ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.142.2004
sp. zn. 2 Afs 142/2004 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce
K. Z., spol. s r. o., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem
nám. Svobody 4, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne
13. 11. 1998, č. j. FŘ-3409/98-120, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 29 Ca 103/2003,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 29 Ca 103/2003, s e
zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Finanční ředitelství v Brně (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí
proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým krajský soud vyslovil
nicotnost platebního výměru Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 29. 4. 1998,
č. j. 84890/98/303912/0524, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů
právnických osob za zdaňovací období 1995 ve výši 8 494 790 Kč, a nicotnost rozhodnutí
Finančního ředitelství v Brně ze dne 13. 11. 1998, č. j. FŘ-3409/98-120, kterým bylo
rozhodnuto o odvolání žalobce proti citovanému platebnímu výměru.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem,
a je proto nezákonné.
Stěžovatel zejména nepovažuje dodatečný platební výměr a své následné rozhodnutí
za nicotná, když za nicotný lze považovat pouze takový akt, který ve skutečnosti neexistuje
a který není schopen se reálně dotknout právní sféry fyzických nebo právnických osob.
Stěžovatel odkazuje na právní názor Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2000,
sp. zn. II. ÚS 157/97, podle kterého je nepochybné, že podle §32 odst. 2
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), vyvolávají
nicotnost až vady takové intenzity, že při jejich výskytu nelze již hovořit o rozhodnutí.
Dále upozorňuje na fakt, že podle Ústavního soudu nelze ztotožňovat pojem právního
předpisu s pojmem ustanovení, když odkaz na právní předpis patří k základním náležitostem
daňového rozhodnutí podle §32 odst. 2 písm. d) daňového řádu; ve vztahu k absenci
konkrétního ustanovení právního předpisu se však již jedná o vadu, již zákonodárce
s nicotností správního aktu nespojuje. Dále stěžovatel odkazuje i na obdobně vyznívající
judikaturu Nejvyššího správního soudu ve vztahu k nicotnosti, konkrétně na jeho rozhodnutí
ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 2 Afs 12/2003. V posuzovaném případě pak podle stěžovatele
není splněna ani podmínka překvapivosti daň ového rozhodnutí vůči žalobci, když rozhodnutí
předcházelo řádné daňové řízení.
Stěžovatel svou argumentaci dále vyztužuje teoretickými finančněprávními pracemi
a dodává, že už vzhledem ke složitosti daňového řízení v jeho částech i celku nelze
požadovat, aby bylo odkazováno na všechna konkrétní ustanovení daného právního předpisu,
jež správce daně používá, neboť by se muselo jednat o prakticky veškerá ustanovení zákona
upravujícího příslušnou daň.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem, že pokud změnil svým rozhodnutím výši
daňové povinnosti podle jednotlivých řádků dodatečného platebního výměru včetně řádku
doměřené daně, nelze shledat, že by takový postup vedl k neurčitosti tohoto rozhodnutí
v otázce výše daňové povinnosti, jistě pak ne v takové intenzitě rozporu s ustanovením
§50 odst. 6 daňového řádu, která by založila nicotnost takového jeho rozhodnutí.
Stěžovatel se ostatně domnívá, že nelze o neurčitosti výše daňové povinnosti
pro žalobce hovořit už proto, že žalobce sám v žalobě uvedl, že mu byla doměřena daň
z příjmů fyzických osob za rok 1995 ve výši 6 088 500 Kč. Celkově tak nelze tvrdit, že by byl
dodatečný platební výměr změněný rozhodnutím stěžovatele pro žalobce překvapivý,
nesrozumitelný a neurčitý ve výši dodatečného vyměření daně.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět
a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušit a žádá, aby kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek podle §107 s. ř. s., neboť se obává, že okamžité nastolení právních následků
rozsudku krajského soudu by v důsledku prekluzivních lhůt pro vyměření či doměření daně
mohlo ve výsledku způsobit zkrácení daňových příjmů.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především uvádí, že se zcela
ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Brně a souhlasí s tím, že obě napadená daňová
rozhodnutí byla nicotná. Dále podotýká, že ve výroku dodatečného platebního výměru bylo
uvedeno, že správce daně postupoval podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
ve znění pozdějších předpisů. Podle žalobce ovšem takové uvedení právního předpisu,
za situace, kdy byl tento dodatečný platební výměr vydán až 29. 4. 1998, ačkoliv se vztahoval
ke zdaňovacímu období 1995, vede k tomu, že ve výroku není vlastně uveden předpis,
podle kterého bylo rozhodováno, ale předpis platný v době vydání předmětného rozhodnutí,
neboť mezi zdaňovacím obdobím a vydáním dodatečného platebního výměru byl tento
předpis novelizován. Je -li pak ve výroku uveden předpis, podle kterého evidentně nemohlo
být rozhodováno, má to stejné důsledky, jako kdyby ve výroku uveden vůbec nebyl a jde
tedy o rozhodnutí nicotné.
Proti stěžovatelovu tvrzení, že jeho rozhodnutí nebyla překvapivá, následujíce
po řádné daňové kontrole, pak žalobce uvádí, že i tato daňová kontrola byla vykonávána
nezákonným způsobem, když mu nebylo dostatečně umožněno vyjádřit se ke zprávě
o této daňové kontrole podle §16 odst. 4 písm. f) daňového řádu. Dále konstatuje - a odkazuje
v tom i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 121/01 - že nezákonný postup při daňové
kontrole implikuje nezákonnost samotného dodatečného vyměření daně.
Ze všech shora uvedených důvodů žalobce navrhuje kasační stížnost zamítnout
a nevyhovět žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Následně žalobce v dalším podání konstatoval, že neúplnost napadeného dodatečného
platebního výměru byla dána i chybějícím uvedením doměřeného rozdílu na základu daně.
K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 772/02.
Z obsahu předmětného správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne
29. 4. 1998 vydal Finanční úřad ve Zlíně dodatečný platební výměr č. 980000034, pod
č. j. 84890/98/303912/0524, kterým s odkazem na zákon č. 586/1992 Sb., konkrétně na jeho
§20 (řádka 2), §21 (řádka 3), §35 (řádka 3 a 4), §38f (řádka 5) a dále s odkazem
na §46 odst. 7 (řádka 7), §68 (řádka 8) a §46 odst. 8 a §48 (poučení o odvolání)
z. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dodatečně vyměřil žalobci daň z příjmů
právnických osob za rok 1995 ve výši 8 494 790 Kč.
Tento dodatečný platební výměr pak stěžovatel změnil na základě žalobcova odvolání,
v němž žalobce namítal zejména porušení zásady volného hodnocení důkazů a součinnosti
s daňovým subjektem a kritizoval průběh daňové kontroly, svým výše označeným
rozhodnutím ze dne 13. 11. 1998, jímž zejména s odkazem na §50 odst. 3 a odst. 6 daňového
řádu stanovil výši základu daně tak, že ji změnil z částky 23 492 000 Kč na 17 623 000 Kč
a výši dodatečně vyměřené daně změnil z částky 8 494 790 Kč na 6 088 500 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatele podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
postavenou na argumentaci obdobné argumentaci v odvolání. Řízení o této žalobě bylo
nejprve krajským soudem přerušeno z důvodu podání žádosti o přezkoumání napadeného
daňového rozhodnutí podle ustanovení §55b daňového řádu žalobcem. Po zamítnutí
této žádosti Ministerstvem financí žalobce doplnil žalobní argumentaci zejména novinovými
články zabývajícími se problematikou barevnosti úředních razítek a vlivem této barevnosti
na platnost daňových rozhodnutí.
Následně bylo řízení o této věci zastaveno usnesením krajského soudu ze dne
9. 7. 2002, č. j. 29 Ca 7/99 - 89, z důvodu nesplnění požadavku povinného zastoupení žalobce
podle §250a z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, podle nějž tehdy toto řízení
probíhalo. Toto usnesení bylo nicméně zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 598/02, v němž Ústavní soud shledal, že podmínka povinného zastoupení
naopak splněna byla a opačný názor krajského soudu protiřečil článku 36 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod.
Po tomto nálezu Ústavního soudu bylo v řízení pokračováno již podle s. ř. s.
pod novou spisovou značkou 29 Ca 103/2003. V rámci tohoto řízení pak byl vydán rozsudek
napadený nyní posuzovanou kasační stížností, kterým krajský soud vyslovil nicotnost
rozhodnutí finančního úřadu i finančního ředitelství. V tomto svém rozhodnutí vycházel
z ustanovení §32 daňového řádu, jehož odst. 2 stanoví základní náležitosti rozhodnutí správce
daně, jejichž absence způsobuje neplatnost rozhodnutí. Písmeno d) tohoto odstavce pak uvádí,
že k těmto základním náležitostem patří výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž
bylo rozhodováno. Tento výrok musí být po obsahové stránce jasný, srozumitelný, přesný
a určitý, aby mohl být závazný a vykonatelný. Dále krajský soud odkázal na rozhodnutí
Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 31/1999, kde Ústavní soud vyřkl, že absence těchto
náležitostí, případně dalších náležitostí, způsobuje neplatnost rozhodnutí, kterou krajský soud
dále ztotožnil s neexistencí či nicotností aktu. Dále odkázal krajský soud na nález Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02, podle něhož je dodatečný platební výměr neplatný
pro nedostatek základních náležitostí rozhodnutí, mezi které se řadí i neuvedení ustanovení
hmotněprávního předpisu. Ze všech těchto důvodů krajský soud dospěl k závěru, že napadená
daňová rozhodnutí trpí vadami zakládajícími jejich nulitu, když rozhodnutí finančního úřadu
neobsahuje ve výroku odkaz na zákonné ustanovení hmotněprávního předpisu, podle
nějž bylo rozhodováno, ani uvedení konkrétní částky, kterou byl žalobce povinen uhradit
na účet správce daně, přestože je v něm uvedeno, v jaké výši se daň vyměřuje. K odvolání pak
sice změnil žalovaný dodatečný platební výměr ve výroku matematického výpočtu
s výsledkem doměření daně, ostatní výroky však byly dle krajského soudu ponechány beze
změn. Krajský soud tak shledal, že je tento autoritativní správní akt neurčitý v otázce výše
dodatečně vyměřené daně a nejasný v otázce konkrétního ustanovení aplikovaného
hmotněprávního předpisu. Z těchto důvodů vyslovil krajský soud nicotnost citovaných
rozhodnutí podle ustanovení §76 odst. 2 s. ř. s., k níž přihlédl z úřední povinnosti,
což mu umožnilo již se nezabývat žalobními námitkami.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud v souzené věci vycházel z ustanovení §32 odst. 7 daňového
řádu, podle něhož „ chybí-li v rozhodnutí některá z ostatních základních náležitostí,
která dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případech,
kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek
neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí
vydal.“
Při interpretaci tohoto zákonného ustanovení je nutno vycházet z právního názoru
Ústavního soudu, obsaženého v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/98, č. 300/1998 Sb. (poznámka soudu:
tímto nálezem Ústavní soud zamítl návrh na zrušení cit. ustanovení), v němž Ústavní soud
především uvedl, že smyslem §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. je umožnit vydání
osvědčení o neplatnosti takových rozhodnutí, která postrádají některou ze zákonem
stanovených podstatných (základních) náležitostí, takže je nelze za rozhodnutí vůbec
považovat. Na takové rozhodnutí se proto právem hledí, jako by bylo neplatné od samého
počátku, a osvědčení o jeho neplatnosti tedy nemá konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní
účinky. Osvědčením neplatnosti rozhodnutí se proto neodstraňují jeho nedostatky,
nýbrž se pouze prohlašuje jeho neplatnost, a vytváří se tím podmínky pro vydání rozhodnutí
nového. Přitom důvody, pro které je možno vyslovit neplatnost rozhodnutí, nelze
stanovit svévolně, nýbrž pouze v případech taxativně vymezených v §32 odst. 2
zákona č. 337/1992 Sb. Rozhodnutí vydané v daňovém řízení, v němž absentuje některá
ze zákonem výslovně stanovených esenciálních náležitostí, nelze vůbec považovat
za rozhodnutí, nýbrž za paakt, a ověřování neplatnosti takového rozhodnutí proto není
odstraňováním jeho vě cných nedostatků, neboť u paaktů se na ně hledí jako na neexistující
od samého počátku a v téže věci je nutno vydat rozhodnutí nové.
Nejvyšší správní soud dále vycházel z konstantní judikatury obecných soudů,
podle níž nulitní právní akt (nicotný, non negotium) ve skutečnosti neexistuje, neboť tu není
nic, co by bylo způsobilé se s účinky právní moci dotknout právní sféry fyzické
nebo právnické osoby (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 1997,
sp. zn. 7 A 155/94, in: Soudní judikatura ve věcech správních, č. 2/1998, str. 56 a násl.;
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, in: M. Mazanec,
Soudní judikatura ve věcech správních, Linde, 1999, str. 351 a násl.). Toto stanovisko
judikatury odpovídá rovněž stanovisku doktríny správního práva (viz např. D. Hendrych
a kol., Správní právo – obecná část, 4. vyd., C. H. Beck, 2001, str. 94 a násl.; P. Průcha,
Správní právo – obecná část, Brno, 2003, str. 188 a násl.; z cizojazyčných např. H. Mauer,
Allgemeines Verwaltungsrecht, 10. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 247 a násl.).
V souzené věci Nejvyšší správní soud zjistil, že se Krajský soud v Brně vůbec
nezabýval jednotlivými meritorními žalobními důvody a aplikoval ustanovení §32 odst. 7
zákona č. 337/1992 Sb., protože shledal, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně zcela
postrádá uvedení konkrétního ustanovení hmotně právního předpisu, podle něhož byla
předmětná částka předepsána k přímému placení, a tedy neobsahuje základní náležitost
rozhodnutí ve smyslu §32 odst. 2 písm. d) citovaného zákona.
Nejvyšší správní soud na základě shora citovaného nálezu Ústavního soudu
(a také s přihlédnutím k citované konstantní soudní judikatuře a doktrinálnímu stanovisku)
uvádí, že za paakt ve smyslu ustanovení §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. je možno
považovat takové daňové rozhodnutí, které - kumulativně - postrádá některou ze zákonem
taxativně stanovených zákonných náležitostí (formální aspekt) a zároveň se musí jednat
o náležitost základní (materiální aspekt). Je tedy zřejmé, že absence zákonné formy správního
aktu může vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzivní
a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento
správní akt respektovali.
V daném případě z rekapitulační části tohoto rozsudku vyplývá, že předmětný
dodatečný platební výměr vydaný Finančním úřadem ve Zlíně obsahuje ve své výrokové části
několik výslovných odkazů na celou řadu ustanovení daňového řádu, která upravují dodatečné
vyměřování daní; a dále na zákon č. 586/1992 Sb., včetně některých jeho ustanovení.
Nejvyšší správní soud se sice ztotožňuje s argumentací krajského soudu v tom smyslu,
že každé rozhodnutí vrchnostenského orgánu, kterým nepochybně je i rozhodnutí finančního
orgánu, musí být jasné, srozumitelné a přezkoumatelné a účastníkům právních vztahů,
které toto rozhodnutí upravuje, musí být zřejmé, z jakých důvodů bylo dané rozhodnutí
vydáno. Jedině tak jsou totiž respektovány ústavně zaručené principy limitace státní moci
zákonem a minimalizace zásahů státní moci do privátní sféry fyzických a právnických osob.
Nejvyšší správní soud se proto domnívá, že naplnění zmíněných požadavků jasnosti,
srozumitelnosti a přezkoumatelnosti finančních rozhodnutí zpravidla vyžaduje, aby ve výroku
rozhodnutí bylo uvedeno konkrétní ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo
rozhodnuto, jak výslovně stanoví např. správní řád (§47 odst. 2), a to přestože tato povinnost
z ustanovení §32 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb. výslovně nevyplývá.
V souzené věci nicméně Nejvyšší správní soud - při hodnocení čistě formální stránky
zmiňovaného platebního výměru Finančního úřadu ve Zlíně - vychází ze skutečnosti,
že v tomto výměru je - byť ve výpočtu dodatečně vyměřené daně a nikoli ve výroku
samotném - uvedeno několik konkrétních ustanovení předpisu hmotného práva, podle kterého
byla předepsána předmětná finanční částka, navíc v tomto směru je nutno přisvědčit
stěžovateli, že zákon uvedení všech konkrétních ustanovení daného předpisu, podle nichž
bylo rozhodováno, výslovně ani nepožaduje, neboť stanoví toliko povinnost uvést právní
předpisy, podle nichž bylo rozhodováno. Krajský soud v Brně proto pochybil, když z absence
konkrétního ustanovení hmotného práva ve výroku platebního výměru dovodil jeho nicotnost,
neboť tím po finančním úřadu vyžadoval splnění formální náležitosti, která výslovně
ze zákona nevyplývá. Již ze samotného označení platebního výměru je totiž patrno, že se týká
daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních p ožitků a je tedy zřejmé,
o jaký právní předpis se opírá, přičemž v jeho výroku jsou výslovně označeny dva aplikované
právní předpisy (zákony č. 337/1992 Sb. a č. 586/1992 Sb.), ve vztahu k zákonu o daních
z příjmů jsou pak jednotlivá ustanovení, podle nichž bylo finančním úřadem postupováno,
specifikována ve výpočtu dodatečně vyměřené daně z příjmů právnických osob.
Proto Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že citovaný platební výměr Finančního úřadu
ve Zlíně v konfrontaci s ustanovením §32 odst. 2 písm. d) a odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.
obstojí.
Tento právní názor vychází z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 2 Afs 12/2003;
publ. pod číslem 212/2004 Sb. NSS, na nějž st ěžovatel odkazuje) a nově ho lze opřít
i o usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 230/02 (in: Sb.n.u.ÚS, Svazek
č. 32, usnesení č. 13, str. 533 a násl.), kde Ústavní soud vyřkl: „Základní náležitostí
rozhodnutí podle §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů,
není vedle odkazu na hmotné a procesní právní předpisy i citace jejich jednotlivých
ustanovení. Dovozovat z absence citace konkrétního paragrafu, odstavce či dokonce písmena
právního předpisu nicotnost, tj. neexistenci rozhodnutí, by bylo přepjatým formalismem,
který Ústavní soud ve své judikatuře zásadně odmítá.“
Oporu postrádá i další argument, o nějž krajský soud opřel svůj napadený rozsudek
a proti němuž stěžovatel protestuje, totiž argument neurčitosti a nejasnosti napadených
rozhodnutí co do výše stanovené daňové povinnosti. Není vůbec zjevné, z čeho krajský soud
dovodil, že napadené rozhodnutí finančního úřadu „neobsahuje ani uvedení konkrétní částky“
kterou je daňový subjekt povinen uhradit na účet správce daně.“ Nejvyšší správní soud
se oproti tomu domnívá, že z formulace výroku dodatečného platebního výměru
„Vám dodatečně vyměřuje daň z příjmů právnických osob ve výši 8 494 790 Kč, slovy
OSMMILIONŮČTYŘISTADEVADESÁTČTYŘITISÍCESEDMSETDEVADESÁT Kč“,
jež je navíc opět v číselné podobě zopakovaná v řádkách 7 a 9 dodatečného platebního
výměru, je výše vyměřené daňové povinnosti dostatečně zjevná a odhalitelná již prvým
pohledem na toto dvoustránkové rozhodnutí.
Ve vztahu k určitosti rozhodnutí druhostupňového je pak třeba uvést na pravou míru
i tvrzení krajského soudu, že „ostatní výroky prvostupňového rozhodnutí byly ponechány
beze změn, tedy včetně výroku o dodatečném vyměření daně z příjmů právnických osob
ve výši 8 494 790 Kč.“ I zde postačí odkázat na prvou stránku napadeného rozhodnutí
žalovaného o odvolání, kde je uvedeno, že se předmětný dodatečný platební výměr
č. 980000034 na základě výsledků odvolacího řízení mění v částkách nově stanoveného
základu daně, daně ze základu daně, nově sta novené daňové povinnosti, dodatečně vyměřené
daně a v částce doměření, přičemž u každé z těchto změn je výslovně uvedena částka původní
a částka nová podle tohoto rozhodnutí o odvolání. Ve vztahu k výroku o dodatečném
vyměření daně z příjmů právnických osob, který nebyl dle krajského soudu tímto
rozhodnutím změněn, lze pouze odkázat na řádku 7 tohoto rozhodnutí, kde je uvedeno,
že se dodatečně vyměřená daň mění „z částky 8 494 790 Kč na částku 6 088 500 Kč.“ Pouhou
konfrontací důvodů, o něž krajský soud opřel shledání nicotnosti z důvodu neurčitosti,
se skutečným zněním obou napadených daňových rozhodnutí, tak lze shledat, že tyto důvody
nejsou dány, když neopodstatněnost těchto tvrzení krajského soudu a nesprávnost jeho
parafrází částí těchto rozhodnutí je na první pohled zjevná a nezpochybnitelná.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší správní soud - z materiálního
hlediska - považuje za vhodné uvést, že z obsahu předmětného soudního spisu
a z argumentace obou stran vyplývá, že byl dodatečný platební výměr vydán na základě
daňové kontroly, o níž žalobce věděl, jak o tom svědčí mimo jiné skutečnost, že proti průběhu
této daňové kontroly podal námitku a rozhodnutí o námitce následně zpochybnil i ve svém
odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Již z této skutečnosti je tedy zřejmé,
že se nejednalo o rozhodnutí, které by bylo pro žalobce překvapivé či nesrozumitelné.
O tom ostatně jednoznačně svědčí také obsah velmi podrobného odvolání žalobce ze dne
25. 5. 1998 (č. l. 3 správního spisu), které proti citovanému dodatečnému platebnímu výměru
žalobce podal a v němž zevrubně polemizoval se samotnou povinností k odvodu daně
z příjmů právnických osob a s průběhem daňové kontroly. Je proto zřejmé, že nazíráno
z materiálního hlediska bylo žalobci zřejmé, které právní předpisy a která jejich konkrétní
ustanovení finanční úřad aplikoval a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl.
Za zcela nadbytečné pak Nejvyšší správní soud považuje, dále se vypořádávat
s takovými argumenty žalobce, jako je zmiňovaný argument, podle nějž novelizace zákona
o daních z příjmů v mezidobí mezi předmětným zdaňovacím obdobím a okamžikem vydání
dodatečného platebního výměru způsobuje neplatnost odkazu na tento zákon „ve znění
pozdějších předpisů“ a tedy absenci odkazu na zákon vůbec. Podle přesvědčení
Nejvyššího správního soudu o trvající identitě takto měněného zákona a tedy o platnosti
takto formulovaného odkazu na něj nemůže být pochyb, stejně jako o účelovosti argumentu
tvrdícího opak.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že citovaná rozhodnutí finančního úřadu
a finančního ředitelství nelze považovat za nicotná ve shora uvedeném smyslu,
a to z materiálního ani z čistě formálního hlediska. Krajský soud v Brně proto rozhodl
nezákonně, když tato rozhodnutí označil za nicotná a nezabýval se jimi meritorně.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně je nezákonný
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto jej zrušil.
Krajský soud v Brně je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.), a je proto povinen
se podanou žalobou žalobce zabývat věcně.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O náhradě nákl adů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. 1. 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu