ECLI:CZ:NSS:2005:1.AFS.104.2004
sp. zn. 1 Afs 104/2004 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce Ing. P. M.,
zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti žalovanému
Finančnímu ředitelství v Brně se sídlem nám. Svobody 4, 602 00 Brno, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2002, č. j. 7262/01/FŘ/150, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2004, č. j. 29 Ca 103/2002–28,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2004, č. j. 29 Ca 103/2002–28,
se z r uš uj e a věc se v ra cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 3. 2002 zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí
Finančního úřadu Brno III (dále též „správce daně“), č. j. 145187/01/290940/6523,
ze dne 21. 9. 2001 – exekučnímu příkazu - podle §73 odst. 6 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“) k vymožení nedoplatku na dani z příjmů
fyzických osob ve výši 14 568 776 Kč.
Rozhodnutí žalovaného žalobce napadl včasnou žalobou u Krajského soudu v Brně
a domáhal se jeho zrušení. V žalobě zejména namítal, že exekuční příkaz byl vydán na
základě výkazu nedoplatků, který je nesprávný a zahrnuje také nedoplatek na dani z příjmů
fyzických osob vyměřený platebním výměrem č. j. 34909/00/29012/1018, který žalobce
napadl žalobou u Krajského soudu v Brně a o této žalobě dosud nebylo pravomocně
rozhodnuto.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 13. 4. 2004 žalobu odmítl. Poukázal
na to, že citovaným rozhodnutím bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí správce daně,
jímž byla nařízena exekuce srážkou ze mzdy dlužníka na základě zjištění, že žalobce
nezaplatil vykonatelné nedoplatky v celkové výši 14 568 776 Kč. Jde o rozhodnutí vydané
ve fázi řízení vykonávacího (exekučního), poté, co bylo ve věci pravomocně ukončeno řízení
vyměřovací. Stalo se tak za situace, kdy zde existovaly vykonatelné nedoplatky stanovené
platebními výměry, přičemž žalobce tyto vykonatelné nedoplatky do vydání exekučního
příkazu nezaplatil a nesplnil tak dobrovolně povinnost uloženou mu rozhodnutími vydanými
v řízení vyměřovacím. Ve fázi vykonávacího řízení jsou již práva a povinnosti žalobce
autoritativně určena platebním výměrem. Soud dospěl k závěru, že zde není splněna jedna
z podmínek řízení a za tento neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spatřuje v absenci
soudně přezkoumatelného správního rozhodnutí, s tím, že napadené rozhodnutí není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., neboť jím nejsou zakládány, měněny, rušeny nebo
závazně určovány práva a povinnosti žalobce.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou
kasační stížnost, opírající se o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a domáhá
se jeho zrušení. Nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby spatřuje v tom, že exekuční
příkaz, kterým se nařizuje exekuce srážkou ze mzdy dlužníka, je podle něho zcela
nepochybně rozhodnutím, kterým se práva a povinnosti stěžovatele oproti stavu před tímto
exekučním příkazem podstatně mění, neboť po vydání exekučního příkazu má právo
na výplatu pouze části mzdy a jedná se o změnu v jeho právním postavení.
Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Má za to, že stěžovatel si chybně vyložil podstatu a účel správního soudnictví a ztotožnil
se s argumentací soudu v tom, že stěžovatelova práva a povinnosti byly založeny
ve vyměřovacím řízení, v exekučním řízení jde již o vynucení splnění uložených a dobrovolně
nesplněných povinností a tato fáze daňového řízení přezkumu ve správním soudnictví
nepodléhá, neboť práva a povinnosti byly ve smyslu §65 s. ř. s. založeny a pouze se vynucují.
Toto rozhodnutí má základ jen v právu procesním a je výrazem nuceného výkonu práva,
kterým se zasahuje do závazkového vztahu povinného a poddlužníka (plátce mzdy).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu a z důvodů
uvedených v kasační stížnosti; důvody, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti,
neshledal [§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.].
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v rozhodnutí ze dne 26. 10. 2005,
č. j. 2 Afs 81/2004 – 54, dospěl k závěru, že rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu
příkazu podle ustanovení §73 odst. 8 daňového řádu je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s., které lze napadnout žalobou ve správním soudnictví. Stejně je třeba nahlížet
i na rozhodnutí o odvolání proti exekučnímu příkazu podle §73 odst. 8 daňového řádu
v případě, kdy vymáhání daňového nedoplatku vychází z postupu stanoveného v §73 odst. 2
daňového řádu; podstata věci je totiž v obou případech shodná, neboť v obou případech jde
o konečná rozhodnutí v daňovém řízení vztahující se k vydanému exekučnímu příkazu.
Je třeba především vzít do úvahy skutečnost, že Ústavní soud ČR nálezem
ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 358/99 (in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, str. 53 a násl.)
vyslovil právní názor, podle něhož „daňová exekuce nařízená na majetek daňového dlužníka
je vážným zásahem do subjektivních práv tohoto účastníka správního řízení, proto musí
takovéto rozhodnutí být vždy přezkoumatelné příslušným obecným soudem v režimu správního
soudnictví podle části páté občanského soudního řádu, pokud tento účastník řízení
své postavení dlužníka v daňovém řízení zpochybňuje a uvádí konkrétní skutečnosti,
o nichž své důvody opírá. Odmítnutím soudního přezkumu takovéhoto rozhodnutí správního
orgánu, s odvoláním na jeho procesní povahu, by účastník správního řízení zůstal bez soudní
ochrany, čímž by došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva
dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.“ Citovaný nález se sice vztahuje
k zákonné úpravě platné před nabytím účinnosti s. ř. s., nicméně - jak již judikoval Nejvyšší
správní soud v jiné věci (rozsudek ze dne 11. 8. 2004, č. j. 2 Afs 33/2004-88) - „soudním
řádem správním nedošlo k omezení rozsahu soudního přezkumu správních rozhodnutí
v tom smyslu, že by byla z tohoto přezkumu opětovně vyloučena rozhodnutí procesní povahy.“
Lze tedy konstatovat, že nutnost soudního přezkumu rozhodnutí ve věcech daňové exekuce
je dána již ústavními kautelami, vyplývajícími zejména z čl. 36 Listiny základních práv
a svobod. Podle citovaného čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny totiž z pravomoci soudu nesmí
být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod
podle Listiny. Přitom již z povahy věci je zřejmé, že provedením daňové exekuce dochází
k zásahu (přinejmenším) do vlastnického práva podle čl. 11 Listiny,
a to ve smyslu - podle typu exekuce - zániku vlastnického práva k určité peněžní hodnotě
(přikázání pohledávky, srážka ze mzdy) či k movité nebo nemovité věci, k jejímuž prodeji
může dojít. Za daných okolností proto soudní přezkum těchto rozhodnutí vyloučen
být nemůže.
Podpůrně lze užít i srovnání exekučního řízení vedeného v civilním a v daňovém
řízení. Právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové
bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní
instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích. V daném
případě občanský soudní řád v části šesté (§251 a násl.) velmi podrobně upravuje výkon
rozhodnutí, přičemž z této úpravy vyplývá, že rozhodování o výkonu rozhodnutí je zásadně
dvojinstanční (zejm. §254 odst. 4 o. s. ř.), a že projednání odvolání a rozhodnutí o něm se řídí
pravidly tzv. úplné apelace (viz Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní
řád - komentář, II. díl, 6. vyd., C. H. Beck, 2003, str. 1172). Navíc, v těchto věcech o. s. ř.
připouští rovněž použití dovolání, tzn. mimořádného opravného prostředku (§238 o. s. ř.).
Zmíněnému požadavku racionality a bezrozpornosti by proto zjevně odporovalo,
pakliže by byl přezkumný režim obou zmíněných typů exekučního řízení upraven procesně
zásadně odlišným způsobem, jakkoliv je zároveň zřejmé, že správní žalobu nelze považovat
za opravný prostředek proti správním rozhodnutím, neboť představuje nikoliv pokračování
v řízení předchozím, nýbrž kvalitativně odlišný typ řízení vedeného před jiným typem orgánu
veřejné moci. K tomu je případné i připomenout, že podle ustanovení §73 odst. 7 daňového
řádu se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanského soudního řádu,
takže i z toho důvodu se případné úvahy o zásadní odlišnosti obou procesních režimů jeví
jako iracionální.
Krajský soud proto pochybil, jestliže žalobu odmítl s tím, že se v projednávané věci
nejednalo o rozhodnutí zakládající, měnící, rušící či závazně určující veřejná subjektivní
práva stěžovatele ve smyslu citovaného §65 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto zrušil
napadené rozhodnutí (§110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.) a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.),
rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Nad rámec shora uvedeného považuje kasační soud za vhodné dodat, že soudní
přezkum v těchto případech samozřejmě nemůže zpochybňovat souslednost a logickou
provázanost jednotlivých fází daňového řízení. Odvoláním či námitkami proti exekučnímu
příkazu proto nelze účinně brojit proti samotnému daňovému nedoplatku, stanovenému
samostatným správním rozhodnutím, a rovněž následný soudní přezkum již nemůže být
zaměřen na přezkum důvodnosti samotného exekučního titulu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu