ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.240.2004
sp. zn. 2 Azs 240/2004 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
T. T. M., zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Příbram II, Dlouhá 141,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 18. 3. 2004, č. j. 24 Az 1840/2003 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě,
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26. 7. 2003,
č. j. OAM-3235/VL-10-05-2003. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatelky o udělení azylu
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů
(dále jen zákon o azylu). Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je vydáno
v souladu se zákonem a na podkladě dostatečně zjištěného stavu věci, proto žalobu zamítl.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně upozorňuje,
že se na řízení o udělení azylu vztahuje rovněž zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), jehož ustanovení (zejména §3 odst. 3 a 4) žalovaný porušil. Toto porušení
shledává v tom, že se žalovaný zabýval pouze otázkou, zda jsou splněny podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, avšak zcela pominul možnost udělení azylu
podle §13 a 14 citovaného zákona. Podle stěžovatelky měl žalovaný přezkoumat i důvody
pro udělení azylu podle §13 a 14 zákona o azylu a teprve poté případně rozhodnout
o zamítnutí její žádosti podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Jiným výkladem by totiž
ustanovení §13 a 14 zákona o azylu postrádala smysl, neboť by je žalovaný mohl snadno
obcházet zamítnutím žádosti o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
jak se tomu stalo právě v případě stěžovatelky. Žalovaný se tak nezabýval její věcí odpovědně
a svědomitě, neboť neposoudil všechny důvody pro udělení azylu a řádně neodůvodnil,
proč tyto důvody nejsou naplněny. Podle stěžovatelky také došlo v řízení před krajským
soudem k vadám v podobě porušení procesních předpisů, které mělo za následek porušení
jejího práva na přítomnost při soudním jednání a v důsledku toho bylo dotčeno její právo
na spravedlivý proces. Stěžovatelka, která nebyla zastoupená advokátem, sice podala
proti rozhodnutí žalovaného žalobu sepsanou v českém jazyce, avšak tuto žalobu nesepsala
ona, nýbrž osoba od stěžovatelky cizí, která na rozdíl od ní ovládá český jazyk. S poukazem
na §64 s. ř. s. a §18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“)
stěžovatelka namítá, že soudu musela být skutečnost, že neovládá český jazyk,
zřejmá minimálně z odůvodnění rozhodnutí žalovaného, kde se uvádí, že stěžovatelka byla
s obsahem protokolu o pohovoru seznámena v jazyce vietnamském. Vzhledem k tomu
stěžovatelka neměla důvod v řízení před soudem tlumočníka nepožadovat. Přesto byly
veškeré výzvy ze strany soudu zasílány stěžovatelce v českém jazyce, který ona neovládá,
a zmíněným výzvám (mezi něž patřila i výzva podle §51 s. ř. s.) proto neporozuměla.
Z uvedeného je tak zřejmé, že postupem krajského soudu došlo k zásahu do rovnosti
účastníků řízení, neboť stěžovatelka jako cizinka nebyla schopna bez řádného překladu
pochopit význam jednotlivých výzev. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení;
rovněž požádala o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatelky. K námitce týkající se nezjišťování důvodů
azylu podle §13 a 14 zákona o azylu žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 4 Azs 23/2003, ve kterém byla konstatována nadbytečnost odůvodňování
§14 zákona o azylu u zjevně nedůvodných žádostí o azyl. Pokud stěžovatelka namítá,
že jí měl být ustanoven tlumočník, tak ani s tím žalovaný nesouhlasí. Stěžovatelka podala
žalobu v českém jazyce a o tlumočníka nepožádala, potřeba tlumočníka tak ve smyslu
§18 odst. 2 o. s. ř., §64 s. ř. s. nevyšla najevo. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka namítá vadu řízení před správním orgánem, spočívající v tom,
že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a krajský soud měl proto rozhodnutí žalovaného zrušit
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a rovněž vadu řízení před krajským soudem
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 7. 7. 2003 požádala
stěžovatelka o udělení azylu. V odůvodnění své žádosti uvedla, že jí ve Vietnamu zemřel
manžel a ona se dostala do ekonomických potíží. Na radu známých proto odjela do České
republiky za prací. O azyl žádá z důvodu legalizace svého pobytu a také proto, že nemá
kde bydlet. K dotazu, zda se ve Vietnamu něčeho obává, odpověděla, že nikoli, ale vrátit
se tam nechce. Při pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu vedeném dne 15. 7. 2003
stěžovatelka potvrdila, že jediným důvodem jejího ochodu z Vietnamu byly ekonomické
potíže a že žádné problémy ve vlasti se státními orgány neměla. Žalovaný pak rozhodnutím
ze dne 26. 7. 2003 její žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu. Proti tomu podala stěžovatelka ke krajskému soudu žalobu v českém jazyce,
kde namítala pochybení žalovaného ve správním řízení, když uvedla konkrétní ustanovení
správního řádu a zákona o azylu, která podle ní žalovaný porušil. Přípisem ze dne 8. 9. 2003,
psaným v českém jazyce, byla stěžovatelka dotázána, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci
bez nařízení jednání ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s.; byla též poučena, že pokud se nevyjádří
ve stanovené lhůtě, soud bude mít za to, že souhlasí. Na uvedenou výzvu stěžovatelka nijak
nereagovala, ačkoli jí byla doručena dne 1. 10. 2003. Napadeným rozsudkem krajský soud
její žalobu zamítl jako nedůvodnou; rozhodoval přitom bez nařízení jednání.
Pokud jde o důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tak jeho
naplnění spatřuje stěžovatelka v tom, že žalovaný porušil §3 odst. 3 a 4 správního řádu,
když se v řízení o udělení azylu zabýval pouze otázkou, zda jsou splněny podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, avšak zcela pominul možnost udělení azylu
podle §13 a 14 citovaného zákona, a krajský soud pro tento vadný postup rozhodnutí
žalovaného nezrušil.
Při posuzování této námitky vyšel Nejvyšší správní soud ze znění §3 odst. 3 a 4
správního řádu a §12 a §16 zákona o azylu. Ustanovení §3 odst. 3 a 4 správního řádu ukládá
správním orgánům zejména povinnost zabývat se svědomitě a odpovědně každou věcí,
která je předmětem řízení, vyřídit ji včas a bez zbytečných průtahů a použít nejvhodnějších
prostředků, které vedou ke správnému vyřízení věci. Rozhodnutí správních orgánů musí
vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a musí být přesvědčivá a vést občany
a organizace k dobrovolnému plnění jejich povinností. Správní řízení je třeba vést tak,
aby posilovalo důvěru občanů ve správnost rozhodování. Podle §16 odst. 1 zákona o azylu
se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, nastane-li některá ze skutečností
uvedených pod písm. a) až k) zákona o azylu. V odst. 2 je pak stanoveno, že rozhodnutí
o zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost lze vydat pouze ve lhůtě 30 dní od podání
žádosti. Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu lze žádost o udělení azylu zamítnout
jako zjevně nedůvodnou tehdy, pokud žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 citovaného zákona. Podle §12
zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec:
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má.
Z uvedeného vyplývá, že pokud v řízení o udělení azylu vyplyne některá
ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán
bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení – zamítne žádost,
aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v §13 a §14
zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12
citovaného zákona. Tento důvod však žalovaný vůbec nebyl povinen zkoumat. Žalovaný
správně zjistil, že stěžovatelka neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla
být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, neboť uváděla
důvody ekonomické, a zamítl její žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu. V posuzované věci bylo tedy provedeno tzv. zkrácené řízení, a to z důvodu
zjevně nedůvodné žádosti stěžovatelky, aniž by v tomto řízení důvody uvedené v §12 byly
zjišťovány. Jestliže důvody pro udělení azylu podle §12 nebyly zjišťovány (nemohly být
tudíž ani zjištěny) nepřichází v úvahu udělení azylu podle §13, případně §14 zákona o azylu.
Správní orgán tak postupoval zcela v souladu se zákonem, když možnost udělení azylu podle
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu neposuzoval. Nejvyšší správní soud má tak za to,
že se žalovaný zabýval v zákonných intencích žádostí stěžovatelky o udělení azylu
a k namítanému porušení §3 odst. 3 a 4 správního řádu nedošlo. Důvod kasační stížnosti
uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak nebyl shledán.
Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud pochybil, když jí neustanovil tlumočníka
a naopak jí zaslal výzvu podle §51 s. ř. s. v českém jazyce, nemůže se s ní Nejvyšší správní
soud ani v tomto ztotožnit.
Soudní řád správní neupravuje způsob, jakým má soud komunikovat s účastníkem
řízení, jehož mateřským jazykem je jiný než český jazyk. Na takové situace je nicméně
pamatováno v §64 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon (s. ř. s.) jinak, použijí
se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského
soudního řádu. Podle §18 odst. 1 o. s. ř., v němž se promítá článek 37 Listiny základních práv
a svobod, mají účastníci v občanském soudním řízení rovné postavení, mají právo jednat
před soudem ve své mateřštině a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich
práv. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk,
soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo.
Z uvedených ustanovení tak plyne, že ne ve všech případech, kdy mateřštinou
účastníka řízení je jiný než český jazyk, je dána povinnost soudu ustanovit takovému
účastníku tlumočníka. Tato povinnost, v souladu s gramatickým, teleologickým
i systematickým výkladem, vzniká soudu tehdy, pokud účastník o to požádá a pokud
by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem. Potřeba
tlumočníka musí být přitom zjevná a musí sama vyjít v řízení najevo, tedy bez toho, aby soud
aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř. (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 4 Azs 261/2004 - 57). Shora uvedené
ustanovení o. s. ř., stejně jako závazky plynoucí z Listiny základních práv a svobod
či mezinárodních smluv, směřují především k situaci, kdy je nařízeno ústní jednání
(viz pravidelně slovní spojení „jednat před soudem“), a účastník, neznalý jednacího jazyka,
by byl znevýhodněn v průběhu jednání, neboť by nemohl bezprostředně reagovat
na jeho průběh (nemohl by např. odpovídat na jemu kladené otázky ze strany soudu apod.).
V projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatelka nebyla v průběhu
řízení nikterak znevýhodněna, neboť - jak vyplývá z obsahu spisu - samotnou žalobu podala
v českém jazyce a ni v ní vůči soudu neprojevila potřebu ustanovení tlumočníka.
Povinnost soudu obstarat překlad všech písemností, které budou stěžovatelce zasílány,
do mateřského jazyka, za situace, kdy si stěžovatelka dokázala obstarat překlad žaloby
do českého jazyka, aniž by o ustanovení tlumočníka požádala, by kladla na soud nepřiměřené
nároky a byla tak v zjevném rozporu se zásadou hospodárnosti. Nelze odhlédnout rovněž
od skutečnosti, že stěžovatelka o ustanovení tlumočníka pro řízení o žalobě nepožádala
a ani poté, co obdržela výzvu ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s., které podle svých slov
neporozuměla, se na soud neobrátila se sdělením, že obdržené písemnosti nerozumí.
Nečinnost stěžovatelky v tomto směru nemůže jít k tíži soudu, neboť ten nemohl dovozovat,
zda a nakolik stěžovatelka českému jazyku nerozumí. Samotná skutečnost, že správní řízení
bylo se stěžovatelkou vedeno v jazyce vietnamském, bez dalšího neznamená, že vyšla najevo
potřeba ustanovit stěžovatelce tlumočníka podle §18 odst. 2 o. s. ř., §64 s. ř. s. Správní řízení
je z hlediska zjištění azylově relevantních důvodů řízením rozhodným a tlumočník
je zde zajišťován podle §22 odst. 1 zákona o azylu.
Pro úplnost je třeba vzít v úvahu i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 9. 2003, č. j. 5 Azs 5/2003 - 33, ve kterém zdejší soud mimo jiné vyslovil, že cizinka
v řízení o azylu musí být o právu vyjádřit se k možnosti rozhodnutí o věci samé bez jednání
(§51 s. ř. s.) poučena v jazyce, jemuž rozumí. Situace v uvedené právní věci je však
od právní věci projednávané nyní zásadně odlišná. Tento závěr Nejvyšší správní soud učinil
ve věci, v níž bylo o neudělení azylu žalovaným rozhodováno a azyl žadatelce nebyl udělen
podle §12, §13 a §14 zákona o azylu. Krajský soud, který v řízení o žalobě přezkoumává
napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, tak mohl v tomto případě
posuzovat, zda důvody stěžovatelkou uplatněné jsou azylově relevantní, či nikoli.
Stěžovatelka pak v kasační stížnosti spojila s námitkou doručení výzvy podle §51 s. ř. s.
v českém jazyce a nekonání ústního jednání rovněž důvody, kterými hodlala v jednání
před soudem již uplatněné žalobní body konkretizovat - tedy konkretizovala újmu,
která jí byla způsobena nemožností účasti na jednání způsobené neporozuměním výzvě.
Naproti tomu v právě projednávaném případě je situace odlišná. Stěžovatelka v kasační
stížnosti pouze obecně namítala, že se pro neporozumění výzvě podle §51 s. ř. s. nemohla
ústního jednání účastnit, aniž by blíže uvedla, jaké konkrétní argumenty hodlala uplatnit.
Navíc ani žádné relevantní důvody uplatnit nemohla, neboť její žádost o udělení azylu byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a v takovém
případě se soudní přezkum napadeného rozhodnutí omezuje pouze na to, zda žalovaný
správně zjistil, že stěžovatelka ve správním řízení neuváděla skutečnosti svědčící o tom,
že by mohla být vystavena pronásledování podle §12 zákona o azylu. Jednalo se tak o odlišné
případy a proto na právě projednávanou věc nelze uvedené rozhodnutí zdejšího soudu použít.
Krajský soud tak neporušil zákon, když stěžovatelce v daném případě tlumočníka neustanovil.
Žádný z uplatněných důvodů kasační stížnosti tak nebyl shledán.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. 2. 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu