zákoníku. Současně je vhodné dodat, že u obviněných L. S. a Ladislava Toma, jimž bylo za vinu kladeno zmaření uspokojení věřitele jiné osoby, nebylo vůbec nutné, resp. ani možné aplikovat ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku, jak příhodně podotkl státní zástupce ve svém vyjádření k dovoláním ze dne 15. 1. 2024. Předmětnými kupními smlouvami mohlo dojít k poškození věřitele dlužníka KAMIR CZ, s. r. o., i když tento dlužník nebyl smluvní stranou kupních smluv ze dne 25. 8. 2010 a 25. 10. 2010. Okolnosti, proč právě tyto kupní smlouvy, jimiž měl být vyveden nemovitý majetek z obchodní společnosti TRUCKPARK, a. s., významně vedly ke snížení hodnoty akcií, jejichž držitelem byla obchodní společnost KAMIR CZ, s. r. o., což se následně negativně promítlo do práva věřitelů tohoto dlužníka manželů S., jsou obsáhle popsány ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, tak v bodech 24. až 29. jeho odůvodnění. Také Nejvyšší soud okolnosti spáchání posuzovaného zločinu podrobněji popsal a vysvětlil v předešlém dovolacím rozhodnutí, na něž lze plně odkázat, aniž by bylo nutné je znovu opakovat.
32. K původně vytýkaným nedostatkům zdůvodnění naplnění subjektivní stránky zejména u obviněných L. S. a Ladislava Toma, je v souladu s vyjádřením státního zástupce možné konstatovat, že soud prvního stupně se, byť poněkud nekonzistentně, snažil poukázat na ty významné okolnosti, z nichž zřetelně vyplývá zavinění obviněných (včetně Jiřího Havelky) v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (str. 54, 55, 58, 66, 67, 70 a 71 rozsudku). Vrchní soud v Praze poté v bodech 20. až 26. napadeného rozsudku doplnil tyto úvahy a výstižně shrnul zásadní skutečnosti, na jejichž podkladě nelze mít žádnou pochybnost o naplnění znaku úmyslného zavinění ve vztahu k obviněným L. S. a Ladislavu Tomovi, ale i Jiřímu Havelkovi. Nejvyšší soud neshledává na závěrech přijatých soudy obou stupňů jakoukoli vadu, jsou logické, dostatečně přesvědčivé a vyplývají ze všech ve věci provedených důkazů. V tomto ohledu jsou navíc stručné výhrady dovolatelů primárně založeny na jiném skutkovém stavu, než jaký se stal podkladem odsuzujícího rozsudku, nemají tudíž povahu vad, pro něž je možný dovolací přezkum z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
33. Obviněný Jiří Havelka v části svého dovolání obecně vytýkal ve věci rozhodujícím soudům porušení svého práva na spravedlivý proces, což nejprve vázal na přijatá skutková zjištění, která považuje za rozporná výsledku provedených důkazů se zřetelem k první variantě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále pak zpochybňoval proces vyhodnocení dokazování s tím, že soudy se v rozporu se zásadou in dubio pro reo nepřiklonily k pro něj příznivějšímu průběhu skutkového děje, učinily tak za stavu důkazní nouze, dokonce tvrdil, že důkazy svědčící o jeho nevině převyšují počet důkazů, jež by bylo možné interpretovat v jeho neprospěch. V reakci na takto formulované výhrady podpořené odkazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyšší soud může oponovat, že na podkladě obsahu trestního spisu dospěl k naprosto odlišnému závěru při hodnocení výsledku dokazování před soudy obou stupňů, a to jak ve stadiu před kasačním zásahem do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, tak poté, co došlo k doplnění důkazů a ke správnému určení výše škody, k níž mělo protiprávním jednáním obviněných dojít. Na rozdíl od obviněného Nejvyšší soud neshledal v trestním spise téměř žádné důkazní prostředky, kromě výpovědí samotných obviněných, jejichž obsah by mohl zvrátit správné a úplné zjištění skutkového stavu, jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze. Naopak úvahy, jimiž byly soudy vedeny ohledně povahy sporných smluvních ujednání, jsou v zásadě totožné s výsledkem rozhodčího řízení a v následně vedených přezkumech před Městským soudem v Praze i Vrchním soudem v Praze, jak bylo připomenuto v závěru bodu 67. předcházejícího dovolacího rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rozhodně nelze přijmout názor obviněného Jiřího Havelky o tom, že by rozhodování v této trestní věci neslo známky libovůle a odporovalo základním procesním zásadám zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Proces dokazování, na nějž se také vztahuje zachování práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nelze vykládat tak, aby jeho výsledek odpovídal představám obviněného a byl mu prospěšný. Při posuzování respektu k dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod je nutné zvážit tři kritéria. Musí jít o procesní pochybení, k nimž dojde v průběhu trestního řízení z dostatečného důvodu, aniž by měla zásadní, nezvratitelný dopad na trestní řízení a jež jsou vyvážena dalšími dodrženými procesními zárukami, které tudíž kompenzují danou procesní vadu (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015, č. stížnosti 9154/10). Nejvyšší soud ještě podotýká, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí podle představ obviněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2457/21, nebo ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 122/21, aj.).
34. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku provedenými důkazy zabýval velmi podrobně a náležitě vyložil, jaké skutečnosti vzal za prokázané, proč o ně opřel svůj odsuzující výrok a proč neuvěřil obhajobě obviněných. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž vysvětlil důvody, pro které se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, a pokud částečně korigoval jejich popis ve výroku o vině napadeného rozsudku, dostatečně srozumitelně vyjádřil, jaké úvahy ho k tomu vedly (srov. body 68., 74. až 85. rozhodnutí odvolacího soudu). Dovoláními napadená rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tudíž přesvědčivá a oba soudy se odpovídajícím způsobem vypořádaly s veškerými námitkami obhajoby. Rozhodně je třeba odmítnout obviněným zpochybněné nedodržení principu presumpce neviny ve smyslu čl. 40 Listiny základních práv a svobod a z něj vyplývající pravidlo in dubio pro reo . V posuzované trestní věci bylo při objasňování skutkových okolností dosaženo praktické jistoty o průběhu majetkových dispozic a s nimi souvisejících konkrétních jednání všech tří spoluobviněných. Obecně dovolací soud rovněž připomíná, že ne všechna procesní pochybení musí vždy vést k závěru o porušení ústavního práva na spravedlivý proces, záleží na tom, jestli je možné považovat trestní řízení jako celek za spravedlivé. Je možné shrnout, že podle Nejvyššího soudu nedošlo v posuzované trestní věci k porušení práva obviněných na spravedlivý proces ani práva na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy obou stupňů nepochybily, pokud jednání každého z obviněných posoudily jako pokus zločinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 a §222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku u obviněného Jiřího Havelky a u obviněných L. S. a Ladislava Toma podle §21 odst. 1 a §222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
35. Pokud jde o délku trestního řízení, nejprve je vhodné upozornit na všechny významné okolnosti, které se na ní různou měrou podílely. Byť skutečnou dobu trvání trestního řízení nelze považovat za zcela přiměřenou, nepochybně k ní přispěla samotná povaha a způsob páchání trestné činnosti, k níž docházelo za zdánlivě legitimních událostí, v zásadě prostřednictvím právních jednání, jež se navenek mohla jevit jako nezávadná. Nelze také přehlížet poměrně rozsáhlý spisový materiál čítající přes 7 000 listů, trestní řízení bylo vedeno proti třem spoluobviněným, jde o relativně složitou věc vyvolávající potřebu opatřit si a seznámit se s příslušnou právní úpravou odvětví mimo rámec trestního práva, stejně jako informace o průběhu a výsledku souvisejících civilních řízení. V důsledku pochybení v otázce určení výše škody došlo rovněž k zásahu Nejvyššího soudu do pravomocného rozhodnutí a bylo nutné opatřit nový znalecký posudek, což i při běžném chodu věcí vede k prodloužení trestního řízení. Přestože tedy bylo žádoucí skončit posuzovanou trestní věc v kratší době, nelze pominout, že všichni tři obvinění dosáhli kompenzace formou uložení mírných trestů odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, navíc nespojených s omezením osobní svobody. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně tedy při ukládání trestů obviněným významně přihlédly ke všem zákonným hlediskům a s důrazem na dobu, která uplynula od spáchání posuzované trestné činnosti v souladu s §39 odst. 3 tr. zákoníku.
IV. Závěrečné shrnutí
36. Obvinění Jiří Havelka, L. S. i Ladislav Tom tedy ve svých druhých dovoláních převážně vznesli tytéž námitky, které uváděli již v prvním dovolacím řízení a s nimiž se Nejvyšší soud ve svém prvním usnesení v této trestní věci vypořádal. Částečně obvinění uplatnili i nové argumenty, jimž ale nebylo možné přiznat opodstatnění. Soudy obou stupňů se řídily pokyny Nejvyššího soudu z jeho prvního usnesení v tomto trestním řízení, některé důkazy zopakovaly a jiné nově provedly, se všemi se náležitě vypořádaly, popsaly úvahy, jimiž byly vedeny při jejich hodnocení, a dovodily z nich konkrétní skutková zjištění uvedená v popisu skutku ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, která odpovídají znakům skutkových podstat zločinů podle §222 odst. 2 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, resp. podle §222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu