ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.174.2004
sp. zn. 2 Afs 174/2004 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce
Ing. P. D., správce konkursní podstaty úpadce Č. D. s., a. s., proti žalovanému Finančnímu
ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2004,
č. j. 38 Ca 727/2002 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku městského soudu, kterým bylo zrušeno pro vady řízení
a pro nezákonnost jeho rozhodnutí ze dne 7. 8. 2002, č. j.: FŘ 4849/15/02 a věc mu vrácena
k dalšímu řízení. Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí
o přeplatku (nadměrném odpočtu na dani z přidané hodnoty) Finančního úřadu pro Prahu 5
ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 101139/02/005513/7002 z důvodů, že neexistuje vratitelný
přeplatek.
Městský soud v prvé řadě vyšel ze skutečnosti, že žalovaný nesprávně vymezil
předmět řízení a v části tak rozhodoval o věci již rozhodnuté - v tom soud shledal vadu řízení.
Pokud jde o možnost použití daňových přeplatků na úhradu daňových nedoplatků za situace,
kdy na majetek dlužníka byl usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne
28. 1. 2000, č. j. K 180/99-86 prohlášen konkurs, vyšel z názoru, který má oporu v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001. Uvedl, že po dobu trvání
konkursu trvají omezení vyplývající ze zákona o konkursu a vyrovnání, v daném případě
z jeho ust. §14 odst. 1 písm. i). Na tom nemůže nic změnit ani ust. §37a zákona
č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ani ust. §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků (daňového řádu). Podle názoru městského soudu je nutno ust. §37a zákona o dani
z přidané hodnoty vykládat ústavně konformním způsobem a tím je, že nepřipouští užití
ust. §64 daňového řádu, pokud by se to příčilo ust. §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu
a vyrovnání, neboť jiný výklad by zakládal diskriminaci ostatních konkursních věřitelů oproti
státu.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti věcně namítá nesprávné posouzení právní
otázky soudem, když toto pochybení podřazuje ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Zákon
o konkursu a vyrovnání nepovažuje za zvláštní předpis ve vztahu k daňovému řádu,
neboť oba předpisy jsou stejné právní síly a upravují jiný typ řízení. Ust. §37a odst. 1 zákona
o dani z přidané hodnoty výslovně stanoví, že vratitelný přeplatek vzniklý v důsledku
nadměrného odpočtu se vrátí i v případě prohlášení konkursu. Přeplatkem je podle
§64 odst. 1 daňového řádu částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství,
přičemž vyplatit daňovému subjektu lze pouze přeplatek vratitelný. V daném případě daňové
nedoplatky převyšovaly vyčíslený nadměrný odpočet, proto byl přeplatek v souladu
se zákonem převeden na úhradu nedoplatků. Takový postup nemůže být započtením
pohledávky, jehož zákaz plyne z ust. §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání.
Vyměřený nadměrný odpočet nemůže být předmětem občanskoprávních vztahů a nemůže
náležet do majetku tvořícího konkursní podstatu. Za nesprávný považuje i názor městského
soudu vztahující se k ust. §27 odst. 1 písm. e) daňového řádu. Daňové řízení lze zastavit
jen pokud bylo o návrhu pravomocně rozhodnuto, nejde-li o rozhodnutí prozatímní, procesní,
povahy. Rozhodnutí o vrácení přeplatku deklaruje určitý stav osobního účtu daňového
subjektu ke dni podání žádosti, tedy jde o rozhodnutí procesní, nezakládající překážku věci
rozhodnuté. Při respektování názoru městského soudu by při opakovaných žádostech
daňových subjektů o vrácení přeplatků byla zastavována řízení z důvodů překážky věci
rozhodnuté a daňový subjekt by se nikdy, zejména při předčasných žádostech, nedomohl
svého práva na vrácení přeplatku. Proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku
a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření ke kasační stížnosti předloženém přímo Nejvyššímu
správnímu soudu uvedl, že jako správce konkursní podstaty je povinen vymáhat do konkursní
podstaty všechna aktiva, mezi která nepochybně patří i nadměrný odpočet jako vratitelný
přeplatek. Nesouhlasí s vymezením zákona o konkursu a vyrovnání jako soukromoprávního
předpisu, neboť obsahuje i ustanovení veřejnoprávního charakteru. Podle jeho názoru má stát
v konkursním řízení pouze postavení konkursního věřitele a nemůže si tak ponechat přeplatky
na úhradu nedoplatků vzniklých před prohlášením konkursu. To nelze dovodit
ani z ust. §40 odst. 11 daňového řádu, jehož smyslem nemohlo být založení dvojího
postavení správce daně v konkursním řízení. Při vědomosti o stanovisku pléna Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 4. 2004 poukazuje na skutečnost, že by v důsledku
privilegovaného postavení správce daně docházelo k likvidaci ostatních konkursních věřitelů
a tedy k nerovnosti účastníků řízení. V této souvislosti navrhuje přerušení řízení a podání
návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ust. 40 odst. 11 daňového řádu, pokud v důsledku
výkladu tohoto soudu jednoho z účastníků v rozporu s ústavními principy upřednostňuje.
Kasační stížnost žalovaného považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
Stěžovatel kasační stížností namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a je nerozhodné, že důvody podřadil ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud pak posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V době mezi vydáním napadeného rozsudku krajským soudem a rozhodováním
o této kasační stížnosti bylo přijato plénem Nejvyššího správního soudu stanovisko
(dne 29. 4. 2004, sp. zn. Sst 2/2003) k výkladu vztahu §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů a §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto stanoviska daňový
přeplatek lze vrátit daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný přeplatek,
to jest není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně nedoplatek
na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení konkursu.
Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li při vracení přeplatku v souladu
s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými předpisy. Stanovisko bylo zveřejněno
pod č. 215/2004 Sb. NSS.
Podstata právního názoru, obsaženého v citovaném stanovisku zdejšího soudu, byla
ovšem zásadním způsobem zpochybněna nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005,
sp. zn. III. ÚS 648/04 (a nepřímo také nálezem sp. zn. I. ÚS 544/02). Ratio decidendi
zmíněného nálezu lze shrnout tak, že „ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu
a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen
soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici
speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3
písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí obecných soudů,
jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu
v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.“ Ze srovnání citovaného nálezu
a uvedené právní věty, blíže argumentačně rozvedené ve stanovisku Nejvyššího správního
soudu, je jasně patrno, že vedle sebe neobstojí, neboť jsou založeny na zcela odlišných
úvahách, které ústí v protikladná řešení. Nejvyšší správní soud proto musel vážit vzniklý
nesoulad a jeho vliv na další rozhodovací praxi v obdobných případech.
K tomuto problému již Nejvyšší správní soud zaujal ve věci sp. zn. 2 Afs 180/2004
následující názor :
Předně je třeba uvést, že celý vnitrostátní právní řád je založen na principu vnitřního
souladu (konzistence) a hierarchického uspořádání. Tato základní maxima musí rozhodujícím
hlediskem při výkladu jeho jednotlivých součástí. Je proto chybný takový náhled na právní
řád, který jeho jednotlivé vrstvy vnímá relativně izolovaně, a to z hlediska
materiálního i formálního. V tomto kontextu se jeví velmi významným čl. 95 Ústavy,
který lze – mimo jiné – vnímat též jako potvrzení zmíněné hierarchie právního řádu
a jako prostředek komunikace mezi Ústavním soudem na straně jedné a mezi soudy obecnými
na straně druhé. Především z něj lze dovodit, že obecné soudy (mezi něž v tomto smyslu
a se značným zjednodušením patří i Nejvyšší správní soud) jsou při svém rozhodování vázány
nejen zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem (arg. a minori ad maius). Právě v tomto
kontextu vystupuje do popředí funkce Ústavního soudu, kterou je podle čl. 83 Ústavy ČR
ochrana ústavnosti. Ústavní soud je tedy hlavní interpretátor ústavního pořádku a právě
v tomto smyslu musí být jeho rozhodnutí závazná.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že podle imperativu ústavně konformní interpretace
a aplikace právních předpisů jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat
tak, aby zvolený výklad právních předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu
výslovného znění konkrétních ústavních norem i ústavních principů a hodnot, nezřídka
v ústavních textech expressis verbis nevyjádřených. Teprve pokud takový výklad možný není,
je namístě protiústavní ustanovení právních předpisů k tomu příslušným mechanismem
odstranit. V tomto kontextu viděno, jestliže Ústavní soud v některém svém rozhodnutí
zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat
i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení. Opačný výklad,
který by kupř. s odkazem na vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR odmítal
respektovat právní názor Ústavního soudu, by představoval logickou chybu,
jelikož tato vázanost výkladem norem nadzákonné (ústavní) síly musí být pro soud při
aplikaci jednoduchého práva určující. Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých
důsledcích vedl k nerovnosti účastníků jednotlivých soudních řízení a k nepředvídatelnosti
soudního rozhodování, což samozřejmě představuje pochybení dosahující ústavní intenzity.
Nelze rovněž přehlížet, že určujícím společným prvkem obecných soudů a Ústavního soudu je
jejich poslání zakotvené v čl. 4 Ústavy, kterým je ochrana základních práv a svobod.
Mezi oběma složkami soudní moci tak musí existovat souhra a harmonie, nikoliv animozita.
V podmínkách právního státu je proto nemyslitelné, aby obecný soud – s vědomím jednotné
a jasně seznatelné judikatury Ústavního soudu – s odvoláním na dikci zákona zvolil takovou
jeho interpretaci, kterou Ústavní soud považuje za protiústavní.
Jakkoliv tedy se Česká republika nenachází v tradičním prostředí precedentálního
práva, jsou obecné soudy povinny judikaturu Ústavního soudu respektovat a v tomto smyslu
je pro ně závazná. K odchylce od ní by mohly přistoupit pouze ve výjimečných případech,
a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy; tato judikatura by byla vnitřně
nesourodá a nepředstavovala by proto tzv. ustálenou (konstantní) judikaturu; nevypořádávala
by se dostatečně se všemi možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi
a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto rozhodnutí a z konkrétních okolností věci patrno,
že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně, nýbrž v důsledku opomenutí anebo by došlo
k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů, což by obecný soud ve svém
rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Proto setrvalou a vnitřně nerozpornou judikaturu
Ústavního soudu nelze vnímat jako naroveň postavenou právním předpisům (zákonům),
nýbrž jako závazná interpretační vodítka při rozhodování ve skutkově a právně obdobných
věcech, od nichž je sice možný odklon, to však pouze ve výjimečných a racionálně
odůvodněných případech, jejichž demonstrativní nástin byl proveden výše.
Na základě zmíněných východisek je zřejmé, že v daném případě dochází
k souběhu jednotlivých právních výkladových metod (teleologická, logická a koneckonců
i gramatická – viz zejména čl. 89 odst. 2 Ústavy) vyúsťujících v jednoznačný závěr,
že správní soudy musí ve své další rozhodovací činnosti respektovat právní názor obsažený
v citovaném nálezu Ústavního soudu. V tomto smyslu je právní názor v tomto nálezu
obsažený závazný.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zvažoval možnost střetu s ústavní zárukou
práva na zákonného soudce, a sice při odpovědi na otázku, zda povinnost respektování nálezu
Ústavního soudu zpochybňujícího stanovisko jeho pléna pro něj plyne „bez dalšího“,
či zda je nutno v tomto směru teprve učinit příslušné formální kroky. V úvahu v tomto případě
připadalo buď přijetí nového stanoviska plénem, příp. kolegiem Nejvyššího správního soudu
(§12 odst. 2 s. ř. s.) anebo postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu (§17 s. ř. s.).
Z dikce citovaných ustanovení a především z jejich smyslu je nicméně patrno, že ani jedna
z těchto cest již z povahy věci není racionální.
Smyslem stanovisek je totiž na základě vyhodnocení rozhodnutí soudů ve správním
soudnictví a v zájmu jejich jednotného rozhodování zformulovat právní názor, který by měl
být správními soudy v jejich budoucí judikatorní činnosti respektován. Fakticky se tedy jedná
o nástroj ke sjednocení rozhodovací praxe krajských soudů. Situace v projednávané věci
je však zcela odlišná: ke sjednocení této rozhodovací praxe již totiž došlo citovaným
stanoviskem Nejvyššího správního soudu, takže tato možnost byla vyčerpána. Problémem
tak není nejednotnost krajských soudů, kterou by bylo lze překlenout stanoviskem novým,
nýbrž rozpornost stanoviska s právním názorem Ústavního soudu, vysloveným
v jeho rozhodnutí. Za těchto okolností není přijímání nového stanoviska funkční, a to jednak
proto, že by se muselo jednat o pouze ryze formální krok, kde jednotliví soudci by při svém
rozhodování byli zatíženi faktickým imperativním mandátem, způsobeným jasně
artikulovaným právním názorem Ústavního soudu, a navíc by byli nuceni rozhodovat za zcela
jiné situace a z jiných důvodů, než se kterými počítá zákon.
Obdobné lze uvést k druhé možnosti, tzn. k postoupení věci rozšířenému senátu.
I pokud by totiž Nejvyšší správní soud přehlédl, že rozhodování rozšířeného senátu nemá
podle zákona místo tam, kde byl odlišný právní názor již vysloven ve stanovisku
(§17 odst. 2 s. ř. s.), takže by takový krok bylo možno označit za contra legem, odporuje
tento postup smyslu citovaného ustanovení. Role rozšířeného senátu totiž vychází
z předpokladu, že příslušný „běžný“ senát vlastním intelektuálním procesem dospěje
k přesvědčení, že dříve v rozhodnutí vyjádřený právní názor není správný, a aktivováním
rozšířeného senátu nastolí situaci, kdy bude ke konkrétní předložené právní otázce
zformulován právní názor, respektovaný pro futuro všemi senáty rozhodujícími obdobné
případy. Aktivizace rozšířeného senátu za situace, kdy by skutečnou motivací bylo toliko
formální narovnání právních názorů Nejvyššího správního soudu s názory Ústavního soudu,
by zjevně neplnilo smysl citovaného ustanovení.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že přijímání stanovisek plní funkci sjednocení
judikatury krajských soudů a činnost rozšířeného senátu slouží ke sjednocování právních
názorů uvnitř samotného Nejvyššího správního soudu. Ani jeden z těchto procesních institutů
tedy zjevně nepamatuje na situaci, nastalou v této věci, tzn. na odlišnost právního názoru
ve vztahu k Ústavnímu soudu. Jinak řečeno, zatímco přijetí stanoviska nebo rozhodnutí
rozšířeného senátu zrcadlí vnitřní přesvědčení Nejvyššího správního soudu o správnosti
určitého právního náhledu, neznamená respektování právního názoru Ústavního soudu v další
rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu nic méně a nic více než akceptaci jeho
ústavního vymezení, což v konkrétním případě vůbec nemusí znamenat též názorovou shodu
těchto soudů ve vztahu ke sporné právní otázce.
Ze všech popsaných důvodů proto správní soudy (včetně Nejvyššího správního soudu)
jsou povinny ve své další rozhodovací činnosti respektovat citovaný právní názor Ústavního
soudu, byť zmiňované stanovisko Nejvyššího správního soudu nebude nahrazeno žádným
novým stanoviskem ani rozhodnutím rozšířeného senátu.
Za tohoto stavu se Nejvyšší správní soud odchýlil od zmíněného stanoviska
a napadené rozhodnutí městského soudu uznal za odpovídající závěrům Ústavního soudu,
jímž jsou konkrétně vyvráceny stěžovatelem vznesené kasační námitky směřující
proti posouzení možnosti započtení daňových přeplatků na daňové nedoplatky za trvání
konkursu a současně se jeví i nadbytečným návrh žalobce na přerušení řízení a podání návrhu
Ústavnímu soudu na zrušení jednoho z rozhodných ustanovení daňového řádu.
Zůstává tak námitka nesprávného posouzení charakteru rozhodnutí správce daně,
v jehož důsledku soud vyslovil, že žalovaný zčásti rozhodoval o věci pravomocně rozhodnuté.
Městský soud poukázal na skutečnost, že žalobce se nejprve domáhal vrácení přeplatku
na dani z přidané hodnoty ve výši 12 058 393 Kč za měsíce duben až srpen 2000
a o této žádosti bylo rozhodnuto rozhodnutím správce daně ze dne 7. 2. 2001, o odvolání
rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 3. 2002, č. j. FŘ 5307/15/01 a nic nenasvědčuje tomu,
že by toto rozhodnutí nenabylo právní moci. To stěžovatel nevyvrací, jen považuje dané
rozhodnutí o přeplatku za prozatímní - procesní, a tudíž nevytvářející překážku věci
rozhodnuté. V této posuzované věci pak žalobce požádal dne 8. 1. 2002 (datum podání žádosti
na poštu) o vrácení nadměrného odpočtu ve výši 81 394 466 Kč zahrnujícího i výše uvedenou
částku 12 058 393 Kč. O této žádosti rozhodl správce daně dne 12. 3. 2002 tak, že daňový
dlužník nemá evidován vratitelný přeplatek na osobních daňových účtech a z toho důvodu
se žádost zamítá.
Podle §27 odst. 1 písm. e) daňového řádu se daňové řízení zastaví, bylo-li ve věci
návrhu již pravomocně rozhodnuto, nejde-li rozhodnutí prozatímní povahy (procesní).
Rozhodnutí o žádosti o vrácení přeplatku se podle §64 odst. 4 daňového řádu vydává pouze
v případě, nemá-li daňový dlužník ke dni podání žádosti u správce daně vratitelný přeplatek
a nevznikne-li ani ve stanovené lhůtě. Za rozhodnutí procesní je třeba považovat rozhodnutí
upravující procesní postup v daném řízení (tedy nerozhodující o hmotněprávním nároku),
za rozhodnutí prozatímní pak rozhodnutí, které upravuje určité právní poměry do doby,
než je vydáno rozhodnutí konečné, nebo jímž se rozhoduje o části nároku, s tím, že bude
vydáno další konečné rozhodnutí. Prozatímní rozhodnutí je třeba klást na úroveň rozhodnutí
předběžné povahy a tato jeho prozatímnost by navíc znamenala, že jde o rozhodnutí
ze soudního přezkumu vyloučené podle §70 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Otázku, zda rozhodnutí
o nevrácení přeplatku je rozhodnutím soudem přezkoumatelným, rovněž řešilo shora uvedené
stanovisko Nejvyššího správního soudu a v něm zaujatém názoru zůstalo nálezem Ústavního
soudu nedotčeno. Je zde uvedeno, že: „daňový subjekt může požádat správce daně o vrácení
přeplatku podle §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. a nedojde-li k jeho vrácení, žádost
se zamítne rozhodnutím, proti němuž je přípustné odvolání podle odst. 8 téhož ustanovení.
Negativním rozhodnutím může dojít k zásahu do veřejných subjektivních práv daňového
subjektu, neboť nárok na vrácení přeplatku je ve vztahu k řízení vyměřovacím nárokem jiným,
samostatným. Rozhodnutí o reklamaci proti postupu správce daně i rozhodnutí o zamítnutí
žádosti o vrácení přeplatku jsou rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.“ Od tohoto
právního názoru Nejvyšší správní soud neshledává racionální důvod odchýlit se ani v souzené
věci, a to v tom smyslu, že při rozhodování správce daně o vrácení přeplatku na dani se jedná
o rozhodování, podléhající následnému soudnímu přezkumu. Ze stejné premisy vycházel
i Ústavní soud. Podá-li daňový subjekt žádost o vrácení daňového přeplatku a o jeho žádosti
je negativně rozhodnuto proto, že správcem daně zatím není žádný přeplatek evidován,
neznamená to, že by nemohl podat žádost novou, za jiných podmínek a s jiným výsledkem.
Důsledky tvrzené stěžovatelem tedy nemohou nastat. Oproti tomu, pokud daňový subjekt
za shodného právního stavu požádá opakovaně o vrácení přeplatku na dani, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, je takové rozhodnutí překážkou věci rozhodnuté a řízení o takové
žádosti lze zastavit. Pokud se žádosti co do obsahu překrývají, pak lze přisvědčit městskému
soudu v tom, že správce daně musí vymezit o jaké části bylo již pravomocně rozhodnuto
a o jaké nikoliv. Tuto kasační námitku proto Nejvyšší správní soud rovněž neuznal důvodnou.
Nejvyšší správní soud tak shledal právní posouzení krajského soudu správným
a neshledal naplněným tvrzený kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1, 2 (§120) s. ř. s.,
když stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalobci náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu