ECLI:CZ:NSS:2003:7.A.11.2001
sp. zn. 7 A 11/2001 – 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci
žalobce Ing. J. B ., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem nám. T. G.
Masaryka 25, 301 38 Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu obrany – finanční sekci, se
sídlem Tychonova 1, 160 00 Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12.
2000, č. j. 45/3-3126/2000-8201,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Náhrada nákladů řízení se žádnému z účastníků řízení ne p ři znává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 11. 2000, č. 550101/1659, bylo v prvním stupni
rozhodnuto o žádosti o zpětné přiznání výsluhového příspěvku podle ustanovení §142
a §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, tak, že nebylo této žádosti
vyhověno s odůvodněním, že služební poměr skončil v roce 1994 podle zákona č. 76/1959 Sb.
a v průběhu služebního poměru vojáka z povolání nebyl žalobce reatestován, jak to vyžaduje
ustanovení §165 odst. 8 zákona o vojácích z povolání s odkazem na RMO č. 015/1990.
To se týkalo pouze těch vojáků z povolání, kteří byli zařazeni ve vojenském obranném
zpravodajství. Vojáci z povolání, kteří v době provádění reatestací v listopadu 1990 až lednu
1991 nebyli zařazeni na tomto úseku, byli v letech 1990 až 1993 rovněž prověřováni
z hlediska posouzení jejich další způsobilosti pro setrvání ve služebním poměru vojáka, a to
různými formami (personální pohovory, služební hodnocení a mimořádná služební
hodnocení), v žádném případě se však nejednalo o reatestaci ve smyslu zákona. K odvolání
žalobce žalovaný ve druhém stupni svým rozhodnutím ze dne 18. 12. 2000 prvostupňové
rozhodnutí potvrdil, a to fakticky ze stejných důvodů. Žalobce především namítl, že odkaz
zákona na nesplnění podmínek uvedených v RMO č. 015/1990 „reatestace důstojníků
u vojenského obranného zpravodajství“ není součástí normativního textu a není tak závazným
pravidlem pro výklad právního předpisu. Poukázal na to, že obecný termín atestace se používá
ve významu písemného potvrzení o něčem, osvědčení a předpona „re-„ obměňuje význam
základu významem“opět, znovu, nově“. Dále, že byl na základě rozkazu ministra národní
obrany ČSSR č. 11 ze dne 16. 2. 1990 nazvaného „Atestační řízení v ČSLA“ prověřen
co do předpokladu pro výkon zastávané funkce a byl posouzen jako způsobilý. Tuto
skutečnost nezpochybnil ani žalovaný. Uvedl, že na výsluhovém příspěvku je zvlášť
diskriminován vůči těm vojákům z povolání, kteří odešli nebo ještě odejdou do zálohy po
1. 2. 1999. Poukázal také na podpis pod novou vojenskou přísahou v roce 1990, služební
hodnocení, že mu během vojenské činnosti nebyla odňata důstojnická hodnost a na negativní
lustrační hodnocení. Zdůrazňuje, že k ukončení vojenské činné služby došlo až
po společensko-politických změnách v roce 1989 a odešel do zálohy proto, že měl
odslouženou dobu 20 let. Poukázal na rozpor stávajícího znění ustanovení §165 odst. 8
zákona č. 221/1999 Sb. s článkem č. 10 Ústavy České republiky a porušení článků mnoha
mezinárodních úmluv dotýkajících se lidských práv a svobod.
V rámci svého vyjádření žalovaný velmi podrobně odůvodnil, proč má za to, že
reatestace se ve smyslu ustanovení §165 odst. 8 zákona vztahuje pouze na okruh vojáků
z povolání, totiž těch, u nichž šlo o přezkoumání objektivnosti závěrů reatestací důstojníků a
praporčíků vojenského obranného zpravodajství.
Ze správního spisu, který žalovaný předložil, vyplynulo, že žalobci byl přiznán
výsluhový příspěvek rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne
5. 1. 1995 podle ustanovení §33 zákona č. 76/1959 Sb. K jeho úpravě posléze došlo
rozhodnutím ze dne 14. 8. 1995, a to v důsledku přijetí zákona č. 34/1995 Sb. a žalobci tak
byla vyloučena ze zápočtu doby činné služby rozhodné pro výpočet výsluhového příspěvku
doba 8 roků, 2 měsíců a 6 dnů. Dne 6. 11. 2000 požádal žalobce o zpětné přiznání
výsluhového příspěvku. Rozhodnutím ze dne 22. 11. 2000 mu nebylo vyhověno
s odůvodněním, že nebyl reatestován ve smyslu ustanovení §165 odst. 8 zákona a služební
poměr skončil v roce 1994 podle zákona č. 76/1959 Sb. Rozhodnutí o odvolání z 18. 12. 2000
pak poukazuje na užití pojmu reatestace a výklad „e ratione legis“, co se týče rozkazu
ministra obrany č. 015/1990, kdy uvedl, že zákonodárce má na mysli zmírnění dopadu zákona
č. 34/1995 Sb. na určitou skupinu osob, a to vojáků z povolání zařazených ve vojenském
obranném zpravodajství, kteří v době války v Perském zálivu zabezpečovali úkoly spojené
s bezpečností státu a s ochranou rodinných příslušníků těch vojáků z povolání, kteří byli
v tomto válečném konfliktu přímo nasazeni. Proto nelze do okruhu osob, kterých se reatestace
týkaly, v žádném případě zahrnout ty vojáky z povolání, kteří nebyli v rozhodné době
zařazeni ve vojenském obranném zpravodajství.
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení, které
mu předcházelo a dospěl k závěru, ž e žaloba není důvodná, a proto ji zamítl. Postupoval tak
v souladu s ustanovením §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, když přešla
věc do jeho rozhodovací pravomoci a kompetence postupem dle ustanovení §129 odst. 2, §
132 s. ř. s.
Podle ustanovení §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb., ve znění účinném ke dni
vydání napadeného rozhodnutí žalovaného (nyní odstavec 7), vojákovi, který byl na základě
dobrovolnosti reatestován a shledán způsobilým konat dále službu nebo jehož služební poměr
trvá ke dni účinnosti tohoto zákona, se do doby trvání služebního poměru rozhodné
pro přiznání výsluhových náležitostí, započítává doba služby v rozsahu uvedeném v odstavci
7 bez přihlédnutí k vyloučení služby podle zvláštního právního předpisu. Pokud byl takovému
vojákovi po skončení služebního poměru přiznán výsluhový příspěvek, který mu byl snížen
nebo zastaven z důvodu uvedeného zvláštním právním předpisem, přiznává se výsluhový
příspěvek zpětně a jeho výše se přepočte ode dne účinnosti tohoto zákona, a to za podmínek
a ve výši náležející ke dni služebního poměru po přičtení všech zvýšení, která by k němu
náležela od tohoto dne, pokud nárok na výsluhový příspěvek nezanikl uplynutím doby nebo
dosažením věku 60 let.
Žalobce ani žalovaný nerozporovali skutkový stav, který byl vylíčen oběma účastníky
řízení v podstatě shodně, není sporu ani o průběhu vykonané služby žalobce ani o době
skončení činné služby, avšak jde o otázku výkladu ustanovení §165 odst. 8 zákona o vojácích
z povolání, na jehož základě se zpětné přiznání výsluhového příspěvku přiznává. Rozhodující
a v podstatě jedinou žalobní námitkou tak zůstává posouzení charakteru prověrky, jíž
se žalobce měl podrobit v roce 1990 na podkladě rozkazu Ministra národní obrany č. 11
ze dne 16. 2. 1990.
K tomu, aby soud mohl uvážit o zákonnosti rozhodnutí žalovaného, musel se
vypořádat se stěžejní otázkou, co lze do pojmu reatestace zahrnout. Zákon v ustanovení §165
odst. 8 uvádí pojem reatestace spolu s odkazem na poznámku pod čarou č. 48, v níž
se poukazuje na rozkaz ministra obrany č. 015/1990 a usnesení branných a bezpečnostních
výborů FS ČSFR ze dne 18. 12. 1990, č. 47, o vyslání poslanců FS ČSFR do prověrkových
komisí Ministerstva obrany ČSFR. Problematikou, jak posuzovat poznámku pod čarou,
se zabýval Ústavní soud ČR, mj. ve věcech I. ÚS 277/96 a II. ÚS 276/96. Poznámky pod
čarou nejsou součástí právního předpisu a jedná se o informaci k výkladu e ratione legis.
S tímto vědomím soud přistupoval k řešení ve věci samé. Pojem reatestace se poprvé objevuje
na terénu branného zákonodárství spolu se zákonem č. 221/1999 Sb. Poté až vyhláška č.
473/2000 Sb. Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva zemědělství pracuje také s pojmem
reatestace, avšak v jiných souvislostech. Český právní řád zná pojem atest, atestace či
atestování, avšak s výjimkou nařízení vlády ČR č. 79/1994 Sb., o platových poměrech
zaměstnanců ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a složek, orgánů celní správy, příslušníků
sborů požární ochrany a zaměstnanců některých dalších organizací (služební platový řád), a to
v souvislosti s prováděním atestů léčiv, je to vždy mimo oblast branného zákonodárství. Soud
při výkladu tohoto pojmu také zvážil, že reatestace není zařazena do slovníku spisovné
češtiny (Slovník spisovné češtiny Akademia 2001), jde tedy o slovo cizí, a proto je třeba jeho
význam z hlediska gramatického posuzovat i vzhledem k tomuto faktu. Neobvyklost a
výrazná ohraničenost užití tohoto cizího slova tak z pohledu gramatického výkladu nutí soud
vnímat tuto zákonnou podmínku v souvislosti s poskytnutím dobrodiní zákona jako vážící se
toliko k určité ohraničené skupině vojáků z povolání. Zákon přiznává materiální výhody jen
jedné skupině občanů, totiž vojá kům z povolání (platové náležitosti, náborový příspěvek,
cestovní a jiné náhrady). Zabezpečení této skupiny občanů není vnímáno jako diskriminační,
soud nevnímá jako diskriminační opatření, kdy v rámci této skupiny dochází k jisté
diferenciaci. Z hlediska gramatického tak nelze užít výklad, jež by se opíral pouze o volný
překlad slova reatestace (např. opětovná nebo opakovaná atestace), jak žalobce naznačuje,
protože výjimečnost užití tohoto slova neumožňuje jej chápat v extenzivním rozsahu. Soud
proto chápe pojem reatestace podle zákona č. 221/1999 Sb. výlučně ve vazbě na RMO č.
015/1990 ze dne 26. 11. 1990, neboť jiný podklad zákon nenabízí. Jestliže se tedy nelze opřít
o obecně závazný právní předpis, jež by pojem reatestace dříve uváděl, nelze než v duchu
zásady e ratione legis vztáhnout dobrodiní ustanovení §165 odst. 8 zákona právě k odkazu
pod čarou, tj. na RMO č. 015/1990 a navazující usnesení výborů FS ČSFR. Jakkoliv tedy
mohly být prováděny prověrky obdobné povahy před vydáním tohoto rozkazu či po něm,
přiznání výsluhového příspěvku zpětně se váže jen na reatestace, jež byly uskutečněny na
jeho základě, resp. pokud byly uskutečněny na základě takového rozkazu, jež výslovně
pohovory či prověrky za reatestaci označil. Případná obsahová podobnost s dříve či posléze
prováděnými prověrkami či pohovory tak není rozhodující. Skutečnost, že reatestaci dle RMO
č. 015/1990 se žalobce nepodrobil, jím nebyla zpochybňována. Za této situace je nadbytečné
dále zkoumat, zda se žalobce podrobil jiným pohovorům, neboť na podstatě věci by se tím nic
nezměnilo. Nepodrobil-li se tedy žalobce reatestaci na základě RMO č. 015/1990 a žalovaný
zamítl jeho žádost o zpětné přiznání výsluhového příspěvku podle ustanovení §142 a §165
odst. 8 zákona, zákon porušen nebyl.
Protože soud neshledal důvody, které by svědčily o nezákonnosti postupu žalovaného
ve smyslu jeho námitek a nezjistil, že by rozhodnutí trpělo vadami, které by vyvolaly jeho
nicotnost, rozhodl tak, jak je shora uvedeno.
O nákladech řízení pak rozhodl ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, odst. 7, když
žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval a z obsahu spisu nevyplývá, že by mu nějaké
náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení §53
odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 3. 6. 2003
JUDr. Václav N o v o t n ý
předseda senátu