ECLI:CZ:NSS:2004:KONF.102.2003:13
sp. zn. Konf 102/2003-13
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Michal Mazanec a soudci
JUDr. Marie Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Karel Podolka a
JUDr. Petr Příhoda, o návrhu Okresního soudu v Teplicích na rozhodnutí sporu o
pravomoc mezi Okresním soudem v Teplicích a Nejvyšším správním soudem, za účasti
žalobce: A., a. s., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem v Klatovech, Čs. legií
172/I., 339 01 Klatovy 1, a žalovaného: Úřad průmyslového vlastnictví, Antonína
Čermáka 2a, 160 68 Praha 6, ve věci žaloby o zápis prostorové ochranné známky sp. zn.
O 151590, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 21 C 144/2002,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. O-
151590, ve věci zápisu prostorové ochranné známky O 151590 do
rejstříku ochranných známek, je soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2003,
čj. 5 A 60/2002-16, se v tomto rozsahu zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů dne 19. 11. 2003 obrátil se na tento senát Okresní soud v Teplicích a požádal, aby
zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b)
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (v dalším textu
„kompetenční spor“) mezi Nejvyšším správním soudem a Okresním soudem v Teplicích
ve věci okresního soudu zapsané pod sp. zn. 21 C 144/2002.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) ze dne
19. 4. 2001, sp. zn. O-151590, byla zamítnuta přihláška prostorové ochranné známky O-
151590 s odůvodněním, že přihlašované prostorové označení, které je tvořeno pouhým
tvarem výrobku, postrádá rozlišovací způsobilost k plnění rozlišovací funkce ochranné
známky a je podle §2 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách, vyloučeno ze zápisu do rejstříku ochranných známek. Žalobce podal proti
tomuto rozhodnutí rozklad; o něm rozhodl předseda Úřadu dne 11. 3. 2002 tak, že se
rozklad zamítá a napadené rozhodnutí o zamítnutí výše uvedené přihlášky ochranné
známky se potvrzuje. Zároveň rozhodl, že složená kauce ve výši 2500 Kč se nevrací.
Žalobce napadl toto rozhodnutí předsedy úřadu dne 17. 5. 2002 žalobou ve správním
soudnictví (§247 a násl. o. s. ř. ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu v Praze, kde
byla věc zapsána pod sp. zn. 5 A 60/2002. Vrchní soud však řízení do konce roku 2002
nedokončil a neskončenou věc převzal k dalšímu řízení nově zřízený Nejvyšší správní
soud (§132 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud pak - již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 –
o původní správní žalobě věcně nerozhodl. Usnesením ze dne 24. 6. 2003, čj. 5 A
60/2002-16, nejprve spojil věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 5 A 60/2002, 7 A
14/2002 a 7 A 59/2002 ke společnému projednání pod sp. zn. 5 A 60/2002 a poté žaloby
odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K vlastním důvodům tohoto
rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může ve věci do jednoho měsíce
od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté občanského soudního
řádu (scil. ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému okresnímu soudu, a
o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud učiněných procesních úkonů
zachovány.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Okresního soudu v Teplicích ve zmíněné
lhůtě žalobu proti Úřadu. Petitem žaloby se domáhal výroku o tom, že Úřad je povinen
zapsat do jím vedeného rejstříku ochranných známek přihlášku prostorové ochranné
známky žalobce zn. sp. O 151590.
Okresní soud vyzval žalovaného, aby se k věci vyjádřil. Úřad v podrobném vyjádření
napadl příslušnost okresního soudu a zdůvodňoval, že jde o věc správního soudnictví,
o níž náleží rozhodovat správnímu soudu v řízení, v němž bude přezkoumána zákonnost
rozhodnutí správního orgánu. Navrhl, aby okresní soud vyvolal kompetenční spor a věc
předložil zvláštnímu senátu zřízenému zákonem č. 131/2002 Sb. Na závěr připojil úvahu,
že Úřad v řízení před soudem v občanském soudním řízení není ze zákona vůbec pasivně
legitimován, protože není účastníkem takového řízení; i kdyby snad věc samu okresní
soud projednával, mělo by být řízení o žalobě proti Úřadu zastaveno.
Žalobce poté samostatným podáním navrhl okresnímu soudu, aby postupem podle
§104c odst. 2 o. s. ř. předložil věc zvláštnímu senátu k rozhodnutí. Dovozoval, že
v zápisném řízení Úřad zkoumá veřejnoprávní podmínky a nerozhoduje o soukromém
právu. Jsou proto splněny podmínky §2 zákona č. 150/2002 Sb. a z toho důvodu je dána
věcná příslušnost soudů ve správním soudnictví.
Okresní soud poté podal zvláštnímu senátu v úvodu označený návrh. Ztotožnil se
s účastníky v tom, že věc náleží do působnosti správních soudů.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním
soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka,
že někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však
může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových
práv se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem
jejího budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát
předmětem právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl,
nicméně samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní
charakter veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu
veřejném. Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před
napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat
do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku
z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je
vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah
občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském
autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Nejvyšší správní soud tvrdí, že řízení ve věci práva k ochranné známce je třeba
považovat za řízení ve věci práva soukromého; tvrzení se opírá o argumentaci, že
subjektem známkového práva mohou být osoby právnické a fyzické a těžiště právní
ochrany na označení spočívá tradičně v právu soukromém; právní prostředky ochrany
označení jsou pak upraveny nejen v průmyslověprávních normách, ale i v obecných
ustanoveních občanského práva.
Taková argumentace není přiléhavá.
Zcela se tu přehlíží, že registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se naprosto
neupravují vztahy mezi fyzickými a právnickými osobami, protože nic takového
předmětem řízení o registraci (výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu
registrací upravuje, je vztah mezi tím, kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo má známku
zapsánu), a úřadem, který o registraci (výmazu) rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení
otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky a zda tedy má nebo nemá
vzniknout nehmotný statek (ochranná známka), resp. zda má tento status zaniknout
(výmaz). Výsledkem řízení je pak vznik (registrace) známky nebo její výmaz; zda vůbec
vzniknou majetkové vztahy mezi podnikateli při podnikání (a kdy a jaké), je naprosto
nejisté (u některých typů známek, např. obranných nebo zásobních, lze dokonce
předpokládat, že takové vztahy záměrně ani vzniknout nemají) a registrační akt se o tom
nijak nevyjadřuje (a při výmazu registrované známky nijak do té doby vzniklé
soukromoprávní vztahy neupravuje).
Sama registrace (výmaz) známky tedy není soukromoprávní věc a je nerozhodné, že
registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná soukromá
osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit
ani mu nemůže známku vymazat. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má
zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která
rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení).
Ve věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na
patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě
poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci
Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil
mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho,
že by taková povinnost byla soudem uložena Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není
účastníkem řízení – představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro
toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona
č.131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o zápisu ochranné
známky do rejstříku ochranných známek náleží soudu ve správním soudnictví.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 téhož zákona zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle
rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení
řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Nejvyššího
správního soudu v rozsahu, ve kterém odporuje výroku, jímž byla kompetence určena, a
odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud
pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. září 2004
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu