ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.230.2005
sp. zn. 2 Azs 230/2005 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: P. B.,
zastoupeného Michalem Benčokem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 17,
110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM,
Praha 7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2005,
č. j. 59 Az 160/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 8. 2004, č. j. OAM-2557/VL-20-08-2004. Rozhodnutím
správního orgánu byla jeho žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že v průběhu soudního řízení nebyl zjištěn
úplně a správně přesný stav věci a důkazy, které si soud opatřil, byly neúplné a zakládaly
se fakticky jen na dokladech obsažených ve správním spisu. Stěžovatel dále konstatuje,
že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil
povinnost, kterou mu ukládá ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, v platném znění (dále jen „správní řád“) a že důkazy, které si žalovaný
opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, čímž porušil ustanovení §32 odst. 1 a dále §34 odst. 1
správního řádu a nemohl správně posuzovat skutkové a právní otázky. Stěžovatel dále namítá,
že správní orgán nedostatečně objasnil důvody, které ho vedly k vydání rozhodnutí,
a tím porušil povinnost, kterou mu ukládá §47 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel také tvrdí,
že napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného výkladu ustanovení §12 zákona o azylu.
Soud dle stěžovatele nedostatečně přihlédl zejména k soustavnému porušování lidských
práv na Ukrajině. Stěžovatel se domnívá, že důvody, které uvedl, jsou podřaditelné
pod §12 písm. b) zákona o azylu, jelikož má neustále odůvodněné obavy o svůj život.
Tyto obavy pak vyplývají z násilného jednání vyděračů. Jako nezákonný a nesprávný
stěžovatel napadá i závěr soudu o tom, že nezabýval překážkou vycestování dle §91 zákona
o azylu. Domnívá se též, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §14 zákona
o azylu. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud předmětný
rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Dále uvádí,
že stěžovatel své námitky nikterak nekonkretizoval a nepodložil argumenty, a žalovaný
je proto shledává formálními. K námitce stěžovatele ohledně aplikace §13 a §14 zákona
o azylu žalovaný uvedl, že rozhodnutí o udělení azylu podle těchto ustanovení a rovněž
tak rozhodnutí o překážce vycestování uvádí správní orgán jen v rozhodnutí o neudělení
nebo odnětí azylu. Z těchto důvodů pak žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti
pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení
řízení o udělení azylu podal stěžovatel dne 5. 8. 2004 a pohovor k tomuto návrhu s ním byl
proveden dne 11. 8. 2004. Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl, že v srpnu roku 2003
zavinil na Ukrajině autohavárii, při níž poškodil jiné vozidlo. Na místo nehody nepřivolal
policii a s poškozeným se dohodli, že mu uhradí způsobenou škodu. Na tuto opravu
však neměl dostatek finančních prostředků a věřitel mu začal vyhrožovat ublížením na zdraví.
Aby se vyhnul jeho výhružkám a vydělal si potřebné finance, odcestoval v dubnu 2004
z Ukrajiny do ČR. Zde mu bylo uděleno správní vyhoštění, a tak se rozhodl požádat o azyl.
Ve vlastnoručně psaném prohlášení pak tyto skutečnosti potvrdil. Ve výše zmíněném
pohovoru k návrhu na zahájení řízení o udělení azylu pak své potíže konkretizoval. Uvedl,
že počátkem roku 2004 jej poškozený kontaktoval a sdělil mu, že za opravu automobilu
zaplatil částku 1500 USD. Stěžovatel uvedl, že tato částka byla úměrná rozsahu
poškození. Jelikož však požadovanou částkou momentálně nedisponoval, požádal věřitele,
aby s její úhradou počkal. Ten to odmítl a kontaktoval ho ještě ve dvou případech a stanovil
mu lhůtu jednoho měsíce. Pokoušel se hledat pomoc u přátel, ale nikdo mu nebyl ochoten
půjčit. Vstupem do azylového řízení se snaží vyhnout možnému jednání poškozeného
majitele. Rovněž vyslovil přání legalizovat si pobyt v ČR, aby se vyhnul rozhodnutí
o správním vyhoštění a mohl zde nadále žít a vydělávat si finanční prostředky. V případě
návratu se stěžovatel obává dalšího jednání věřitele. Potvrdil, že na Ukrajině neměl žádné
další potíže, a také vyloučil problémy se státními orgány Ukrajiny.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Uvedl, že správní orgán
měl dostatečné podklady pro posouzení důvodnosti žádosti stěžovatele o udělení azylu. Soud
dále konstatoval, že bylo prokázáno, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo
možno dovodit, že by mohl být ve své vlasti vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu. K námitce stěžovatele, že se žalovaný nezabýval věcí žalobce
z hlediska ustanovení §14 a §91 zákona o azylu, krajský soud uvedl, že tato není důvodná,
neboť byla-li žádost o udělení azylu zjevně nedůvodná, jsou již nadbytečné výroky
o neudělení azylu podle §13 a 14 zákona o azylu a vztažení překážky vycestování
dle §91 téhož zákona.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zák. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., neboť stěžovatel namítá,
že žalovaný a posléze krajský soud nesprávně aplikovali ustanovení §12, §14 a §91 zákona
o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] , dále namítá, že žalovaný porušil právní předpisy
o řízení před správním orgánem [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a namítá též, že v průběhu
soudního řízení nebyl zjištěn úplně a správně přesný stav věci a důkazy, které si soud opatřil,
byly neúplné a zakládaly se fakticky jen na dokladech obsažených ve správním spisu
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, že v průběhu soudního řízení
nebyl zjištěn úplně a správně přesný stav věci a důkazy, které si soud opatřil byly neúplné
a zakládaly se fakticky jen na dokladech obsažených ve správním spisu [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Pokud by tato námitka byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela
vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu.
Vzhledem k tomu, že uvedená stěžovatelova námitka je naprosto nekonkrétní
a stěžovatel nijak neuvádí, v čem namítané pochybení soudu spočívalo, tj. v čem konkrétně
spočívala neúplnost dokazování, Nejvyšší správní pouze soud v obecné rovině konstatuje,
že krajský soud při rozhodování vycházel z dostatečného důkazního materiálu. Námitka
stěžovatele, že tyto důkazy se zakládaly se fakticky jen na dokladech obsažených ve správním
spisu, nemůže obstát už vzhledem k tomu, že stěžovatel ve svém žalobním návrhu
ani jiné důkazy nenavrhoval a odkázal na: „žádost o udělení azylu v ČR, kterou jsem podal,
protokol o pohovoru, který byl se mnou proveden, a ostatní spisový materiál, který se vztahuje
k předmětné žádosti o udělení azylu v ČR a který má k dispozici žalovaný“ . V průběhu řízení
před krajským soudem se ani jinak neobjevily žádné důvody k provádění důkazů nad rámec
toho, co bylo zachyceno ve správním spise. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní
soud neshledal uvedenou námitku důvodnou.
Důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. rovněž nejsou dány.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve své kasační stížnosti pouze v obecné rovině konstatuje,
že došlo k porušení jím vyjmenovaných ustanovení správního řádu, aniž tato porušení
jakkoliv konkretizoval, Nejvyšší správní soud v obecné rovině konstatuje, že řízení
před správním orgánem probíhalo v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními,
za dodržení zákonem zaručených práv stěžovatele a bez procesních vad, které by mohly mít
vliv na zákonnost správního rozhodnutí žalovaného. Žalovaný správní orgán řádně zjistil
skutkový stav, zejména podrobně vyslechl stěžovatele. Během tohoto pohovoru měl
stěžovatel příležitost vysvětlit všechny okolnosti, které ho k žádosti o azyl vedly. Rozhodnutí
správního orgánu je plně srozumitelné, jednoznačně popisuje zjištěný skutkový stav,
přičemž vychází z provedených důkazů a obsahuje logicky postavené důvody,
o které se opírá.
Dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu se zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 téhož zákona. V průběhu
správního řízení bylo zjištěno, že důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení azylu byly
obavy z ohrožení života ze strany věřitele a dále snaha o legalizaci pobytu v České republice.
Ani jeden z těchto důvodů není (a to v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího
správního soudu, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2003,
č. j. 4 Azs 26/2003 - 44, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, oboje dostupné na www.nssoud.cz) podřaditelný pod důvody
uvedené v §12 zákona o azylu. Jiné důvody pak stěžovatel ani neuváděl. Žalovaný
tak nepochybil, když zamítl žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g).
Rovněž není důvodná stížní námitka týkající se (ne)aplikace §14 zákona o azylu.
Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních
§13 a §14 zákona je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován není, dostal
by se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona o azylu
do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle §13 a §14 téhož zákona
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90,
www.nssoud.cz). Žalovaný ani krajský soud tudíž nepochybili, když o této otázce
nerozhodovali. Stěžovatelovo v kasační stížnosti uváděné tvrzení, že vede řádný život
a nepředstavuje pro Českou republiku žádné bezpečnostní riziko, není z hlediska azylových
důvodů relevantní v tom smyslu, že rozhodně nemůže být důvodem k udělení azylu
podle §12 zákona o azylu a zásadně nemůže být sama o sobě důvodem ani důvodem
pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu.
Žalovaný rovněž nepochybil, když neposuzoval, zda se na stěžovatele nevztahuje
překážka vycestování, neboť správní orgán není povinen rozhodnout o překážce vycestování,
jestliže žádost o azyl byla zamítnuta podle §16 zákona o azylu. Pouze v případě udělení
či neudělení azylu v režimu §12, §13 a §14 téhož zákona, je ve smyslu §28 zákona o azylu,
obligatorní částí rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45,
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému proto nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu