ECLI:CZ:NS:2024:6.TDO.1092.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 1092/2023-5439
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 1. 2024 o dovolání, které podal obviněný Roman Čechmánek , nar. 2. 3. 1971 v Chrudimi, zemř. XY, naposledy bytem Valy I 5321, Zlín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2023, č. j. 1 To 61/2022-5392, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání zemřelého obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 4. 2022, č. j. 61 T 7/2017-5301 , byl obviněný Roman Čechmánek (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil zkráceně vyjádřeno tím, že
A) v době od března 2013 do října 2013 ve XY nebo v XY, jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona, registrovaná pod IČO: 46284176, s místem podnikání Zlín, Valy I 5321, sám nebo prostřednictvím zmocněných osob objednával a odebíral na základě písemných a ústních smluv práce, materiál a jiná plnění, ačkoliv si byl vědom svých splatných závazků, které mu nedovolovaly plnit podmínky z těchto smluv (jmenovaných ve výroku rozsudku), přitom v době uzavírání smluv a následného přijímání plnění podle nich ve výroku označeným poškozeným dodavatelům neuvedl, že mu jeho ekonomická situace nedovolovala plnit přijímané finanční závazky ve sjednaných lhůtách, přitom sám neusiloval o to, aby přijímané finanční závazky vyrovnal, namísto toho plnění splatných závazků oddaloval sliby, které neplnil, čímž poškozeným způsobil škodu v celkové výši 2 523 924 Kč,
B) v době od května 2013 do července 2013 ve XY si zapůjčil od ve výroku rozsudku uvedených osob finanční prostředky, přestože si byl vědom své tíživé finanční situace a již existujících splatných závazků vůči dalším věřitelům, které mu nedovolovaly tyto finanční prostředky v dohodnutém termínu vrátit, když si v případech specifikovaných ve výroku rozsudku zapůjčil finanční hotovost, přičemž zapůjčené finanční prostředky ve lhůtách splatnosti, ani později nevrátil, přitom v době uzavírání smluv o půjčce uvedeným poškozeným neuvedl, že mu jeho ekonomická situace nedovolovala vrátit poskytnuté půjčky ve sjednaných lhůtách, čímž poškozeným způsobil škodu v celkové výši 4 700 000 Kč.
2. Obviněný byl za tento odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
3. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 3 KZV 17/2016, podané pro skutky pod body A), B), v nichž byly v podané obžalobě spatřovány dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. neboť tyto v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem. Poškozený I. K. byl podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 6. 2023, č. j. 1 To 61/2022-5392 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Štípka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř.
6. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel odůvodnil tím, že ve věci rozhodl vyloučený senát 61 T Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a to z důvodu porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny spočívajícím v ústavně nekonformní aplikaci §262 tr. ř. v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2021, č. j. 1 To 10/2021-5196 (dále jen „třetí zrušovací usnesení“). Jednalo se v pořadí o třetí zrušovací usnesení vrchního soudu a bylo v něm nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
7. Napadený rozsudek soudu prvního stupně je tudíž čtvrtý v pořadí, a na rozdíl od třech předchozích zprošťujících rozsudků je alespoň v části rozsudkem odsuzujícím. Ze zrušovacích usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že, aniž by provedl jakékoli důkazy, vyvinul tlak na soud prvního stupně, aby dospěl k odsuzujícímu výroku. Odůvodnění těchto usnesení jsou velmi strohá a neobsahují pokyn, jaké důkazy by měl soud prvního stupně provést, avšak obsahují jiný názor odvolacího soudu na subjektivní stránku trestného činu. Je z nich zřejmé, že odvolací soud ústavně nekonformně zasahoval do rozhodovací pravomoci soudu prvního stupně. Odvolací soud nebyl oprávněn takto postupovat, což nese znaky zjevné libovůle, neboť odvolací soud není oprávněn vytvářet si sám závěry o skutkovém stavu. Nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovedl, a na soudech nižších stupňů si vynucovat jiné konkrétní hodnocení důkazů. Soud prvního stupně se přitom žádných logických pochybení v procesu hodnocení důkazů nedopustil.
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel shledává naplněným v jeho první alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Připomenul, že ještě před prvním zprošťujícím rozsudkem byl po výslechu znalce Ing. Jana Pořízky, v důsledku naprosté nepřezkoumatelnosti jím zpracovaného posudku, zadán obhajobou nový znalecký posudek z oboru účetnictví a daně u Ing. Petra Janíčka, DiS, MBA, LL.M. Z tohoto znaleckého posudku učinil soud prvního stupně naprosto nepochybně závěr, že majetek obviněného značně převyšoval jeho pasiva, a to po celou dobu vymezenou v obžalobě. Závěr byl učiněn na základě uvedeného znaleckého posudku, dále znaleckých posudků k nemovitostem vlastněným obviněným a výslechu znalce v hlavním líčení.
9. Přestože měl dovolatel v uvedené době čtyři nesplacené úvěry, které byly zastaveny některými nemovitostmi, hodnota těchto nemovitostí dlužné částky značně převyšovala. Podle znaleckého posudku Ing. Petra Janíčka, DiS, MBA, LL.M., mohl dovolatel očekávat zisk až 500 000 Kč měsíčně. Pivovar s restaurací byl v provozu, ale v důsledku insolvenčního řízení pro tři zcela bezvýznamné dluhy je již dovolatel nemohl provozovat a tohoto zisku dosahovat. Bylo mu zabráněno nejen dosahovat tohoto zisku, ale také zpeněžit tuto nemovitost za nabízenou kupní cenu 26 mil. Kč. Nemovitost byla za podivných okolností vydražena za 7,7 mil. Kč. Z uvedeného znaleckého posudku přitom vyplývá, že také další dovolatelovy nemovitosti přinášely pravidelný měsíční zisk. Kdyby se věřitelé obrátili na občanskoprávní řízení, mohli být všichni uspokojeni.
10. Skutkové závěry soudu prvního stupně jsou nyní podivné. Mezi skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soud prvního stupně a odvolací soud, je značný rozdíl oproti provedeným důkazům. K tomu postačí důkladná analýza znaleckého posudku Ing. Petra Janíčka, DiS, MBA, LL.M., jeho výslechu a faktů uváděných svědky. Tvrzení o zatajování či zkreslování majetkových či finančních poměrů obviněného nejsou podložena žádnými důkazy.
11. S ohledem na výše uvedené obviněný shledává, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu. Skutky tudíž neměly být posouzeny jako trestný čin podvodu, ale zproštěny podle §226 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2023, č. j. 1 To 61/2022-5392, a rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 4. 2022, č. j. 61 T 7/2017-5301, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil, že pokud jde o výhradu obviněného, že došlo k porušení jeho základních lidských práv tím, že odvolací soud opakovaně rušil zprošťující rozsudky soudu prvního stupně a posléze postupoval v intencích §262 tr. ř., nelze ji podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Státní zástupce připustil, že tuto námitku je možné podřadit pod obviněným sice neuplatněný, nicméně příhodnější důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Poznamenal však, že naplněním uvedeného dovolacího důvodu není, jestliže odvolací soud aplikoval ustanovení §262 tr. ř., pokud důvod pro odnětí věci senátu soudu prvního stupně spočíval v tom, že tomuto odvolací soud opakovaně vytkl nedodržení požadavků plynoucích pro něj z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
14. Oba soudy se posuzovanou trestní věcí zabývaly opakovaně. Odvolací soud teprve svým třetím zrušovacím usnesením, k odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil a podle §262 tr. ř. nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Uvedený výrok odůvodnil v návaznosti na obsah svých předchozích rozhodnutí. Své úvahy taktéž podrobně rozvedl v napadeném rozhodnutí. Při vyjádření k namítané procesní vadě je pochopitelně nutno vnímat poměrně striktní judikaturu Ústavního soudu k zákonnosti a podmínkám použití ustanovení §262 tr. ř. Přestože postup odvolacího soudu v projednávané věci, zejména vlastní odůvodnění předmětného může vyvolávat pochybnosti, zda bylo rozhodnuto zcela v souladu se všemi předpoklady, které musí být při takovém rozhodnutí naplněny, státní zástupce předestřel argumenty podporující názor odvolacího soudu, že jeho rozhodnutí tyto podmínky splnilo.
15. V návaznosti na zopakování argumentů odvolacího soudu státní zástupce uzavřel, že v posuzované věci nebyl odvolací soud primárně veden úmyslem prosadit své osobité hodnocení důkazů. Odvolací soud byl v situaci, kdy mu byla již potřetí předložena věc, v níž se soud prvního stupně dosud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a neúplnosti svých skutkových zjištění neodstranil, ač byl opakovaně seznámen s tím, jaké významné okolnosti (podložené konkrétními důkazy) nesmí ze svých úvah o posouzení zaviněného jednání obviněného pominout. Pro právní závěr ohledně posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu a konkrétní formy zavinění nebyl prvoinstanční soud schopen ve vzájemných souvislostech zohlednit všechny podstatné zjištěné skutečnosti. Prvoinstanční soud sice provedl poměrně detailní dokazování, všestranné analýzy jednání obviněného při zohlednění všech okolností jeho počínání provázejících ovšem nebyl schopen. Ač měl soud dostatek podkladů pro závěr, že obviněný od určitého okamžiku vzhledem k rozsahu zadlužení a reálně použitelným zdrojům již v době vzniku dalších jednotlivých závazků vůbec nemohl důvodně očekávat dostatečné zdroje k pokrytí přijímaných závazků, sveřepě trval na nedbalosti obviněného vycházeje z nekritického přijetí tvrzení obhajoby, které ovšem se zjištěnými skutečnostmi nekorespondovalo.
16. Nutno také při posuzování zákonnosti napadeného rozhodnutí zohlednit, že odvolací soud po změně v obsazení senátu prvoinstančního soudu a vydání třetího rozsudku krajského soudu sám provedl jednotlivé důkazy ve veřejném zasedání, a měl tedy možnost je v souladu se zásadou bezprostřednosti zhodnotit podle vlastního přesvědčení, tedy nezávisle na svých předchozích závěrech (i složení senátu odvolacího soudu doznalo změn) přezkoumávaných závěrech prvoinstančního soudu. Skutečnost, že tyto důkazy vyhodnotil s jiným výsledkem, než když ve věci rozhodoval prvoinstanční soud v původním složení, nepodporuje závěr o nezákonnosti zrušení předchozích zprošťujících rozhodnutí, a potažmo postupu podle §262 tr. ř.
17. Státní zástupce proto podpořil názor odvolacího soudu, že aplikace ustanovení §262 tr. ř. byla v projednávaném případě odůvodněna a je ji možno označit i za ústavně konformní, neodporující právu na zákonného soudce. Obsah předmětného v pořadí již třetího zprošťujícího rozsudku krajského soudu skutečně odůvodňoval závěr, že senát, kterému byla věc přidělena, není schopen věc projednat v souladu se základními zásadami trestního řízení, neboť je zatížena subjektivním pohledem na věc a na hodnocení důkazů, pročež nebude schopen vzhledem ke své zarputilosti a neochotě přijmout odlišný právní závěr stran zavinění podložený důkazně ukončit věc způsobem, který by odvolací soud mohl aprobovat. Hlavním důvodem třetího zrušení zprošťujícího rozsudku byl způsob, jakým prvoinstanční soud navzdory předchozím výtkám odvolacího soudu přistoupil k vyhodnocení provedených důkazů, nutno trvat že neúplnému, činil nesprávné právní závěry vztahující se k subjektivní stránce činu a nelichotivě se vyjadřoval o názorech nadřízeného soudu. Přitom výtky odvolacího soudu byly dostatečně konkrétní a vyplývalo z nich, že nalézací soud nedostál požadavku hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
18. Jde-li o výhrady dovolatele vůči správnosti skutkových zjištění vyústivších v právní závěr o eventuálním úmyslu obviněného, jedná se toliko o opakování obhajoby zastávané obviněným v předchozím průběhu řízení, s níž se soudy vypořádaly. Se závěry obou soudů o jednání obviněného v nepřímém úmyslu státní zástupce vyjádřil souhlas, aniž by bylo nutno cokoli dodávat. Úvahy soudů ohledně doložených skutkových zjištění, jež vedly k závěru o uvedené formě úmyslného zavinění, nevykazují žádných zjevných nelogičností ani neobsahují prvky libovůle.
19. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř.
22. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže
· ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.],
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [první alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.],
· rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku [první alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
23. Již úvodem je nutno zmínit, že ze strany obviněného se jedná o opakování argumentace, kterou uplatnil v předcházejícím řízení a s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání vznáší obsahově shodné námitky s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
24. Dovolatel shledává naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve skutečnosti, že „nalézací soud, zejména senát Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně 61 T v tomto složení“ byl vyloučen z rozhodování v jeho věci, a tím pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny z důvodu ústavně nekonformní aplikace §262 tr. ř.
25. Státní zástupce ve svém vyjádření správně poukázal, že dovolatelem vznesená námitka nemůže jím zvolený dovolací důvod naplnit. Je tomu tak proto, že ve smyslu zákonné úpravy ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Dovolatelem formulovaná argumentace však důvodům pro vyloučení podle §30 tr. ř. neodpovídá. Zcela správný je taktéž poukaz státního zástupce, že vznesenou námitku by bylo možno podřadit pod dovolatelem neoznačený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 1976/21). Ani tehdy však uvedené námitce nelze přiznat opodstatněnost, jak Nejvyšší soud vyloží dále (viz část IV./4 .).
IV./2. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku označil první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je toho názoru, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou v rozporu s provedenými důkazy. S odkazem na provedené důkazy, konkrétně znalecký posudek Ing. Petra Janíčka, DiS, MBA, LL.M., tvrdí, že správný byl naopak závěr soudu prvního stupně formulovaný v jeho zprošťujících rozhodnutích, tedy že majetek dovolatele značně převyšoval jeho pasiva.
27. Vzhledem k tomu, že se jedná o opakovanou námitku dovolatele, byla tato vypořádána soudy nižších stupňů již v předcházejícím řízení. Přestože dovolatel namítá rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a důkazů ve formě znaleckého posudku a výslechu znalce Ing. Petra Janíčka, DiS, MBA, LL.M., z argumentace vznesené v jeho opravném prostředku je zřejmé, že k tomuto závěru dospěl jednak deformováním předmětných důkazů a jednak vytržením jednotlivých tvrzení svědčících ve prospěch jeho obhajoby z kontextu za současného pomíjení zbytku obsahu těchto důkazů.
28. Konkrétně obviněný shledává následující rozpory. Předně opakuje, že a) jeho majetek po celou dobu převyšoval jeho pasiva. Pomíjí však to, na což již upozornily soudy obou stupňů, že není rozhodující jeho celkový majetek v rozhodné době, ale jeho disponibilní majetek, tedy finanční prostředky, které mohl v době splatnosti svých závazků (či v dohledné době) použít. Valná část majetku obviněného spočívala v majetku dlouhodobém, tedy investicích do nemovitostí a podnikatelských záměrů. Předmětné nemovitosti však byly ve značné míře zatíženy zástavními právy bank, které mu poskytly úvěry. Krom toho, jak soudy vhodně poznamenaly, obviněný nečinil žádné konkrétní kroky k jejich prodeji (z výpovědí svědků zaznívá, že záměr byl na rovině úvah). V této souvislosti lze reagovat i na námitku dovolatele, že b) nemovitosti byly zatíženy zástavním právem v souvislosti s dluhy v podstatně menší výši, než byla samotná hodnota nemovitosti. Opětovně však pomíjí jednak blížící se splatnost velké části těchto dluhů a to že, jak již bylo zmíněno, k prodeji těchto nemovitostí neučinil žádné kroky, které by k získání peněžních prostředků ke splacení dluhů vedly. Nelze ani opomenout, že v případě nemovitostí zatížených zástavním právem by jejich prodej nebyl nijak rychlou záležitostí, i kdyby znamenal uspokojení bankovních věřitelů, neboť jakýkoli prodej by musel proběhnout za jejich součinnosti.
29. Dovolatel dále upozornil, že c) podle znaleckého posudku Ing. Janíčka mohl očekávat až 500 000 Kč měsíčně zisk z provozu pivovaru, přičemž tento pivovar s restaurací již byl v provozu. Neuvedl již však to, že se jednalo o provoz zkušební, neboť podle zjištění odvolacího soudu „minipivovar ve XY nebyl po stavební a technologické stránce dokončen, zkolaudován a zprovozněn do té míry, aby v něm mohl probíhat komerční provoz“ (viz bod 27. usnesení odvolacího soudu). Krom toho zmíněný znalec taktéž uvedl, že „[p]okud by Roman Čechmánek nezpeněžil žádný majetek, zprovoznil by pivovar a pokud by z něj dosahoval předpokládaného zisku, potřeboval by k úhradě identifikovaných závazků (bez příslušenství) 28,1 let“ (viz bod 87. rozsudku soudu prvního stupně). Jak již bylo opakovaně uvedeno, dovolatel žádné kroky ke zpeněžení majetku neučinil. Proto i za naprosto ideální situace, kdy by k plnému zprovoznění pivovaru v dohledné době došlo, nebyl by schopen ve smluvené lhůtě své závazky splnit (srov. rozhodnutí č. 54/67 Sb. rozh. tr.).
30. Obviněný dále argumentoval, že d) podle znaleckého posudku mu další nemovitosti v jeho vlastnictví měly přinášet pravidelný měsíční zisk. V dané souvislosti jmenoval nemovitost v XY. Na této však vázlo omezení ve formě platného rozhodnutí se zákazem užívání stavby v rámci rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově č. j. PVMU 115116/2009, které nabylo právní moci dne 30. 9. 2009. Z toho důvodu nejenže původní nájemce Z. G., který zde nemohl provozovat svou živnost, požadoval podle své výpovědi finanční vyrovnání, ale možnosti jejího dalšího nájmu byly nízké až mizivé. Pokud dovolatel dále uváděl nemovitost v XY, zřejmě měl na mysli bytový dům v XY. Práce na něm však nebyly dokončeny z důvodu nedostatku finančních prostředků, a přestože bylo uvažováno o vytvoření bytového družstva, k tomuto nikdy nedošlo. Podle vyjádření J. D., zaměstnance Equa Bank, s ním obviněný o financování dokončení developerského bytového projektu XY v XY a současně refinancování úvěru ve výši přibližně 19 000 000 Kč od Komerční banky jednal od 9. 11. 2013 (jednání byla ukončena dne 26. 11. 2013, kdy došlo k podání insolvenčního návrhu). Vzhledem k tomu, že o financování dokončení jednal až v listopadu 2013, přičemž finanční obtíže pociťoval již na počátku roku 2013, těžko mohl dokončení a komerční výnosnost nemovitosti očekávat včas na splacení svých závazků.
31. Pokud dovolatel namítl, že e) v dosahování zisku z pivovaru či zpeněžení této nemovitosti mu zabránilo zahájení insolvenčního řízení, nelze než odkázat na argumentaci odvolacího soudu. Ten v bodě 44. svého usnesení uvedl, že „časové vymezení skutku spáchaného obžalovaným od března do října 2013 předchází zahájení insolvenčního řízení. Jakékoliv jednání obžalovaného v inkriminované době tudíž nemohlo být ovlivněno insolvenčním řízením ani jednáním insolvenčního správce“. Připomenul také, že „přes později tvrzené úmysly obžalovaného ohledně prodeje některých nemovitostí, které údajně měly vyrovnat nedostatek finančních prostředků obžalovaného, neexistovaly z průběhu roku 2013 žádné hmatatelné důkazy o prodeji nebo jednání o prodeji nemovitostí, a to až do zahájení insolvenčního řízení“ (viz bod 28. usnesení odvolacího soudu). „Jedinou stopou jednání, které hypoteticky mohlo změnit nebo zmírnit nedostatek finančních prostředků, bylo jednání obžalovaného s Equa Bank v listopadu 2013 těsně před zahájením insolvenčního řízení“ (bod 44. usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud tudíž správně s ohledem na to, že obviněný si byl nedostatku finančních prostředků vědom od počátku roku 2013, avšak neučinil žádné konkrétní kroky k řešení situace až do jednání s Equa Bank, uzavřel, že insolvenční řízení nemělo žádný vliv na jednání obviněného.
32. Z výše uvedeného zhodnocení námitek obviněného [ad a) až e)] je zřejmé, že nelze seznat rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a obsahem provedených důkazů, konkrétně znaleckým posudkem Ing. Petra Janíčka, DiS, MBA, LL.M., spolu s jeho výslechem. Nelze proto než uzavřít, že k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě nedošlo.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
33. Dovolatel ve svém opravném prostředku označil první alternativu tohoto dovolacího důvodu ( rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku ). Nevznesl však žádnou konkrétní námitku, jíž by se vymezil vůči hmotněprávní subsumpci skutku, jímž byl uznán vinným, pod soudy užité znaky trestného činu. Svoji argumentaci omezil pouze na tvrzení, že vada vyplývá z odůvodnění předloženého k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel tak svůj závěr o vyloučení naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku zakládá na skutkových zjištěních, která podle jeho mínění vyplývají z provedeného dokazování, k nimž však soud prvního stupně nedospěl. Vzhledem k tomu, že v předcházející části Nejvyšší soud uzavřel, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy není zjevný rozpor, je na místě uvedenou argumentaci obviněného považovat za snahu o prosazení jeho vlastního hodnocení důkazů, na jehož základě shledává tvrzenou vadu. Lze dodat, že takto uplatněnou argumentací se dovolatel s obsahovým vymezením tohoto dovolacího důvodu zcela míjí.
34. Pouze nad rámec Nejvyšší soud odkazuje na bod 141. rozsudku soudu prvního stupně, kde podrobně vysvětlil, na základě jakých zjištění dospěl k závěru o existenci nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na straně obviněného. Uvedl zde, že „[s]rozumění obžalovaného s možným způsobením tohoto škodlivého následku je patrno ze všech okolností případu, kdy obžalovaný i přes jeho tíživou finanční situaci ve snaze dosáhnout realizace jeho podnikatelských záměrů, jež byly podmíněny dostavbou nemovitostí (zejména ve XY a XY), vstupoval opakovaně do závazkových vztahů, v rámci nichž se zavazoval k dalším peněžním úhradám“. Dodal, že „nebyla rozhodující celková výše jeho majetku v rozhodné době, ale otázka, zda mohl reálně předpokládat, že bude mít dostatek disponibilních finančních prostředků k tomu, aby mohl své smluvně převzaté platební závazky ve sjednaných lhůtách splnit“.
35. K uspokojivému odůvodnění ze strany soudu prvního stupně (a odvolacího soudu), lze připomenout následující. Obviněný si byl vědom, jak sám připustil, své finanční situace (což prokazují i jeho půjčky k zaplacení předešlých již splatných dluhů), při níž nebude moci ve sjednané ani dohledné době splnit své závazky, čímž poruší chráněný zájem. O svých finančních obtížích protistrany neinformoval, byť si musel být vědom skutečnosti, že při znalosti situace by s ním do závazkových vztahů nevstoupily. Do těchto závazků přesto opakovaně vstupoval, spoléhaje se na nejisté okolnosti, které mu měly umožnit splacení dluhů, a to ve formě uskutečnění jeho podnikatelských plánů, mj. zprovoznění pivovaru či prodej bytů. S ohledem na stadium těchto podnikatelských plánů v době, kdy do smluvních ujednání s věřiteli vstupoval, kdy se nenacházely ani vzdáleně k datu jejich uskutečnění, je na místě je považovat za nejisté. Tím spíše, vezme-li se v úvahu blížící splatnost úvěrů od bank ve vysokých částkách. Obviněný neučinil žádné konkrétní kroky (s výjimkou snahy o refinancování) k získání disponibilních finančních prostředků, např. prodejem nemovitého majetku, které by mohl použít při úhradě svých závazků. Je tedy zřejmé, že pro případ, že k naplnění nejistých okolností nedojde, byl s porušením chráněného zájmu věřitelů srozuměn.
36. Z uvedeného je zřejmé, že subjektivní stránka ve formě nepřímého úmyslu byla na straně obviněného naplněna. Vada ve formě nesprávného právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proto nebyla shledána.
IV./4. K námitkám podřaditelným pod jiný než obviněným vznesený dovolací důvod
37. Jak již bylo avizováno shora, námitka dovolatele stran porušení jeho práva na zákonného soudce a soudní ochranu nesprávnou aplikací §262 tr. ř. odvolacím soudem, je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Jeho argumentace odpovídá obsahovému vymezení tohoto dovolacího důvodu v té alternativě, podle níž rozhodoval soud, který nebyl řádně obsazen. Námitku však nelze vyhodnotit jako opodstatněnou.
38. Dovolatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Za nezákonného soudce pak označil senát Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, jemuž byla věc přidělena poté, kdy Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací ve svém třetím zrušovacím usnesení rozhodl výrokem podle §262 tr. ř. Dovolatel postup odvolacího soudu považuje za „ústavně nekonformní zásah do výlučné rozhodovací pravomoci nalézacího soudu“. Předmětné třetí zrušovací usnesení odvolacího soudu podle jeho mínění nese znaky zjevné libovůle, neboť v něm uvedený soud vytvářel závěry o skutkovém stavu věci, prosazoval jiný názor na subjektivní stránku a vynucoval jiné konkrétní hodnocení provedených důkazů. Za zjevné naopak považuje, že se soud prvního stupně ve svých prvních třech zrušovacích rozhodnutích při hodnocení důkazů nedopustil logických pochybení.
39. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon . Podle §262 tr. ř. věty první rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu .
40. Ústavní soud k právu na zákonného soudce uvedl, že tento imperativ je ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (viz nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96). Jeho podstata spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce (viz nález ze dne 7. 7. 1994, sp. zn. I. ÚS 2/93).
41. Postup podle §262 věty první tr. ř. umožňuje odvolacímu soudu, rozhodne-li se vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Podle Ústavního soudu je uvedené rozhodnutí „svou povahou bezpochyby odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle §25 tr. ř. Takto základním kritériem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména fakt, zda u příslušného soudu (senátu) lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v §2 tr. ř. a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu (senátu) jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána [nález sp. zn. III. ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995 (N 82/4 SbNU 271)]“ (viz nález ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09). Zároveň Ústavní soud připomněl komentářovou literaturu, podle níž „[p]ostup podle §262 věty první o nařízení, aby věc projednal a rozhodl soud prvního stupně v jiném složení senátu, nelze použít pouze proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu“ (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až §314s Komentář 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3109.).
42. Ústavní soud dále ve svém usnesení ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 1976/21, shrnul, že „[p]ři rozhodování, zda má být postupováno podle §262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný. Příkladem situace, kdy jej lze z tohoto hlediska aprobovat, je opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně [srov. usnesení ze dne 14. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98 (U 45/11 SbNU 335)]. Uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje i jinak trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§2 odst. 6, §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu], dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1922/09; nález ze dne 14. 1. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105); nález sp. zn. II. ÚS 3564/12, body 17 až 19; nález sp. zn. IV. ÚS 4091/18, body 33 a 34]“.
43. Nejvyšší soud proto ve světle uvedené judikatury Ústavního soudu zhodnotil, zda odůvodnění třetího zrušovacího usnesení odvolacího soudu, těmto požadavkům dostálo. Odvolací soud výrok učiněný podle §262 tr. ř. odůvodnil v usnesení ze dne 24. 6. 2021, č. j. 1 To 10/2021-5196 (v bodech 9. – 11.), přičemž v bodech 12. – 13. připojil pokyny pro soud prvního stupně při jeho novém projednání a rozhodnutí věci. V reakci na odvolací námitku, jejímž obsahem bylo tvrzení obviněného o porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na zákonného soudce podle §38 odst. 1 Listiny, odvolací soud důvody svého procesního postupu podrobně vyložil v bodech 12. až 21. odůvodnění dovoláním napadeného usnesení. Zopakoval a podstatně rozšířil svou argumentaci týkající se důvodů postupu podle §262 tr. ř. Zmínil relevantní judikaturu Ústavního soudu týkající se posuzované problematiky, s jejímiž požadavky svůj procesní postup a vyložení jeho důvodů konfrontoval.
44. Je třeba konstatovat, že odvolací soud již v prvním zrušovacím usnesení poukázal na vadný postup soudu prvního stupně při hodnocení důkazů a aniž by jej konkrétními pokyny zavázal, jak má tyto hodnotit, uložil mu provést další dokazování a dále postupovat v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Není přitom v rozporu se zákonem, že soudu prvního stupně vytkl, že nekriticky převzal obhajobu obviněného a pominul zjištění vyplývající z provedených důkazů, mj. stran skutečné hodnoty majetku obviněného. Ve svém druhém zrušovacím usnesení odvolací soud uzavřel, že v otázce komplexního zhodnocení provedených důkazů soud prvního stupně opět nedostál požadavkům plynoucích ze zákona.
45. Teprve ve svém třetím zrušovacím usnesení přistoupil odvolací soud k postupu podle §262 tr. ř., když uzavřel, že „senát doposud ve věci opakovaně rozhodující svými třemi vadnými rozhodnutími prokázal neschopnost dospět k zákonnému rozhodnutí v této trestní věci“ (viz bod 11. třetího zrušovacího usnesení). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vyložil, že soud prvního stupně svým setrváním na primární úvaze o absenci subjektivní stránky obviněného nedostál mu uložené povinnosti, postupovat důsledně v mezích §2 odst. 6 tr. ř. Uzavřel, že uvedený soud nerespektoval jeho pokyny a snažil se je nepřesvědčivým způsobem relativizovat. Za zřejmé proto považoval to, že soud prvního stupně není objektivně schopen názor instančně nadřízeného soudu respektovat a vyvodit z něj odpovídající právní závěry (viz body 10. a 11. třetího zrušovacího usnesení).
46. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům. Z odůvodnění prvních dvou zrušovacích usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že soudu prvního stupně srozumitelně podal své výhrady a uložil mu jednoznačné a nepochybné pokyny, jak dosavadní pochybení napravit. Soud prvního stupně však tyto pokyny opakovaně ignoroval. Přestože odvolací soud ve svém třetím zrušovacím usnesení poněkud nešťastně uvedl, že soud prvního stupně není ochoten přijmout „jeho názor“, ze samotného obsahu všech zrušovacích usnesení je zřejmé, že jím ukládané pokyny nesměřovaly k prosazení jeho vlastního hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně. Podstatou reakce odvolacího soudu byla snaha zavázat soud prvního stupně ke komplexnímu zhodnocení provedených důkazů, tj. splnění požadavků plynoucí pro něj z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., kterým tento nedostál, neboť podstatnou část provedených důkazů při svém skutkovém a potažmo právním hodnocení opakovaně pomíjel. Na místě je tedy uzavřít, že odvolací soud plně vyhověl požadavkům daným judikaturou Ústavního soudu, a to jak těch obecně vymezujících činnost odvolacího soudu, tak těch daných pro postup podle §262 tr. ř. Nedošlo tudíž k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., ani k porušení práva obviněného na zákonného soudce.
IV./5. K otázce porušení základních práv obviněného
47. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítal porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K prvnímu z nich se Nejvyšší soud již vyjádřil výše, přičemž v důsledku postupu odvolacího soudu neshledal porušení tohoto základního práva obviněného. Pokud jde o tvrzení porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), není možno ho vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
V.
Způsob rozhodnutí
48. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jím uplatněné námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nedošlo ani k porušení jeho základních práv. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
49. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 1. 2024
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu