ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.51.2024.1
sp. zn. 8 Tdo 51/2024-583
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání obviněného P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 10 To 70/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 16 T 23/2023, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného P. K. zamítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 16 T 23/2023, byl obviněný P. K. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným jednak zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a jednak zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, za což byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky způsobenou škodu ve výši 65 310 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně ode dne 25. 4. 2023 do zaplacení a poškozené P. K. zaplatit na náhradě nemajetkové újmy – jiné nemajetkové újmy částku 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně ode dne 25. 4. 2023 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená P. K. se zbytkem svého nároku na náhradu jiné nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze. Obviněný své odvolání zaměřil proti výrokům o trestu a náhradě nemajetkové újmy v penězích, státní zástupce odvoláním podaným v neprospěch obviněného brojil proti výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 10 To 70/2023, pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného shledal vinným pod body 1., 2. výroku o vině jednak zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jednak zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem 3. výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §173 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky způsobenou škodu ve výši 65 310 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně ode dne 25. 4. 2023 do zaplacení a poškozené P. K. zaplatit na náhradě nemajetkové újmy – jiné nemajetkové újmy částku 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně ode dne 25. 4. 2023 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená P. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy – jiné nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Pod bodem II. odvolací soud podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
3 . Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněný označené trestné činnosti dopustil tím, že
1. dne 19. 9. 2022 kolem 23:25 hodin na levém břehu XY v blízkosti železniční zastávky XY, okres XY, přistoupil zezadu k P. K., chytl ji do kravaty a přiložil jí ke krku rozevřený kapesní nůž s délkou čepele cca 10 cm a vyzval ji, aby mu dala peněženku,
2. v době od 23:30 hodin dne 19. 9. 2022 do 00:20 hodin dne 20. 9. 2022 na levém břehu XY v blízkosti železniční zastávky XY, okres XY, bezprostředně poté, co P. K. přiložil ke krku nůž a požadoval vydání peněženky, jmenovanou pod pohrůžkou usmrcením s rozevřeným kapesním nožem s délkou čepele cca 10 cm odvlekl z nezpevněné cesty mezi keře u řeky, povalil ji na zem, vysvlékl ji a s uvedeným nožem v ruce a údery pěstí a otevřenou dlaní ji i přes její obranu, při níž jí pořezal prsty pravé ruky, a nezájem o jakýkoliv, natož intimní kontakt, přiměl k tomu, aby mu sála pohlavní úd, zasouval jí prsty do vagíny a konečníku a poté na ní vykonal soulož, přičemž jí způsobil oděrky v oblasti pravé tváře a hematom v oblasti pravého oka, řezné poranění malíčku a prsteníčku pravé ruky s přeříznutím šlachy,
a v důsledku těchto jednání byla poškozená nucena 26. 9. 2022 vyhledat odbornou pomoc v Psychiatrické nemocnici Bohnice a následně se u P. K. rozvinula posttraumatická stresová porucha, která trvala nejméně v době od 12. 12. 2022 do 7. 3. 2023 a minimálně po tuto dobu výrazně zasahovala do jejího běžného způsobu života, jelikož trpěla zejména přetrvávajícími flashbacky, narušeným spánkem a nutností užívat hypnotika, pocity ohrožení a zranitelnosti, zesílenými úlekovými reakcemi i na běžné podněty, depresivními rozladami, intenzivním strachem z neznámých mužů, což přineslo úplný rozvrat jejího dosavadního života, neboť se nemohla věnovat do té doby obvyklým činnostem a zájmům, svou situaci a snahu vrátit vše do předchozího stavu řešila i přestěhováním a kvůli obavám z intimního sblížení s muži u ní takřka vymizel sexuální život,
3. dne 20. 9. 2022 kolem 00:20 hodin na levém břehu XY v blízkosti železniční zastávky
XY, okres XY, poté, co P. K. přiložil ke krku nůž a požadoval
vydání peněženky a následně ji za použití nože, úderů pěstí a fackami přiměl k nedobrovolnému sexuálnímu styku, jmenované, která vnímala okolnosti svého napadení a mohla by o nich tedy jako svědkyně vypovídat, pohrozil, že pokud o tom, že ji napadl s nožem a požadoval po ní vydání peněženky a sexuální styk, někomu poví, tak ji zabije,
přičemž v důsledku i tohoto jednání byla poškozená nucena 26. 9. 2022 vyhledat odbornou pomoc v Psychiatrické nemocnici Bohnice a následně se u P. K. rozvinula posttraumatická stresová porucha, která trvala nejméně v době od 12. 12. 2022 do 7. 3. 2023 a minimálně po tuto dobu výrazně zasahovala do jejího běžného způsobu života, jelikož trpěla zejména přetrvávajícími flashbacky, narušeným spánkem a nutností užívat hypnotika, pocity ohrožení a zranitelnosti, zesílenými úlekovými reakcemi i na běžné podněty, depresivními rozladami, intenzivním strachem z neznámých mužů, což přineslo úplný rozvrat jejího dosavadního života, neboť se nemohla věnovat do té doby obvyklým činnostem a zájmům, svou situaci a snahu vrátit vše do předchozího stavu řešila i přestěhováním a kvůli obavám z intimního sblížení s muži u ní takřka vymizel sexuální život.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 10 To 70/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nad rámec citace zákonného znění uplatněných dovolacích důvodů namítl, že vady výroku o vině spočívají zejména v porušení zásady in dubio pro reo a spravedlivého procesu, užití znaleckého posudku, který nesplňuje zákonné náležitosti důkazu, v jednostranném hodnocení důkazů v neprospěch obviněného a odklonu od konstantní judikatury dovolacího soudu a že výrok o trestu je nepřiměřeně přísný.
5. Konkrétně měl dovolatel za to, že odvolací soud svým postupem porušil zákon v jeho neprospěch a porušil jeho právo na spravedlivý proces, když z důvodu nedostatečného zjištění, zda byla u poškozené způsobena těžká újma na zdraví v důsledku rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a následně uznal obviněného vinným v přísnějších kvalifikovaných skutkových podstatách. Učinil tak poté, co měl dokazování za dostatečné, když jej doplnil výslechem znalkyně PhDr. Jany Procházkové, která ve veřejném zasedání stvrdila znalecký posudek i za MUDr. Ivanu Horáčkovou, znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Obviněný zdůraznil, že pochybení soudu spočívalo v podávání otázek náležejících do oboru znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, která veřejnému zasedání přítomna nebyla, znalkyni z odvětví psychologie. Doplnění navíc zůstalo neurčité, obecné a neprůkazné, když znalkyně při výslechu nebyla schopna odpovědět na konkrétní dotazy obhajoby, zda a jakým způsobem zjišťovala údajné projevy posttraumatické stresové poruchy v životě poškozené před samotným vyšetřením a jak zjišťovala jejich dlouhodobost, zda projevy při samotném vyšetření nemohly být důsledkem oživení vzpomínek na událost při vyšetření apod. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1486/2019, v němž Nejvyšší soud specifikoval, za jakých okolností může být posttraumatická stresová porucha těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 320/2018, v němž soud rozvedl, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, musí obsahovat popis konkrétních projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozeného, tj. uvedení skutečností, v jakých sférách života se tato porucha projevila a po jakou dobu a v jaké intenzitě ho omezila v obvyklém způsobu života, nestačí jen konstatování znalce, že v důsledku jednání obviněného tato porucha u poškozeného nastala. Z uvedeného důvodu požadovaly orgány činné v trestním řízení doplnění znaleckého posudku, znalkyně však v žádné fázi řízení nebyly schopny svůj posudek řádně doplnit, aby z něj byly tyto skutečnosti zjevné. Jeho doplnění znalcem psychologem pak nepostačuje, navíc znalkyně popisovala jen to, co se týkalo projevů při vyšetření, a nebyla schopna specifikovat, zda a jak byla zkoumána intenzita a četnost výskytu projevů poruchy u poškozené, nadto bagatelizovala význam dobrovolného a vědomého vysazení léků poškozenou, nebylo tak prokázáno, že by se příznaky těžké újmy u poškozené vyskytovaly po celou dobu minimálně 6 týdnů. Dovolatel tak považoval doplnění dokazování za nezákonné a závěr, že v důsledku jednání obviněného došlo u poškozené k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, za nepodložený. S odkazem mimo jiné i na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08, sp. zn. I. ÚS 3622/10 či sp. zn. IV. ÚS 1367/18 uzavřel, že rozhodnutím soudů tak byla porušena zásada in dubio pro reo , jelikož veškeré sporné skutečnost musí být vykládány ve prospěch obviněného.
6. Za nesprávný obviněný označil také postup soudů obou stupňů, když nevyhověly důkaznímu návrhu obhajoby na vyhotovení nového znaleckého posudku, byť bylo v závěrečném návrhu nesprávně uvedeno „revizního“ znaleckého posudku, a rozhodly na základě neprůkazného znaleckého posudku při přijetí vlastních závěrů na základě doplnění posudku znalkyní psycholožkou. Měl za to, že uvedeným postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
7. Závěrem konstatoval, že pokud by dovolací soud shledal správnost rozhodnutí soudů ve výroku o vině, pak s důrazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06 namítl, že trest uložený napadeným rozhodnutím je nepřiměřeně přísný. V této souvislosti připomněl, že je osobou, na kterou je nutné hledět jako na netrestanou, a ani při připuštění následků tvrzených obžalobou nedosahuje posuzovaný případ závažnosti odůvodňující uložení trestu v polovině trestní sazby.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 10 To 70/2023, a podle §265 l tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s pokynem doplnit dokazování o nový znalecký posudek.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného předně zdůraznila, že obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby prakticky již od počátku trestního řízení stejné námitky jako v dovolání, proto se jimi již zabývaly oba soudy nižších stupňů. Především odmítla tvrzení, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky v tomto směru vznesené kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
10. K dovolatelem vytýkanému postupu odvolacího soudu poukázala na ustanovení §108 odst. 1 tr. ř., podle kterého vypracoval-li znalec posudek písemně, stačí, aby se při výslechu na něj odvolal a jej stvrdil, přičemž podle odst. 2 citovaného ustanovení bylo-li přibráno více znalců, kteří dospěli po vzájemné poradě k souhlasným závěrům, podá za všechny posudek ten, jehož sami k tomu určili; různí-li se závěry znalců, je třeba vyslechnout každého zvlášť. Zdůraznila, že v daném případě se závěry znalkyň nerůznily, proto mohla slyšená znalkyně na závěry znaleckého posudku, jakož i doplňku znaleckého posudku odkázat i za druhou znalkyni. V důsledku takto provedeného dokazování před soudem druhého stupně podle státní zástupkyně správně dospěl odvolací soud k závěru, že vzhledem ke všem zjištěným okolnostem, skutečnostem a způsobu provedení a též vzhledem k předchozímu jednání téhož pachatele vůči poškozené fakticky jí demonstrujícího, čeho je schopna osoba, která vůči ní pak pronášela výhrůžky, je nutno přiřadit následek v podobě těžké újmy na zdraví, kterou zakládá posttraumatická stresová porucha s danými zjištěnými, konkrétními projevy, konkrétními obtížemi a ovlivnění života poškozené a délce doby jejich trvání k jednotlivým skutkovým podstatám jednání, které je kladeno obviněnému za vinu. Existenci posttraumatické stresové poruchy u poškozené odvolací soud v souvislosti se znaleckým posudkem, jakož i jeho doplňkem ve svém rozhodnutí rozebral a podrobně odůvodnil. Právní kvalifikace jednání obviněného tak, jak ji aplikoval odvolací soud, je podle státní zástupkyně přiléhavá a trest uložený obviněnému odpovídá všem zákonným hlediskům rozhodným pro ukládání trestu.
11. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání obviněného není důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. K akcentu obviněného na porušení jeho ústavně zaručených práv poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.
14 . Dovolatel uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. K dovolatelem dále uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze připomenout, že v mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15 . Obviněný brojil zejména proti tomu, že nebylo prokázáno, že těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku spočívající v posttraumatické stresové poruše jako kvalifikační znak zločinu loupeže podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, zločinu znásilnění podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku u poškozené skutečně vznikla. Ve vztahu k tomuto závěru vytýkal nedostatky znaleckého posudku i jeho doplnění, které nebyly napraveny ani výslechem znalkyně ve veřejném zasedání o odvolání. Upozornil, že zde byla vyslechnuta toliko znalkyně z odvětví psychologie, nikoliv znalkyně z odvětví psychiatrie, a že soud nevyhověl návrhu na doplnění dokazování na vyhotovení nového znaleckého posudku.
16. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout, že těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění spočívající v postižení či újmě vymezené v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Pro pojem těžká újma na zdraví platí v podstatě tatáž kritéria jako pro výklad pojmu „ublížení na zdraví“ ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž rozdíl mezi těmito pojmy spočívá především v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít charakter některé újmy podle §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku nebo být delšího trvání podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (viz přiměřeně zpráva Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
17. Za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popřípadě delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 9/1981-II. a č. 51/1983 Sb. rozh. tr.). Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly obvyklý způsob života poškozeného nejméně po dobu 6 týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, musí být spojena s takovými potížemi, které sice trvají delší dobu, avšak i svou povahou překážejí poškozenému v jeho povolání a v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tím, že se nemůže projevovat a chovat tak, jak bylo jeho zvyklostí a jak bylo nutné pro zajištění jeho životních poměrů.
18. Pro závěr o tom, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tudíž zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr., přiměřeně pod č. 13/2019-I. Sb. rozh. tr.).
19. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že ani jeden z nich neměl žádné významné pochybnosti o tom, že u poškozené k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy došlo, a tuto skutečnost relevantně nezpochybnil ani obviněný. Soud prvního stupně měl však za to, že za dané důkazní situace nebylo možné dospět k závěru, že psychické obtíže zasahovaly do života poškozené takovou měrou a po takovou dobu, aby bylo možné tento zásah kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, v němž znalkyně dospěly k závěru, že u poškozené se v důsledku jednání obviněného rozvinula posttraumatická stresová porucha projevující se po dobu více než 6 týdnů, soud vytkl nedostatky, spočívající zejména v obecnosti vyjádření a závěrů, některé závěry pak považoval za nevalidní, když např. znalkyně uvedla, že se poškozená nemohla vrátit do zaměstnání, což však nemělo oporu v provedeném dokazování. Z uvedeného znaleckého posudku ve světle zprávy z Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 26. 9. 2022 dovodil, že v době po projednávaných událostech poškozená trpěla psychickými obtížemi, přičemž se mohlo jednat o posttraumatickou stresovou poruchu. Obtíže se projevovaly zvýšenou obavností v kombinaci s větším počtem osob zejména mužského pohlaví, případně z pobytu ve venkovním prostředí, kde nebude žádný doprovod, a určitými formami beznaděje, které však nemusí být spojeny pouze s následkem jednání obviněného, ale s obavou, že obviněný nemusí dostat žádný trest, případně trest nízký (bod 43. odůvodnění rozhodnutí). Závěr, že u poškozené není prokázané, že by u ní obtíže ve vyžadované míře přetrvávaly po dobu alespoň 6 týdnů, vyvozoval především z chování samotné poškozené ve vztahu k medikaci na poruchu spánku, když poškozená uvedla, že zpočátku léky brala denně, později již tak jednou týdně. Soud proto dovodil, že intenzita projevů klesala pod hranici, kdy lze hovořit o vážné poruše zdraví, a to v době kratší než 6 týdnů, když ostatně i sama poškozená hovořila o měsíci a půl, kdy musela začít sama fungovat. Ani zpráva z Psychiatrické nemocnice Bohnice podle mínění soudu prvního stupně nehovoří o takovém stavu poškozené, který by mohl být přirovnán k vážné poruše zdraví (bod 44. odůvodnění rozhodnutí). Nad rámec již uvedeného soud prvního stupně též poznamenal, že podle jeho názoru nelze dojít k jednoznačnému závěru, že uvedené projevy mají příčinu pouze v jednání obviněného, když ze znaleckého posudku vyplynulo, že poškozená byla již dříve obětí sexuální agrese a stalkingu (bod 45. odůvodnění rozhodnutí).
20. Odvolací soud s tímto způsobem hodnocení a názorem nesouhlasil a po doplnění dokazování sám dospěl k závěru, že v důsledku jednání obviněného vznikla u poškozené posttraumatická stresová porucha zasahující do obvyklého způsobu života poškozené a představující jeho velmi citelnou újmu po dobu více než 6 týdnů. Soud závěr o tom, že se u poškozené jednalo o posttraumatickou reakci na jednání obviněného, učinil na základě výsledků provedeného dokazování a ve výrokové části rozsudku konstatoval, že „v důsledku těchto jednání byla poškozená nucena 26. 9. 2022 vyhledat odbornou pomoc v Psychiatrické nemocnici Bohnice a následně se u P. K. rozvinula posttraumatická stresová porucha, která trvala nejméně v době od 12. 12. 2022 do 7. 3. 2023 a minimálně po tuto dobu výrazně zasahovala do jejího běžného způsobu života, jelikož trpěla zejména přetrvávajícími flashbacky, narušeným spánkem a nutností užívat hypnotika, pocity ohrožení a zranitelnosti, zesílenými úlekovými reakcemi i na běžné podněty, depresivními rozladami, intenzivním strachem z neznámých mužů, což přineslo úplný rozvrat jejího dosavadního života, neboť se nemohla věnovat do té doby obvyklým činnostem a zájmům, svou situaci a snahu vrátit vše do předchozího stavu řešila i přestěhováním a kvůli obavám z intimního sblížení s muži u ní takřka vymizel sexuální život“. Tato zjištění odvolacího soudu se opírala o výpověď poškozené, její prohlášení o dopadu na její život (č. l. 320–322) a doplněk tohoto prohlášení (č. l. 357), lékařské zprávy z Psychiatrické nemocnice Bohnice (č. l. 197), lékařské zprávy MUDr. Renaty Fouskové (č. l. 269), znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, vypracovaný PhDr. Janou Procházkovou a MUDr. Ivanou Horáčkovou, k posouzení duševního stavu poškozené (č. l. 120–129, včetně jeho doplnění na č. l. 134–136), jakož i výpovědi znalkyň v hlavním líčení a výpověď znalkyně PhDr. Jany Procházkové ve veřejném zasedání o odvolání.
21. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl faktické odmítnutí části znaleckých závěrů a samostatné a toliko laické vyhodnocení některých odborných otázek příslušejících k posouzení znalcům, na základě nichž „dospěl k tomu, že jednak nespojil následek na psychickém zdraví, který nastal u poškozené, se stíhaným jednáním, jednak jej nepovažoval ani za natolik závažný, aby naplňoval kvalifikační znak těžké újmy na zdraví“ (bod 88. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud proto znovu vyslechl znalkyni PhDr. Janu Procházkovou z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, která spolu se znalkyní z odvětví psychiatrie MUDr. Ivanou Horáčkovou vypracovávala znalecký posudek k posouzení duševního stavu poškozené. Tato znalkyně ve veřejném zasedání znovu odpovídala na doplňující dotazy týkající se závěrů, k nimž společně s druhou znalkyní dospěly, přičemž setrvala na závěrech znaleckého posudku a potvrdila i přechozí výpovědi obou znalkyň. Znovu také vysvětlila ty odborné otázky, s jejichž vysvětlením nalézací soud nesouhlasil a učinil o nich vlastní laické závěry (č. l. 440 a násl.).
22. K námitce, že znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. Jana Procházková se ve výpovědi ve veřejném zasedání nemohla vyjadřovat k otázce posttraumatické stresové poruchy, která náleží do odbornosti psychiatra, lze připomenout ustanovení §108 odst. 2 tr. ř., podle něhož bylo-li přibráno více znalců, kteří dospěli po vzájemné poradě k souhlasným závěrům, podá za všechny posudek ten z nich, jehož sami k tomu určili; různí-li se závěry znalců, je třeba vyslechnout každého zvlášť. Z uvedeného vyplývá, že ve věci může být přibráno i více znalců, jde-li o objasnění skutečnosti zvlášť důležité, přičemž větší počet znalců může také vyplývat zejména z nutnosti objasnit společné otázky, které vyžadují znalosti z více znaleckých oborů. V takovém případě znalci určí, kdo za ně posudek stvrdí.
23. Z opatření o přibrání znalkyň (č. l. 112, 113) plyne, že znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie i z odvětví psychologie byly přibrány za účelem společného zodpovězení stejných otázek – otázky nebyly stanoveny odlišně pro jedno či druhé odvětví, znalkyně tak měly (a také tak učinily) spolupracovat a společně odpovědět na stanovené odborné otázky. I ze samotného textu znaleckého posudku je vidno, že závěry znalkyně činily společně po vzájemné konzultaci. S ohledem na uvedené tak nelze považovat za nezákonné, pokud pouze jedna ze znalkyň, byť znalkyně z odvětví psychologie, se ve výpovědi ve veřejném zasedání vyjadřovala k otázce důsledků posttraumatické stresové poruchy, jejíž vznik a trvání ani zpochybněno nebylo, když setrvala na závěrech, které učinily společně se znalkyní z odvětví psychiatrie, a zodpověděla otázky procesních stran i soudu. Je zjevné, že ve výpovědi vycházela ze závěrů, které učinily společně s druhou znalkyní a které byla schopna s ohledem na společné vyšetření a společnou konzultaci závěrů i své odborné vzdělání zodpovědět. Samozřejmě otázkami nad rámec těch, na něž ve svém znaleckém posudku a jeho doplnění odpovídaly společně po společné odborné konzultaci a které nespadají do odvětví psychologie, ale výlučně do odvětví psychiatrie, by tato znalkyně již odpovídat nemohla. K takové situaci však v nyní projednávaném případě nedošlo; odpovědi znalkyně (a k tomu zaměřené otázky) se týkaly toho, jakým způsobem společně se znalkyní z odvětví psychiatrie dospěly k jimi prezentovaným závěrům o povaze psychického onemocnění poškozené, respektive co a jaká zjištění je k danému závěru vedla.
24. Odvolací soud následně zdůraznil, že znalkyně PhDr. Jana Procházková sice ani v rámci veřejného zasedání nezodpověděla otázky typu přesného počtu flashbacků v době před znaleckým vyšetřením, to však soud nepovažoval za významné, když znalkyně mohly projevy následku jednání obviněného a vzniklé poruchy pozorovat v době jejího vyšetření, naopak projevy v době před tímto vyšetřením mohly toliko reprodukovat na základě toho, co jim uvedla sama poškozená. Nadto pokud jde o kvantifikaci flashbacků, jedná se o toliko jeden z projevů vzniklé poruchy, jejich konkrétní počet není s ohledem na komplexitu všech ostatních projevů významný. Znalkyně MUDr. Ivana Horáčkova a PhDr. Jana Procházková ve svém posudku uzavřely, že poškozená trpí v důsledku vyšetřované události posttraumatickou stresovou poruchou projevující se zejména zvýšenou úzkostí a obavností, poruchami spánku s dotírajícími vzpomínkami, depresivními rozladami, snahou vyhýbat se situacím, které ji připomínají skutek, opakovaným prožíváním události a úlekovými reakcemi. Akcentovat je ale třeba především skutečnost, že sama poškozená se k projevům psychických obtíží ve svém běžném životě podrobně vyjadřovala ve své výpovědi a prohlášení o dopadu činu na její život.
25. Z její výpovědi a prohlášení o dopadu trestného činu na život poškozené lze pro úvahy o intenzitě a délce vlivu projevů psychických útrap vzniklých v důsledku jednání obviněného na život poškozené zdůraznit zejména to, že bezprostřední týdny po události byla v nepohodě, nemohla spát, stále brečela, měsíce po události byla extrémně přecitlivělá a měla obavy, že s ní druzí přestanou komunikovat, po setmění má stále špatné pocity, pokud musí jet MHD, má problém vystoupit z MHD, pokud ji nečeká doprovod, bojí se bez doprovodu na ulici apod. Zmínila také problémy v sexuálním životě, kdy s novým partnerem se sexu spíše vyhýbala, od události ztratila také kontrolu nad svým životním stylem, začala se přejídat a často se bála si jít zaběhat, což dělávala i závodně, a přišla o svou sportovní formu, rovněž se jí zhoršil stav diabetes, respektive má zhoršené hladiny cukru, což má vliv na její fyzické, a tedy i psychické rozpoložení. Událost ovlivnila vysokou měrou i sociální stránku jejího života, mezi svými přáteli se začala cítit cizí a mezi novými lidmi měla nově problém se socializací a komunikací. Za závažný zásah je jistě nutno považovat i potřebu poškozené se přestěhovat z důvodu blízkosti místa činu, jejího bydliště i bydliště obviněného, stejně jako rozchod s tehdejším partnerem, do jejichž vztahu traumatická událost výrazně zasáhla, a to nejen v sexuálním životě, ale i vypjatostí celé situace a nutností reakce na špatný psychický stav poškozené. Jako významný zásah do jejího běžného života je třeba hodnotit i to, že poškozená nemohla být sama doma, a to měsíce po činu. Zdůraznila, že zhruba první dva měsíce musela být přes den buďto s přítelem, nebo když byl v práci, pak s kamarády, rodinou, případně v kavárně, když neměla s kým být, vyhledala pomoc v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích (viz výše zmíněná lékařská zpráva ze dne 26. 9. 2022). Opomenout pak rozhodně nelze ani to, že v době, kdy podávala předmětné prohlášení, tj. 11. 4. 2023, uvedla, že stále často není schopna jít či jet, kam potřebuje, pokud nemá doprovod či odvoz. V souvislosti s přestěhováním a snahou se z traumatu dostat v rámci změny prostředí a nového zaměstnání také zmínila i následný problém s pamětí a koncentrací, které se výrazně zhoršily, což jí sice práci neznemožňuje, ale činí ji značně těžší. Z prohlášení učiněného poškozenou je evidentní i její potřeba cestovat, která se odrážela v jejím životním stylu i plánů do budoucna, které tak musela odložit.
26. Ve výpovědi v hlavním líčení dne 24. 4. 2023 poškozená ve vztahu k projevům posttraumatické stresové poruchy vypověděla, že první dva měsíce nemohla být sama přes den, a to ani minutu, nemohla spát a brala prášky na spaní, dále uvedla, že událost se jí vrací ve snech, jsou situace, které jí inkriminovanou událost připomínají, např. pokud jde sama po ulici, kde je hodně lidí, často se otáčí, bojí se mužů, které nezná, má časté a nepřiměřené úleky, bojí se být sama v místnosti s muži, kteří jí jakýmikoliv rysy připomínají obviněného, má strach z budoucnosti, má úzkosti a často se bojí jít na procházky nebo si zaběhat. Za velký zásah do života poškozené je jistě nutno považovat i to, že pokud se potřebuje večer přemístit prostřednictvím MHD, potřebuje k tomu mít zajištěný doprovod – její schopnost přemisťovat se je tak po incidentu vázána na jiné osoby. I zde uvedla, že měla v plánu odjet v září do zahraničí a tam se usadit, ale tyto plány se jí rázem z důvodu předmětného činu změnily. Také se jí zhoršila schopnost komunikace s cizími lidmi, přestože byla před činem vysoce sociální osobou. Ve výpovědi popsala, že vlastně až po dvou měsících po události začala být schopna jezdit MHD i sama, to však pouze ve dne a pokud na ni někdo čekal na zastávce. Uvedla, že po rozchodu s přítelem a navázání nového vztahu, který trval 3–4 měsíce, měla s novým partnerem sex pouze jedinkrát. Uvedla, že beznaděj pociťovala dva a půl měsíce, které byly zcela nejhorší, pak změnila prostředí. Sexuální život si dokázala představit až po 3-4 měsících po skutku. Omezila také běhání a turistiku ze strachu být sama venku, přičemž před činem sportovala každý den. Pokud se jednalo o dřívější události či stalking, pak poškozená uvedla, že žádné psychické potíže v důsledku předchozích událostí nepociťovala.
27. Z postupu a úvah, které odvolací soud ve svém rozsudku popsal, je zřejmé, že provedené důkazy hodnotil způsobem korespondujícím s požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Na tomto základě shledal, že všechny provedené důkazy se doplňují a vzájemně spolu korespondují, a správně se vypořádal také s argumentací soudu prvního stupně. Jak závěry znaleckého zkoumání, tak i prvotní lékařská zpráva z Psychiatrické nemocnice Bohnice potvrzují poškozenou popisované zásahy a omezení, které ve svém životě v důsledku jednání obviněného utrpěla. Jelikož výpověď poškozené byla shledána věrohodnou a nebyly u ní zjištěny žádné sklony ke konfabulaci ani motiv lhát za účelem odsouzení obviněného, bylo možno v rámci posouzení konkrétních projevů a vlivu vzniklých psychických útrap a posttraumatické stresové poruchy, jejíž vznik v důsledku jednání obviněného byl prokázán znaleckým posudkem, jakož i délky a intenzity zásahu psychických útrap čerpat právě z výpovědi poškozené a jejího prohlášení o dopadu činu na její život.
28. V souvislosti s provedeným dokazováním měl dovolatel za to, že odvolací soud pochybil, pokud k objasnění psychického stavu poškozené nenechal vypracovat nový znalecký posudek zpracovaný jinými znalci, když podle jeho názoru nebylo možno ze znaleckého posudku ve věci vypracovaného dovodit jednoznačné závěry ohledně vzniku posttraumatické poruchy u poškozené v důsledku jeho jednání. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
29. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se podrobně věnoval obsahu znaleckého posudku vypracovaného k posouzení psychického stavu poškozené i objasnění způsobu činění závěrů znalkyní ve veřejném zasedání a souladu učiněných závěrů s obsahem dalších ve věci provedených důkazů, zejména výpovědi poškozené, prohlášení o dopadu trestného činu na její život a lékařské zprávy z Psychiatrické nemocnice Bohnice, je zjevné, že odvolací soud považoval vypracování nového znaleckého posudku za nadbytečné, neboť otázky, k jejichž zodpovězení by měl být takový posudek vypracován, již byly provedeným dokazováním bez důvodných pochybností objasněny (srov. bod 60. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
30. Dovolatel rovněž upozorňoval že znalecký posudek vypracovaný PhDr. Janou Procházkovou a MUDr. Ivanou Horáčkovou není dostatečně konkrétní a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s obsahovými náležitostmi, které podle Nejvyššího soudu musí obsahovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, aby bylo možno na jeho základě rozhodnout, zda se posttraumatická stresová porucha projevila jako vážná porucha zdraví. Připomněl, že Nejvyšší soud stanovil (viz dovolatelem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 320/2018, uveřejněné pod č. 13/2019 Sb. rozh. tr.), že znalecký posudek (postačí i jeho doplnění při výslechu znalce) musí obsahovat popis projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozeného, tj. uvedení skutečností, v jakých sférách života poškozeného se tato porucha projevila a po jakou dobu a v jaké intenzitě ho omezila v obvyklém způsobu života, kdy nestačí pouhé konstatování, že v důsledku jednání obviněného tato posttraumatická stresová porucha u poškozeného nastala. K tomu lze pouze poznamenat, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, PhDr. Jany Procházkové a MUDr. Ivany Horáčkové, včetně jeho doplnění a výpovědí znalkyň předmětné požadavky splňuje. Obsahuje dostatečný popis projevů posttraumatické stresové poruchy, když znalkyně (na rozdíl od případu řešeného v dovolatelem odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu) vymezily konkrétní projevy této vážné poruchy psychického zdraví v životě poškozené, poukázaly i na konkrétní sféry života, v němž byla poškozená zasažena, intenzitu těchto zásahů, prognózu onemocnění a ve výpovědi v hlavním líčení také doplnily, že podle jejich zjištění porucha stále trvá.
31. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci provedené a hodnocené důkazy neshledal v postupu odvolacího soudu žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o jeho nedůslednosti, přičemž návrh na vypracování nového znaleckého posudku je za takové situace nutno považovat za nadbytečný. Naopak je patrné, že odvolací soud pečlivě posuzoval okolnosti, za kterých k popsanému jednání došlo a jež vedly k závěru o tom, že poškozená utrpěla duševní poruchu, která nebyla jen přechodného nebo nevýznamného rázu, ale ve výrazné podobě trvala po dobu více než dvou měsíců. V této souvislosti odvolací soud vycházel nejen ze znaleckého posudku a výpovědí znalkyň, ale své poznatky čerpal i z dalších důkazů, z nichž vyplynuly projevy a chování poškozené, které podrobně zjištění stran intenzity a doby trvání vlivu poruchy na běžný život poškozené doplňují. Na podkladě takto učiněných závěrů tak nevznikají pochyby o tom, že u poškozené v důsledku jednání obviněného vznikla a byla prokázána posttraumatická stresová porucha, která významným způsobem po relevantní dobu ovlivnila a zasáhla její dosavadní způsob života. Nejvyšší soud tedy neshledal žádný dovolatelem namítaný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo ani obecně zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
32. V tomto kontextu lze také připomenout, že otázka, zda se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, je závěrem skutkovým, který soud činí na základě odborného posudku na duševní stav posuzovaného, naopak otázka, zda byla poškozené prokázanými a odborně zjištěnými zdravotními problémy způsobena těžká újma na zdraví, je otázkou právní. Soud proto správně vyšel ze znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že u poškozené skutečně posttraumatická stresová porucha vznikla, a sám na základě i ostatních důkazů posuzoval, zda tato porucha duševního zdraví poškozené zasahovala do jejího života způsobem, jaký vyžaduje ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. To znamená, že i v případě, kdy se znalkyně vypracovávající znalecký posudek k duševnímu stavu poškozené vyjadřovaly k některým otázkám následků vzniklé poruchy v životě poškozené poněkud obecně s odkazem na to, že tyto mohou dovozovat toliko z toho, co sama poškozená uvedla, odvolací soud tuto otázku správně posuzoval v kontextu s ostatními ve věci provedenými důkazy, zejména právě se zřetelem k výpovědi poškozené, která byla shledána věrohodnou, a k jejímu prohlášení o dopadu trestného činu na její život.
33 . Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud věnoval potřebnou pozornost všem okolnostem případu, zejména těm, které byly relevantní pro posouzení naplnění znaku těžké újmy na zdraví u kvalifikovaných skutkových podstat zločinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, a tyto vyplývají i z provedeného dokazování. Ačkoliv odvolací soud co do odůvodnění svého závěru o způsobení těžké újmy na zdraví poškozené explicitně nespecifikoval, jak měla vzniklá porucha poškozenou omezovat v běžném životě v intenzitě vyžadované ustanovením §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku po delší dobu (tj. alespoň 6 týdnů), nýbrž po vyložení hodnocení provedených důkazů v obecnosti uzavřel, že závažnost následků na psychickém zdraví poškozené, jejich projevy a zcela zásadní ovlivnění dosavadního běžného způsobu života byly takové závažnosti a probíhaly po tak dlouhou dobu, že naplňují znaky těžké újmy na zdraví (viz bod 97. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), rozhodně se nejedná o vadu, která by zakládala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
34 . Z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, že odvolací soud zvážil nejen objektivizované psychické problémy ve výroku o vině popsané, ale vzal za prokázanou i intenzitu újmy, kterou poškozená v důsledku těchto psychických projevů ve svém obvyklém způsobu života utrpěla. V tomto smyslu lze s ohledem na původní argumentaci soudu prvního stupně zdůraznit, že skutečnost, že intenzita následků na psychickém zdraví poškozené, resp. jejich projevů v běžném životě, se postupně snižovala, nikterak neznamená, že v době, kdy jí byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, nebyla i přesto stále dostatečně vysoká na to, aby ji bylo nutno považovat za citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Znalkyně ve svém posudku rozvedly a ve svých výpovědích potvrdily, že u poškozené při vyšetření zjistily přetrvávající posttraumatickou stresovou poruchu, přičemž poškozená v silné intenzitě vykazovala její symptomy, a to zejména zvýšenou obavnost, poruchy spánku, děsivé sny, flashbacky. Znalkyně MUDr. Ivana Horáčková ve výpovědi v hlavním líčení zdůraznila, že silná intenzita symptomů znamená, že ten člověk není schopen žít život, jaký žil předtím, a objevují se mu stavy, které není schopen sám svými adaptačními mechanismy zvládat, což se u poškozené ukázalo i během vyšetření. Život poškozené se změnil výrazným způsobem oproti běžnému způsobu života a zredukoval se na pocity strachu, beznaděje, rezignace na vlastní osobní život, neschopnost sociálního kontaktu jako dříve. Za velkou změnu v běžném životě poškozené je pak nutno jistě považovat i omezení v přemísťování se, dopravě prostřednictvím MHD pouze za doprovodu, které v noci přetrvávalo i v době, kdy poškozená podávala výpověď v hlavním líčení, jakož i celková změna životního stylu, zejména pokud jde o výrazné snížení četnosti sportování; je tedy zřejmé, že poškozená se dlouhou dobu po činu (tedy ještě i v době podání výpovědi v hlavním líčení, tj. téměř osm měsíců po činu) nemohla projevovat a chovat tak, jak bylo jejím zvykem. Znalkyně současně vyloučily jakoukoli duševní poruchu poškozené před činem s tím, že k rozvoji poruchy došlo jednoznačně v přímé souvislosti s ním.
35. Za prokázanou nutno považovat i trvalost psychických potíží poškozené, když ani osm měsíců od činu nedošlo k jejich vymizení, dále ji omezovaly v jejím dosavadním, běžném životě (socializace, citlivost, úleky, cestování v noci, sport, aj.). Zejména první dva měsíce byl vliv psychických problémů vzniklých v důsledku činu na život poškozené enormní, když nemohla být ani přes den ani na chvíli sama, nemohla spát, sportovat, měla absolutní pocit beznaděje a úzkosti, oproti dřívějšku se necítila dobře ve společenských a intimních vztazích, v důsledku toho se dokonce i přestěhovala a ukončila vztah s dosavadním přítelem. Nejméně po tuto dobu proto nutno hovořit o velmi citelném zásahu či újmě v obvyklém způsobu života poškozené, spojenými s takovými potížemi, které trvaly nejen delší dobu, avšak měly za následek i to, že poškozená se nemohla projevovat a chovat tak, jak bylo její zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat si své sociální poměry (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr.). Charakteristické projevy posttraumatické stresové poruchy se u poškozené postupně rozvíjely od činu obviněného (č. l. 368), trvaly v době vyšetření oběma znalkyněmi, k němuž se poškozená dostavila dne 13. 12. 2022, a to nejméně do vyšetření MUDr. Renatou Fouskovou, psychiatričkou, dne 7. 3. 2023 (viz lékařská zpráva na č. l. 269). Jistě se nabízí i přesvědčivější způsob specifikace doby trvání posttraumatické stresové poruchy ve smyslu těžké újmy na zdraví než zvolený odvolacím soudem v tzv. skutkové větě jeho výroku o vině, to ale samo o sobě nečiní napadený rozsudek vadným.
36. Nutno uzavřít, že takto zjištěná porucha zdraví, vyznačující se tím, že samotná posttraumatická stresová porucha v její nejvyšší intenzitě trvající po dobu více jak dvou měsíců poškozenou velmi významným a citelným způsobem omezovala v jejím obvyklém způsobu života, splňuje kritéria těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. V důsledku toho jsou dány i předpoklady pro použití zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §173 odst. 2 písm. b), §185 odst. 3 písm. c) a §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Proto je správný závěr o tom, že obviněný vytýkaným jednáním naplnil znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (body 1., 2. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu) a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 3. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu).
37. Obviněný v dovolání brojil i proti výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu. Předně je nutno poznamenat, že tuto námitku obviněného pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani nepřichází v úvahu] podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
38. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
39. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
40. Pouze pro úplnost lze doplnit, že odvolací soud se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustil. Obviněný byl shledán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. f), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §173 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 5 až 12 let. Odvolací soud přihlédl při stanovení druhu trestu a jeho výměry ke všem rozhodným kritériím uvedeným v §39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, správně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti. Zohlednil, že obviněnému ukládal trest za tři trestné činy, a to navíc zvlášť závažné zločiny, jejichž kvalifikované skutkové podstaty byly u zločinů znásilnění a vydírání naplněny ve více alternativních znacích. Ve prospěch obviněného neopomněl připomenout, že ten učinil prohlášení některých skutečností za nesporné, což však nelze přeceňovat s ohledem na skutečnost, že se tak stalo k jednání nejsilněji důkazně podloženému, a dále jeho dosavadní trestní bezúhonnost. Odvolací soud bral v úvahu také zjištění ohledně možné resocializace obviněného, která měla být pravděpodobnější při uložení ochranného léčení, které však obviněnému uloženo nebylo. Je třeba konstatovat, že odvolacím soudem uložený úhrnný trest odnětí svobody vyměřený na 8,5 let, tedy v polovině zákonné trestní sazby, nelze označit za trest nepřiměřeně přísný či zjevně nespravedlivý, a proto není žádný důvod pro zásah Nejvyššího soudu.
41 . Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného není důvodné, a proto je podle §265j tr. ř. zamítl. Učinil tak v neveřejném zasedání, poněvadž s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství i obviněný [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu