ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.197.2004
sp. zn. 2 Afs 197/2004 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce
Mgr. M. N., správce konkursní podstaty úpadce Z. &P. CZ s. r. o., proti žalovanému
Finančnímu úřadu ve Stříbře, se sídlem Stříbro, Revoluční 1010, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2004, č. j. 30 Ca 27/2004 -
50,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2004 č. j. 30 Ca 27/2004 - 50
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Finančního úřadu ve Stříbře ze dne 16. 2. 2004, č. j. 4760/04/162970
nevyhovujícímu jeho reklamaci podané proti rozhodnutí téhož úřadu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 28692/03/162970 o převedení přeplatků na dani z přidané hodnoty a dani silniční
na úhradu nedoplatku daně fyzických osob ze závislé činnosti.
Krajský soud v napadeném rozsudku vyšel z názoru, že na majetek žalobce byl
usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2003, č. j. 27 K 36/2003 - 17 prohlášen
konkurs, a i když je názoru, že převedení daňového přeplatku na daňové nedoplatky
po prohlášení konkursu je vyloučeno účinky ust. §14 odst. 1 písm. i zákona o konkursu
a vyrovnání, musel při posuzování možnosti vrácení daňového přeplatku podle §64 zákona
č. 337/1992 Sb. (dále též daňový řád) postupovat podle stanoviska, které bylo přijato plénem
Nejvyššího správního soudu dne 29. 4. 2004, sp. zn. Sst 2/2003 k výkladu vztahu §64 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů a §14 odst. 1 písm. i)
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož
bylo převedení daňových přeplatků na daňové nedoplatky i po prohlášení konkursu přípustné.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti namítá nesprávné posouzení právní otázky
soudem podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost přitom spatřuje v tom, že krajský soud
v důvodech rozsudku uvedl dva protichůdné právní názory, kdy jeden je prezentován
jako názor tohoto soudu a druhý, podle něhož rozhodl, je názorem jiného soudu.
V odůvodnění rozsudku krajský soud nezaujal žádný hodnotící názor, lze z něho pouze
seznat, že z citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu není nadšen. Proto není
ani patrné, z jakého důvodu došlo k zamítnutí žaloby. Stěžovatel je názoru, že soud nižšího
stupně nemůže mechanicky a nekriticky přejímat stanoviska soudu vyššího stupně, aniž by šlo
o případ předpokládaný ust. §110 odst. 3 s. ř. s. Rozhodnutí pak je v rozporu s ust. §14
zákona o konkursu a vyrovnání i ústavními principy zajišťujícími ochranu právům a rovné
postavení v řízení před soudem. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 9. 2001, sp. zn. 29 Cdo 532/2001 (poznámka NSS : správně 29 Odo…) považuje zákon
o konkursu a vyrovnání za normu veřejnoprávní, vylučující postup správce daně podle
§64 daňového řádu. Nelze tvrdit, že konkurs nemá vliv na některé konkursní věřitele, a stát
je za takové situace pouze jedním z konkursních věřitelů, jehož zájmy nelze nadřadit zájmům
ostatních věřitelů. Proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný nevyužil možnosti podat vyjádření ke kasační stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Pokud jde o namítaný nesprávný právní názor krajského soudu, v němž má výrok
napadeného rozsudku oporu, vycházel tento skutečně z právního názoru vysloveného plénem
Nejvyššího správního soudu dne 29. 4. 2004 sp. zn. Sst 2/2003. Podle tohoto stanoviska
daňový přeplatek lze vrátit daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný
přeplatek, to jest není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně
nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení
konkursu. Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li při vracení přeplatku v souladu
s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými předpisy. Stanovisko bylo zveřejněno
pod č. 215/2004 Sb. NSS.
V době mezi vydáním napadeného rozsudku a vyřízením této kasační stížnosti ovšem
podstata právního názoru, obsaženého v citovaném stanovisku zdejšího soudu, byla zásadním
způsobem zpochybněna nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04
(a nepřímo také nálezem sp. zn. I. ÚS 544/02). Ratio decidendi zmíněného nálezu lze shrnout
tak, že „ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním
předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž
veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost
před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64
odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem
jednoduchého práva neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními
čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.“ Ze srovnání citovaného nálezu a uvedené právní věty,
blíže argumentačně rozvedené ve stanovisku Nejvyššího správního soudu, je jasně patrno,
že vedle sebe neobstojí, neboť jsou založeny na zcela odlišných úvahách, které ústí
v protikladná řešení. Nejvyšší správní soud proto musel vážit vzniklý nesoulad a jeho vliv
na další rozhodovací praxi v obdobných případech.
K tomuto problému již Nejvyšší správní soud zaujal ve věci sp. zn. 2 Afs 180/2004
následující názor :
Předně je třeba uvést, že celý vnitrostátní právní řád je založen na principu vnitřního
souladu (konzistence) a hierarchického uspořádání. Tato základní maxima musí rozhodujícím
hlediskem při výkladu jeho jednotlivých součástí. Je proto chybný takový náhled na právní
řád, který jeho jednotlivé vrstvy vnímá relativně izolovaně, a to z hlediska materiálního
i formálního. V tomto kontextu se jeví velmi významným čl. 95 Ústavy, který lze – mimo
jiné – vnímat též jako potvrzení zmíněné hierarchie právního řádu a jako prostředek
komunikace mezi Ústavním soudem na straně jedné a mezi soudy obecnými na straně druhé.
Především z něj lze dovodit, že obecné soudy (mezi něž v tomto smyslu a se značným
zjednodušením patří i Nejvyšší správní soud) jsou při svém rozhodování vázány nejen
zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem (arg. a minori ad maius). Právě v tomto kontextu
vystupuje do popředí funkce Ústavního soudu, kterou je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana
ústavnosti. Ústavní soud je tedy hlavní interpretátor ústavního pořádku a právě
v tomto smyslu musí být jeho rozhodnutí závazná.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že podle imperativu ústavně konformní interpretace
a aplikace právních předpisů jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat
tak, aby zvolený výklad právních předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu
výslovného znění konkrétních ústavních norem i ústavních principů a hodnot, nezřídka
v ústavních textech expressis verbis nevyjádřených. Teprve pokud takový výklad možný není,
je namístě protiústavní ustanovení právních předpisů k tomu příslušným mechanismem
odstranit. V tomto kontextu viděno, jestliže Ústavní soud v některém svém rozhodnutí
zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat
i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení. Opačný výklad, který by
kupř. s odkazem na vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR odmítal
respektovat právní názor Ústavního soudu, by představoval logickou chybu, jelikož tato
vázanost výkladem norem nadzákonné (ústavní) síly musí být pro soud při aplikaci
jednoduchého práva určující. Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých
důsledcích vedl k nerovnosti účastníků jednotlivých soudních řízení a k nepředvídatelnosti
soudního rozhodování, což samozřejmě představuje pochybení dosahující ústavní intenzity.
Nelze rovněž přehlížet, že určujícím společným prvkem obecných soudů a Ústavního soudu
je jejich poslání zakotvené v čl. 4 Ústavy, kterým je ochrana základních práv a svobod.
Mezi oběma složkami soudní moci tak musí existovat souhra a harmonie, nikoliv animozita.
V podmínkách právního státu je proto nemyslitelné, aby obecný soud – s vědomím jednotné
a jasně seznatelné judikatury Ústavního soudu – s odvoláním na dikci zákona zvolil takovou
jeho interpretaci, kterou Ústavní soud považuje za protiústavní.
Jakkoliv tedy se Česká republika nenachází v tradičním prostředí precedentálního
práva, jsou obecné soudy povinny judikaturu Ústavního soudu respektovat a v tomto smyslu
je pro ně závazná. K odchylce od ní by mohly přistoupit pouze ve výjimečných případech,
a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy; tato judikatura by byla vnitřně
nesourodá a nepředstavovala by proto tzv. ustálenou (konstantní) judikaturu; nevypořádávala
by se dostatečně se všemi možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi
a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto rozhodnutí a z konkrétních okolností věci patrno,
že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně, nýbrž v důsledku opomenutí anebo by došlo
k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů, což by obecný soud ve svém
rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Proto setrvalou a vnitřně nerozpornou judikaturu
Ústavního soudu nelze vnímat jako naroveň postavenou právním předpisům (zákonům),
nýbrž jako závazná interpretační vodítka při rozhodování ve skutkově a právně obdobných
věcech, od nichž je sice možný odklon, to však pouze ve výjimečných a racionálně
odůvodněných případech, jejichž demonstrativní nástin byl proveden výše.
Na základě zmíněných východisek je zřejmé, že v daném případě dochází
k souběhu jednotlivých právních výkladových metod (teleologická, logická a koneckonců
i gramatická – viz zejména čl. 89 odst. 2 Ústavy) vyúsťujících v jednoznačný závěr,
že správní soudy musí ve své další rozhodovací činnosti respektovat právní názor obsažený
v citovaném nálezu Ústavního soudu. V tomto smyslu je právní názor v tomto nálezu
obsažený závazný.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zvažoval možnost střetu s ústavní zárukou
práva na zákonného soudce, a sice při odpovědi na otázku, zda povinnost respektování nálezu
Ústavního soudu zpochybňujícího stanovisko jeho pléna pro něj plyne „bez dalšího“,
či zda je nutno v tomto směru teprve učinit příslušné formální kroky. V úvahu v tomto případě
připadalo buď přijetí nového stanoviska plénem, příp. kolegiem Nejvyššího správního soudu
(§12 odst. 2 s. ř. s.) anebo postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu (§17 s. ř. s.).
Z dikce citovaných ustanovení a především z jejich smyslu je nicméně patrno, že ani jedna
z těchto cest již z povahy věci není racionální.
Smyslem stanovisek je totiž na základě vyhodnocení rozhodnutí soudů ve správním
soudnictví a v zájmu jejich jednotného rozhodování zformulovat právní názor, který by měl
být správními soudy v jejich budoucí judikatorní činnosti respektován. Fakticky se tedy jedná
o nástroj ke sjednocení rozhodovací praxe krajských soudů. Situace v projednávané věci
je však zcela odlišná: ke sjednocení této rozhodovací praxe již totiž došlo citovaným
stanoviskem Nejvyššího správního soudu, takže tato možnost byla vyčerpána. Problémem
tak není nejednotnost krajských soudů, kterou by bylo lze překlenout stanoviskem novým,
nýbrž rozpornost stanoviska s právním názorem Ústavního soudu, vysloveným
v jeho rozhodnutí. Za těchto okolností není přijímání nového stanoviska funkční, a to jednak
proto, že by se muselo jednat o pouze ryze formální krok, kde jednotliví soudci by při svém
rozhodování byli zatíženi faktickým imperativním mandátem, způsobeným jasně
artikulovaným právním názorem Ústavního soudu, a navíc by byli nuceni rozhodovat za zcela
jiné situace a z jiných důvodů, než s kterými počítá zákon.
Obdobné lze uvést k druhé možnosti, tzn. k postoupení věci rozšířenému senátu.
I pokud by totiž Nejvyšší správní soud přehlédl, že rozhodování rozšířeného senátu nemá
podle zákona místo tam, kde byl odlišný právní názor již vysloven ve stanovisku
(§17 odst. 2 s. ř. s.), takže by takový krok bylo možno označit za contra legem, odporuje
tento postup smyslu citovaného ustanovení. Role rozšířeného senátu totiž vychází
z předpokladu, že příslušný „běžný“ senát vlastním intelektuálním procesem dospěje
k přesvědčení, že dříve v rozhodnutí vyjádřený právní názor není správný a aktivováním
rozšířeného senátu nastolí situaci, kdy bude ke konkrétní předložené právní otázce
zformulován právní názor, respektovaný pro futuro všemi senáty rozhodujícími obdobné
případy. Aktivizace rozšířeného senátu za situace, kdy by skutečnou motivací bylo toliko
formální narovnání právních názorů Nejvyššího správního soudu s názory Ústavního soudu,
by zjevně neplnilo smysl citovaného ustanovení.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že přijímání stanovisek plní funkci sjednocení
judikatury krajských soudů a činnost rozšířeného senátu slouží ke sjednocování právních
názorů uvnitř samotného Nejvyššího správního soudu. Ani jeden z těchto procesních institutů
tedy zjevně nepamatuje na situaci, nastalou v této věci, tzn. na odlišnost právního názoru
ve vztahu k Ústavnímu soudu. Jinak řečeno, zatímco přijetí stanoviska nebo rozhodnutí
rozšířeného senátu zrcadlí vnitřní přesvědčení Nejvyššího správního soudu o správnosti
určitého právního náhledu, neznamená respektování právního názoru Ústavního soudu v další
rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu nic méně a nic více než akceptaci
jeho ústavního vymezení, což v konkrétním případě vůbec nemusí znamenat též názorovou
shodu těchto soudů ve vztahu ke sporné právní otázce.
Ze všech popsaných důvodů proto správní soudy (včetně Nejvyššího správního soudu)
jsou povinny ve své další rozhodovací činnosti respektovat citovaný právní názor Ústavního
soudu, byť zmiňované stanovisko Nejvyššího správního soudu nebude nahrazeno žádným
novým stanoviskem ani rozhodnutím rozšířeného senátu.
Za tohoto stavu se Nejvyšší správní soud odchýlil od zmíněného stanoviska
a napadené rozhodnutí krajského soudu v rozhodné argumentaci (tj. argumentaci,
která je oporou výroku) uznal za rozpornou se závěry Ústavního soudu, a tudíž přisvědčil
i všem námitkám stěžovatele směřujícím proti tomuto právnímu názoru krajského soudu.
Do určité míry lze přisvědčit i kasační námitce nesrozumitelnosti napadeného
rozsudku krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], v němž skutečně ve stejném rozsahu
jsou prezentovány dva protichůdné právní názory, jeden jako považovaný krajským soudem
za správný, druhý jako povinně respektovaný, když tento druhý byl pro výrok, s ohledem
na jeho znění, rozhodující. Je pravdou, že soud je povinen podle §54 odst. 2 s. ř. s. uvést
v rozsudku odůvodnění. Odůvodnění rozsudku je tou jeho částí, která má být oporou výroku
co do skutkového vylíčení i co do právního hodnocení zjištěných skutečností. K tomu lze
poukázat na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96
použitelného i při stanovení požadavků na přesvědčivost rozsudku vydaného v soudním řízení
správním. Ústavní soud zde vyjádřil, že ke splnění účelu soudní jurisdikce je nezbytné,
aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím
daným ustanovením §157 odst. 2 in fine, odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně
správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným
způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného
postupu" – ústavní kritéria plynoucí z Listiny základních práv a svobod (čl. 38 odst. 1);
jestliže zejména ve správním soudnictví jsou procesní prostředky žalobce (navrhovatele)
založeny nikoli na skutkové, ale na právní argumentaci, je tato pojmovým znakem "(soud)
posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil", jemuž je rozuměti
tak, že se obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí, zejména jestliže předestřenou
argumentaci odmítá, dostatečným a výstižným způsobem s ní vypořádá, a to natolik, aby bylo
zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti
nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí
k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen
s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jak jim Ústavní soud rozumí. Krajský soud
tak při střetu dvou právních názorů měl nepochybným způsobem vyjádřit, který z názorů
a z jakých důvodů se stal podkladem výroku rozhodnutí. Učinit tak jistě lze i vysvětlením
povinnosti respektovat závazný právní názor soudu vyššího stupně a tento názor do rozsudku
pojmout. To musí zvládnout i za situace, kdy je povinen respektovat názor, s nímž se třeba
vnitřně neztotožnil. Oproti tomu nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že krajský soud je vázán
názorem nadřízeného soudu jen za situace, kdy tento soud jeho rozhodnutí zrušil a pro další
řízení jej zavázal právním názorem podle §110 odst. 3 s. ř. s. Již výše byl zmíněn význam
stanovisek Nejvyššího správního soudu jako sjednocovacího nástroje rozhodovací praxe
krajských soudů. Jeho nerespektování by daný institut zcela popřelo, zakládalo nerovnost
účastníků řízení, vedlo k nepředvídatelnosti rozhodnutí; v praxi by pak určitou část účastníků
řízení nutilo podávat kasační stížnosti, které by vždy musely vést ke zrušení takových
rozhodnutí, a teprve pak by cestou povinného respektování právního názoru bylo dosaženo
rozhodnutí stanovisku odpovídajícího. Proto danou kasační námitku shledal Nejvyšší správní
soud pouze částečně důvodnou.
Nejvyšší správní soud shledal kasační námitky v uvedeném rozsahu důvodnými
a proto napadený rozsudek krajského soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, v němž je právním názorem vysloveným v tomto rozsudku vázán
(odst. 3 téhož ustanovení); tedy i právním názorem o nezbytnosti respektovat při rozhodování
obdobných případů předmětný nález Ústavního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Plzni v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu