ECLI:CZ:NS:2024:6.TDO.16.2024.1
sp. zn. 6 Tdo 16/2024-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného Ing. Vlastimila Hudečka , nar. 16. 3. 1965 v Teplicích, trvale bytem Teplice, Jiřího Wolkera 2437/25, v současnosti ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha-Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2023, č. j. 3 To 53/2023-389, jako stížnostního soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 11/2022, a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2023, č. j. 3 To 53/2023-389, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 47 T 11/2022-376, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 47 T 11/2022-376, bylo podle §231 odst. 1 tr. ř., §223 odst. 2 tr. ř. a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného Ing. Vlastimila Hudečka (dále také „obviněný“) pro skutek, v němž byl spatřován jednak zločin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019 a zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaný účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku s tím, že trest, k němuž mohlo trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin již byl obviněnému uložen.
2. Proti citovanému usnesení podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2023, č. j. 3 To 53/2023-389, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2023, č. j. 3 To 53/2023-389, podal nejvyšší státní zástupce (dále také „dovolatel“) v neprospěch obviněného dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. a namítl, že napadeným rozhodnutím byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
4. Dovolatel předeslal, že Městský soud v Praze projednával ve věci vedené pod sp. zn. 47 T 7/2020 trestnou činnost celkem tří osob, mimo jiné i obviněného, jehož jednání spočívalo zjednodušeně řečeno v tom, že v průběhu roku 2012 jako znalec pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, úmyslně podával hrubě zkreslené znalecké posudky, ve kterých byla stanovena obvyklá tržní cena oceňovaných nemovitostí výrazně neodpovídající ceně skutečné, čímž umožnil dalším spoluobviněným osobám žádajícím o úvěr podvést třetí osobu. Tím se v tomto projednávaném případě podílel na způsobení škody trestným činem úvěrového podvodu v celkovém souhrnu podle soudu přibližně 59 milionů Kč. Zatímco v případě dvou spoluobviněných (Ondreje Olajece a Z. L.) bylo v rámci trestního řízení vedeného pod sp. zn. 47 T 7/2020 a 47 T 12/2022 rozhodnuto o jejich vině a trestu, věc obviněného byla Městským soudem v Praze vyloučena ze společného řízení pod sp. zn. 47 T 11/2022.
5. Dovolatel dále upozornil, že Městský soud v Praze, který v projednávané věci sp. zn. 47 T 11/2022 zastavil trestní stíhání obviněného z důvodu, že trest, k němuž může toto trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin byl obviněnému již uložen, odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 49 T 6/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 3 To 98/2022. Oním trestem, jehož dřívější uložení uvedenými rozsudky mělo odůvodnit zastavení trestního stíhání obviněného, byl společný souhrnný trest, konkrétně trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč sestávající ze 100 denních sazeb po 5 000 Kč a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, zvláštní specializace oceňování nemovitostí, na dobu 9 let. Tento trest byl obviněnému uložen za povahově shodnou trestnou činnost, která byla také obdobným způsobem právně kvalifikována, přičemž v aktuálně projednávané trestní věci, k níž se vztahuje toto dovolání, přicházelo v úvahu ukládání společného souhrnného trestu.
6. Dovolatel nesouhlasil s názorem Vrchního soudu v Praze, jenž stvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze a stížnost státního zástupce proti tomuto rozhodnutí podanou zamítl. Konstatoval, že aplikace postupu podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. přichází v úvahu zpravidla v těch případech, když již vedení trestního stíhání nenaplňuje účel a smysl trestního řízení s ohledem na postih pachatele v jiném řízení, čímž jsou mimo jiné realizovány zásady hospodárnosti a ekonomie trestního řízení. Postup podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je možno užít pouze tehdy, neexistuje-li obligatorní důvod pro zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., přičemž v tomto směru musí být věc také náležitě objasněna. Zastavení trestního stíhání podle uvedeného ustanovení přitom v obecné rovině nelze vyloučit ani tehdy, má-li být ukládán souhrnný trest za vícečinný souběh trestných činů, což je právě situace, která podle správné úvahy soudů nastala v aktuálně projednávané trestní věci. Zastavení trestního stíhání se však v takovém případě uplatní jen, lze-li očekávat upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku, popřípadě uložení souhrnného trestu, který by jen nepatrně převyšoval trest již uložený. Judikaturou uplatňovaný výklad §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. klade důraz na důsledné hodnocení trestné činnosti, jež je předmětem podané obžaloby, a to z hlediska její povahy, četnosti a také stupně škodlivosti činu. Nelze pak vycházet pouze z odkazu na výši již pravomocně uloženého trestu, ale je nutno do těchto úvah zahrnout i možnou výši reálně hrozícího trestu za trestnou činnost, která má být teprve projednána, a poměr těchto trestů porovnat. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k uvedeným otázkám zastává názor, že k takovému závěru zásadně nepostačuje pouhé srovnání trestních sazeb u jednotlivých trestných činů, ale je vždy nezbytné porovnávat trest, který buď již byl, anebo by měl být z hledisek §39 a násl. tr. zákoníku za jiný trestný čin uložen, ve vztahu k trestu, který lze podle stejných hledisek očekávat za čin, jehož se má zastavení trestního stíhání týkat. K výše uvedené zásadě současně přistupuje ještě další významné kritérium spočívající v tom, že při rozhodování o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. musí soud vedle uloženého nebo očekávaného trestu za jiný trestný čin přihlížet také k povaze a závažnosti posuzovaného jednání, poměrům pachatele a jeho dosavadnímu způsobu života a v souvislosti s tím k účelu trestu, jak již bylo uvedeno shora. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. totiž nesmí být v rozporu s účelem trestního řízení tak, jak je vymezen v §1 odst. 1 tr. ř., podle kterého musí řízení působit k upevňování zákonnosti a k předcházení a zamezování trestné činnosti. Podstatné z hlediska úvah o využití naznačeného postupu je pak rovněž to, že trestní řád v ustanovení §172 odst. 2 písm. a) nehovoří o „podstatném navyšování již uloženého trestu“, ale hlediskem pro zastavení trestního stíhání je zde zjištění, že „trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne“.
7. Podle mínění dovolatele nebyly shora naznačené podmínky odůvodňující zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. řádně a komplexně hodnoceny, v důsledku čehož se rozhodnutí soudů ocitla mimo zákonný rámec.
8. Dovolatel Městskému soudu v Praze předně vytýká nesprávné vymezení škody, na které se měl obviněný svým protiprávním jednáním jako pomocník podílet. Podle soudu, který zjevně vycházel z popisu škody v podané obžalobě a neprovedl korekci skutkového zjištění v reakci na provedené dokazování, se mělo jednat o částku 58 748 585 Kč. Výše způsobené škody spočívající v podvodně vylákané jistině poskytnutého úvěru od spořitelního družstva však neměla být ponížena o zaplacené úroky z úvěru, v tomto případě o 6 818 415 Kč, neboť nedošlo ani k částečnému umoření jistiny. Bylo tedy namístě od hodnoty poskytnutých úvěrových prostředků odečíst pouze hodnotu zastavených nemovitostí a škoda, na níž se obviněný Ing. Vlastimil Hudeček podílel jako pomocník, měla být stanovena na částku 65 567 000 Kč. Na tom nic nemění ani skutečnost, že došlo k zastavení trestního stíhání obviněného a k „převzetí“ popisu skutku z obžaloby, neboť i tak měl soud reagovat na změny skutkových zjištění, ke kterým dospěl. Ostatně zmíněná škoda ve výši 65 567 000 Kč přesně odpovídá tomu, jak byla ohledně tohoto jednání vymezena v odsuzujících rozsudcích týkajících se obviněných Ondreje Olajece a Z. L. Podle názoru dovolatele se tedy prvostupňový soud dopustil jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, na které soud druhého stupně nereagoval.
9. Dovolatel upozornil na skutečnost, že trestná činnost obviněného podle zjištění soudů nebyla příležitostná a neuvážená, nýbrž se jednalo o předem naplánované, pečlivě promyšlené a dohodnuté jednání vícero osob, jejichž pohnutkou byla zištnost. Nelze pominout, že právě bez aktivní činnosti obviněného, který za dohodnutou odměnu vyhotovoval hrubě zkreslené znalecké posudky, by žadatel o úvěr nemohl být úspěšný a závažná majetková trestná činnost by nemohla být páchána. Je tedy zřejmé, že jeho jednání bylo pro předmětnou trestnou činnost „hlavního pachatele“, žadatele o úvěr, naprosto zásadní. Dovolatel připomněl, že ve věci sp. zn. 49 T 6/2019 byl obviněný pravomocně uznán vinným ze spáchání povahově shodných skutků s celkovou škodou přibližně 194 milionů Kč. Jeho jednání bylo Vrchním soudem v Praze kvalifikováno jako pokračující zvlášť závažný zločin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, pokračující účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a další dvě účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Byl-li přitom obviněnému za takto závažnou trestnou činnost pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let, a to společně s peněžitým trestem ve výši 500 000 Kč a trestem zákazu činnosti na dobu 9 let, pak za situace, kdy je v nynějším trestním řízení stíhán pro další skutek s další škodou zhruba 65 milionů Kč a je podle §211 odst. 6 tr. zákoníku ohrožen shodnou trestní sazbou odnětí svobody na 5 až 10 let, by pominutí tak vysoké škody a tím i trestněprávních následků pro obviněného bylo jeho zcela nedůvodným zvýhodněním a bylo by v rozporu se samotným účelem trestního řízení. Při respektování výměry dříve uloženého peněžitého trestu a rozsahu vymezení a délky trvaní trestu zákazu činnosti totiž v rámci úvah o souhrnném (respektive společném souhrnném) trestu nepochybně existoval zákonný rámec pro případné navýšení trestu odnětí svobody tak, aby byla adekvátně zohledněna zejména závažnost jednání obviněného a byla tak zachována kritéria účelu trestního řízení vyplývající z §1 odst. 1 tr. ř.
10. Na straně obviněného nepochybně existují jisté polehčující okolnosti, ty však nelze podle státního zástupce z hlediska účelu trestu nijak přeceňovat. Bezúhonnost obviněného kritériem pro zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. sama o sobě být nemůže. Soudy akcentované zjištění, že obviněný řádně vykonává trest odnětí svobody, by mohlo mít jistý význam z hlediska argumentu jeho možné nápravy, soudy však vedle toho nevzaly v potaz další podstatné zjištění – že obviněný přes opakovaná pravomocná odsouzení trestnou činnost zarputile popírá. Ač popření trestné činnosti je nepochybně jeho právem, svědčí o absenci kritického náhledu a do jisté míry boří závěr soudů o tom, že dosavadní řízení a předchozí odsouzení je dostačující, přispělo k nápravě a resocializaci obviněného a další trestání jeho osoby je neúčelné. Naproti tomu právě množství skutků a zločinů, za které měl být obviněnému v případě vícečinného souběhu ukládán společný souhrnný trest, jejich závažnost, způsob provedení a pohnutka obviněného, jakož i výše škody ve svém souhrnu dosahující cca 259 milionů Kč, svědčí o tom, že závěr soudů o neúčelnosti trestního stíhání je nesprávný. I kdyby byl ukládán trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby 5 až 10 let, v případě dosud uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 8 let by se tedy jednalo o trest pouze mírně nad její polovinou a zjevně by tak existoval prostor pro úvahy o uložení společného souhrnného trestu ve výměře vyšší. Obviněný totiž z hlediska závažnosti a rozsahu trestné činnosti učinil v podstatě vše pro to, aby mu byl ukládán trest odnětí svobody blíže horní hranici trestní sazby, přičemž ani případné navýšení o 1 rok či o výměru, byť i jen mírně převyšující 1 rok, nelze označit za „zcela bezvýznamné“ v porovnání s trestem, který mu již byl uložen. Na opodstatněnosti takového případného navýšení přitom nemohou nic změnit ani současně uložený peněžitý trest či trest zákazu činnosti.
11. Nadto nelze nezmínit ustanovení §43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku, které dává soudu možnost v případě vícečinného souběhu většího počtu trestných činů uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu a dolní hranice zůstává nezměněná. Toto zpřísnění se vztahuje pouze na trest odnětí svobody, není obligatorní, a záleží tedy na úvaze soudu, zda dané možnosti využije či nikoli. Trestní zákoník blíže neurčuje, kdy je takový postup namístě, přičemž soud by měl dané možnosti využít tehdy, pokud ani postih trestem odnětí svobody uloženým u horní hranice trestní sazby nejpřísněji trestného ze sbíhajících se trestných činů a případně zpřísněný dalším trestem nevystihne dostatečně závažnost spáchané trestné činnosti v celém jejím rozsahu. Zmíněné ustanovení tedy dává soudu pouze možnost, aby v takovém případě daného postupu užil. V posuzované trestní věci by při kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, a účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku v souhrnu s povahově shodnou trestnou činností, o které již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 49 T 6/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 3 To 98/2022, byl obviněnému ukládán společný souhrnný trest za vícečinný souběh většího počtu zločinů. Výše škody v souhrnu dosahující cca 259 milionů Kč ve spojení se způsobem provedení trestných činů a jejich pohnutkou zakládající vysokou závažnost jednání obviněného by nepochybně legitimní úvahy o možném postupu soudů podle §43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku odůvodňovala. Nelze samozřejmě předjímat, zda by soud této možnosti využil, přičemž její neužití by mu ani v dovolacím řízení vytýkat nešlo. Soud by díky případné aplikaci naznačeného ustanovení nepochybně měl prostor pro adekvátní zohlednění vysoce společensky závažného jednání obviněného. V tomto směru přitom nemůže obstát konstatování Vrchního soudu v Praze, že tato zpřísněná trestní sazba dosud u žádného z pachatelů aplikována nebyla, přičemž uvedené ustanovení by mělo být aplikováno pouze u recidivistů, u nichž je možnost nápravy značně oslabena. Zákon žádnou takovou podmínku nestanoví, přičemž v dané souvislosti nelze přehlížet právě shora zmiňovanou vysokou závažnost zločinů spáchaných obviněným. Už vůbec pak nemůže být kritériem neužití takto zpřísněné trestní sazby argument, že podobného postupu dosud v probíhajících řízení u žádného pachatele užito nebylo. Lze pak jen doplnit, že pokud by soudy po řádném a komplexním vyhodnocení závažnosti veškeré trestné činnosti obviněného, za kterou by měl být ukládán společný souhrnný trest, dospěly k závěru o důvodnosti zpřísnění horní hranice trestní sazby postupem podle §43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku, bylo by namístě ukládat trest odnětí svobody v rámci trestní sazby na 5 let až 13 let a 4 měsíce. Za takové situace by se v případě nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výši 8 let jednalo o trest uložený pouze v dolní polovině této trestní sazby.
12. Dovolatel rekapituloval, že na osobu obviněného bylo dosud Vrchním státním zastupitelstvím v Praze podáno celkem 19 obžalob pro obdobnou úmyslnou trestnou činnost týkající se účelově vyhotovovaných hrubě zkreslených znaleckých posudků, kterými měl záměrně nadhodnocovat zástavy, vesměs zemědělské pozemky sloužící k zajištění úvěrů podvodně vylákaných od poškozeného Metropolitního spořitelního družstva (dále jen „MSD“). Takto měl vyhotovit desítky účelových posudků, jimiž se měl podílet na enormní škodě způsobené MSD, která měla ve svém souhrnu přesáhnout 1,5 miliardy Kč, čímž se měl také on rozhodným způsobem zapojit do tunelování MSD a měl tak být jedním ze strůjců jeho pádu. Trestní řízení v kauze týkající se jednotlivých žadatelů o úvěry u MSD započalo v roce 2016, přičemž v jeho rámci bylo prověřováno zhruba 250 poskytnutých úvěrů a do současnosti bylo podáno více než 50 obžalob na více než 120 osob. S ohledem na rozsah věci a množství „hlavních pachatelů“, tedy žadatelů o úvěr, přitom reálně nepřicházelo v úvahu všechny skutky obviněného projednávat souhrnně v jednom řízení. Dovolatel poznamenal, že v případě eventuálního totožného postupu soudů v dalších věcech tohoto obviněného by zůstalo nepotrestáno velké množství skutků a trestných činů se souhrnnou škodou převyšující 1 miliardu Kč. V případě akceptace napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze a usnesení Městského soudu v Praze o zastavení trestního stíhání obviněného přitom nelze reálně vyloučit, že Městský soud v Praze rozhodující i v dalších trestních věcech trestní stíhání jeho osoby zastaví ze stejného důvodu a se shodnými argumenty. Ačkoli Vrchní soud v Praze na straně jedné při rozhodování o stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze vyjádřil názor o předčasnosti a jisté spekulativnosti podobné námitky, na straně druhé poněkud nestandardně nabídl či akcentoval návod, jak mají soudy v dalších věcech obviněného postupovat. Uvedeného postupu již přitom bylo Městským soudem v Praze v několika věcech obviněného také užito. Dovolatel uvedl, že případné ospravedlňování zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. potřebou respektu k zásadě hospodárnosti a ekonomie řízení by bylo rovněž zcela bezpředmětné. Je totiž zřejmé, že k vyloučení věci obviněného ze společného řízení bylo přistoupeno až po skončení dokazování, a to pouze z důvodu vyčkání právní moci předchozího rozhodnutí.
13. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2023, č. j. 3 To 53/2023-389, jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 47 T 11/2022-376, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je nejvyšší státní zástupce podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), h), m) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o zastavení trestního stíhání, lze tento důvod dovolání spatřovat mimo jiné i v tom, že soud zastavil trestní stíhání s odkazem na některý z fakultativních důvodů podle §172 odst. 2 tr. ř., ačkoli žádný z nich nebyl dán (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 15/2005, pod č. T 793).
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. V projednávané trestní věci byla stížnost státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze zamítnuta poté, co Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní na jejím podkladě přezkoumal napadené usnesení. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel relevantně odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), h) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., proto následně podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
20. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení zaznamenal. Výtkám dovolatele obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nutno přisvědčit. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2023, č. j. 3 To 53/2023-389, byla zamítnuta stížnost státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podaná proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 47 T 11/2022-376, přestože v řízení, které usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2023, č. j. 3 To 53/2023-389, předcházelo, byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. f), h) tr. ř., když bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněného Ing. Vlastimila Hudečka, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, přičemž takové rozhodnutí současně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
21. Úvodem dovolací soud konstatuje, že si je vědom procesního stadia, v němž bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, tedy, že obviněný nebyl pravomocně uznán vinným skutkem, pro který se vedlo toto trestní stíhání, a dovolací soud i ve svém rozhodnutí ctí presumpci neviny obviněného (vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Pokud bude tedy v textu pracováno se skutečnostmi, které jsou obviněnému kladeny za vinu (vypracování znaleckého posudku, trestná součinnost s dalšími obviněnými, způsobená škoda, zavinění apod.) bude tak činěno s vědomím, že nejde o obecnými soudy prokázaný skutkový stav a o vině obviněného doposud nebylo pravomocně příslušným soudem rozhodnuto.
22. V prvé řadě je třeba vyřešit otázku výše škody, na jejímž vzniku se měl obviněný podílet, neboť je zřejmé, že jde o důležité kritérium pro úvahy soudů ohledně komplexního vyhodnocení trestu, který obviněnému v této trestní věci hrozí, a byť o tomto kritériu nehovoří Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 19. 7. 2023, č. j. 47 T 11/2022-376, kterým bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, argumentačně je používá Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení ze dne 18. 8. 2023, č. j. 3 To 53/2023-389.
23. Při zastavení trestního stíhání (nejen) podle §172 odst. 2 tr. ř. není zákonným požadavkem modifikovat v usnesení o zastavení trestního stíhání tzv. „skutkovou větu“ oproti popisu skutku obsaženému v obžalobě (návrhu na potrestání). Platí, že trestní stíhání se zastavuje výhradně pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, nikoli pro trestný čin a jeho právní kvalifikaci, jak byla uvedena v usnesení o zahájení trestního stíhání (obžalobě), příp. změněna v dalším průběhu trestního řízení. Podle komentáře k trestnímu řádu (STŘÍŽ, Igor, Komentář k §172, in DRAŠTÍK, Antonín, FENYK Jaroslav a kol. Trestní řád: Komentář, 1. díl, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2017) nemůže být skutek pojímán pouze na podkladě jeho popisu v usnesení o zahájení trestního stíhání, ale v návaznosti na všechna skutková zjištění, která se mohou v průběhu řízení měnit. Nicméně popis skutku v usnesení o zastavení trestního stíhání bude odpovídat popisu v usnesení o zahájení trestního stíhání. Zjištění, která byla učiněna v průběhu vyšetřování a která mají význam i z hlediska důvodů pro zastavení trestního stíhání (např. absence některého ze znaků skutkové podstaty), budou uvedena až v odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání . S uvedeným závěrem se dovolací soud ztotožňuje. Proto není ani tak důležité, jaká výše škody se objevuje v popisu skutkové věty v písemném vyhotovení usnesení o zastavení trestního stíhání, ale spíše, s jakou výší způsobené škody pracuje soud (státní zástupce) v odůvodnění takového rozhodnutí. Soud prvního stupně ve svém usnesení výší způsobené škody vůbec neargumentuje (byť ji vyčísluje v popisu skutku částkou 58 748 585 Kč). Stížnostní soud pak ve svém usnesení na počátku zmiňuje škodu ve výši 58 748 585 Kč a následně argumentuje „způsobením škody ve výši necelých 60 000 000 Kč“.
24. Trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku není vázána na způsobení následku v podobě škody nebo na úmysl pachatele takový následek způsobit. Formální znaky skutkové podstaty podle §211 odst. 1 tr. zákoníku budou proto naplněny již v případě, že pachatel uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů získá úvěr, byť jej pak třeba i řádně splácí. Způsobí-li pachatel jednáním uvedeným v §211 odst. 1 tr. zákoníku škodu, je její výše jedním ze znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Za škodu nicméně nelze považovat bez dalšího celkovou výši úvěru získaného trestným činem podle §211 tr. zákoníku. Pokud pachatel tohoto trestného činu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku podmínky uzavřené smlouvy o úvěru plní, tj. splácí jej v dohodnutých termínech, naruší sice nemajetkové právo chráněné ustanovením §211 odst. 1 tr. zákoníku, nebude však možno na straně věřitele dovodit vznik škody jako podmínku trestní odpovědnosti pachatele ve smyslu ustanovení §211 odst. 4, 5, event. 6 tr. zákoníku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 7 Tdo 500/2006).
25. Za škodu způsobenou trestným činem úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku není možné bez dalšího považovat částku, kterou věřitel poskytl dlužníkovi na podkladě úvěrové smlouvy. Proto je povinností orgánu činného v trestním řízením zabývat se i dalšími okolnostmi, které mají význam pro určení výše škody. Jedná se zejména o zjištění k dosavadnímu průběhu úvěrového vztahu, jakož i k tomu, jakými prostředky a v jakém rozsahu byl takový vztah zajištěn. Škodou tak může být toliko částka, která se rovná rozdílu mezi poskytnutými peněžními prostředky a hodnotou zajištění úvěru, resp. i výší již uhrazených peněžních prostředků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010).
26. Ke škodě (která je znakem kvalifikovaných skutkových podstat §211 tr. zákoníku) dojde nikoliv samotným vyplacením úvěru, ale až v situaci, kdy úvěr vyplacený za podmínek naplnění zákonných znaků úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku není splácen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 8 Tdo 143/2007).
27. Podobně podle právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 316/2018, výši škody způsobené trestným činem úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku nemusí tvořit celá výše vyplaceného úvěru a je-li tento úvěr řádně a v souladu se smluvními podmínkami splácen, nepovažuje se za způsobenou škodu část takto řádně splaceného úvěru. Ztratí-li dlužník v souladu s textem uzavřené smlouvy o úvěru výhodu splátek, úvěr se stává splatným ve zbývající části a v této výši také bance vzniká škoda. Případné pozdější úhrady zaslané dlužníkem lze pak již považovat jen za splácení způsobené škody.
28. Pokud Nejvyšší soud aplikuje shora uvedené teoretické premisy na posuzovaný případ, pak musí konstatovat, že za škodu, která je obviněnému Ing. Vlastimilu Hudečkovi kladena za vinu, je třeba považovat částku 65 567 000 Kč. Obviněnému je kladeno za vinu účastenství na zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, který měl spáchat pomocí na vylákání úvěru společností Dryetren Trade, s. r. o., od Metropolitního spořitelního družstva ve výši 77 000 000 Kč. Od výše uvedené výše úvěru je třeba (v souladu s právním názorem vyjádřeným např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010) odečíst skutečnou hodnotu nemovitostí, které sloužily jako zástava k zajištění poskytnutého úvěru, tedy částku 11 433 000 Kč. Z doposud shromážděných listinných důkazů vyplývá, že jmenovaná společnost uhradila pouze úroky z úvěru v celkové částce 6 818 415 Kč. O tuto částku však již není možno snižovat výši škody způsobené primárně spáchaným trestným činem úvěrového podvodu, neboť takovýmto hrazením úroků z poskytnutého úvěru nedochází k hrazení jistiny úvěru a nejde tak o „řádné splácení úvěru“ ve smyslu shora citovaných předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tím spíše, že podle článku IV. úvěrové smlouvy (č. l. 12389 verte) se společnost Dryetren Trade, s. r. o., zavázala uhradit „čerpanou jistinu“ nejpozději do 31. 1. 2015. Úvěr (jistina) tedy neměl být hrazen ve splátkách („splácen“). Zároveň od 1. 2. 2015 se společnost Dryetren Trade, s. r. o., dostala do prodlení se zaplacením (vrácením) poskytnuté jistiny, a tedy nejpozději tohoto dne byla ustálena škoda způsobená trestným činem úvěrového podvodu. Z dostupných listin je zřejmé, že jistina nebyla uhrazena ani z části, proto je třeba za škodu způsobenou trestným činem úvěrového podvodu považovat celou jistinu úvěru po odečtení hodnoty zástav (bez ohledu na splácený úrok), tedy částku 65 567 000 Kč.
29. Lze dodat, že další původně spoluobviněné osoby (Ondrej Olajec, jako jednatel a jediný společník společnosti Dreytren Trade, s.r.o., a Z. L., jako organizátor), byli (doposud nepravomocně) odsouzeni jako hlavní pachatel a organizátor trestného činu, jehož pomocníkem měl být obviněný Ing. Vlastimil Hudeček, a soud v těchto rozsudcích (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 47 T 7/2020, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 47 T 12/2022) pracuje se způsobenou škodou ve výši 65 567 000 Kč (tedy bez odečtení splacených úroků z úvěru). Neexistuje logický důvod, proč by soud v řízení o témže skutku posuzoval výši škody odlišně u jednotlivých obviněných. V následujících pasážích bude tedy Nejvyšší soud pracovat jako s hodnotou škody, k jejímuž způsobení měl obviněný poskytnout pomoc, s částkou 65 567 000 Kč. Pokud soudy vycházely při vydání napadeného a jemu předcházejícího rozhodnutí v této věci z jiné výše škody, zatížili svá rozhodnutí nesprávným právním posouzením věci, čímž byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
30. Pokud jde o samotné zastavení trestního stíhání obviněného, Nejvyšší soud se ztotožnil s námitkou dovolatele, že pro takový postup nebyly dány zákonné důvody. Podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. státní zástupce může zastavit trestní stíhání, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Městský soud v Praze dospěl v projednávané věci k závěru, že trest, k němuž může trestní stíhání obviněného vést, je zcela bez významu vedle trestu, který mu byl pro jiný trestný čin již uložen. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrné, že je míněn souhrnný trest uložený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 49 T 6/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 3 To 98/2022.
31. V obecné rovině je vhodné připomenout, že zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. představuje průlom do převažující zásady legality, a to ve prospěch zásady oportunity, a je projevem diskreční pravomoci státního zástupce, případně soudu. K zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. může v obecné rovině dojít pouze tehdy, pokud se neuplatní zásady a instituty trestního práva hmotného, které vyvození trestní odpovědnosti pachatele odvrátí, přednostní obligatorní důvody zastavení trestního stíhání upravené v §172 odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1977 Sb. rozh. tr.) a jsou-li splněny zákonné předpoklady užití procesní oportunity. Závěr o faktické neúčelnosti dalšího trestního stíhání z důvodu, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému pro jiný trestný čin již uložen, musí mít podklad ve zjištění, že jsou dány okolnosti, kterými dochází k naplnění zákonných předpokladů aplikace §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Hlavním hlediskem pro použití tohoto ustanovení je úvaha, zda uložený, popř. očekávaný trest za jiný skutek (kvalifikovaný jako trestný čin) bude dostatečný ke splnění účelu sledovaného trestní sankcí; zejména je třeba uvážit, zda trest dříve uložený, popř. očekávaný, dostatečně povede obviněného k tomu, aby vedl řádný život (srov. č. 23/1966 Sb. rozh. tr.), dále jde i o to, aby byla zajištěna i ochrana společnosti před pachateli trestných činů. Při rozhodování je pak nutno vycházet nejen z porovnání trestních sazeb za jednotlivé trestné činy, nýbrž i z porovnání trestů, které by měly být podle kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku za jednotlivé trestné činy uloženy. Teprve po vyřešení předběžné otázky, jaké tresty by měly být uloženy za srovnávané trestné činy, může být učiněn závěr, zda trest, k němuž může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který obviněného pro jiný čin podle očekávání postihne (srov. č. 36/1970 -I. Sb. rozh. tr.).
32. Alternativa ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je vázaná na trest. Zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je tedy podmíněno výsledkem postupu, při kterém se posoudí postavení obviněného vyplývající z toho, jakému trestu uloženému pro jiný trestný čin se má podrobit (nebo ho již vykonává), a zároveň se zváží, zda a nakolik by se toto postavení změnilo v případě, že stávající trestní stíhání vyústí v uložení trestu za projednávaný trestný čin (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1241/2017). Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost by mělo vycházet z komplexního zvážení všech specifických okolností projednávaného případu, které je následně nutno hodnotit především ve světle zásad pro ukládání trestních sankcí podle §38 tr. zákoníku a §39 tr. zákoníku (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 68/2001). V případě, že jiný trestný čin je ve vícečinném souběhu se stíhaným skutkem, uplatní se ustanovení písmena a) zejména tehdy, jestliže lze očekávat upuštění od uložení souhrnného trestu (srov. §44 tr. zákoníku), popř. uložení souhrnného trestu jako takového (srov. §43 odst. 2 tr. zákoníku), který by jen nepatrně nebo jen v malém rozsahu převyšoval trest již uložený (srov. č. III/1964, č. 48/1978 ). Okolností, která podstatně zvyšuje závažnost činu, a tím i zpravidla vylučuje aplikaci §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., může být např. speciální recidiva pachatele.
33. Dovolací soud je přesvědčen, že užití procesního korektivu představovaného §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nebylo v projednávané věci důvodné. Argumentaci dovolatele nelze než přisvědčit. Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 19. 7. 2023, č. j. 47 T 11/2022-376, zastavil pro neúčelnost trestní stíhání obviněného, dospěl k závěru, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin již byl obviněnému uložen, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 49 T 6/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 3 To 98/2022. Označeným rozsudkem soudu prvního stupně, ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího, byl obviněný uznán vinným skutky, které tvořily pět dílčích útoků pokračujícího zvlášť závažného zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. ledna 2019, tři z nich byly právně posouzeny jako pokračující účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dva jako účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy denní sazba činí 5 000 Kč, celkem ve výměře 500 000 Kč. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, zvláštní specializace oceňování nemovitostí, na dobu devíti let. Součástí rozhodnutí byl i výrok o odkázání poškozených s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
34. Soud prvního stupně, který v projednávané věci zastavil trestní stíhání obviněného, své rozhodnutí odůvodnil v podstatě pouze odkazem na závěry Vrchního soudu v Praze v jiné trestní věci, a to ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 To 98/2022, v níž Vrchní soud v Praze konstatoval, že „již stávající pravomocný trest (myšleno trest uložený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 49 T 6/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 3 To 98/2022) dostatečně vystihuje závažnost celku jednání, jehož se měl obžalovaný dopustit, či jak o něm dílem již bylo pravomocně rozhodnuto“. Soud prvního stupně zdůraznil, že v dané věci by bylo na místě obviněnému ukládat trest odnětí svobody v sazbě stanovené v §211 odst. 6 tr. zákoníku, tedy podle ustanovení vztahujícího se na nejpřísněji trestný ze sbíhajících se trestných činů, tj. v rozpětí sazby od pěti do deseti let, a to celkem za pět zvlášť závažných zločinů, když trest by byl ukládán jako trest souhrnný ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku a společný ve smyslu §45 tr. zákoníku. Soud prvního stupně se „ztotožnil s již vysloveným názorem autority Vrchního soudu v Praze, uvedeným ve shora citovaném rozhodnutí, že již není namístě kterýkoli z již pravomocně uložených trestů jejich výměrou navyšovat, když je celkově možno považovat je za tresty dostatečné i ve vztahu k jednání, pro něž v této trestní věci byl postaven před soud“. Zároveň zdůraznil, že nelze přehlédnout či bagatelizovat, že obviněný již trest odnětí svobody vykonává a jeho náprava tak již započala. Obviněný je průběžně odsuzován ve velmi specifické procesní situaci, když dílčí útoky jeho pokračující trestné činnosti nejsou projednávány ve společném řízení, ale odděleně, což s sebou nese časovou náročnost a tím i neúměrnou délku trestního řízení. Podle názoru soudu prvního stupně takto komplikované projednávání a rozhodování o pokračujícím skutku nemůže sklouznout k představě o automatickém navyšování trestu s každým dalším odsouzením pro ten který dílčí útok, pokud to ještě umožňuje nevyčerpaná část zákonné trestní sazby a odkázal na názor Vrchního soudu v Praze, že „trest v projednávané trestní věci jím uložený je trestem dostatečným i ve vztahu k dalším z navazujících trestní věcí, v nichž přichází v úvahu posouzení jednání obžalovaného jako dílčího útoku pokračujícího skutku“.
35. Soud druhého stupně, který zamítl stížnost státního zástupce podanou proti shora uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, v odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázal na své závěry v jiné trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 12 To 35/2023, s tím, že „další sankcionování obviněného Vlastimila Hudečka z hlediska naplnění účelu trestu nezbytné není“. Upozornil, že pokud by bylo vedeno pouze jedno společné řízení o všech trestných činech obviněného, pak by zcela jistě bylo akceptovatelné, pokud by mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v horní polovině zákonné trestní sazby nejpřísnějšího trestného činu podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, kde trestní sazba činí rozpětí od 5 do 10 let, tudíž polovina trestní sazby činí 7,5 let, a za této situace uložený nepodmíněný trest v trvání osmi let je nutno považovat za zcela přiměřený i s ohledem na povahu a závažnost spáchaných trestných činů, neboť u obviněného se nejedná o recidivistu, u kterého by připadalo vhodné přistoupit k razantnějšímu postihu.
36. Za podstatné považoval stížnostní soud i to, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 49 T 6/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 3 To 98/2022, byl mj. zrušen i výrok o vině a trestu ve třech dalších trestních věcech obviněného, a to konkrétně u Městského soudu v Praze pod spisovými značkami 1 T 4/2019, 45 T 5/2019 a 74 T 3/2019, kdy byly obviněným způsobeny několikasetmilionové škody z pohledu jeho účasti na spáchání trestného činu úvěrového podvodu u hlavních pachatelů, a přesto v rámci posledního odsouzení nebyl ze strany Vrchního soudu v Praze trest na základě odvolání státního zástupce, který se domáhal uložení trestu odnětí svobody ve výměře 9 roků a 5 měsíců, navyšován. Stížnostní soud shledal významným rovněž to, že v případě skutku, vůči němuž bylo trestní stíhání zastaveno, měl obviněný způsobit škodu v celkové výši „necelých 60 000 000 Kč“, přičemž se jedná o poměrně menší výši škody, než za kterou byl již pravomocně odsouzen, tj. škodu ve výši „téměř 200 000 000 Kč“. Podle stížnostního soudu způsobená škoda zhruba 6x převyšuje dolní hranici škody velkého rozsahu, a pokud horní hranice takovéto škody je nevyčíslitelná a může se pohybovat v řádech několika set milionů či miliard Kč, pak z tohoto pohledu je třeba výši způsobené škody vnímat a hodnotit.
37. Stížnostní soud konstatoval, že zastavení trestního stíhání nezasáhlo zájmy poškozeného Metropolitního spořitelního družstva, resp. insolvenční správkyně, která se připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, neboť „prakticky ve všech trestních věcech, které byly vedeny ve vztahu k tomuto poškozenému, byla insolvenční správkyně odkazována na řízení ve věcech občanskoprávních s odkazem na skutečnost, že došlo k postoupení předmětných pohledávek na další subjekt“. Stížnostní soud dále argumentuje tím, že trestná činnost byla spáchána před více než deseti lety. Uložený trest odnětí svobody (v trvání osmi let) je dostatečný k tomu, aby si obviněný uvědomil důsledky, které svým protiprávním jednáním způsobil. Podle stížnostního soudu je trest dostatečný k tomu, aby se obviněný do budoucna vyvaroval dalšího protiprávního jednání. Pominout (podle stížnostního soudu) nelze ani skutečnost, že na obviněného bylo působeno dalšími druhy trestů, které nelze považovat za marginální. Stížnostní soud rovněž zdůraznil zásadu subsidiarity přísnější trestní sankce.
38. Co se týče aplikace §43 odst. 1 tr. zákoníku, stížnostní soud připustil, že vícečinný souběh lze spatřovat v jednotlivých dílčích útocích pokračujícího zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a také v samostatných trestných činech zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, což by na první pohled mohlo nasvědčovat tomu, že se jedná o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, avšak na druhou stranu tato zpřísněná trestní sazba nebyla dosud v probíhajících trestních řízení u žádného z pachatelů aplikována a podle názoru stížnostního soudu by bylo na místě takovéto zostření uloženého trestu aplikovat zejména v případech, kdy buď závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká, anebo v případě, že se jedná o obecného nebo speciálního recidivistu, u něhož možnost nápravy je velmi oslabena a bylo by namístě na maximální dobu chránit společnost před takovými pachateli závažné trestné činnosti. V případě obviněného se však o takový případ nejedná.
39. S ohledem na užitou argumentaci soudu prvního stupně má dovolací soud za to, že soud prvního stupně nedostál svým povinnostem, pokud jde o srozumitelné, výstižné a vyčerpávající odůvodnění svého rozhodnutí o (fakultativním) zastavení trestního stíhání. V podstatě pouhý odkaz na fakt, že se soud prvního stupně ztotožňuje s názorem stížnostního soudu vyjádřeným v jiné trestní věci téhož obviněného, spočívající v konstatování, že má (stížnostní soud) za to, že „již není na místě kterýkoliv z již pravomocně uložených trestů jejich výměrou navyšovat“, nelze označit za dostatečné odůvodnění vydaného rozhodnutí. V rámci vydaného usnesení bylo třeba srozumitelně vysvětlit, na základě jakých argumentů považuje soud prvního stupně trest, k němuž může trestní stíhání obviněného vést, za bezvýznamný vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen. Do jisté míry tento nedostatek napravil stížnostní soud, jenž své rozhodnutí (kterým zamítl stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně) odůvodnil výše popsaným způsobem.
40. Nejvyšší soud pak v rámci posouzení námitek dovolatele podřaditelných pod §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. konstatuje, že není třeba pochybovat o tom, že věc byla dostatečně objasněna a že není dán žádný důvod k obligatornímu zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř. Stejně tak soudy i dovolatel správně vycházejí na základě skutkového hodnocení trestné činnosti v obou dotčených trestních věcech k oprávněnému závěru, že v předmětné trestní věci by s ohledem na povahu trestné činnosti a časový sled jednotlivých skutků reálně připadalo uložení společného souhrnného trestu, neboť jde o trestnou činnost spáchanou dílem jako pokračující a nadto v tzv. souběhu. Podle nejpřísněji trestného §211 odst. 6 tr. zákoníku byl tak nadále obviněný ohrožen sazbou trestu odnětí svobody od 5 do 10 let, jakož i peněžitým trestem a trestem zákazu činnosti. Ve smyslu §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. se stěžejní otázkou stalo, stručně vyjádřeno, zda při zohlednění parametrů trestné činnosti v obou trestních věcech a osoby obviněného lze dospět k závěru, že trest, k němuž může vést trestní stíhání ve věci Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 11/2022, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl uložen ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 49 T 6/2019 (tedy trest odnětí svobody v trvání 8 let, peněžitý trest v celkové výši 500 000 Kč a trest zákazu činnosti na dobu 9 let).
41. Jakkoliv dovolací soud respektuje úvahu stížnostního soudu a nemůže ji považovat za zcela nepřípadnou (zejména zohlednění polehčujících okolností – dosavadní bezúhonnost obviněného, řádný výkon trestu odnětí svobody uloženého ve věci vedené pod sp. zn. 49 T 6/2019, především ale v uvedené věci již uložené tresty odnětí svobody, peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti při horní hranici jejich sazeb), nemůže odhlédnout od aspektů posuzované trestní věci, které zastavení trestního stíhání obviněného pro neúčelnost vylučují.
42. V projednávané věci byl obviněný za obdobnou trestnou činnost, jíž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 49 T 6/2019, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 3 To 98/2022, trestně stíhán pro skutek, jímž se podílel na způsobení škody v celkové výši přesahující 65 milionů Kč. V jeho jednání byly spatřovány jednak pokračující zločin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, jednak zločiny úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 49 T 6/2019 byl obviněný uznán vinným skutky, které tvořily pět dílčích útoků pokračujícího zvlášť závažného zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. ledna 2019, tři z nich byly právně posouzeny jako pokračující účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dva jako účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. V této trestní věci přitom škoda dosahovala 194 mil. Kč. Při samotném porovnání trestných činů a výše škody u obou trestních věcí skutečně nelze konstatovat, že by posuzovaná trestní věci byla ve vztahu k trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 49 T 6/2019 zanedbatelná, a že by tedy trest, k němuž by mohlo trestní stíhání v posuzované věci vést, byl zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému v trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 49 T 6/2019 již uložen. Dovolatel v tomto ohledu adekvátně poznamenal, že pokud byl obviněnému ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 49 T 6/2019 uložen za obdobnou trestnou činnost nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 let, a to společně s peněžitým trestem ve výši 500 000 Kč a trestem zákazu činnosti na dobu 9 let, pak za situace, kdy je obviněný v posuzované trestní věci stíhán pro další skutek s další škodou převyšující 65 000 000 Kč, a je podle §211 odst. 6 tr. zákoníku ohrožen shodnou trestní sazbou odnětí svobody na pět až deset let, by pominutí tak vysoké škody, a tím i trestněprávních následků pro obviněného, bylo jeho zcela nedůvodným zvýhodněním a bylo by v rozporu se samotným účelem trestního řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil s tímto závěrem i přes stížnostním soudem akcentovanou kombinaci uložených trestů. Samotné porovnání celkových výší škod způsobených v obou věcech obviněného považuje Nejvyšší soud za vylučující postup podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
43. Dosavadní trestní bezúhonnost obviněného a řádný výkon trestu odnětí svobody jsou z hlediska úvahy o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost jistě významné, nicméně ve světle charakteru a rozsahu posuzované trestné činnosti nemohou být považovány za stěžejní a odůvodnit postup podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolatel nadto relevantně upozornil, že ve věci absentuje reálný náhled obviněného na jeho jednání, když trestnou činnost navzdory opakovaným odsouzením soustavně popírá, což skutečně nemůže demonstrovat (jakkoli takový postoj je jeho nezadatelným právem) potřebnou míru sebereflexe a uspokojivě odůvodněný závěr o pozitivním vlivu dosud uloženého trestu na nápravu obviněného. Podstatné totiž také je, že trestná činnost obviněného – systematické vypracovávání hrubě zkreslených znaleckých posudků výrazně nadhodnocujících cenu nemovitostí, které následně měly sloužit dalším obviněným osobám jako podklad pro žádosti o úvěr a následné získání úvěrů od Metropolitního spořitelního družstva – neměla být ojedinělá a nepromyšlená, nýbrž měla být opakovaná a předem dohodnutá s dalšími subjekty, a že tato činnost měla být zcela zásadní pro úspěšnou realizaci trestné činnosti pachatelů úvěrových podvodů. Za přiléhavou lze označit i argumentaci dovolatele, podle níž Městským soudem v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 49 T 6/2019 uložený trest odnětí svobody v trvání 8 let je trestem pouze mírně nad polovinou zákonné trestní sazby, tedy existuje prostor pro úvahy o uložení společného souhrnného trestu ve výměře vyšší. S přihlédnutím k výše uvedenému charakteru trestné činnosti a majetkovým následkům představujícím škodu ve výši stovek miliónů Kč pak Nejvyšší soud rovněž shledal dosud dostatečný prostor nejméně pro navýšení trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby §211 odst. 6 tr. zákoníku od pěti do deseti let a trestu zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku. Takové navýšení pak nelze považovat za pouze nepatrné a bezvýznamné. Možno konstatovat, že v dané věci je s ohledem na projednávanou trestnou činnost vyloučeno porovnávání trestních sazeb figurujících v obou dotčených trestních věcech, neboť může být zvažována trestní sankce pouze v rámci jediné výše uvedené sazby (§211 odst. 6 tr. zákoníku). Ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. pak skutečně uvozuje bezpředmětnost hrozícího trestu dikcí „… zcela bez významu vedle trestu, který … byl obviněnému již uložen …“. Lze tak uzavřít, že ve věci obviněného není ono uvažované navýšení již uložených trestů naprosto bezpředmětným a bezúčelným. Tento závěr byl a musel být učiněn bez přihlédnutí k ostatním trestním věcem obviněného, které doposud nebyly meritorně rozhodnuty, a u nichž tedy nelze předjímat způsob rozhodnutí.
44. Pokud dovolatel odkázal na v úvahu přicházející postup podle §43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku, lze přisvědčit, že obviněný se měl dopustit více trestných činů. V případě aplikace uvedeného ustanovení by trest odnětí svobody ve výši 8 let byl trestem uloženým pouze v dolní polovině trestní sazby, která by činila pět let až třináct let a čtyři měsíce. Zvýšení horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody, který je úhrnným (nebo souhrnným) trestem, je možné jen v případě vícečinného souběhu většího počtu trestných činů . Zákon však neposkytuje žádné vodítko k určení, jaký počet trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu lze považovat za „větší“. Nebude ovšem postačovat vícečinný souběh jen dvou trestných činů, protože to je počet, který je podmínkou, aby vůbec mohlo jít o souběh a aby bylo možné ukládat úhrnný (souhrnný) trest. Ke zvýšení trestní sazby u vícečinného souběhu se proto vyžaduje takový počet trestných činů, který výrazněji zvyšuje závažnost celého souhrnu trestné činnosti, takže k jejímu postihu není dostatečná ani horní hranice sazby trestu odnětí svobody stanovená za nejpřísněji trestný ze všech sbíhajících se trestných činů, což vyžaduje a odůvodňuje zpřísnění postihu a zvýšení této hranice. Okolnost, zda jde o větší počet trestných činů v uvedeném smyslu, bude patrně závislá i na povaze a závažnosti sbíhajících se trestných činů, na tom, zda jde o stejnorodý či různorodý souběh, nebo na jiných okolnostech charakterizujících tyto trestné činy (např. jestli došlo k jejich rozdělení na samostatné skutky jen v důsledku okolností uvedených v §12 odst. 11 tr. ř.) anebo též na tom, zda je možné dosáhnout potřebného zpřísnění trestního postihu i uložením dalšího (nebo více dalších) druhu trestu vedle trestu odnětí svobody. Zřejmě zde tedy ani podle komentářové literatury nebude možno stanovit univerzální početní kritérium „většího počtu“ trestných činů, a to bez ohledu na jejich povahu, závažnost a další zmíněné okolnosti, které vyžadují individuální posouzení. Každopádně zvýšení horní hranice trestu se zde týká jen trestu odnětí svobody, nikoli jiného druhu trestu, který je případně ukládán vedle trestu odnětí svobody. Stejně tak třeba zdůraznit, že dovolatelem naznačený postup není obligatorní, a záleží tedy na eventuální úvaze soudu, zda dané možnosti využije či nikoli (viz níže). Nejvyšší soud však v těchto souvislostech považuje za nezbytné zohlednit, že ona četnost trestných činů obviněného je v daném případě (v případě obou hodnocených trestních věcí obviněného) založena především tzv. akcesoritou účastenství, tedy tím, že jeho kooperace s jednotlivými pachateli trestných činů úvěrového podvodu zakládá právní kvalifikaci násobného účastenství trestného činu úvěrového podvodu ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, což významně navyšuje počet spáchaných trestných činů ve smyslu §43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku. Je pak k úvaze, zda celkový kontext trestné činnosti přes jinak velmi vysokou výši způsobené škody je důvodem k závěru o spáchání většího počtu trestných činů a zda výrazněji zvyšuje závažnost celého souhrnu trestné činnosti, takže k jejímu postihu není dostatečná ani horní hranice sazby trestu odnětí svobody stanovená za trestný čin nejpřísněji trestný. Tyto úvahy se samozřejmě mohou měnit při postupném projednávání jednotlivých trestních věcí obviněného, které nejsou předmětem tohoto dovolacího řízení.
45. Pokud soudy obou stupňů argumentovaly, že další vedení trestního stíhání obviněného je neúčelné rovněž s odkazem na rychlost a hospodárnost trestního řízení, pak ani tento argument se v daném případě neplatní, neboť k rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo v procesní situaci, kdy ve věci bylo provedeno mimořádné obsáhlé dokazování (časově i věcně) a věc obviněného Ing. Vlastimila Hudečka byla ze společného řízení vyloučena pouze za účelem vyčkání právní moci rozsudku v jiné trestní věci. Nic tedy nebrání soudu prvního stupně ve věci meritorně rozhodnout.
46. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud uzavírá, že pokud soud prvního stupně rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., pak toto usnesení vydal, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, čímž naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Pokud stížnostní soud zamítl stížnost státního zástupce proti tomuto rozhodnutí, naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
47. Z vyložených skutečností dovolací soud shledal, že námitky, jimiž dovolatel odkazoval na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vazbě na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř., mají opodstatnění. Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2023, č. j. 3 To 53/2023-389, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 47 T 11/2022-376, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí. Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Martin Lýsek