ECLI:CZ:NSS:2003:2.A.1044.2002
sp. zn. 2 A 1044/2002 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce
B. L., proti žalované České správě sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížová 25,
o přezkoumání rozhodnutí žalované ve věci poskytnutí jednorázové peněžní částky podle
zákona č. 261/2001 Sb.,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 21. 3. 2002 č. j. 310626461/B byla zamítnuta žádost
žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. uplatněná
z důvodu jeho věznění v době od 25. 10. 1951 do 25. 6. 1952 s odůvodněním, že nárok
žalobci nevznikl, protože v té době nebyl ani ve vazbě ani ve výkonu trestu, ale v táboře
nucených prací (dále jen TNP).
Opravným prostředkem podaným v zákonné lhůtě se žalobce domáhal kladného
vyřízení své žádosti o přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
za dobu svého pobytu v TNP po dobu 8 měsíců z důvodu, že ministerstvo spravedlnosti
již v r. 1971 považovalo pobyt v TNP za nezákonný, stejně jako ve vězení. Také Krajský soud
v Brně při rehabilitaci v r. 1990, dále Ministerstvo spravedlnosti v r. 1992 a nakonec
i samotná žalovaná při vyměřování starobního důchodu, když žalobci přiznává 20 měsíců
a ne jen 12 měsíců. Pobytu v TNP předcházelo odpykání trestu za velezradu v trvání jednoho
roku, za což mu byla žalovanou dne 5. 2. 2002 přiznána peněžní částka.
Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na to, že o zařazení do TNP rozhodovaly
zvláštní, k tomu účelu zřízené, komise v administrativním řízení a na přezkoumávání těchto
rozhodnutí nelze aplikovat ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. nebo zákona č. 198/1993 Sb.
Na rozhodování o přiznání odškodného za pobyt v těchto táborech se vztahuje zákon
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a z hlediska zákona č. 261/2001 Sb. nelze
pobyt v nich považovat za dobu věznění.
Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Olomouci, který byl věcně a místně příslušný
k projednání a rozhodnutí ve věci, tak do 31. 12. 2003 neučinil, byla věc tímto soudem
postoupena Nejvyššímu správnímu soudu v souladu s ust. §132 zákona č. 150/2002 Sb.
soudní řád správní (dále jen “s. ř. s.“), podle něhož nestanoví-li zákon jinak, věci správního
soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona (tj. 1. 1. 2003)
a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům nebo Nejvyššímu soudu,
převezme a dokončí Nejvyšší správní soud.
Podle ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení
podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto
řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto
zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně správního řízení,
které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Z obsahu správního spisu má Nejvyšší správní soud za prokázané, že žalobce
v zákonné lhůtě požádal o poskytnutí jednorázové peněžité částky z důvodu svého pobytu
v TNP. Podle propouštěcího potvrzení ze dne 25. 6. 1952 strávil žalobce v TNP dobu od
25. 10. 1951 do 25. 6. 1952.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, ze kterých vycházela i žalovaná v napadeném
rozhodnutí, žalobce byl v době od 25. 10. 1951 do 15. 6. 1952 na základě rozhodnutí komise
Krajského soudu v Brně zařazen do TNP. Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona
č. 261/2001 Sb. se zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi
25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně
zrušeno podle zákona č. 119/1991 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Žalobce
v uvedeném období byl vězněn v době předcházející pobytu v TNP a za tuto dobu mu také
byla přiznána jednorázová částka podle zákona č. 261/2001 Sb. ve výši 120 000,- Kč. Protože
však pobyt v TNP nebyl vězněním a v důsledku toho ani nemohlo být rozhodnuto podle
zákona č. 119/1991 Sb. nebo zákona č. 198/1993 Sb., nejsou splněny zákonné podmínky,
aby žalobci mohla být přiznána jednorázová částka za dobu jeho pobytu v TNP podle zákona
č. 261/12001 Sb.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud žalobu v souladu s ustanovením
§78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť v postupu správního orgánu nebyla shledána nezákonnost.
Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ust. §51 odst. 1 s. ř. s., když účastníci řízení
s tímto postupem vyslovili souhlas.
Účastníkům nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, když žalobce neměl v řízení
úspěch a žalované náklady s tímto řízením nevznikly (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2003
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu