ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.1099.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 1099/2023-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2024 o dovolání obviněného I. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 6 To 238/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 33/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 6. 2023, sp. zn. 3 T 33/2022, byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 16 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 28 měsíců.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 5. 8. 2022 kolem 11:33 hodin řídil v podnapilém stavu v obci XY, okres Ostrava, v územním obvodu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, po ulici XY a XY osobní motorové vozidlo tov. zn. Chevrolet Camaro Coupe, přičemž po zastavení a vystoupení z vozidla na ul. XY byl následně kontrolován hlídkou Policie ČR a odborným měřením za použití analyzátoru alkoholu v dechu značky Dräger bylo zjištěno v 11:47 hodin v dechu obviněného 2,81 promile alkoholu.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 6 To 238/2023, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání. Citoval celé ustanovení §265b tr. ř. a jeho konkrétní důvod pak spatřoval „především“ v nesprávném právním posouzení věci, resp. skutku, jež soudy obou stupňů kvalifikovaly jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli v daném případě nešlo vůbec o trestněprávní jednání.
5. K tomu obviněný nejprve namítl, že soud prvního stupně neměl vůbec konat hlavní líčení a měl ho odročit, neboť dne 19. 6. 2023 obdržel jeho omluvu, v níž bylo žádáno o odročení jednání. Tuto omluvu podal prostřednictvím autoservisu společnosti SVOJAN, s. r. o., resp. prostřednictvím Vojtěcha Fábika, neboť měl poruchu auta a neměl k dispozici mobilní telefon. Obviněný nesouhlasil s tím, že soud konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti a nepovažoval jeho výslech za nutný, ač šlo o klíčový důkaz o vině či nevině. Uvedl, že informační kancelář soudu kontaktoval ještě před zahájením soudního jednání, přičemž dříve zaslat omluvu nebylo možné. Úvahy soudu prvního stupně ohledně sídla společnosti SVOJAN, s. r. o., v Praze a opravy vozidla v XY považoval za liché.
6. Dále podle obviněného nebylo prokázáno, že by se dopustil žalovaného jednání a ve spise nejsou pro takový závěr důkazy. Z kamerového záznamu není patrné, co by ho usvědčovalo, není vyloučeno, že na zemi mohl popíjet až po jízdě a mimo auto, protože kamerový záznam je z velké dálky. Neexistuje žádný usvědčující řetězec důkazů, přičemž skutečnost, že nebyl policií zadržen bezprostředně při řízení, vylučuje možnost ho trestně stíhat, natož odsoudit. Žádný svědek jej neviděl, manželka nevypovídala, všechno jsou pouhé spekulace soudu. Státní zastupitelství selhalo již během přípravného řízení, neboť záznam o sdělení podezření je prototypem nezákonného rozhodnutí, soudy pak v odůvodnění svých rozhodnutí hodnotily pouze své úvahy. Ačkoliv označily policisty jako svědky, ani jeden z nich ho neviděl v popisovaném stavu řídit motorové vozidlo. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí vedená pod sp. zn. III. ÚS 271/96, IV. ÚS 767/05 a I. ÚS 3622/10).
7. Obviněný navrhl, aby ho Nejvyšší soud zprostil obžaloby, popřípadě, aby věc vrátil soudu prvního stupně.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že ačkoli obviněný výslovně namítal nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, ve skutečnosti nesouhlasil s tím, že se hlavní líčení odehrálo v jeho nepřítomnosti, a dále vyslovil nesouhlas s hodnocením důkazů ze strany soudů. Výhrady týkající se průběhu hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného by podle státního zástupce bylo možné formálně přiřadit pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neshledal je však důvodnými, neboť soudy správně vyhodnotily naplnění zákonných podmínek §202 odst. 2 tr. ř. nezbytných ke konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného a vysvětlily, na základě čeho považovaly tyto podmínky za splněné. Výhrady obviněného do oblasti dokazování a skutkových zjištění pak nelze přiřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a to ani pod formálně nejbližší dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesouhlas obviněného se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se obviněný neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů nebo že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem. Obviněný předložil vlastní hodnocení důkazů a dovodil z toho jiné skutkové i právní závěry. Státní zástupce dodal, že výtky obviněného zpochybňující hodnocení důkazů a skutková zjištění nejsou důvodné ani v obecné rovině – obviněný byl bezpečně usvědčen komplexem korespondujících, spolehlivých důkazů.
9. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
10. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo využito.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného I. P. je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
12. Pokud jde o náležitosti obsahu dovolání, Nejvyšší soud upřesňuje, že jednou z nich je sdělení, z jakých důvodů dovolatel rozhodnutí napadá, včetně odkazu na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až m) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem a lze je podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v §265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
13. Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání neoznačil (zákonným označením uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.) žádný konkrétně uplatněný dovolací důvod (takovým označením není obecná citace celého ustanovení §265b tr. ř.). Výslovně však namítl nesprávnost právního posouzení skutku, což slovně odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
14. Konkrétně pak dovolání obviněného spočívalo na dvou okruzích námitek. Jednak obviněný vytýkal soudu prvního stupně, že konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti a neodročil je, resp. měl pak i provést jeho výslech, a jednak namítal, že neexistují žádné důkazy o tom, že by se dopustil jednání popsaného ve skutkové větě, resp. v provedených důkazech nemají tyto skutkové závěry oporu, a brojil proti způsobu hodnocení důkazů soudy.
15. K takto vymezeným námitkám Nejvyšší soud předesílá, že se shodují s argumentací uplatněnou obviněným v řádném opravné prostředku – odvolání (z velké části jde o doslovně totožný obsah; č. l. 98 a násl. tr. spisu), námitkami se tedy zabýval a vypořádal se s nimi dostatečně soud druhého stupně.
16. Pokud jde o výhrady obviněného, jimiž namítal konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, nutno konstatovat, že je nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž se týká vad hmotněprávního posouzení skutku. Porušení pravidel pro jednání soudu bez účasti obviněného – tedy porušení ustanovení procesní povahy, nikoli hmotněprávní – je možné za určitých okolností uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. [a to v daném případě zcela přesně za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť údajné pochybení nastalo v řízení před soudem prvního stupně a soud druhého stupně je podle tvrzení obviněného nenapravil a odvolání obviněného zamítl], který ovšem obviněný neuplatnil. Nejvyšší soud si nicméně takového možného podřazení byl vědom, a proto se námitkami (jejich prvním okruhem) zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
17. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z citované zákonné formulace je tudíž patrné, že naplnění tohoto důvodu nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení (resp. ve veřejném zasedání), ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný I. P. ovšem na žádné porušené ustanovení neodkázal a pouze měl obecně za to, že soud prvního stupně neměl konat hlavní líčení, pokud obdržel jeho omluvu a měl provést jeho výslech.
18. V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že uvedený dovolací důvod dopadá v podstatě a obecně vzato na nepřítomnost obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, která zasahuje do práva obviněného na soudní ochranu, jež je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy kdy byl v rozporu se zákonem konán zmíněný úkon v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Uvedené právo vyplývá z článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které garantuje, aby věc každého byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
19. Ve vztahu k hlavnímu líčení, kterého se obviněný I. P. nezúčastnil, je s ohledem na uvedené rozhodné ustanovení §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř., z něhož vyplývá, že v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinil návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). Podle §202 odst. 4 věty první tr. ř. pak hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.
20. K tomu Nejvyšší soud předně konstatuje, že obviněný nebyl ve vazbě, výkonu trestu odnětí svobody a ani nešlo o trestný čin, na který zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice by převyšovala pět let. Proto nepřicházelo v úvahu omezení konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, které by vyplývalo z ustanovení §202 odst. 4 věty první tr. ř.
21. Současně byly splněny i podmínky podle §202 odst. 2 tr. ř., s určitými specifiky s ohledem na to, že ve věci bylo konáno řízení před soudem po podání návrhu na potrestání po zkráceném přípravném řízení, přičemž, jak již bylo výše zmíněno, obviněný ani žádnou konkrétní nesplněnou podmínku netvrdil. Zmínil-li v této souvislosti, že měl být soudem vyslechnut, lze doplnit, že soud prvního stupně pak uvedeným způsobem (v nepřítomnosti obviněného) postupoval i za splnění materiální podmínky, totiž že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného, tzn. že jeho nepřítomnost nepoznamená průběh a případné výsledky hlavního líčení do takové míry, že by nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout, a to nejen v otázce viny, ale i o trestu. V tomto směru zvážil důkazní situaci, povahu, rozsah a právní kvalifikaci zažalovaného skutku, charakter, význam, obsah a rozsah důkazů, jejichž provedení přichází v úvahu u hlavního líčení, i důkazů dosud opatřených, dosavadní stanovisko obviněného k věci atd. (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2555 až 2556). Nejvyšší soud shledal, že soudu prvního stupně povaha a rozsah opatřených důkazů, které byly posléze v hlavním líčení provedeny a též obsah spisového materiálu, umožňovaly věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, třebaže ten v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat. Vzhledem k tomu, že obviněný nebyl soudem prvního stupně vyslechnut, je namístě dodat, že obviněný se spolu se svým obhájcem osobně účastnil veřejného zasedání před odvolacím soudem ve své věci, a to dne 9. 8. 2023, kde měl možnost se (opětovně) k věci vyjádřit, nicméně (rovněž jako v přípravném řízení) vypovídat odmítl.
22. Nejvyšší soud současně uvádí, že obviněný prostřednictvím třetí osoby zaslal soudu prvního stupně omluvu stran své účasti v hlavním líčení, nicméně pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř. není (bez dalšího) rozhodné, zda obviněný svou nepřítomnost v hlavním líčení předem omluvil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002), navíc i odvolací soud shledal omluvu nevěrohodnou. Krajský soud v Ostravě se totiž shodnou námitkou obviněného týkající se konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti také zabýval, a podrobně a precizně vyložil, proč v procesním postupu okresního soudu nedošlo k pochybení (viz body 6, 7, 8 a 9 jeho usnesení). Zejména konstatoval, že se obviněný sice v den konání hlavního líčení prostřednictvím telefonu a emailu (prostřednictvím třetí osoby) omluvil, avšak nikoli řádně a dostatečně, a navíc vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, kdy již k žádostem obviněného došlo k několikerému odročení hlavního líčení, shledal v další omluvě obviněného spíše znaky zdržující taktiky. Odvolací soud proto dovodil, že za této situace soudu prvního stupně nic nebránilo konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti.
23. Ani Nejvyšší soud tak uvedený postup nepovažoval za porušení práva obviněného na obhajobu. Navíc z práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08).
24. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup soudu prvního stupně nebyl chybný. Námitky obviněného, které byly s určitou mírou tolerance (s ohledem na jejich určitou nepřesnost) podřaditelné pod – obviněným neuplatněný – dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné.
25. Druhý okruh námitek pak obviněný směřoval proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Namítal, že neexistují žádné důkazy o tom, že by se dopustil jednání popsaného ve skutkové větě, provedené důkazy nevyloučily jeho obhajobu, že mohl popíjet alkohol až po jízdě a mimo auto a brojil proti způsobu hodnocení důkazů soudy. Vytýkal, že závěry o jeho vině nemají oporu v provedených důkazech.
26. Ani takovou argumentaci nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který je dán, jak již bylo řečeno, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení), avšak bylo by ji za určitých okolností možné opřít o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [a to opět zcela přesně za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. S odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněný dovolací důvod se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. Je naplněn v případech vad, týkajících se pro rozhodnutí rozhodných (tj. významných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to – v případě první alternativy, týkající se zjevného tzv. rozporu, což se nejvíce blíží podstatě argumentace předložené obviněným – pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011), a tedy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů. V dalších (na dovolání obviněného neaplikovatelných) alternativách může k naplnění tohoto dovolacího důvodu dojít, jestliže jsou zmíněná rozhodná skutková založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých). Nejvyšší soud je totiž povolán primárně k posuzování otázek právních, přičemž v rámci dovolacího řízení poskytuje ochranu též před omezeným výčtem procesních vad majících povahu vad zmatečných, není ovšem obecnou třetí instancí zabývající se přezkumem v plném rozsahu. Nemá se zásadně (až na shora uvedené výjimky) zabývat otázkami skutkovými, neboť tak jeho role není koncipována.
27. Argumentaci obviněného nicméně nebylo možné přiznat opodstatnění, neboť zejména provedené důkazy, které oba ve věci činné soudy přesvědčivě vyhodnotily nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, poskytly dostatečný podklad pro závěr, že obviněný řídil motorové vozidlo po předchozím požití alkoholu, ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku.
28. Nejvyšší soud tak v projednávané věci neshledal žádný, natož pak zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. S ohledem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že soudy obou stupňů věnovaly zjištění skutkového stavu potřebnou pozornost a zkoumaly ho i se zřetelem na obhajobu obviněného a dostatečně se vypořádaly s tím, jaká zjištění vzaly jako podklad pro své rozhodnutí a z jakého důvodu (bod 2. rozsudku soudu prvního stupně a bod 12. usnesení odvolacího soudu). Na základě provedeného dokazování soudy dospěly k ucelenému, spojitému a na sebe navazujícímu řetězci nepřímých důkazů, který vylučuje jakoukoliv rozumnou pochybnost o vině obviněného.
29. Důkazem o tom, že to byl obviněný, kdo řídil předmětné vozidlo dne 5. 8. 2022 kolem 11:33 hodin v obci XY a že byl ovlivněn alkoholem již v době jízdy, je ucelený řetězec nepřímých důkazů. Především jde o záznam telefonického oznámení manželky obviněného na tísňovou linku Policie České republiky, že její manžel sedl do auta opilý a řekl synovi, že jede do XY na nádraží, a jde se zabít. Na základě tohoto oznámení byla neprodleně do XY vyslána policejní hlídka. Jednání obviněného bylo dále prokazováno kamerovým záznamem a jeho vyhodnocením, ze kterých bylo patrné, že vozidlo obviněného cca v čase 11:33 hodin odbočuje z ulice XY na ulici XY, kde pomalu parkuje na ulici XY na straně bližší železniční trati, z vozidla ze strany řidiče vystoupí pouze jedna osoba, a to muž, která si za vozidlem sedá na zem, zde sedí, nic nekonzumuje a z vozidla nikdo další nevystoupil. V čase cca 11:40 hodin pak přijíždí na místo hlídka Policie České republiky. Po celou dobu je vidět pouze jedna osoba, není skryta za vozidlem, sedí uprostřed trávníku poblíž kolejí, nemá s sebou žádnou láhev, či jinou věc, ze které by bylo možné požívat alkoholické nápoje. Z výpovědi policistů M. B. a V. M., kteří na místo přijeli, vyplývá, že osobu sedící u vozidla ztotožnili s osobou obviněného, u kterého následně provedli dvě dechové zkoušky za použití analyzátoru alkoholu v dechu (s výsledkem v 11:47 hodin 2,81 promile alkoholu v dechu).
30. Ačkoli nebyl obviněný zadržen ve stavu vylučujícím způsobilost přímo při řízení vozidla, což ovšem, a to Nejvyšší soud zdůrazňuje, samo o osobě zásadně nevylučuje dovození trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin podle §274 tr. zákoníku, vyhodnocením všech provedených důkazů samostatně i ve vzájemných souvislostech bylo možno sestavit časovou osu událostí týkající se daných momentů a zejména zmapovat pohyb a jednání obviněného nacházejícího se na předmětném místě. V návaznosti na to bylo možno jednoznačně uzavřít, že obviněný ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím alkoholu, řídil motorové vozidlo. Pakliže se obviněný snažil zpochybnit řetězec usvědčujících důkazů, činil tak zcela bez podkladu, kdy v podstatě jen setrvával na svém nesouhlasu s tím, že byl uznán vinným.
31. Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v rozsahu provedeného dokazování ani v hodnocení důkazů v dovolání namítané nedostatky. Výše zmíněné výhrady obviněného, s jistou mírou tolerance podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [popř. za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] tak nejsou důvodné, neboť skutek byl soudy řádně zjištěn v souladu se všemi ve věci provedenými důkazy.
32. Nakonec lze doplnit, že pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na který je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněný nevznesl žádné námitky, které by bylo možno pod tento důvod dovolání podřadit.
IV.
Závěrečné shrnutí
33. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentaci obviněného, kterou by bylo v zásadě možno podřadit pod (neuplatněné) dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu