ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.59.2005
sp. zn. 2 Azs 59/2005 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
I. I., zastoupena Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem Plzeň, Na Jíkalce 13,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2004,
č. j. 62 Az 75/2004 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 7. 2004,
č. j. OAM-2324/VL-07-15-2004. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta její žádost o udělení
azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen zákon o azylu).
Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno
v souladu se zákonem a na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a bylo
přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“).
Konkrétně pak popisuje problémy, které měla s věřiteli a bývalým přítelem a kvůli kterým
odešla z Ukrajiny a požádala o azyl. Domnívá se, že tyto její problémy naplňují význam
pojmu pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu, neboť se jí podle jejího
přesvědčení nedostane účinné ochrany ze strany ukrajinských orgánů a obava před věřiteli
ji omezuje ve svobodě shromažďovat se se svými přáteli, a tak jsou omezena její politická
práva. Krajský soud pak pochybil, když se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda v daném
případě nebyly splněny podmínky pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle
§14 zákona o azylu. S ohledem na problémy, které jí věřitelé způsobují, a rovněž
na skutečnost, že na území České republiky vede spořádaný život, se stěžovatelka domnívá,
že by mohla naplňovat důvody pro udělení humanitárního azylu. Vzhledem k uvedenému
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení; požádala také o přiznání odkladného účinku této kasační
stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní
odmítl jako nepřípustnou, neboť námitky stěžovatelkou uplatněné v žalobě se neshodují
s důvody uplatněnými v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 8. 7. 2004 požádala stěžovatelka
o udělení azylu. Ve své žádosti uvedla, že na Ukrajině měla finanční problémy a potíže
se svým manželem. Rozvedla se a odjela od České republiky. Při pohovoru k důvodům svojí
žádosti uvedla, že na Ukrajině podnikala, ale nedařilo se jí a zadlužila se. Věřitelé po ní chtěli
peníze vrátit, ale stěžovatelka neměla z čeho. K těmto problémům se přidaly rovněž potíže
s přítelem (jehož nesprávně v žádosti označila za manžela), který „holdoval alkoholu“
a fyzicky ji občas napadl. Stěžovatelka se proto rozhodla odejít z Ukrajiny a v České
republice vydělat peníze. Žalovaný posléze její žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť stěžovatelka neuváděla skutečnosti svědčící
o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Proti tomu podala stěžovatelka žalobu, kde namítala porušení tam vyjmenovaných ustanovení
správního řádu, dále §12 a §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, rovněž zpochybnila absenci
výroku o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu a vyslovila domněnku, že na udělení
humanitárního azylu má nárok.
Nejvyšší správní soud se s ohledem na skutečnosti, které vyplynuly ze spisu, nemohl
ztotožnit s návrhem žalovaného, aby kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou,
neboť neshledal, že by stěžovatelka kasační stížnost opírala jen o důvody, které neuplatnila
v řízení před krajským soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.); zdejší soud je naopak toho názoru,
že žalobní body se téměř kryjí s důvody uplatněnými v kasační stížnosti a kasační stížnost
proto projednal věcně.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst.2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka výslovně uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. – nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Domnívá se totiž, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle
§12, případně §14 zákona o azylu a nebylo tak možné zamítnout její žádost jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Dále také namítá, že soud pochybil,
když se nedostatečně vypořádal s otázkou, zda v daném případě byly splněny podmínky
pro udělení azylu z humanitárního důvodu. Uplatňuje tak rovněž důvod kasační stížnosti
uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. – vadu řízení před soudem.
Pokud stěžovatelka namítá, že jí měl být udělen azyl podle §12 zákona o azylu
a že žalovaný nezákonně zamítl její žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou, nemůže
s ní Nejvyšší správní soud souhlasit. Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má. Co se pak rozumí pronásledováním pro účely zákona
o azylu je stanoveno v §2 odst. 6 tohoto zákona a to tak, že za pronásledování se považuje
ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo
pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.
Stěžovatelka v průběhu správního řízení ani řízení před krajským soudem nikdy
neuvedla, že by byla pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, ani že má
obavu z pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu. Naopak vždy
tvrdila, že do České republiky odešla kvůli dluhům, potížím s věřiteli a problémům ve svém
osobním životě. Omezení spojené s obavou před věřiteli za omezení politických práv
považovat nelze. Nejvyšší správní soud setrvale rozhoduje tak, že ekonomické problémy
žadatele o azyl v zemi původu nejsou azylově relevantním důvodem (např. rozsudek ze dne
31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, kde soud uvedl, že ekonomické problémy žadatele
o azyl v zemi původu, nejsou bez dalšího důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu
nebo rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, kde bylo konstatováno, že obtíže
žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace nelze bez přistoupení dalších okolností
hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické.) Rovněž se zdejší
soud vyjádřil i k tomu, že potíže s věřiteli nesplňují znaky pronásledování podle §2 odst. 6
zákona o azylu. Nejvyšší správní soud totiž již opakovaně judikoval, že obava z toho,
že věřitelé budou po žadateli o azyl vymáhat své pohledávky, není azylově relevantním
důvodem (§12 zákona o azylu), ani důvodem pro vyslovení překážky vycestování podle
§91 tohoto zákona. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2003,
č. j. 4 Azs 26/2003 - 44). V rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49
pak Nejvyšší správní soud uvedl, že strach vrátit se do země původu kvůli potížím s věřiteli,
není bez dalšího důvodem pro udělení azylu (§12 zákona o azylu). Problémy se soukromými
osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním
z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávané
politické názory, ale snahou o vrácení dlužné částky. Za dané situace, kdy se stěžovatelka
neobrátila o pomoc k příslušným státním orgánům, nelze vyhrožování soukromé osoby
považovat za pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu, neboť není splněna
podmínka, že je jednání této osoby prováděno, podporováno či trpěno státními úřady nebo
že stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit před takovým jednáním ochranu.
Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud pochybil, když se nedostatečně vypořádal
s otázkou, zda v daném případě byly splněny podmínky pro udělení azylu z humanitárního
důvodu. Nejvyšší správní soud s touto námitkou nemůže souhlasit, neboť jak vyplynulo
z napadeného rozsudku, krajský soud, který je v řízení o žalobě zásadně vázán uplatněnými
žalobními body (§75 odst. 2 s. ř. s.), se stěžovatelčinou námitkou dostatečným způsobem
zabýval. Uvedl totiž, že žalovaný nepochybil, když nerozhodoval o udělení azylu
z humanitárního důvodu, neboť o neudělení azylu podle §13 a 14 zákona o azylu
se rozhoduje pouze tehdy, pokud je zjištěno, že v určitém případě nejsou důvody pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. V daném případě by takové rozhodování bylo nadbytečné,
neboť žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Uvedené odůvodnění
je nejen zcela dostačující, ale také správné. Posuzování žádosti o udělení azylu ministerstvem
se totiž sestává z řady procesních a materiálních hledisek, obsažených v zákoně o azylu,
které je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti a také souslednosti. Pokud pak v řízení o
azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu,
pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení – zamítne
žádost, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných
v §13 a §14 zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu
podle §12 citovaného zákona. Tento důvod však žalovaný vůbec nebyl povinen zkoumat,
neboť zjistil, že stěžovatelka neuvádí žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být
vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu a její žádost o udělení
azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, bez toho
aby se touto žádostí věcně zabýval. Tvrzený důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. tak nebyl shledán.
Navíc je třeba uvést, že udělení tzv. humanitárního azylu neboli azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona o azylu je věcí volné úvahy příslušného orgánu státní správy
včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele, protože na udělení azylu
z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž neudělením azylu
z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu nepřísluší
přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí oprávnění správního
orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze
stanovené zákonem či zda se nedopustil libovůle. Jak již ale bylo uvedeno výše,
v posuzovaném případě byla žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 zákona o azylu a žalovaný tak vůbec nebyl povinen se důvody
pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu zabývat. Nejvyšší
správní soud tak sdílí závěry ve věci přijaté žalovaným i krajským soudem a v řízení
neshledal nezákonnost ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno naplnění žádného tvrzeného kasačního důvodu,
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu