ECLI:CZ:NSS:2005:3.ADS.2.2003:112
sp. zn. 3 Ads 2/2003 – 112
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Petra Příhody, JUDr. Marie Součkové, JUDr. Lenky
Matyášové, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Bohuslava Hnízdila
v právní věci žalobkyně A. W., zastoupené JUDr. Pavlem Zouplnou, Smetanovo nábř. 7,
Ostrava, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, Praha, o kasační
stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2001,
č. j. 2 Cao 140/2001–38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Věc, pravomoc a působnost Nejvyššího správního soudu
1. Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci kasační stížnosti žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“) proti shora označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci,
kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2001,
č. j. 38 Ca97/2000-24. Posléze uvedeným soudním rozhodnutím bylo potvrzeno
rozhodnutí žalované ze dne 10. 4. 2000, jímž byla zamítnuta její žádost o přiznání
vyrovnacího přídavku.
2. Stěžovatelka napadla rozsudek Vrchního soudu v Olomouci dovoláním. Dnem 1. 1. 2003
nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), který mimo
jiné upravil postup soudů, účastníků řízení a dalších osob ve správním soudnictví.
Podle tohoto zákona se postupuje i ve věcech správního soudnictví, v nichž bylo podáno
dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu o odvolání proti rozhodnutí krajského
soudu o opravném prostředku, o němž nebylo rozhodnuto 31. 12. 2002
(dále jen „neskončené věci“). V souladu s ustanovením §132 s. ř. s. neskončené věci,
v nichž byla dána věcná příslušnost Nejvyššího soudu, převzal a řízení v nich dokončí
Nejvyšší správní soud. Dne 13. 1. 2003 byla tedy věc postoupena Nejvyššímu správnímu
soudu. V souladu s §129 odst. 4 s. ř. s. se v neskončených věcech řízení o dovolání
dokončí podle ustanovení o řízení o kasační stížnosti (část třetí, hlava třetí, díl první
s. ř. s.).
3. Přezkum rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2001,
č. j. 2 Cao 140/2001–38 napadeného dovoláním stěžovatelky tedy Nejvyšší správní soud
provedl podle ustanovení s. ř. s. o řízení o kasační stížnosti.
II. Dosavadní průběh řízení
4. Stěžovatelka svým podáním adresovaným žalované požádala o přiznání vyrovnávacího
přídavku, resp. rozdílu mezi vypláceným důchodem ze Slovenské republiky a důchodem,
který by jí náležel bez ohledu na Smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou
republikou o sociálním zabezpečení, jejíž české znění bylo publikováno Sdělením
ministerstva zahraničních věcí pod č. 228/1993 Sb. (dále též ,,Smlouva“).
5. Dopisem ze dne 10. 4. 2000, sdělila žalovaná stěžovatelce, že její žádosti o vyrovnávací
příspěvek ke starobnímu důchodu přiznanému Sociální pojišťovnou Slovenské republiky
nelze vyhovět, neboť ani zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 155/1995 Sb.“), ani Smlouva takovou dávku
neznají.
6. Opravným prostředkem ze dne 5. 5. 2000 podaným ke Krajskému soudu v Ostravě
se stěžovatelka domáhala přezkoumání shora uvedeného úkonu žalované.
7. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2000, č. j. 38 Ca 97/2000-7
byl opravný prostředek žalobkyně odmítnut s odůvodněním, že vysvětlující dopis
žalované ze dne 10. 4. 2000 není správním rozhodnutím ve smyslu §250l odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před 1. 1. 2003 (dále jen „o. s. ř.“),
proti kterému je přípustný opravný prostředek podle §250m odst. 1 téhož zákona.
8. Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně odvolání k Vrchnímu soudu
v Olomouci. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2000,
č. j. 2 Cao 284/2000-13 bylo napadené usnesení krajského soudu zrušeno a vráceno
Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Jak Vrchní soud v Olomouci uvedl,
napadená písemnost žalované je vzhledem ke svému obsahu rozhodnutím orgánu
sociálního zabezpečení, nikoliv jen písemným vyrozuměním, sdělením nebo informací
o stavu věci. Toto rozhodnutí pak bylo dle vrchního soudu přezkoumatelné soudem
podle části páté o. s. ř.
9. Krajský soud v Ostravě v novém řízení rozhodnutí žalované přezkoumal a rozsudkem
ze dne 3. 4. 2001, č. j. 38 Ca 97/2000-24 toto rozhodnutí potvrdil s odůvodněním,
že stěžovatelka nesplňuje podmínky nároku na starobní důchod podle právních předpisů
o důchodovém zabezpečení platných v České republice, ani nároku na vyrovnávací
přídavek, který není zakotven v těchto předpisech jako důchodová dávka.
Rovněž Smlouva podle krajského soudu neobsahuje ustanovení, ze kterého by vyplýval
nárok na vyrovnávací přídavek ke starobnímu či jinému důchodu přiznanému
a vyplácenému nositelem důchodového zabezpečení jednoho smluvního státu od nositele
důchodového zabezpečení druhého smluvního státu. I proti novému rozhodnutí krajského
soudu podala žalobkyně odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci.
10. Vrchní soud v Olomouci rozsudek krajského soudu potvrdil, neboť dospěl k závěru,
že odvolání stěžovatelky nebylo důvodné. Krajský soud totiž podle jeho názoru vycházel
ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu a věc správně posoudil. Vrchní soud
v Olomouci ve shodě s krajským soudem považoval za rozhodující text článku 11
Smlouvy. Stěžovatelka podle soudu získala dobu zabezpečení v celém rozsahu
ve Slovenské republice a nárok na důchod jí vznikl tamtéž pouze s přihlédnutím k dobám
zabezpečení získaným na území Slovenské republiky. Nositel zabezpečení Slovenské
republiky stěžovatelce také starobní důchod přiznal a tento důchod jí vyplácí.
Naproti tomu na území České republiky stěžovatelka podle soudu nezískala žádnou dobu
zabezpečení, a proto jí také nevznikl nárok na starobní důchod. Soud nepovažoval
za důvodnou námitku, podle níž je aplikací Smlouvy v daném případě porušována
všeobecně uznávaná zásada, že použitím mezinárodní smlouvy nemohou být dotčeny
pro občana výhodnější vnitrostátní předpisy. Soud totiž dospěl k závěru, že aplikací
Smlouvy nebyla dotčena práva stěžovatelky podle právních předpisů České republiky
o důchodovém pojištění, protože stěžovatelce podle těchto předpisů, resp. podle zákona
č. 155/1995 Sb., nárok na starobní důchod vůbec nevznikl. Smlouva podle soudu
neobsahuje žádné ustanovení o poskytování „vyrovnacího přídavku“. Vrchní soud
v Olomouci dále poukázal na to, že článek 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
předpokládá zákonné provedení ústavně zakotveného práva občanů na přiměřené hmotné
zabezpečení ve stáří. To bylo uskutečněno zákonem č. 155/1995 Sb., ke kterému,
stejně jako ke Smlouvě, krajský soud přihlížel, a proto mu nelze podle vrchního soudu
cokoli vyčíst.
III. Dovolání (kasační stížnost)
11. Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl stěžovatelkou napaden dovoláním
podaným k Nejvyššímu soudu dne 15. 2. 2002, tj. za účinnosti původní právní úpravy
správního soudnictví podle části páté o. s. ř. ve znění před 1. 1. 2003.
12. V dovolání stěžovatelka nejprve popsala současnou právní úpravu rozsahu a způsobu
hodnocení dob důchodového zabezpečení po rozdělení České a Slovenské Federativní
Republiky. Dále uvedla, že v roce 1997 přijal ministr práce a sociálních věcí České
republiky jednostranné vnitrostátní opatření, podle kterého je možné v rámci odstranění
tvrdosti zákona přiznat k důchodům, pro jejichž výši hodnotil slovenský nositel
zabezpečení i dobu po roce 1992, tzv. vyrovnávací přídavek, resp. rozdíl mezi důchodem
vypláceným v české měně ze Slovenské republiky a důchodem, který by náležel,
nebýt Smlouvy, podle českých předpisů. Tato praxe je dle žalobkyně v souladu
s dále uvedenou judikaturou. Problém je dle stěžovatelky v tom, že žalovaná
a Ministerstvo práce a sociálních věcí nepovažují vyrovnávací příspěvek za dávku
nárokovou; o jejím přiznání se rozhoduje v řízení o odstranění tvrdosti podle kritérií,
která nebyla v obecně závazných předpisech publikována, a která jsou tak prakticky tajná,
která však mají zároveň ve své podstatě diskriminační charakter. Dávková komise
tak zakládá právní nejistotu ve věcech důchodového zabezpečení a vydává zamítavá
rozhodnutí, proti nimž není připuštěn opravný prostředek k soudu, ač se evidentně jedná
o rozhodnutí o důchodu. Výše důchodu, není-li objektivně a předvídatelně vypočítaná,
pak podstatně snižuje životní úroveň občanů, aniž je vina na jejich straně.
Jestliže tedy důchodce předpokládal, že mu bude vyměřen důchod za dobu 40 roků
zaměstnání v Československu a Česku, těžko se může smířit s důchodem podstatně nižším
pobíraným ze Slovenské republiky za československou a případně slovenskou dobu.
Také pozdější valorizace důchodů jsou prováděny v závislosti na inflaci ve státě,
který důchod přiznal, což může být jiný stát, než ve kterém občan žije. Např. v roce 1996
byly české důchody zvýšeny dvakrát, na Slovensku jen jednou. Tyto nesrovnalosti
dle stěžovatelky spolehlivě odstraňuje respektování základních principů mezinárodního
smluvního práva, mezi něž patří zásada vyjádřená jednak v preambuli Evropských
prozatímních dohod Rady Evropy o soustavách sociálního zabezpečení ve stáří,
invaliditě a pozůstalých, jednak v článku pět, o tom, že mezinárodní smlouvou nemohou
být dotčeny výhodnější nároky podle vnitrostátních předpisů. Pokud by se měl
tento problém řešit fakultativně odstraněním tvrdosti, pak samotné snížení nároků
jen v důsledku uzavření sociální smlouvy je tvrdé, nikoli to, že žadatel pracoval
před rokem 1993 více let na území českých historických zemí a pobírá slovenský důchod.
Nerovnosti mohou být odůvodněny i v důchodovém zabezpečení, nikoli však samotným
a jediným faktem, že stát, ve kterém občan trvale žije a jehož předpisům podléhá
a které musí dodržovat, uzavřel smlouvu, která přináší tomuto občanovi snížení
jeho důchodových nároků vnitrostátními předpisy zaručených. Stěžovatelka dále namítla,
že odvolací soud postavil svůj právní názor o správnosti napadeného rozhodnutí
mj. na tom, že vyrovnávací přídavek není zvláštní dávkou, jejíž existence,
podmínky přiznání atd., by musely být pozitivně upraveny ve smlouvě o sociálním
zabezpečení nebo vnitrostátním předpise. Vyrovnávací přídavek je dle jejího názoru
část důchodu, který by náležel podle českých předpisů, kdyby neexistovala smlouva
o sociálním zabezpečení. Pak by se doba československá hodnotila jako doba česká,
jak to stanoví ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České
a Slovenské Federativní Republiky (dále jen „zákon č. 4/1993 Sb.“).
Tomu, že vyrovnávací příspěvek existuje, nasvědčuje i dosavadní praxe Ministerstva
práce a sociálních věcí. Pod názvem ,,rozdíl“ je přiznáván buď na základě rozhodnutí
soudu nebo na základě rozhodnutí dávkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí.
Praxe přiznání vyrovnávacího příspěvku byla přijata na základě judikatury a trvala
do počátku devadesátých let. Rozdíl je tedy částkou, která vznikne odečtením slovenského
důchodu vypláceného důchodci v České republice v české měně od částky důchodu,
který by náležel podle českých předpisů, nebýt Smlouvy. Stěžovatelka dále ve svém
dovolání dovodila, že přirozené právo, z něhož právo pozitivní pramení, nemůže
vést k jinému závěru, než k jakému došel i Nejvyšší soud České republiky ve svém
rozsudku sp. zn. 30 Cdo 120/1998, totiž že ,,skutečnost, že stát uzavřel s jiným státem
dohodu o sociálním pojištění, nemůže být v žádném případě občanu na újmu
v jeho důchodových nárocích a nemůže ho proto krátit v jeho zákonných právech
podle českých předpisů“. Přiznání vyrovnávacího přídavku ve výše uvedeném případě
považovala stěžovatelka za věc zásadního právního významu, a proto bylo dovolání
podle ní přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a §241 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší soud v dané věci připustil dovolání proti napadenému rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci, tento rozsudek zrušil a uložil soudu ve věci znovu jednat
a rozhodnout.
IV. Dosavadní řízení před Nejvyšším správním soudem
13. O dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšší soud do 31. 12. 2002
nerozhodl, věc proto převzal podle §129 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud.
Ten o dovolání rozhodoval jako o kasační stížnosti a svým rozsudkem ze dne 19. 2. 2004,
č. j. 3 Ads 2/2003–60 tuto kasační stížnost zamítl. Napadené rozhodnutí totiž podle soudu
netrpělo stěžovatelkou namítanými vadami. Zásada, podle níž skutečnost, že stát uzavřel
s jiným státem dohodu o sociálním pojištění, nemůže být nikdy občanu na újmu
v jeho důchodových nárocích a nemůže ho proto krátit v jeho zákonných právech
podle českých předpisů, nebyla v dané věci skutečně porušena. Doby zabezpečení získané
na území společného federativního státu je z hlediska současné právní úpravy nutné
považovat za doby získané na území buď České republiky, nebo Slovenské republiky.
Nejvyšší správní soud nepřijal argument stěžovatelky, že v jejím případě došlo ke snížení
důchodových nároků, zvláště když získala doby zabezpečení pouze na území Slovenské
republiky. Vyrovnávací příspěvek, jehož se stěžovatelka domáhá, pak nelze
podle Nejvyššího správního soudu přiznat, jestliže jeho poskytování nemá oporu v zákoně
nebo mezinárodní smlouvě.
14. Nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 byl cit. rozsudek
Nejvyššího správního soudu zrušen, a to z důvodů, které jsou rozebrány níže.
15. Třetí senát Nejvyššího správního soudu svým usnesením ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 3 Ads 2/2003–104 věc, tj. rozhodnutí o kasační stížnosti, předložil rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu. Při posuzování věci na základě pokynů obsažených
v uvedeném nálezu Ústavního soudu totiž tento senát dospěl v otázce zápočtu
dob pojištění získaných do 31. 12. 1992 pro nárok na starobní důchod k právnímu názoru,
který je odlišný od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 11. 2003, č. j. 2 Ads 15/2003–39. Byly tedy splněny podmínky pro postoupení
věci k rozhodnutí rozšířenému senátu podle §17 odst. 1 s. ř. s.
V. Rozhodnutí Ústavního soudu
16. Nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 byl zrušen původní
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, č. j. 3 Ads 2/2003–60.
Ústavní soud vytkl Nejvyššímu správnímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s ústavně
právním aspektem celé věci a s argumentací obsaženou v kasační stížnosti. Zejména
pak má za to, že nebyl dostatečně zohledněn právní názor Ústavního soudu obsažený
v jeho nálezu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. Ús 405/02 a jeho dopad na aplikaci článku 11
odst.1 a 2 ve spojení s článkem 20 Smlouvy. Ústavní soud poukázal na skutečnost,
že Česká republika a Slovenská republika vznikly k 1. 1. 1993 rozdělením společného
československého státu, který byl charakterizován jednotným systémem důchodového
pojištění, a z hlediska tehdejšího práva tak bylo právně irelevantní, ve které části
státu byl občan zaměstnán, respektive kde měl sídlo jeho zaměstnavatel.
Zákonem č. 4/1993 Sb. pak byla provedena recepce práva československého do práva
českého. Na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části
československého státu proto nelze nahlížet jako na zaměstnání v cizině. Ústavní soud
upozornil, že mezinárodní závazky České republiky vůči Slovenské republice,
které směřují svými účinky i do minulosti a do právních poměrů jejích občanů,
které vznikly a vyvíjely se uvnitř Československa a československého právního řádu,
musí respektovat určité ústavní meze. Ty spatřoval Ústavní soud v předmětném nálezu
sp. zn. II. ÚS 405/02 ve skutečnosti, že pokud stěžovatel splnil podmínku minimálního
počtu let pojištění požadovanou v §31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ještě v době
existence společného československého státu, nemůže mu být zpětně splnění
této podmínky upíráno. Odporuje to principům jistoty a předvídatelnosti práva,
které tvoří samotný základ konceptu právního státu.
17. Kromě těchto obecných východisek pro posouzení věci pak ve vztahu ke stěžovatelce
Ústavní soud jako obiter dictum uvedl, že pokud občan splňuje všechny zákonné
podmínky pro vznik nároku na důchod i bez existence Smlouvy, je věcí nositele českého
důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takové výši,
která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů a rozhodl o dorovnání
výše důchodu pobíraného od druhé smluvní strany do výše zákonného nároku
podle českých právních předpisů, přičemž bude respektovat částku důchodu pobíraného
v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání
dvou důchodů stejného typu, přiznaných ze stejného důvodu od dvou různých nositelů
pojištění (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 1997, sp. zn. 3 CaO 12/96).
Zároveň však Ústavní soud podotkl, že nikterak nepředjímá závěr o splnění podmínek
nároku starobní důchod podle českých předpisů ze strany stěžovatelky.
VI. Skutkový stav podle správního spisu
18. Stěžovatelka se narodila v Ž. V období od 1. 9. 1958 do 26. 8. 1960 byla v učebním
poměru u N. p. S., z. Ž., od 1. 9. 1960 do 28. 7. 1996 byla zaměstnána v podniku T. a. s.,
S. jako dělnice. Ke dni podání žádosti o starobní důchod u Sociální pojišťovny Slovenské
republiky, tj. ke dni 9. 8. 1996, měla stěžovatelka trvalý pobyt na adrese P. 694/79, P., S.
r. a rovněž s. s. o. Rozhodnutím Sociální pojišťovny Slovenské republiky ze dne
19. 8. 1996 byl stěžovatelce ode dne 29. 7. 1996 přiznán starobní důchod ve výši 3.229,-
Sk podle §21 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon č. 100/1988 Sb.“). Pro stanovení výše důchodu jí bylo
započteno 37 ukončených roků zaměstnání získaných v období 39 kalendářních roků, tedy
veškerá výše uvedená doba. Posouzení nároku a stanovení výše důchodu bylo provedeno
výhradně podle vnitrostátních slovenských předpisů bez použití Smlouvy. Po přiznání
důchodu přesídlila stěžovatelka za manželem do České republiky a dne 10. 6. 1998 jí bylo
uděleno s. o. Č. r. V říjnu 1996 a listopadu 1998 požádala stěžovatelka o přiznání
vyrovnávacího příspěvku z českého důchodového pojištění ke svému slovenskému
starobnímu důchodu, obě její žádosti však byly zamítnuty. Žádost o odstranění tvrdosti
zákona byla zamítnuta po projednání v Dávkové komisi ministra práce a sociálních věcí
České republiky dne 29. 3. 1999. Žádost o starobní důchod z českého důchodového
pojištění podala stěžovatelka dne 19. 7. 1999 a požadovala jeho přiznání ke dni
29. 7. 1999. Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím žalované ze dne 26. 8. 1999. Proti
tomuto rozhodnutí nebyl podán opravný prostředek. Zamítnuty pak byly i následné
opakované žádosti stěžovatelky o odstranění tvrdosti zákona.
19. Výše popsaný skutkový stav není mezi účastníky řízení sporný, proto z něj Nejvyšší
správní soud při posuzování věci bez dalšího vycházel.
VII. Relevantní právní úprava
20. Podle §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. má pojištěnec nárok na starobní důchod,
jestliže získal dobu pojištění nejméně 25 let a dosáhl alespoň věku potřebného pro vznik
nároku na starobní důchod. Podle §13 odst. 1 cit. zákona věty před středníkem se za dobu
pojištění považují též doby zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle předpisů platných
před tímto dnem.
21. Podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. se zaměstnáním rozumí pracovní poměr.
Podle §8 odst. 2 cit. zákona věty před středníkem se pracovní poměr hodnotí
jako zaměstnání, pokud zakládal nemocenské pojištění.
22. Podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců,
ve znění platném k 31. 12. 1992 (dále jen „zákon č. 54/1956 Sb.“) jsou podle tohoto
zákona pojištěni zaměstnanci v pracovním poměru, pokud splňují podmínky stanovené
pro účast na nemocenském pojištění a jsou činní v Československé republice.
23. Podle článku 1 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. platí, že pokud ústavní zákony,
zákony a ostatní právní předpisy přijaté před zánikem České a Slovenské Federativní
Republiky spojují práva a povinnosti s územím České a Slovenské Federativní Republiky
a státním občanstvím České a Slovenské Federativní Republiky, rozumí se tím území
České republiky a státní občanství České republiky, pokud zákon nestanoví jinak.
Podle článku 6 tento ústavní zákon nabyl účinnosti dne 31. 12. 1992.
24. Podle článku 11 odst.1 Smlouvy se rozsah a způsob hodnocení dob zabezpečení řídí
právními předpisy toho smluvního státu, v jehož důchodovém zabezpečení byly tyto doby
získány, a ustanovením článku 20 Smlouvy. Podle článku 11 odst. 2 Smlouvy vznikne-li
osobě zúčastněné na důchodovém zabezpečení na území obou smluvních států nárok
na důchod v jednom či v obou smluvních státech pouze s přihlédnutím k dobám
zabezpečení získaným na vlastním území, poskytne takový důchod příslušný nositel
tohoto smluvního státu. Podle čl.11 odst. 3 Smlouvy pokud nárok na důchod
podle odstavce 2 ve smluvním státě nevznikne, posoudí příslušný nositel zabezpečení
tohoto státu nárok na důchod s přihlédnutím k dobám zabezpečení získaným v obou
smluvních státech
takto:a) nositel zabezpečení smluvního státu zjistí, zda podle jeho
právních předpisů splňuje osoba s přihlédnutím k součtu dob zabezpečení v obou
smluvních státech podmínky pro nárok na důchod, b) existuje-li nárok na důchod, vypočte
nositel zabezpečení nejprve teoretickou výši důchodu, která by náležela, kdyby všechny
doby zabezpečení započitatelné podle právních předpisů obou smluvních států zhodnotily
výlučně podle právních předpisů pro něj platných. Podle čl. 11 odst. 4 Smlouvy
na základě teoretické výše důchodu přiznává nositel zabezpečení důchod v částce
odpovídající poměru mezi délkou doby zabezpečení hodnocené podle jeho právních
předpisů a celkovou dobou zabezpečení získanou podle právních předpisů obou
smluvních států. Podle článku 20 odst. 1 Smlouvy se doby zabezpečení získané
přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky považují za doby
zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni
rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem.
25. Podle článku 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění
ústavního zákona č. 395/2001 Sb., účinném od 1. 6. 2002, platí, že vyhlášené mezinárodní
smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána,
jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon,
použije se mezinárodní smlouva.
26. Podle přílohy č. III oddílu 44 k Nařízení Rady (ES) č. 1408/1971, o uplatňování systémů
sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci
Společenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Nařízení č. 1408/1971 Sb.“) zůstává
článek 20 Smlouvy ode dne 1. 5. 2004 použitelným.
VIII. Posouzení věci rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu
27. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu přezkoumal napadený rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, zohlednil přitom
závazný právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005,
sp. zn. III. ÚS 252/04 a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
28. Dříve, než rozšířený senát přistoupí k rozboru právní otázky, která je podstatou sporu
a kvůli níž mu byla věc třetím senátem postoupena, považuje s ohledem na dosavadní
přednesy účastníků i některé pasáže ze shora cit. nálezu Ústavního soudu zdůraznit
některé rozhodné skutečnosti. Pro vznik nároku na starobní důchod z českého systému
pojištění podle zákona č. 155/1995 Sb. je nutno splnit pouze dvě zákonné podmínky,
a to dovršení předepsaného věku a získání potřebného počtu let pojištění. Jen tyto dvě
skutečnosti jsou pro posouzení nároku na dávku právně relevantní. Naopak zcela bez vlivu
na posouzení nároku jsou takové skutečnosti, jako je státní občanství pojištěnce
či jeho trvalý pobyt. Státní občanství jako podmínku nároku na starobní důchod
totiž současné české ani dřívější československé předpisy na úseku sociálního zabezpečení
nikdy neupravovaly, trvalý pobyt na území České republiky byl pak podmínkou nároku
na dávku pouze do 31. 12. 1995. Dnem účinnosti zákona č. 155/1995 Sb.,
tj. dnem 1. 1. 1996, byla tato podmínka z českých předpisů vypuštěna.
Zcela nerozhodnými pro posouzení nároku na starobní důchod jsou tedy i změny
těchto skutečností, tj. případné změny státního občanství pojištěnce nebo změny
jeho trvalého pobytu. Ty nikterak neovlivňují hodnocení skutečností rozhodných,
tj. zda pojištěnec dosáhl příslušného věku a zda v českém systému pojištění získal
potřebnou dobu. Stěžovatelka požádala o starobní důchod z českého systému pojištění
ke dni 29. 7. 1999, a proto na ni výše uvedená úprava zákona č. 155/1995 Sb. nepochybně
dopadá.
29. Klíčovým pro posouzení věci je tak výhradně otázka, jakým způsobem hodnotit pro nárok
na starobní důchod doby zabezpečení (pojištění) získané stěžovatelkou do 31. 12. 1992,
tedy v době existence společného československého státu. Úvodem považuje Nejvyšší
správní soud za vhodné provést exkurs do historie a vývoje problému.
Ze shora citovaného článku 11 Smlouvy vyplývá, že úprava podmínek nároku na starobní
důchod i způsobu zápočtu dob pojištění (zabezpečení) byla ponechána vnitrostátní úpravě
smluvních stran a speciálně byly upraveny pouze zápočet dob zabezpečení pro vznik
nároku na dávku v případech, kdy pojištěnec nezískal potřebnou dobu pouze
s přihlédnutím k dobám získaným na území jednoho smluvního státu (čl. 11 odst. 3),
a hodnocení dob získaných přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní
republiky v článku 20 Smlouvy. Zvláštností posledně uvedeného ustanovení je vytvoření
určité právní fikce, podle níž se v závislosti na sídle zaměstnavatele ke dni 31. 12. 1992
či naposledy před tímto dnem považují za doby zabezpečení (pojištění) toho kterého
smluvního státu všechny doby získané pojištěncem k tomuto datu, bez ohledu na to,
na území kterého ze smluvních států byly v průběhu pojištění skutečně dosaženy.
Smluvní partneři zde při přijímání právní úpravy zřetelně akcentovali co nejmenší
administrativní náročnost důchodového řízení s vědomím, že vzhledem k délce trvání
společného státu by aplikace obecného pravidla pro zápočet dob zabezpečení (pojištění),
tj. podle místa výkonu zaměstnání pojištěnce, mohla při zjišťování uvedené skutečnosti
neúměrně zatěžovat jak správní orgány, tak i žadatele o důchod. Podrobněji bude o tomto
pojednáno níže. V dlouhodobém výhledu přitom nepředjímali (a ani nemohli) rozdílný
vývoj jak právní úpravy, tak i ekonomik obou nástupnických států bývalé federace.
Zde je nutno pouze podotknout, že zákon č. 100/1988 Sb. platil v obou státech
až do 31. 12. 1995 a podmínky nároku i pravidla pro stanovení výše důchodu tedy
byly upraveny stejně. Rozdíly ve výši důchodu tak mohly vzniknout pouze v důsledku
rozdílů při tzv. zvyšovacích akcích, otázka směnných kursů byla a je z hlediska
konstrukce výpočtu výše důchodu bez významu. Smlouva proto byla bez zásadnějších
problémů mezi oběma státy prováděna až do 1. 1. 1996, kdy na území České republiky
nabyl účinnosti zákon č. 155/1995 Sb. Ten oproti předchozímu zákonu č. 100/1988 Sb.,
který ve Slovenské republice platil nadále, významně zvýšil průměrnou úroveň
přiznávaných důchodů, a to především v důsledku zásadního zvýšení redukčních hranic
a valorizace v minulosti dosažených výdělků pro stanovení vyměřovacího základu.
Problémy při aplikaci článku 20 Smlouvy tak reálně nastaly v těch případech,
kdy výsledek hodnocení dob zabezpečení (pojištění) podle tohoto ustanovení se odlišoval
od hodnocení dob podle obecných předpisů, konkrétně tedy tam, kde podle článku 20
Smlouvy se jednalo o doby zabezpečení slovenské, zatímco podle obecných předpisů
(zákona č. 155/1995 Sb.) by se jednalo o doby zabezpečení české.
30. Na tomto místě je nutno ve stručnosti vysvětlit pravidla, podle kterých by hodnocení
dob zabezpečení (pojištění) při posouzení nároku na dávky důchodového pojištění
podle tohoto zákona probíhalo, zvláště pokud se jedná o doby získané pojištěncem
před zánikem společného státu. Výše cit. ust. §13 odst.1 z. č. 155/1995 Sb. prohlašuje
za doby pojištění podle tohoto zákona doby zaměstnání získané podle předpisů platných
před 1. 1. 1996. Ust. §8 z. č. 100/1988 Sb. pak jako relevantní hodnotí pouze
ta zaměstnání, která zakládala účast na nemocenském pojištění.Ust. §2 z. č. 54/1956 Sb.
kladlo jako podmínku pro účast na nemocenském pojištění činnost pojištěnce
v Československé republice. Otázkou je, jak tato ustanovení v kontextu rozpadu
společného státu vyložit. Lze zajisté přisvědčit stěžovatelce (a zmiňuje se o tom i Ústavní
soud ve svém nálezu), že před rozpadem bývalé federace existovala v jejím rámci
jednotná soustava důchodového zabezpečení a pro vznik nároku na dávku
bylo zcela nerozhodné, v které části státu žadatel pracoval. Pro dobu po zániku federace
však bylo nutno stanovit kriteria, podle kterých na sebe nástupnické státy převezmou
existující či teprve v budoucnu vzniknuvší závazky v oblasti důchodového zabezpečení
tak, aby na straně jedné práva zúčastněných byla co nejméně dotčena, na straně druhé
však, aby nedocházelo k duplicitnímu zápočtu týchž skutečností v obou nově vzniklých
systémech zabezpečení. Česká republika a Slovenská republika tak učinily ve dvoustranné
smlouvě o sociálním zabezpečení, což v ČR bylo v souladu s čl.4 ústavního zákona
č. 4/1993 Sb.Tato smlouva pak byla publikována pod č. 228/1993 ve Sbírce zákonů.
Pokud by však tato smlouva uzavřena nebyla, bylo by nutno pro řešení otázky
důchodových nároků zúčastněných na důchodovém zabezpečení bývalé federace
aplikovat čl. 1 odst. 2 cit. ústavního zákona. Jak bylo již uvedeno výše, byla účast
na nemocenském pojištění podmíněna výkonem činnosti (zaměstnání) na území
Československé republiky a jednalo se tak typicky o právo vázané na území,
jak je má na mysli cit. ustanovení. Doby zaměstnání by tedy byly pro účely
důchodového zabezpečení mezi oba nástupnické státy rozděleny podle území,
na kterém byly účastníkem odpracovány. Zde Nejvyšší správní soud jen na vysvětlenou
doplňuje, že podmínky občanství a území uvedené v cit. ustanovení chápe jako paralelní,
nikoliv jako kumulativní, ostatně občanství nehraje v právní úpravě důchodového
zabezpečení obou zemí žádnou roli.
31. Otázkou možné existence dvojího kriteria pro hodnocení dob zabezpečení (pojištění)
při posuzování nároku a výše důchodových dávek se musely soudy zabývat krátce
po přijetí z. č. 155/1995 Sb., neboť někteří pojištěnci ve svých opravných prostředcích
proti rozhodnutím českého nositele důchodového pojištění začali poukazovat
na skutečnost, že zápočet doby zabezpečení podle fikce upravené v čl. 20 Smlouvy
je pro ně při výpočtu výše důchodu méně výhodný, než kdyby byla tato doba hodnocena
podle obecných kriterií obsažených v z. č.155/1995 Sb. Konkrétně se jednalo o ty případy,
kdy pojištěnec sice měl ke dni 31. 12. 1992 sídlo zaměstnavatele na Slovensku a veškerá
doba zaměstnání se tedy považovala za dobu získanou v slovenském systému
důchodového zabezpečení, kdy však reálně tuto dobu odpracoval na území České
republiky a podle §13 z. č. 155/1995 Sb. by tato doba byla hodnocena v českém systému
důchodového pojištění. Dovozovali proto, že by se v těchto případech nemělo ust. čl. 20
Smlouvy použít a požadovali výpočet dávky výhradně podle vnitrostátních předpisů.
32. Precedentním pro řešení nanesené otázky se stal rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 5. září 1997 č. j.3 Cao 12/96 - 20.V něm soud nejprve posoudil právní povahu
a sílu Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení a její vztah k vnitrostátním
předpisům.Vyšel přitom z převažujícího právního mínění, jemuž odpovídá i procedura
schvalování takových smluv Parlamentem ČR, že dvoustranná mezistátní smlouva
o provádění sociálního zabezpečení u osob, které byly účastny systému sociálního
zabezpečení v obou smluvních státech, není tou smlouvou, kterou má na mysli čl. 10
Ústavy ČR (ve znění před 1. 6. 2006 ), totiž smlouvou o lidských právech a základních
svobodách.Tato smlouva tedy má ve smyslu ust. §1 odst.1 z. č. 100/1932 Sb.
vedle své mezinárodní i vnitrostátní účinnost, není však bezprostředně závazná
a nemá přednost před vnitrostátním zákonem. S přihlédnutím ke stanovisku Nejvyššího
soudu ČSR uveřejněnému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
ČSSR pod č. Cpj 232/73 pak dospěl vrchní soud k závěru, že pokud český stát uzavřel
s jiným státem smlouvu o provádění sociálního zabezpečení, nemůže být tato skutečnost
českému občanovi na újmu ve výši jeho důchodových nároků. Smyslem uzavření
mezinárodní smlouvy totiž není krátit výši důchodového nároku vlastnímu občanovi,
kterému vzniká vyšší důchodový nárok podle vnitrostátních předpisů nezávisle na takové
smlouvě. Uložil proto v dané věci nositeli pojištění vypočíst pojištěnci výši důchodu
podle českých právních předpisů a dorovnat do této výše důchod pobíraný od druhé
smluvní strany. Zároveň však upozornil, že je nutno postupovat tak, aby nedošlo
k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu přiznaných ze stejného důvodu
od dvou různých nositelů pojištění. Stejný právní názor zaujal poté v dovolacím řízení
i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku č. j. 30 Cdo 120/98 – 72 ze dne 31. března 1998.
33. Přestože žádný z uvedených rozsudků nebyl uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu ČR, byl výše prezentovaný právní názor v praxi krajských, vrchních
a později i Nejvyššího správního soudu dodržován a uplatňován nadále i v případech, kdy
výše důchodu vypočtená podle vnitrostátních předpisů byla vyšší než úhrn výše důchodů
poskytovaných oběma smluvními stranami podle Smlouvy. Z věcí, v nichž byli účastníci
v důsledku aplikace tohoto názoru úspěšní, lze jako příklad uvést rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 23. 5. 2002 č.j. 32 Ca 61/2002-19 nebo rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 9. 2. 2004 č. j. 31 Cad 50/2003-24 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 9. 2004 č. j. 2 Ads12/2004-45. Nejvyšší správní soud provedl
pouze určitou korekci při vymezení okruhu účastníků, na něž se ochrana důchodových
nároků prostřednictvím komparace právních norem vztahuje, a rozšířil ji na všechny
pojištěnce zúčastněné na českém systému důchodového zabezpečení (pojištění).
Jak totiž bylo zdůrazněno již na počátku úvahy, státní občanství pojištěnce nebylo
podle československých ani českých právních předpisů nikdy podmínkou vzniku nároku
na dávku a nemělo vliv ani na stanovení její výše. Pokud by tedy byla ochrana omezena
jen na české státní občany, neměl by takový postup nejen oporu v zákoně,
ale byl by dle názoru Nejvyššího správního soudu i aktem diskriminace ve smyslu
čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za určité formální završení
dosavadní praxe lze pak označit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2003
č. j. 2 Ads 15/2003–39, z něhož vzešla následující právní věta:“Při stanovení výše dávek
důchodového pojištění, na něž vznikl nárok před 1. 6. 2002, je nutno zkoumat,
zda je pro pojištěnce výhodnější výpočet podle Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním
zabezpečení či podle vnitrostátních (českých) předpisů. Uvedené pravidlo však platí
pouze za podmínky, že nárok na dávku by pojištěnci vznikl jen s přihlédnutím k dobám
pojištění získaným na území ČR. “Zde Nejvyšší správní soud kodifikoval
nejen zmiňované rozšíření okruhu osob, na něž se kolizní kriterium vztahuje,
ale akcentoval i v dřívějších rozsudcích formulovaný právní názor, že při posuzování
nároku na dávku podle vnitrostátních předpisů nelze vzhledem k souběžné eliminaci
Smlouvy a tím i jejího ustanovení čl. 11 odst. 3 přihlížet k dobám pojištění získaným
na území druhého smluvního státu. Tento rozsudek byl publikován ve Sbírce soudních
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004 pod č. 230 a následně prošel i testem
ústavnosti, když ústavní stížnost proti němu byla usnesením Ústavního soudu
ze dne 9. 12. 2004 č. j. II. ÚS 21/04 jako zjevně nedůvodná odmítnuta.
34. Je tedy možno shrnout, že od roku 1997 až do doby projednávání této věci se soudy při
posuzování otázky zápočtu dob zabezpečení (pojištění) získaných žadateli o dávku
důchodového pojištění do 31. 12. 1992 řídily ustálenými, vcelku jednoznačně
formulovanými a posléze i transparentně zveřejněnými pravidly, od nichž se Nejvyšší
správní soud ode dne svého vzniku při své rozhodovací činnosti nikdy neodchýlil. Kromě
výše uvedených důvodů vyplývajících z pozitivní právní úpravy tak činil i s ohledem na
princip právní jistoty a předvídatelnosti práva, k jehož respektování Ústavní soud
opakovaně vyzývá obecné soudy ve svých nálezech, včetně nálezů vztahujících se
k projednávané věci (II. ÚS 405/02, III. ÚS 252/04).
35. Po objasnění základních teoretických východisek je možno přistoupit k posouzení
konkrétního případu stěžovatelky. Z předchozí statě vyplývá (řečeno zjednodušeně
pro větší srozumitelnost), že doby zabezpečení (pojištění) získané pojištěncem za doby
trvání společného státu mohou být po jeho rozdělení podle okolností započteny pro nárok
na důchod buď v českém systému zabezpečení (pojištění) nebo ve slovenském systému
zabezpečení, a to buď podle čl. 20 Smlouvy nebo podle vnitrostátních předpisů,
nemohou však být duplicitně započteny v obou systémech kromě případů uvedených
v čl. 11 odst. 3 Smlouvy. V dané věci stěžovatelka získala veškerou dobu zabezpečení
výkonem zaměstnání na území Slovenské republiky, kdy i sídlo zaměstnavatele
bylo tamtéž, a proto je tato doba výhradně dobou získanou v slovenském systému
důchodového zabezpečení, nikoliv dobou v českém systému důchodového pojištění.
Pro zápočet v tomto systému nejsou splněny podmínky ani podle čl. 20 Smlouvy,
ani podle §13 z. č. 155/1995 Sb.Ke kolizi kriterií při posuzování dob zabezpečení
podle mezinárodní smlouvy a vnitrostátního práva tak, jak byla rozebrána v předchozích
odstavcích, zde zjevně nedošlo.Tomu ostatně odpovídá již jednou zmiňovaná skutečnost,
že stěžovatelce byl, s ohledem na popsané skutkové okolnosti a její trvalý pobyt na území
Slovenské republiky ke dni vzniku nároku na dávku, přiznán slovenským nositelem
pojištění starobní důchod výhradně podle slovenských vnitrostátních předpisů,
aniž by tento považoval za nutné jakkoliv argumentovat i ustanoveními Smlouvy.
36. Se zřetelem na výše uvedené pak přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení námitek
stěžovatelky obsažených v její kasační stížnosti a také k posouzení věci z hlediska ústavně
právního, jak mu uložil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne ze dne 25. 1. 2005
sp. zn. III. ÚS 252/04. Stěžovatelka se ve svém podání dovolává právní věty vzešlé
původně z rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci 3 Cao 12/96 a převzaté následně
i Nejvyšším soudem ČR v téže věci pod sp. zn.30 Cdo 120/98, podle níž aplikace
mezinárodní smlouvy nesmí být občanovi na újmu ve výši jeho důchodových nároků
podle vnitrostátního práva, a dále poukazuje na recepční normu – ústavní zákon ČNR
č. 4/1993 Sb, kterou vykládá tak, že veškerou dobu zabezpečení získanou za trvání
československého státu je nutno považovat též za dobu českou. Nejvyšší správní soud
k těmto námitkám odkazuje na předchozí text odůvodnění, v němž provedl podrobný
výklad této normy i norem navazujících a objasnil i právní otázku, o níž se v citovaných
rozsudcích jednalo. Na základě prezentovaných úvah pak dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že na případ stěžovatelky právní věta těchto rozsudků zjevně nedopadá,
neboť stěžovatelka podle českých vnitrostátních předpisů žádnou dobu pojištění nezískala
a nárok na starobní důchod z českého systému důchodového pojištění
(ať již by byl poskytován jakoukoliv formou) jí tak nevznikl. Nemohlo proto dojít
ani k žádné újmě stěžovatelky při stanovení výše jejích důchodových nároků .
37. Na uvedeném závěru nemění nic ani aplikace ústavních kautel. Nejvyšší správní soud
se zřetelem na závazný právní názor Ústavního soudu obzvláště zvažoval,
zda svým výkladem pozitivních právních předpisů v daném případě neporušil princip
rovnosti v právech zakotvený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zásadu zákazu
diskriminace upravenou v čl. 3 odst.1 Listiny. Z tohoto hlediska se zabýval především
ustanovením čl.20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení. Vyšel přitom
z premisy, že zákaz diskriminace je nutno interpretovat z dvojího pohledu – jeden je dán
požadavkem vyloučení libovůle zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv,
druhý pak odráží požadavek přijatelnosti hledisek odlišování. Nejvyššímu správnímu
soudu je známa bohatá judikatura Ústavního soudu na toto téma, kdy otázka diskriminace
a rovnosti v právech byla primárně pojednána již v nálezu Ústavního soudu ČSFR
sp. zn. Pl. ÚS 22/92 ze dne 8. 10. 1992 a kdy hlavní myšlenka tohoto nálezu byla v oblasti
důchodového zabezpečení naposledy kontinuálně vyjádřena v nálezu Ústavního soudu ČR
sp. zn. Pl. ÚS 15/02 ze dne 21. 3. 2003. Rovnost zde byla definována jako kategorie
relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech
je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí
být projevem libovůle, neznamená to však, že by každému muselo být přiznáno
jakékoliv právo. Zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob
oproti jiným tedy nemůže být bez dalšího označena za porušení principu rovnosti.
Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví,
musí však dbát o to, aby zvýhodňující princip byl založen na objektivních a rozumných
důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení
existoval vztah přiměřenosti. Zároveň existuje určitý rozdíl při aplikaci zásady rovnosti
v oblasti základních lidských práv a svobod, kde je pro preferenční zacházení s některými
subjekty jen minimální prostor, oproti oblasti práv hospodářských, sociálních a kulturních,
kde v důsledku složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti
disponuje zákonodárce mnohem větším prostorem k uplatnění své představy
o přípustných mezích faktické nerovnosti v jejím rámci.
38. Nejvyšší správní soud tu považuje za nutné opětovně zdůraznit, že v oblasti zabezpečení
ve stáří upravené čl. 30 odst. 1 Listiny, do níž bezpochyby patří problematika
důchodových nároků, se osobní rozsah odvíjí zásadně od principu výdělečné činnosti
na území státu a zákonodárce nemůže založit preferenční zacházení z důvodu občanství,
tj. přiznat výhodnější postavení občanu České republiky oproti jiné fyzické osobě,
která je za obdobných okolností (je výdělečně činná na území , platí pojistné) účastníkem
takového systému. Taková odlišnost v zacházení by postrádala logiku, nebyla by založena
na rozumných a objektivních základech a navíc by byla v rozporu se závazky plynoucími
pro ČR z mezinárodního práva (např. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních
a kulturních právech či Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 102).
Takovéto preferenční zacházení ostatně české právní předpisy (jak už bylo výše
opakovaně zdůrazněno) neobsahují a není součástí ani inkriminovaného čl. 20 Smlouvy
mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení. Tím méně pak může být takové preferenční
zacházení založeno judikaturou, byť právě takového postupu se stěžovatelka
ve své kasační stížnosti domáhá. Má-li být článek 20 Smlouvy podroben testu ústavnosti
z hlediska rovnosti v právech a zákazu diskriminace, je nutno jako diferenční skupinu
zvolit nikoliv skupinu občanů České republiky, nýbrž skupinu osob účastných dříve
na československém důchodovém zabezpečení a nyní na důchodovém pojištění České
republiky a uvnitř této skupiny dále sledovat, zda případné odlišné zacházení s některými
podskupinami pojištěných osob nenese znaky diskriminace. V konkrétním případě článku
20 Smlouvy je nutno posoudit, zda takovýmto diskriminačním prvkem není odchylný
způsob zápočtu dob zabezpečení (pojištění) od obecné úpravy, tj. podle sídla
zaměstnavatele pojištěnce ke dni 31. 12. 1992 a nikoliv podle místa výkonu zaměstnání
v celém průběhu pojištění. Nutno podotknout, že ze samotné odlišné úpravy není možno
určit podskupiny, pro něž by uvedená úprava byla jednoznačně zvýhodňující, či naopak
jednoznačně znevýhodňující. Uplatnění kriteria zakotveného v čl. 20 dopadá na všechny
pojištěnce účastné na bývalém československém a nyní na českém systému důchodového
zabezpečení (pojištění), a to individuálně podle jejich průběhu pojištění, aniž by přitom
bylo možno najít jakýkoliv sjednocující prvek pro definici nějaké podskupiny.
Pokud jde o samotný fakt rozdílné úpravy, ten byl vyvolán objektivní nutností rozdělit
mezi nástupnické státy bývalé federace povinnosti vyplývající z veřejnoprávních vztahů,
které mají svůj původ v období společného státu. Způsob řešení byl dán naléhavostí
potřeby zajistit provádění důchodového zabezpečení (pojištění) i po 31. 12. 1992,
a to za použití dat, kterými systém důchodového zabezpečení v té době disponoval
a s přihlédnutím ke způsobu financování celého systému důchodového zabezpečení.
Není totiž možno přehlédnout, že vzhledem k délce trvaní společného státu a do té doby
jednotné soustavě důchodového zabezpečení by zpětné dohledávání skutečných míst
výkonu zaměstnání v jednotlivých obdobích mohlo vést v některých případech k důkazní
nouzi a sporům o doby mezi oběma nástupnickými státy, což by ve svém důsledku mělo
negativní dopad na řízení o důchodových nárocích pojištěnců. Průběžný systém
financování důchodového zabezpečení pak byl zajisté motivem pro rozdělení v budoucnu
vznikajících závazků v oblasti důchodových nároků mezi Českou republiku a Slovenskou
republiku v zásadě na základě poměru počtu výdělečně činných osob na území obou
smluvních států. Jak bylo již jednou zmiňováno v předchozím textu, k uzavření smlouvy
došlo způsobem předvídaným čl. 4 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb. a Smlouva mezi
ČR a SR o sociálním zabezpečení byla předepsaným způsobem publikována ve Sbírce
zákonů pod č. 228/1993 Sb.
39. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že kriterium sídla zaměstnavatele obsažené
v čl. 20 Smlouvy, jež určuje příslušnost České republiky a Slovenské republiky
k hodnocení dob zabezpečení (pojištění) z období před zánikem ČSFR, není svojí
povahou diskriminační ve smyslu čl. 3 Listiny základních práv a svobod ani porušením
principu rovnosti v právech podle čl.1 Listiny. Tato norma je založena na objektivních
a rozumných důvodech vyložených výše, mezi cílem a prostředky existuje vztah
přiměřenosti a navíc nelze podle jednoznačných kriterií definovat podskupinu,
která by cit. ustanovením smlouvy byla znevýhodněna. Za takovou podskupinu
nelze považovat účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR, kteří vykonávali
do 31. 12. 1992 zaměstnání na území Slovenské republiky se sídlem zaměstnavatele
tamtéž, neboť výsledek posouzení dob zabezpečení podle obecných pravidel obsažených
v zákoně č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění a podle čl. 20 Smlouvy by v jejich
případě byl stejný. Věc samotné stěžovatelky je toho názorným příkladem. Nutno však
dodat, že za takovou podskupinu nelze považovat ani účastníky důchodového zabezpečení
bývalé ČSFR vykonávající v různých obdobích do 31. 12. 1992 zaměstnání na území
České republiky, jejichž zaměstnavatel měl k uvedenému datu sídlo na Slovensku,
neboť i v těchto případech, o nichž pojednává dosavadní judikatura obecných soudů,
závisel výsledek posouzení důchodového nároku a jeho výše na řadě faktorů – celkovém
poměru dob zabezpečení získaných v obou nástupnických státech, výši výdělku,
vyloučených dobách apod. To ve svém důsledku znamená, že ne ve všech případech
by i pro takto definovanou skupinu bylo posouzení nároku na dávku i výpočet
její výše výhodnější výhradně podle vnitrostátní úpravy než s použitím čl. 20 Smlouvy,
a tedy, že by ustanovení čl. 20 Smlouvy bylo možno označit obecně vůči této podskupině
za diskriminační.
40. Zbývá tak vypořádat se s právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu
ze dne3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 405/02., jak uložil Nejvyššímu správnímu soudu Ústavní
soud ve svém nálezu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04. Na úvod je třeba uvést,
že zde projednávaný případ se skutkově i právně výrazně odlišuje od případu
stěžovatelky. Zatímco v jejím případě je spornou otázkou samotný vznik nároku na dávku
podle českých právních předpisů při eliminaci Smlouvy, v případě stěžovatele v předchozí
věci tento nárok sporný nebyl a stěžovateli byl českým nositelem pojištění přiznán dílčí
starobní důchod před dosažením důchodového věku podle ust. §31 z. č. 155/1995 Sb.,
jehož výše dána aplikací čl. 11 odst. 3 a čl. 20 Smlouvy a §61 z. č. 155/1995 Sb.
Vzhledem k tomu, že slovenský systém důchodového zabezpečení neumožňoval v té době
přiznat předčasně starobní důchod za obdobných podmínek jako české právní předpisy,
nevznikl zde stěžovateli ještě nárok na dávku a neměl tak v žádném systému zhodnocenu
veškerou dobu zabezpečení získanou za trvání federace. Ústavní soud zde pak provedl
ústavně konformní výklad podmínek aplikace §61 z. č. 155/1995 Sb. a dovodil,
že v takovémto případě je nutno pro výpočet výše důchodu započíst veškerou dobu
zabezpečení (pojištění), neboť by bylo v rozporu se zásadami právního státu a principem
právní jistoty a předvídatelnosti práva upírat pojištěnci zpětně splnění podmínek nároku
na dávku. Pomine-li Nejvyšší správní soud pro daný případ poněkud méně srozumitelnou
zmínku o zákazu retroaktivity (stěžovateli, jak již bylo uvedeno, nikdo nárok na dávku
neupíral), je poselství vyplývající z cit. nálezu zřejmé. Rozdělení společného státu nemůže
být pojištěnci na újmu ve výši jeho důchodových nároků v tom směru, že mu nebude
v systému důchodového zabezpečení žádného z nástupnických států bývalé federace
zhodnocena doba zabezpečení (pojištění) získaná do 31. 12. 1992. V tomto kontextu
je pak nutno chápat i právní názor Ústavního soudu, podle něhož dobu zaměstnání
na Slovensku nelze považovat za dobu zaměstnání v cizině. Konsekventně k předchozím
tezím pak učinil Ústavní soud odkaz na rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 5. 9. 1997 č. j. 3 Cao 12/96. V dané věci je z úřední činnosti Nejvyššímu
správnímu soudu známo, že nositel pojištění následně přiznal stěžovateli předčasný
starobní důchod ve výši odpovídající zápočtu veškeré doby pojištění, po splnění podmínek
nároku na starobní důchod ze slovenského systému důchodového zabezpečení stěžovateli
opět výši starobního důchodu upravil podle §61 z. č. 155/1995 Sb. To ostatně odpovídalo
požadavkům stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti.Jak vyplývá z výše uvedeného,
jednalo se o specifický případ, z něhož pro stěžovatelku nelze ničeho vytěžit. Stěžovatelka
totiž nemá žádnou nezhodnocenou dobu zabezpečení (pojištění), kterou by jí bylo možno
započíst ať již pro nárok či pro výši starobního důchodu v českém systému důchodového
pojištění. Nejedná se u ní ani o retroaktivní upření nároku na dávku získaného za trvaní
federace. Jednak věkovou podmínku nároku na starobní důchod splnila až po rozpadu
ČSFR, takže jí za trvání federace žádný nárok nevznikl, jednak se Slovenská republika,
jako jeden z nástupnických států bývalé ČSFR, v plném rozsahu přihlásila k sanaci
důchodových nároků stěžovatelky a přiznala jí podle svých vnitrostátních předpisů
starobní důchod ve výši odpovídající zápočtu veškeré získané doby zabezpečení.
Stěžovatelka se ve své kasační stížnosti domáhá toho, aby jí tatáž doba byla započtena
pro nárok na starobní důchod i pro výpočet jeho výše v plném rozsahu ještě jednou,
tentokrát v českém systému pojištění s tím, že by se podíl slovenského důchodu zohlednil
odpočtem z vypočtené výše důchodu českého. Ve svém důsledku se tedy domáhá
duplicitního zápočtu týchž dob zabezpečení v důchodových systémech obou
nástupnických států bývalé federace. Pokud by však na tuto tezi Nejvyšší správní soud
přistoupil, dostal by se do rozporu s oběma výše cit. nálezy Ústavního soudu,
které s odkazem na precedentní rozsudek Vrchního soudu v Praze duplicitní zápočet
dob pojištění zakazují.
41. Má-li Nejvyšší správní soud ve stručnosti shrnout důvody, proč ani po zohlednění pokynů
Ústavního soudu právnímu názoru stěžovatelky nepřisvědčil, činí tak v následujících
bodech:
a) Stěžovatelčin právní názor, dle něhož jsou doby získané účastníky důchodového
zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 dobami českými, pokud má účastník
(pojištěnec) české občanství, nemá oporu v pozitivní právní úpravě a nelze ho dovodit
ani z ústavně právních principů a zásad zakotvených v Ústavě a Listině základních
práv a svobod. Naopak, právě rozdílné hodnocení dob zabezpečení (pojištění)
na základě státního občanství by bylo zjevným porušením čl. 1 a čl. 3 Listiny
základních práv a svobod.
b) Vyloučí-li Nejvyšší správní soud aplikaci ústavně nonkonformní podmínky státního
občanství, pak tvrzení stěžovatelky, že veškeré československé doby zabezpečení
jsou i dobami českými bez ohledu na skutečné místo výkonu výdělečné činnosti
či sídla zaměstnavatele, popírá ve svém důsledku princip dělení veřejnoprávních
povinností v oblasti důchodového zabezpečení mezi oba nástupnické státy bývalé
ČSFR a činí z České republiky univerzálního sukcesora,který je povinen převzít
závazky vůči všem účastníkům důchodového zabezpečení bývalé ČSFR, pokud získali
v době jejího trvání alespoň 25 let zabezpečení (pojištění) a dosáhli důchodového
věku. Na tomto faktu by nic neměnila ani případná úprava výše přiznávaných důchodů
na rozdíl mezi českým a již přiznaným slovenským důchodem. Na tomto místě
připomíná Nejvyšší správní soud zásadu obsaženou v čl. 4 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod, podle něhož musí být při používání ustanovení o mezích základních
práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu.Výklad právních předpisů tedy nesmí
být extrémní a jejich aplikace nesmí vést k absurdním výsledkům. Právní názor,
v důsledku jehož aplikace by byla Česká republika a její nositel pojištění zavázáni
bez ohledu na uzavřenou mezinárodní smlouvu k zajištění důchodových nároků drtivé
většiny účastníků bývalého československého důchodového zabezpečení,
Nejvyšší správní soud právě za takový extrémní výklad zákona
(zřejmě ust. §13 z. č. 155/1995 Sb. – stěžovatelka blíže neuvádí) s absurdními
důsledky považuje.
c) Požadavkem na zápočet doby zhodnocené již jednou v slovenském systému
důchodového zabezpečení pro nárok na důchod v českém systému důchodového
pojištění mimo rámec vymezený ust. čl. 11 odst. 3 Smlouvy mezi ČR a SR
o sociálním zabezpečení a bez ohledu na skutečné místo výkonu výdělečné činnosti
či sídlo zaměstnavatele, konstruuje stěžovatelka jakési právo pojištěnce na volbu
systému důchodového zabezpečení, v němž bude mít přednostně zhodnocenu dobu
zabezpečení získanou do 31. 12. 1992 a to podle toho, v kterém systému
bude přiznaný důchod vyšší. Takovýto právní názor však není podepřen ustanovením
žádného právního předpisu, ať již z oboru jednoduchého či ústavního práva.
Tento požadavek v sobě navíc nese výrazné diskriminační prvky, neboť jeho realizace
by jednostranně zvýhodňovala ty účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR,
kteří do 31. 12. 1992 byli výdělečně činní na území Slovenské republiky se sídlem
zaměstnavatele tamtéž a mohli by tedy žádat o důchod jak v České, tak i Slovenské
republice, zatímco zřetelně znevýhodněni by byli ti účastníci, kteří do 31. 12. 1992
vykonávali výdělečnou činnost v České republice se sídlem zaměstnavatele tamtéž,
neboť ti by mohli úspěšně žádat o důchod pouze v České republice, zatímco
ve Slovenské republice by takovýto nárok úspěšně uplatnit nemohli, i kdyby důchod
zde přiznaný byl při zápočtu veškeré doby zabezpečení získané do 31. 12. 1992
vyšší.Slovenská republika (její nositel pojištění) totiž při posuzování důchodových
nároků důsledně uplatňuje čl. 20 Smlouvy a ode dne vstupu do Evropské unie odmítá
aplikovat dokonce i čl. 26 Smlouvy o odstraňování tvrdosti zákona.
42. Nejvyšší správní soud má tedy za to,že právní názor na otázku zápočtu dob zabezpečení
(pojištění) získaných stěžovatelkou do 31. 12. 1992, který podrobně vysvětlil v předchozí
části odůvodnění, je jedinou možnou variantou výkladu, která je plně v souladu
jak s předpisy jednoduchého, tak ústavního práva.
43. Aby učinil zadost své povinnosti komplexního rozboru dané problematiky,
přistoupil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k posouzení věci i z hlediska
kritického názoru 3.senátu k dosavadní judikatuře, který je obsažen v jeho usnesení
ze dne 21. července 2005 č. j. 3 Ads 2/2003-104 a jenž byl důvodem pro předložení
věci rozšířenému senátu podle ust. §17 s. ř. s. 3. senát dospěl po posouzení věci k závěru,
že právní věta vzešlá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2003
č. j. 2 Ads 15/2003–39 nebyla zřejmě v části temporálního vymezení účinnosti pravidla
správná již v době svého přijetí, s určitostí však pozbyla platnosti vstupem České
republiky do Evropské unie dne 1. 5. 2004. Nebylo totiž možno přehlédnout, že čl. 20
Smlouvy, o nějž správní orgán opřel svoje rozhodnutí ve věci, se stal na základě přílohy
č. II. (podle čl. 20) Aktu o podmínkách přistoupení součástí Nařízení Rady 1408/71
v oddílu 44, přílohy III, a je tedy ode dne 1. 5. 2004 pro posuzování důchodových nároků
pro správní orgány i soudy s ohledem na čl. 10 a čl. 95 Ústavy bez výjimky závazný.
Všechny doby pojištění a popřípadě všechny doby zaměstnání a bydlení získané
podle předpisů členského státu přede dnem vstupu Nařízení v platnost se berou v úvahu
při stanovení nároků získaných podle Nařízení (čl. 94 odst. 2). Nároku se podle Nařízení
nabývá, i když se tento nárok týká pojistné události, ke které došlo přede dnem vstupu
Nařízení v platnost. Dnem vstupu nařízení v platnost je třeba rozumět den jeho vstupu
v platnost na území daného členského státu (viz. Např. rozhodnutí Soudního dvora ES
ve věcech C – 28/00, Liselotte Kauer v. Pensionversicherungsanstalt der Angestellten
a C – 290/00 Johann Franz Duchon v. Pensionversicherungsanstalt der Angestellten).
Temporální účinky práva Evropských společenství se v obecné rovině vyznačují zákazem
retroaktivity přímé, připouštějí však retroaktivitu nepřímou, tj. možnost aplikace nového
práva na existující či do budoucna vznikající účinky (následky) situací nastalých za doby
existence práva starého (viz. výše citované rozsudky). Jakkoliv tedy bylo možno v době
rozhodování správního orgánu připustit možnost komparace důchodových nároků
podle mezinárodní smlouvy a vnitrostátního práva, zanikla tato možnost s jistotou
ode dne 1. 5. 2004, zřejmě však již ode dne 1. 6. 2002, neboť na temporální účinky
tzv. euronovely Ústavy (ústavní zákon č. 395/2001 Sb.), jež změnila znění čl.10 Ústavy
a přiznala mezinárodním smlouvám, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament,
vyšší právní sílu než zákonu, je nutno vztáhnout stejná pravidla, jako na účinky
cit. Nařízení Rady č.1408/71. I kdyby tedy hypoteticky dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že pro stěžovatelku by bylo výhodnější posouzení jejího nároku na starobní
důchod výhradně podle českých vnitrostátních předpisů, nemohlo by být rozhodnutí
správního orgánu zrušeno, neboť věc by se vrátila do stadia správního řízení a správní
orgán by v současné době byl již bezvýhradně povinen rozhodnout o nároku
podle výše cit. Nařízení Rady č. 1408/71 včetně čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR
o sociálním zabezpečení, což už napadeným rozhodnutím učinil. 3. senát má tedy za to,
že v současné době již nejsou dány podmínky, aby se porovnával důchodový nárok
stěžovatelky podle mezinárodní smlouvy a vnitrostátních předpisů, neboť aplikace
mezinárodní smlouvy (zde Smlouvy o přistoupení ČR k Evropské unii a návazně Nařízení
Rady 1408/71) je jediným přípustným řešením.
44. Po posouzení této otázky se rozšířený senát s argumenty předestřenými 3. senátem
ztotožnil a nadto k věci uvádí následující: Pokud má být v obecné rovině definován
problém, který nositel pojištění a posléze soudy při posuzování důchodového nároku
stěžovatelky řešily, byl to především problém výběru právní normy dopadající na zjištěný
skutkový stav, teprve sekundárně pak její výklad a aplikace. V předchozí části byla
podrobně rozebrána dosavadní judikatura, která formulovala závěr o možnosti výběru
mezi vnitrostátní normou a mezinárodní smlouvou vzhledem ke stejné právní síle obou.
Zde ovšem je třeba přisvědčit názoru 3. senátu v tom, že uvedená možnost vzala
za své již dne 1. 6. 2002, tedy ode účinnosti ústavního zákona č. 395/2001 Sb.,
který změnil znění čl. 10 Ústavy a stanovil prioritu mezinárodní smlouvy.
Z tohoto hlediska považuje rozšířený senát za nesprávnou tu pasáž právní věty rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2003 č. j. 2 Ads 15/2003–39.
v níž je komparace právních norem připouštěna nadále u nároků na dávku vzniklých
do 1. 6. 2002. Nejprve je totiž nutno vybrat právní normu, podle níž bude
o věci rozhodnuto a teprve z její aplikace vyplyne závěr, zda žadatel splnil podmínky
nároku na dávku před 1. 6. 2002, po tomto datu či zda je nesplnil vůbec. Dnem 1. 6. 2002
tedy dle názoru rozšířeného senátu pominula možnost správního orgánu rozhodujícího
o dávkách důchodového zabezpečení (pojištění) zkoumat, zda posouzení nároku na dávku
je výhodnější pro pojištěnce podle vnitrostátních předpisů či podle mezinárodní smlouvy.
Doby zabezpečení získané pojištěncem do 31. 12. 1992 je tak možno od 1. 6. 2002
hodnotit pouze podle čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení.
Rozšířený senát v této souvislosti posuzoval i otázku, zda tímto výkladem nezasáhl
nepřípustně retroaktivně do právních poměrů vzniklých před tímto datem. Dospěl přitom
k závěru, že nikoliv. Jak bylo již uvedeno výše, Smlouva mezi ČR a SR o sociálním
zabezpečení byla zveřejněna ve Sbírce zákonů pod č. 228/1993 Sb., v platnost
vstoupila a účinnosti nabyla dne 3. 5. 1993, podle svého článku 34 odst. 1
byla prozatímně prováděna již od 1. 1. 1993. Součástí českého právního řádu
tedy byla i před 1. 6. 2002. Vzhledem k tomu, že kromě své vnitrostátní působnosti měla
i působnost mezinárodní, stála i v té době na prvním místě v pořadí aplikace v úvahu
přicházejících právních norem, jinak svou právní silou rovnocenných. Ke dni 1. 6. 2002
tedy došlo pouze ke zúžení možnosti výběru, nikoliv však k retroaktivnímu působení
právní normy. Další argumentaci 3. senátu pomocí práva Evropské unie považuje
rozšířený senát z tohoto důvodu spíše za doplňkovou, neboť s účinností od pozdějšího
data, tj. ode dne 1. 5. 2004, dospívá ke stejnému výsledku. Bezvýhradná aplikace
čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení na hodnocení dob zabezpečení
získaných stěžovatelkou do 31. 12. 1992 pak vede k závěru (pro tento případ nikým
nezpochybňovanému) že stěžovatelka podmínky nároku na starobní důchod z českého
systému důchodového pojištění nesplnila.
IX. Závěr
45. Závěrem činí Nejvyšší správní soud krátkou rekapitulaci posouzení věci. Rozhodnutím
České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 4. 2000, kterým s odkazem
na z. č. 155/1995 Sb. a Smlouvu mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení
nebyl stěžovatelce přiznán vyrovnávací příspěvek (starobní důchod) z českého systému
pojištění k jejímu starobnímu důchodu ze slovenského systému zabezpečení,
nedošlo k porušení zákona. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 21. 11. 2001 č. j. 2 Cao 140/2001 –38 netrpí vadou nesprávného posouzení právní
otázky ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
46. Z důvodů shora uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky
jako nedůvodnou podle ust. §110odst. 1 s. ř. s. zamítl.
X. Náklady řízení
47. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, správní orgán nemá právo na náhradu nákladů řízení
ze zákona, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.(§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu