ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.1100.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1100/2023-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2024 o dovolání obviněného K. R. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 14 To 138/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 T 11/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 12 T 11/2023, byl obviněný K. R. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem II. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Za to byl podle §175 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 47114321, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, na náhradu škody částku 8 280 Kč a poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym) (nepřesně uváděna podoba příjmení „XY“), nar. XY, bytem XY, XY, na náhradu nemajetkové újmy částku 70 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená nezletilá odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřovalo do výroků o vině, trestu i náhradě škody. Poškozená nezletilá AAAAA napadla odvoláním výrok o náhradě nemajetkové újmy, kterým byla odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 14 To 138/2023, výrokem pod bodem I.) napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě nemajetkové újmy týkající se poškozené nezletilé AAAAA a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená nezletilá odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Výrokem pod bodem II.) bylo odvolání poškozené nezletilé AAAAA podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora uvedených trestných činů tím, že
I.
dne 6. 6. 2022 v čase okolo 20:00 hod. v obývacím pokoji bytu, který se nachází v domě č. p. XY na XY v Pardubicích, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl nezl. AAAAA, nar. XY, která se v té době léčila se zlomeninou klíční kosti, kvůli které měla nasazenu fixační bandáž, a to údery otevřenou dlaní do hlavy včetně obličejové části a do horní části trupu včetně ramen, a následně, ačkoliv si byl vědom jejího zdravotního stavu, v uvedeném fyzickém napadení pokračoval, přičemž poškozenou nejméně jedenkrát silně udeřil pěstí či kopl do levé klíční kosti, v důsledku čehož poškozená nezl. AAAAA upadla na zem, kde v jejím napadení dále pokračoval, avšak v dalším útoku mu zabránila matka poškozené – jeho družka T. M., nar. XY, která poškozenou obejmula a zakryla svým tělem, a tímto jednáním poškozené nezl. AAAAA způsobil otok měkkých tkání a podkožní krevní výrony levé poloviny obličeje (nad levým obočím, očního víčka levého oka a nad levou horní čelistí), otok měkkých tkání a krevní výrony dolního i horního rtu a posun úlomků zlomeniny levé klíční kosti (ze dne 2. 6. 2022) do strany o více než šíři kosti s jejím mírným zkrácením,
II.
dne 6. 6. 2022 v čase okolo 21:30 hod. v bytě, který se nachází v domě č. p. XY na XY v Pardubicích, v návaznosti na napadení popsané v bodě I., a bezprostředně před příchodem policejní hlídky do tohoto bytu, kterého si byl vědom, nejprve řekl svojí družce T. M. „Pokud neřekneš, že je vše v pořádku, tak se vrátím a podříznu tě!“, a poté, co z tohoto bytu odcházel v doprovodu uvedené policejní hlídky, prohlásil směrem k nezl. BBBBB (pseudonym), nar. XY, že „Za všechno může ona, a že to, co řekl, splní.“
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 14 To 138/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř. Namítl, že ohledně skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a to ve smyslu §11 odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť trestní stíhání bylo podmíněno souhlasem poškozené a souhlas nebyl dán, dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutek pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně se nestal, a konečně že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy.
5. Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně rozporoval závěr soudů obou instancí, že nesouhlas nezletilé poškozené AAAAA (dále jen „poškozená nezletilá“) a jejího otce V. G. s trestním stíháním dovolatele byl dán v tísni vyvolané na základě iniciativy její matky T. M. a vlivem závislosti na matce a rovněž v důsledku neobjektivního postupu otce. Skutečnost, že za popsané situace byl nezletilé poškozené ustanoven opatrovník, který souhlas s trestním stíháním platně udělil, hodnotil obviněný jako obcházení zákona ze strany orgánů činných v trestním řízení. Současně namítl, že žádná z podmínek uvedených v ustanovení §163a odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyla v daném případě splněna. Poznamenal, že poškozená nezletilá po dovršení 15 let věku písemným podáním ze dne 6. 9. 2022, se souhlasem jejích rodičů [zákonných zástupců ve smyslu §865 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), ve spojení s §54 odst. 1 tr. ř.], vyjádřila nesouhlas s trestním stíháním dovolatele. V době vyjádření tohoto nesouhlasu měla zákonného zástupce – otce V. G. – který nebyl ve střetu zájmů, a tento (v souladu s §45 odst. 2 tr. ř.) souhlasil svým podpisem s podáním nezletilé poškozené. V. G. nebyl v tísni vyvolané závislostí nebo podřízeností, byl plně svéprávným, mohl vykonávat práva zákonného zástupce a také je vykonal. Co bylo pohnutkou k jeho chování je v této věci nerozhodné, neboť jako svéprávná osoba svobodně připojil podpis na nesouhlas s trestním stíháním vědom si následků takového úkonu a vysvětlil při podání vysvětlení, proč tak učinil. Následné ustanovení opatrovníka usnesením Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 26. 9. 2022, č. j. 1 ZT 204/2022-113, který souhlas s trestním stíháním obviněného dal, bylo již zcela bez významu, když tímto postupem došlo k obcházení zákona. Postoj V. G. stvrzený jeho vlastnoručním podpisem totiž nelze dodatečně nahradit úkonem následně ustanoveného opatrovníka. Dovolatel uzavřel, že nesouhlas s jeho trestním stíháním byl vyjádřen procesně použitelným způsobem a z tohoto důvodu mělo být jeho trestní stíhání pro skutek pod bodem I. zastaveno.
6. Prostřednictvím důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. obviněný brojil proti skutku pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Jeho odsouzení bylo v této části založeno výlučně na výpovědi poškozené T. M. (dále též jen „poškozená“) ze dne 8. 6. 2022, kterou soudy označily za věrohodnou, a to přesto, že dne 28. 7. 2022 následovala radikální změna její výpovědi. Preferenci prvotní výpovědi poškozené opřel soud prvního stupně o její údajný strach z dovolatele a odvolací soud o podrobný popis skutečností uvedených poškozenou dne 8. 6. 2022. Tyto skutečnosti však vůbec nemají podklad v provedeném dokazování, a to zvláště za situace, kdy obě poškozené pravidelně a dobrovolně navštěvovaly obviněného ve vazbě. Soudy se důkazní situací a hodnocením věrohodnosti poškozené podrobněji nezabývaly, což neodpovídá požadavkům zákonného odůvodnění rozsudku ve smyslu §125 tr. ř. Podle názoru dovolatele bylo s ohledem na změnu výpovědi nutno posoudit poškozenou jako nevěrohodnou, a nebylo tak možno přihlížet ani k jedné z verzí její výpovědi. Za této důkazní situace měl být pro skutek pod bodem II. zproštěn obžaloby. Obviněný podpořil svou argumentaci odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16, sp. zn. I. ÚS 429/03 a sp. zn. II. ÚS 2142/11, které se týkají zásady presumpce neviny, pravidla in dubio pro reo , situace „tvrzení proti tvrzení“ a s tím související nutnosti vyčerpávajícím způsobem hodnotit výpověď svědka, která je jediným usvědčujícím důkazem, atd. Závěrem dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (kterou ve svém podání rovněž označil) zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování k jeho psychickému stavu v době údajného spáchání trestných činů, a to výslechy svědků M. P. a D. CH.. S ohledem na přiložené prohlášení M. P. totiž bylo možné se domnívat, že ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného mohly být v ten den sníženy či vyloučeny v důsledku možného požití léku tyto schopnosti ovlivňující.
7. S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 6. 2023, č. j. 14 To 138/2023-328, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 4. 2023, č. j. 12 T 11/2023-291, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, podle §265m odst. 1 tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného ohledně bodu I. obžaloby, ohledně bodu II. obžaloby jej zprostil obžaloby a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal nezletilou poškozenou i Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR s jejich nároky na náhradu újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Zabýval se nejprve námitkami směřujícími proti závěru obou soudů o vině dovolatele skutkem pod bodem I. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Shledal, že uplatněné výhrady jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přisvědčit jim ovšem nemohl. Posléze (v bodě 4. vyjádření) státní zástupce přehledně popsal časovou osu jednotlivých událostí významných z hlediska posouzení přípustnosti trestního stíhání obviněného. Vyzdvihl zejména usnesení Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 1 ZT 204/2022, které obsahuje vysvětlení důvodů podporujících ustanovení opatrovníka poškozené nezletilé směrem k naplnění dikce §45 odst. 1, 2 tr. ř. Je zde vyložena rovněž úvaha, pro kterou otec nezletilé poškozené měl vyhovět prosbě dceři, na pozadí rodinně vztahové a finanční konstelace, aniž by vzal v potaz její skutečný zájem. Státní zástupce si rovněž povšiml, že tato sporná otázka představuje opakování, resp. pokračování obhajoby známé z předcházejících fází trestního řízení. Poukázal proto na její adresné vypořádání z dřívějška jak Okresním soudem v Pardubicích v bodech 18. až 20. odůvodnění rozsudku, tak Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích v bodech 21. až 23. odůvodnění rozsudku.
9. Státní zástupce se zaměřil také na námitky obviněného vztahující se ke skutku pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Rozebral zákonné vymezení dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Konstatoval ale, že dovolatel neuplatnil žádnou námitku ryze hmotněprávní povahy. Dále podotkl, že kritika výpovědi poškozené a její věrohodnosti vykazuje zjevně procesní charakter. Okolnost, že v pokračování protokolu o výslechu svědka ze dne 28. 7. 2022 změnila výpověď, neznamenala nedostatek procesní použitelnosti její výpovědi ze dne 8. 6. 2022, ve které obviněného usvědčovala. První z uvedených výpovědí z přípravného řízení působí jednoznačně věrohodněji, přičemž byla v hlavním líčení přečtena v souladu s postupem předvídaným v §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Za důležité označil, že soud prvního stupně si byl vědom nastolené situace, ve které vůči sobě stály různé skutkové varianty, a to i za pomoci změny postoje poškozené, a proto postupoval pečlivě a obezřetně při hodnocení této výpovědi a vyvozování skutkových závěrů z ní pramenících, jak se očekává ve věcech uvedeného druhu. To vyplývá především z bodu 7. ve spojení s bodem 22. odůvodnění odsuzujícího rozsudku.
10. Námitka ohledně neakceptování návrhu na vyslechnutí svědků M. P. a D. CH. by mohla spadat pod třetí variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce nejprve citoval obecné závěry Ústavního soudu na dané téma, poté připomenul, že uvedené důkazní návrhy byly vzneseny až v rámci řízení o odvolání. Třebaže v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze nalézt přímé vymezení se k neakceptování uváděného návrhu obhajoby, v bodě 9. tento soud zřetelně konstatoval, že soud prvního stupně vykonal všechny důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Nad rámec zmíněného státní zástupce konstatoval, že v průběhu řízení nevyvstaly navenek žádné skutečnosti, které by mohly založit pochybnosti o psychickém stavu obviněného jako pachatele v době páchání žalované trestné činnosti. Obviněný v podaném dovolání ani nerozvedl potřebu posouzení určité kvality jeho psychiky, například v tom směru, zda a v jakých znacích má vliv na naplnění skutkové podstaty trestného činu, co, jakým způsobem a v jaké míře vnímal atd. [viz dovození příčetnosti z hlediska vyloučení trestní odpovědnosti ve smyslu §26 tr. zákoníku, silného rozrušení pro výběr polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. b) tr. zákoníku apod.].
11. Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod se vztahuje na situace, kdy ve věci existuje některý z obligatorních důvodů uvedených buď v §11 odst. 1 písm. a) až n), odst. 2 písm. a), b), odst. 5 tr. ř., anebo v §11a odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř. V rámci citovaného dovolacího důvodu lze proto namítat, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. d), §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) či §314p odst. 3 písm. c) nebo §314r odst. 5 tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Je potřeba ještě zdůraznit, že výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání zakotvených v §11 tr. ř. a §11a tr. ř. je taxativní, tzn. že jej nelze nijak rozšiřovat a přidávat k němu další důvody. Jakékoliv jiné vady (byť se týkají průběhu trestního stíhání) proto nezakládají dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. přiměřeně: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3162).
15. Dovolatel namítal, že jeho trestní stíhání pro skutek popsaný v bodě I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně mělo být zastaveno, jelikož v dané věci byl procesně použitelným způsobem vyjádřen nesouhlas nezletilé poškozené s jeho trestním stíháním. Lze tedy konkretizovat, že požadoval zastavení svého trestního stíhání pro předmětný skutek již ve stadiu přípravného řízení na základě §172 odst. 1 písm. d) tr. ř., a to z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. l ) tr. ř., podle kterého trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět. Ve světle zákonného vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jde bezpochyby o námitku relevantně uplatněnou. Po věcné stránce ovšem opodstatněná není.
16. Soudy obou instancí již ve svých rozhodnutích připomenuly, že trestný čin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku je na základě výčtu v ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. jedním z trestných činů, pro které lze trestní stíhání zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. V této souvislosti obviněný vytýkal, že poškozená nezletilá podáním ze dne 6. 9. 2022 vyjádřila nesouhlas s jeho trestním stíháním. Taktéž připomínal, že její podání bylo podepsáno oběma rodiči, tj. jejími zákonnými zástupci ve smyslu §45 odst. 1 tr. ř. Kladl přitom důraz především na podpis jejího otce V. G., který se podle jeho mínění nenacházel ani v tísni předvídané v §163a odst. 1 písm. d) tr. ř. ani ve střetu zájmů ve smyslu §892 odst. 3 o. z., a proto mohl práva zákonného zástupce své nezletilé dcery v plném rozsahu vykonávat. Orgány činné v trestním řízení ovšem dospěly k opačnému závěru, proto byla nezletilé poškozené ustanovena jako opatrovník JUDr. Šárka Línková a ta dala souhlas s trestním stíháním dovolatele, které vedlo až k jeho pravomocnému odsouzení za skutek pod bodem I. výroku o vině. Obviněný tento postup označil za obcházení zákona a trval na tom, že nesouhlas s jeho trestním stíháním byl nezletilou poškozenou, zastoupenou oběma jejími rodiči, vysloven platně.
17. Podle §163a odst. 1 písm. d) tr. ř. souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v §163 odst. 1 tr. ř. není třeba, pokud z okolností je zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. Okolnosti, které nasvědčují pro stav tísně, musí být v potřebném rozsahu prokázány. Tísní se rozumí stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti rozhodování. Oba soudy se přiklonily k závěru, že poškozená nezletilá jednala v tísni způsobené závislostí na své matce T. M., která byla zároveň družkou dovolatele, s nímž ona i všechny její děti sdílely společnou domácnost. Lze proto dodat, že závislost předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na osobu vyvolávající v ní tíseň, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování o souhlasu s trestním stíháním. Může jít o závislost psychickou, ale i majetkovou, závislost zaměstnance na zaměstnavateli apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2125).
18. Úvodem je nutno konstatovat, že soudy obou stupňů se s předmětnou námitkou obviněného, kterou zopakoval i ve svém dovolání, již vyčerpávajícím způsobem a především zcela správně vypořádaly. Ve věci není žádných pochyb o tom, že mezi nezletilou poškozenou a její matkou nastal střet zájmů. Ten byl vyvolán blízkým vztahem poškozené T. M. k dovolateli a jednoznačně se projevil jejím přístupem k započatému trestnímu řízení, když svou původní (věrohodnou a důkazy podpořenou) výpověď radikálně změnila ve zjevné snaze pomoci svému druhovi vyhnout se trestní odpovědnosti. Účelovost jejího počínání byla přitom patrná z nedůvěryhodnosti a přílišné stručnosti její nové výpovědi, která vůbec nezapadala do mozaiky dalších zjištěných skutečností. V kombinaci s tím bylo nutno přihlédnout i k její osobní situaci, tedy k tomu, že se nacházela na mateřské dovolené, měla tři nezletilé děti a očekávala narození čtvrtého potomka. Není těžké si představit, jaké komplikace pro ni muselo znamenat vzetí jejího partnera do vazby a především hrozící odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jež by mu bránilo podílet se na chodu společné domácnosti. Vedle toho je potřeba vzít v potaz také obecně známou skutečnost, že osoby, které delší dobu čelí agresivnímu jednání druhé osoby (což je naznačeno i ve spisovém materiálu k této trestní věci), mají velmi často tendenci bagatelizovat jednání agresora, a pokud jej pod vlivem emocí vyvolaných nějakým závažnějším útokem přece jenom oznámí na policii, není ničím neobvyklým, že se po určité době snaží obvinění tzv. „stáhnout“ a své výpovědi mění ve prospěch útočníka. S tímto jevem mají orgány činné v trestním řízení dlouhodobé a více než bohaté zkušenosti.
19. Ať již v jednání matky převládl kterýkoli ze shora nastíněných motivů, je zřejmé, že postupovala v rozporu se zájmy své dcery. Dále soudy zcela oprávněně vyzdvihly, že tehdy patnáctiletá poškozená nezletilá byla v dané době na své matce zcela závislá, a to nepochybně jak v rovině psychické, tak materiální. Proto logicky uzavřely, že vyjádřený nesouhlas nezletilé poškozené s trestním stíháním obviněného byl učiněn v tísni pod vlivem její matky a v závislosti na ní. K tomu lze ještě doplnit, že přinejmenším ekonomická závislost vázala nezletilou poškozenou do určité míry i k samotnému dovolateli, neboť on byl fakticky součástí jejich rodiny i společné domácnosti. V daném případě tedy byly objektivně doloženy (prokázány) okolnosti, pro které jednak poškozená nezletilá odepřela souhlas s trestním stíháním dovolatele v tísni vyvolané její závislostí, jednak došlo ke střetu zájmů mezi jejími zájmy a zájmy její matky, pro které ta nebyla schopna řádně vykonávat práva své dcery jako její zákonný zástupce.
20. Obviněný zaměřil své námitky zejména na hodnocení validity podpisu otce nezletilé poškozené V. G. na listině ze dne 6. 9. 2022 nadepsané „Nesouhlas poškozené AAAAA s trestním stíháním obviněného“ (č. l. 110). Argumentoval tím, že V. G. nebyl ve střetů zájmů, neboť jej k dovolateli nepoutal žádný vztah. Z tohoto důvodu ani nemohl být v jakékoli tísni při podpisu označeného podání nezletilé poškozené. Ani v tomto směru nebylo možno dát obviněnému za pravdu. Soudy obou nižších instancí již danou problematiku spolehlivě vyřešily a přesvědčivě odůvodnily. Zcela správně poukázaly na skutečnost, že postoj V. G. k věci nebyl vůbec jednoznačný. Na jedné straně sice z pozice zákonného zástupce nezletilé poškozené svým podpisem stvrdil její nesouhlas s trestním stíháním dovolatele, na druhou stranu ovšem své jednání sám zpochybnil jinými úkony a prohlášeními. Nejprve požádal před policejním orgánem o bezplatné ustanovení zmocněnce pro svou dceru (č. l. 100) a této žádosti bylo vyhověno usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 4 Nt 4186/2022 (č. l. 104). Následně dne 9. 9. 2022 podepsal listinu, kterou poškozená nezletilá vyslovila nesouhlas s trestním stíháním. Avšak dne 14. 9. 2022 během podání vysvětlení na policii (č. l. 111) popsal, že matka poškozené nezletilé mu uvedený přípis odeslala, žádala jej o podpis, osvětlila mu, že jde o „papír kvůli soudu, aby tam dcera nemusela, že to chce mít za sebou a chce mít klid“. Posléze mu volala sama dcera, ze stejného důvodu jej žádala o podpis, což učinil, neboť jí chtěl vyhovět. Na dotaz, zda si přeje, aby pokračovalo trestní stíhání dovolatele odpověděl: „Tak samozřejmě by bylo dobré, aby byl, za to, co Terce udělal, nějak potrestán. Ale na druhou stranu chci vyhovět dceři a její prosbě. To pro mě bylo v tu chvíli asi hlavní. Sám se s tím tak trochu peru a nevím, jak se teď zachovat“.
21. Z právě uvedeného je zřejmé, že V. G. si vůbec nebyl jist správností svého postupu. Přestože u něho nebyla dána některá z okolností předvídaných v §163a odst. 1 písm. d) tr. ř. ani nebylo možno shledat střet zájmů mezi ním a jeho nezletilou dcerou, nelze pominout, že se ve své podstatě nechal přesvědčit k úkonu, s nímž by za jiných okolností nesouhlasil. To by z hlediska hodnocení jeho právního úkonu ještě nemuselo nic znamenat, pokud by zároveň nepřistoupily dvě další skutečnosti. Za prvé, že byl k danému jednání přesvědčen (resp. jeho svobodná vůle byla rozhodujícím způsobem ovlivněna) osobami, které se samy prokazatelně nacházely v tísni, případně i ve střetu zájmů, čímž byla nepochybně omezena svoboda jejich rozhodování o souhlasu s trestním stíháním (srov. body 18. a 19. tohoto usnesení). I v jeho konečném rozhodnutí se proto tíseň a střet zájmů promítly. Za druhé nelze pominout, že jeho podpis byl objektivně v rozporu se zájmy poškozené nezletilé, poněvadž ve spisovém materiálu byl již v dané době nashromážděn dostatek důkazů, že skutek se stal tak, jak je popsán ve výroku o vině, a že se jej dopustil právě obviněný.
22. Za popsaného stavu nelze než souhlasit s postupem orgánů činných v trestním řízení, které podání poškozené nezletilé ze dne 6. 9. 2022, podepsané oběma jejími rodiči, neakceptovaly. Namísto toho byl usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 26. 9. 2022, č. j. 1 ZT 204/2022-113, ustanoven poškozené nezletilé opatrovník (č. l. 118). Stala se jím JUDr. Šárka Línková, která dala souhlas s trestním stíháním dovolatele pro skutek pod bodem I., přičemž následně byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 19 Nc 1767/2022, vysloven souhlas s právním jednáním opatrovníka JUDr. Šárky Línkové ze dne 20. 10. 2022 (č. l. 126). Nejvyšší soud ve shodě se soudy obou instancí považuje celý tento postup orgánů činných v trestním řízení za zcela správný a zákonem odůvodněný, plně se se všemi kroky v daném směru učiněnými ztotožňuje a v návaznosti na to konstatuje, že trestní stíhání obviněného pro skutek kvalifikovaný jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku bylo přípustné, a to i ve světle ustanovení §11 odst. 1 písm. l ) tr. ř. V podrobnostech pak dovolací soud odkazuje na body 18. až 20. rozsudku soudu prvního stupně a body 20. až 23. rozsudku odvolacího soudu, kde byla tato problematika v plném rozsahu vyřešena.
23. Obviněný vznesl námitky též proti skutku pod bodem II. výroku o vině. Za tímto účelem uplatnil další dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
24. Obviněný zvolil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
25. Obviněný v této souvislosti vytkl, že závěr o vině přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spočíval toliko na výpovědi poškozené T. M. ze dne 8. 6. 2022, kterou nelze považovat za věrohodnou s ohledem na její pozdější radikální změnu. Mimo to namítl opomenutí dvou obhajobou navrhovaných důkazů. Dotčené výhrady odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně jeho první a třetí alternativě. Naopak hmotněprávního posouzení se žádná z uvedených námitek netýká, což znamená, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl relevantně uplatněn. Nadále tak lze operovat pouze se zákonnými požadavky ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně ani v jeho kontextu nelze považovat naznačené výhrady za důvodné.
26. Je nutno připustit, že ze spáchání skutku popsaného v bodě II. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je dovolatel usvědčován jediným provedeným důkazem, a to první výpovědí poškozené z přípravného řízení. Taktéž je pravdou, že poškozená svou výpověď následně změnila ve prospěch obviněného. Za této situace bylo povinností soudu velmi pečlivě vyhodnotit, zda na takovém důkazu vystavět závěr o vině či nikoliv. V této souvislosti je možno poukázat např. na právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, podle kterého důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl, pokud možno, doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
27. V posuzovaném případě se obstarání dalších důkazů (přímých či nepřímých) pouze ke skutku pod bodem II. nejeví zcela realisticky. To ovšem nelze mít za zásadní problém, poněvadž ve věci byl zajištěn dostatek důkazů alespoň ke skutu pod bodem I., jenž druhému skutku bezprostředně předcházel a úzce s ním souvisel. V tomto světle bylo možno podrobit usvědčující výpověď poškozené ze dne 8. 6. 2022 vcelku důkladné analýze, jejímž výsledkem byl zcela uspokojivý závěr o její věrohodnosti. Soudy obou stupňů trefně vyzdvihly, že poškozená popisovala události ze dne 6. 6. 2022 spontánně, logicky a podrobně s tím, že její svědectví bylo (alespoň ve vztahu k napadení její dcery) bezvýhradně podpořeno dalšími provedenými důkazy (výpovědí svědka J. M., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, záznamu o výjezdu záchranné služby, ambulantními lékařskými zprávami, srov. body 11. a 15.–17. rozsudku nalézacího soudu). Až do zásadní změny její výpovědi tak nebyl žádný důkaz, který by její první svědectví jakýmkoliv způsobem vyvracel nebo jen zpochybňoval. Naopak všechny zjištěné skutečnosti vzájemně zapadaly do kontextu skutkového děje popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině. Z tohoto důvodu soudy zcela racionálně a v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily výpověď poškozené jako celek věrohodnou, a proto jim nic nebránilo vystavět na ní také závěr o vině dovolatele ze spáchání skutku pod bodem II., byť v daném ohledu šlo o jediný přímý usvědčující důkaz. Důležité je, že kritéria shora citovaného nálezu Ústavního soudu byla beze zbytku respektována.
28. Na závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené ze dne 8. 6. 2022 nemohla mít žádný vliv ani následná podstatná změna její výpovědi. Soudy obou stupňů nepřehlédly, že další výpověď ze dne 28. 7. 2022 postrádala detaily, působila nedůvěryhodně, vůbec nevysvětlovala vzniklý následek v podobě objektivně zjištěného zranění poškozené nezletilé a především neodpovídala dalším provedeným důkazům. Je tedy nutno přisvědčit oběma nižším soudům, když změněnou výpověď chápaly jako pouhou účelovou snahu poškozené pomoci obviněnému a rozhodně ji nemohly brát v potaz v rámci úvah o průběhu skutkového děje. Změna ve výpovědi poškozené taktéž nemohla mít žádný vliv na posouzení jejího předchozího svědectví ze dne 8. 6. 2022, poněvadž to (jak již bylo zmíněno výše) splnilo prakticky veškerá kritéria věrohodné výpovědi. Přitom nelze automaticky konstatovat, že pokud svědek změní výpověď, jsou všechna jeho svědectví nevěrohodná. V tomto směru je vždy nutno vyhodnotit všechny verze podaných výpovědí, a to s ohledem na další důkazy, okolnosti případu i možné důvody pro změnu výpovědi (srov. bod 18. tohoto usnesení). Pokud jedna z verzí výpovědi obstojí ve světle naznačených hledisek jako věrohodná, nic nebrání jejímu využití při přijímání konečných skutkových závěrů. To bylo v posuzovaném případě bez dalšího splněno.
29. Lze tedy konstatovat, že soud prvního stupně, na základě bezvadně provedeného dokazování dospěl k zákonným a věcně správným skutkovým zjištěním. Za takové situace neměl ani jeden ze soudů žádný důvod provádět další dokazování, neboť o skutkovém stavu nepanovaly žádné důvodné pochybnosti, a byl zjištěn v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Nic jim tedy nebránilo zamítnout další návrhy dovolatele na doplnění dokazování. To také učinil odvolací soud, jenž rozhodl, že ve veřejném zasedání neprovede navrhované výslechy svědků M. P. a D. CH. Je ovšem nutno připustit, že soud nepostupoval zcela v souladu s požadavky Ústavního soudu k aplikaci §89 odst. 2 tr. ř. Na základě jeho konstantní judikatury (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Je nutno připustit, že v posuzované trestní věci odvolací soud opomenul ve svém rozsudku jakkoliv zdůvodnit, proč návrhy obviněného na doplnění dokazování zamítl. Nejvyšší soud byl proto povinen zkoumat, zda bylo výše zmíněným pochybením zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Shledal však, že nikoliv.
30. V této souvislosti je potřeba dále připomenout, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze podle názoru Ústavního soudu založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Posledně uvedený důvod lze přitom aplikovat i na navrhované svědecké výpovědi. Podle názoru dovolatele měly prokazovat, že v den spáchání obou skutků měl v důsledku požití nějakého léku snížené nebo dokonce vymizelé rozpoznávací či ovládací schopnosti. O těchto skutečnostech se měl dozvědět krátce před konáním veřejného zasedání (č. l. 323 a verte ). Lze vyjádřit podiv nad tím, že o takové okolnosti se obviněný dozvěděl až s ročním odstupem, byť se mělo jednat o jeho vlastní psychický stav. Taktéž nevyznívá přesvědčivě, že nějakých indicií, jež by mohly znamenat zmenšenou či dokonce vymizelou příčetnost, si nepovšimly ani žádné další osoby, které s ním přišly do styku v době spáchání obou skutků nebo bezprostředně poté. Přitom dovolatel byl policií zadržen přibližně dvě a půl hodiny po činu (č. l. 23) a vyslýchán byl v následujících dnech hned dvakrát (7. a 8. 6. 2022, č. l. 18 a 27). Během těchto úkonů nevyšla najevo jakákoli okolnost, která by mohla mít vliv na jeho duševní stav v době činu. Ani on sám o ničem takovém nehovořil, stejně jako se nezmínil o užití jakéhosi léku (naopak dne 7. 6. 2022 tvrdil, že se cítí být v pořádku jak po fyzické, tak po psychické stránce, č. l. 30). Informace tohoto druhu nezazněla ani v úvodních vyjádření poškozených. Pochybnosti o jeho duševním stavu pak nevyplynuly na povrch ani v další fázi řízení. On sám nevznesl žádnou námitku ohledně své příčetnosti v rámci hlavního líčení (srov. např jeho závěrečnou řeč, č. l. 287), ani podaného odvolání (č. l. 302). Lze tedy shrnout, že v celém dosavadním průběhu řízení nevyvstaly žádné pochybnosti o duševním stavu dovolatele v době činu, proto ani odvolací soud neměl jediný důvod provádět k dané záležitosti dokazování. Předmětné důkazní návrhy tak bylo možno hodnotit jako účelovou snahu o vyhnutí se či alespoň zmírnění trestní odpovědnosti, která ale ve světle všech okolností daného případu neměla potenciál cokoli změnit. Jinými slovy, byla dána Ústavním soudem uznaná možnost důkazní návrh zamítnout. Přestože tedy soud druhého stupně pochybil a své zamítavé rozhodnutí odpovídajícím způsobem nezdůvodnil, je zřejmé, že tato vada se nemohla dotknout celkové zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí a nemohla zapříčinit zásah do základních práv a svobod obviněného.
31. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu