ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.62.2005
sp. zn. 2 Azs 62/2005 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců:
a) M. T., b) nezl. N. V., zastoupený matkou M. T., oba zastoupeni Mgr. Helenou
Kohoutovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Za Poříčskou branou 12, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, č. j. 8 Az 40/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně a) jménem svým i jménem
nezletilého žalobce b) (dále též stěžovatelé) domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku
Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 1. 6. 2004, č. j. OAM-950/VL-19-P17-R2-2002. Tímto rozhodnutím jim nebyl
udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen zákon o azylu) a bylo vysloveno, že se na ně nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Rozsudek městského soudu vycházel ze skutečnosti,
že stěžovatelé nenaplnili žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu, a že rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a bylo
přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatelé proti tomu v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňují důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též „s. ř. s.“). Konkrétně pak namítají, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav
věci, neboť stěžovatelé vyjádřili svoje subjektivní obavy a žalovaný pak měl povinnost
k tomu získat objektivní listinné důkazy a zjistit, zda důvody vyjádřené v žádosti zakládají
právo na udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Žalovaný však použil informace zastaralé
a neúplné, navíc tyto dokumenty pouze citoval, aniž by z nich v rozhodnutí vycházel a situaci
v zemi původu relevantním způsobem popsal. Dále namítají, že samotný městský soud
zpochybnil relevanci informací použitých žalovaným a poukazují na to, že jeden měsíc stačil
žalovanému pouze na dohledání informací, jež nestačily k přesnému zjištění skutečného
stavu. Stěžovatelé také poukazují na skutečnost, že nedošlo k rozboru jejich situace
v „kontextu např. pojmu sociální skupina“. Soud také nesprávně zhodnotil nevyslovení
překážky vycestování, neboť stěžovatelům hrozí v případě návratu do Arménie mučení
a nelidské či ponižující zacházení ve smyslu §91 zákona o azylu, které může být
uskutečňováno např. s tichým souhlasem arménského veřejného činitele. Stěžovatelé k tomu
poukazují na znění čl. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému a nelidskému či ponižujícímu
zacházení nebo trestání. Stěžovatelé zdůrazňují, že tato možnost nebyla vůbec zvažována
a že při posuzování možné existence překážek vycestování je často třeba vycházet z jiných
informací, než při zvažování možnosti udělení azylu. Vzhledem k uvedenému navrhují, aby
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení; současně žádají o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost
kasační stížnosti, neboť považuje svoje rozhodnutí i rozhodnutí soudu za souladná
se zákonem. Poukázal na to, že stěžovatelé Arménii opustili kvůli problémům se soukromými
osobami a nesouhlasí s jejich názorem, že by arménská policie byla v jejich případě nečinná.
Rovněž nesouhlasí s tím, že by stěžovatelé mohli být v případě návratu do Arménie vystaveni
mučení či nelidskému zacházení ve smyslu §91 zákona o azylu. Žalovaný proto navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde jsou žadatelé
chráněni před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelů žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelé uvádějí, že uplatňují důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s., konkrétně však namítají pouze, že žalovaný nezjistil přesně a úplně
skutečný stav věci – tedy důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a že bylo nesprávně
vysloveno, že nesplňují důvody pro udělení azylu (zejména v kontextu
pojmu sociální skupina) a pro vyslovení překážky vycestování ve smyslu §91 zákona
o azylu – tedy nezákonnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ze spisu k tomu vyplynulo, že dne 1. 2. 2002 podala žalobkyně a) jménem svým
i jménem svého nezletilého syna – žalobce b) žádost o udělení azylu, kde uvedla, že o azyl
žádá z obavy o sebe a svého syna, neboť jí v Arménii vyhrožuje rodina muže, kterému se
pokoušela neúspěšně zachránit život. Při pohovoru vedeném dne 25. 4. 2002 uvedla
žalobkyně a), že na jaře roku 2001 poskytla první pomoc nějakému muži, který upadl na zem.
Vzhledem k tomu, že studovala akupunkturu, píchla muže do malíčku a nechala vytéci trochu
krve. Muž se sice probral, ale v sanitce, která pro něho přijela, zemřel. Lékař pak uvedl,
že muž zemřel na předávkování drogami. Rodina zemřelého však obviňovala ze smrti
žalobkyni a) a začala jí i žalobci b) vyhrožovat. Když se obrátila na policii, tak jí bylo řečeno,
že musí mít svědky. Ty se jí ale zajistit nepodařilo, protože sousedka, která svědectví nejprve
přislíbila, svědčit odmítla ze strachu před pomstou. Žalobkyni a) nadávali a vyhrožovali,
že ji zmlátí a znásilní. Rovněž se také pokoušeli unést žalobce b), avšak neúspěšně.
Stěžovatelé se tudíž asi na měsíc přestěhovali, ale když se vrátili zpět, telefonické
vyhrožování pokračovalo. Rozhodli se proto odjet ze země. Žalovaný jim pak rozhodnutím
ze dne 1. 6. 2004 azyl neudělil podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a vyslovil,
že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Prvotní jsou důvody týkající se pochybení v řízení před správním orgánem,
neboť jen na základě řádně zjištěného stavu věci lze pak posuzovat důvody pro udělení azylu.
Jde-li o řízení před správním orgánem, je povinností správního orgánu respektovat
základní pravidla řízení, vyplývající z §3 správního řádu vyjadřující v obecné formě hlavní
zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních.
V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah
dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních
učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí
určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. Správní orgán není povinen
seznamovat žadatele o azyl s důvody, pro které by mohlo být jeho žádosti vyhověno.
Pokud stěžovatelé namítají, že žalovaný nedostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci,
nemůže s nimi Nejvyšší správní soud souhlasit. Jak již uvedl v napadeném rozhodnutí
městský soud, rozsah dokazování žalovaného se vždy odvíjí od důvodů, které žadatel,
resp. žadatelé uvedou v řízení o udělení azylu. Tyto důvody pak také určí rozsah
dokazování, jež je žalovaný povinen provádět ve vztahu k situaci v zemi původu žadatele.
Vyjádří-li např. žadatel pouze ekonomické důvody, může být jeho žádost o udělení azylu
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, aniž by byl
žalovaný povinen zjišťovat jakékoli informace o zemi původu. Nejvyšší správní soud
má v daném případě zato, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, neboť důvody
uplatněné stěžovateli nevyžadovaly, aby žalovaný prováděl zevrubné zkoumání situace
v zemi původu. Stěžovatelé totiž v řízení o udělení azylu postup policie nezpochybnili
a skutečnost, že policisté požadovali, aby svoje tvrzení o vyhrožování a útocích nějakým
způsobem doložili, neznamená, že by odmítali stěžovatelům pomoci. Pokud tedy žalovaný
při posuzování žádosti přihlédl rovněž k informacím o zemi původu obsaženým ve zprávách
Ministerstva zahraničí USA (za rok 2003), Ministerstva zahraničních věcí České republiky
(za rok 2002) a ČTK, bylo to v daném případě zcela dostačující. Namítají-li stěžovatelé jejich
neúplnost a neaktuálnost, nelze s nimi souhlasit, jedná se totiž o zprávy dostatečně aktuální,
neboť stěžovatelé opustili Arménii na sklonku roku 2001. Rovněž zdejší soud nemá důvod
pochybovat o úplnosti těchto zpráv.
V daném případě stěžovatelé uvedli, že mají v Arménii obavu z jednání soukromých
osob, které je pronásledují. Jednání soukromých osob však není zásadně důvodem pro udělení
azylu. Důvody pro udělení azylu stanoví §12 zákona o azylu tak, že se azyl cizinci udělí,
bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatelé v průběhu správního řízení ani
řízení před soudem neuvedli, že by byli v Arménii pronásledováni za uplatňování politických
práv a svobod, ani že mají obavu z pronásledování z důvodů uvedených pod písmenem b)
citovaného ustanovení. Shora popsané problémy stěžovatelů za pronásledování ve smyslu
zákona o azylu považovat nelze, neboť za pronásledování se pro účely tohoto zákona
považuje pouze ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním (§2 odst. 6 zákona o azylu). V případě stěžovatelů tak není
splněna druhá podmínka citovaného ustanovení (tj. že by ohrožení ze strany soukromých osob
byla prováděna, podporována či trpěna arménskými úřady), protože stěžovatelé pomoc
od příslušných státních orgánů dostatečným způsobem nepožadovali. Žalobkyně a)
se sice se žádostí o pomoc obrátila na policii, ale když se nedomohla okamžitého zjednání
nápravy, již to nezkoušela. Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným, že se měla na policii
obrátit opakovaně, případně pak na příslušné nadřízené orgány. Jak totiž vyplynulo
ze správního spisu arménský ústavní zákon umožňuje občanovi stěžovat si na jakékoli
bezpráví. Neučinila-li tak prvá stěžovatelka, nelze než jí to přičíst k tíži. Zdejšímu soudu je
z úřední činnosti známo, že vymáhání práva nemusí být v Arménii vždy efektivní, neznamená
to však, že by bylo nutno Arménii považovat za zhroucený stát neschopný vykonávat základní
státní funkce. Nejvyšší správní soud ostatně judikoval již opakovaně, že potíže žadatele
se soukromými osobami, zejména za situace, kdy se nedomáhal pomoci u příslušných státních
orgánů, nejsou důvodem pro udělení azylu (viz. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65
a ze dne 28. 11. 2003, č. j. 4 Azs 24/2003 - 68).
Namítají-li stěžovatelé, že nedošlo k rozboru jejich situace s ohledem na možné
pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině, nelze se touto námitkou zabývat,
neboť ji neuplatnili v řízení před městským soudem, ačkoli tak učinit mohli
(§104 odst. 4 s. ř. s.). Nad rámec uvedeného je vhodné poukázat na to, že stěžovatelé vůbec
neuvádějí, do jaké sociální skupiny patří nebo by patřit měli a ani ze správního spisu
nevyplývá, že by do nějaké sociální skupiny ve smyslu zákona o azylu patřili. Postup
žalovaného i městského soudu tak byl v souladu se zákonem.
Pokud jde o námitku týkající se nevyslovení překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu, tak ani s ní nelze souhlasit. Ustanovení §91 odst. 1 zákona o azylu
stanoví, že povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu,
kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu,
kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu
anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá
o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo jestliže
by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebo jestliže v zemi původu
nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu
k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti.
Podmínky uvedené v §91 zákona o azylu, při jejichž splnění je dána překážka vycestování,
tak nejsou totožné s těmi, které jsou zkoumány z hlediska §12 zákona o azylu, a soud
se těmito podmínkami musí zabývat samostatně. Městský soud v napadeném rozsudku uvedl,
že stěžovatelé žádnou z uvedených podmínek nesplňují. V dané věci totiž stěžovatelé spatřují
existenci překážky vycestování v tom, že jim ve vlasti hrozí nebezpečí ze strany soukromých
osob. Jak vyplynulo ze shora uvedeného, takovou obavu nelze pod důvody uvedené
v §91 zákona o azylu podřadit. Vzhledem k tomu, že zákonem taxativně stanovené podmínky
nelze rozšiřovat, není možné stěžovatelům přisvědčit. Rovněž jejich odkaz na čl. 1 Úmluvy
proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání je v dané
věci nerozhodný, neboť jak správně uvádí městský soud, o mučení ve smyslu této úmluvy jde
jen v případě, že je působeno veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního
pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem. Jak je již
rozebráno výše, obavy stěžovatelů z jednání soukromých osob nelze pod tuto definici
subsumovat, neboť zde chybí souhlas veřejného činitele. Městský soud tak postupoval
v souladu se zákonem, když žalobu zamítl. Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. tak rovněž neobstojí.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno naplnění žádného tvrzeného kasačního důvodu,
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu