ECLI:CZ:NSS:2005:5.A.18.2002
sp. zn. 5 A 18/2002 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
RSDr. Mgr. J. P., proti žalovanému Ministerstvu obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha
6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2001, čj. 421/3-36/2001-7542,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 12. 2001, čj. 421/3-36/2001-7542, bylo zamítnuto
žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne
2. 7. 2001, čj. 541130/1148-702-Z, o nevyhovění žalobcově žádosti o zpětné přiznání
výsluhového příspěvku s odůvodněním, že nárok na zpětné přiznání výsluhového příspěvku
žalobci nevznikl, neboť nesplnil podmínku reatestace podle §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“)
nezbytnou pro zpětné přiznání výsluhového příspěvku. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný
uvedl, že pojem „reatestace“ je obsažen pouze v rozkazu ministra obrany č. 015/1990 (dále
též „RMO 015/1990“) a nevyskytuje se v žádném jiném rozkazu ministra obrany ukládajícím
provedení prověrek za účelem zjištění způsobilosti vojáků z povolání k jejich dalšímu setrvání
ve služebním poměru po roce 1989. Žalovaný dále v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v dané
věci není sporu o tom, že se žalobce podrobil atestačnímu řízení podle rozhodnutí ministra
národní obrany č. 11/1990, na jehož základě byl shledán způsobilým konat dále službu
po roce 1989, přesto však nelze považovat za splněnou podmínku podle ustanovení §165
odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb., neboť za trvání služebního poměru nebyl žalobce nikdy
zařazen v bývalé vojenské kontrarozvědce ani následně ve vojenském obranném
zpravodajství; rovněž podle sdělení žalovaného žalobce nesplnil zákonnou podmínku trvání
služebního poměru vojáka z povolání ke dni 1. 12. 1999, když jeho služební poměr byl
ukončen dnem 31. 8. 1993.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu k Vrchnímu soudu
v Praze. Žalobce v žalobě uvedl, že byl po dobu 21 roků 17 dnů vojákem z povolání
a po propuštění ze služebního poměru ke dni 31. 8. 1993 na vlastní žádost podle ustanovení
§26 odst. 1 písm. f) zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních povinnostech vojáků,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 76/1959 Sb.“) mu byl rozhodnutím
Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 15. 10. 1993, přiznán podle §33 odst. 1
písm. c) zákona č. 76/1959 Sb. výsluhový příspěvek ve výši 3730 Kč měsíčně po dobu od 1.
9. 1993 do 29. 11. 2014. Po přijetí zákona č. 34/1995 Sb. byl žalobci výsluhový příspěvek
Vojenským úřadem sociálního zabezpečení upraven a dnem 1. 4. 1995 bylo jeho vyplácení
zcela zastaveno s odkazem na ustanovení §33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona
č. 34/1995 Sb. Po nabytí účinnosti zákona č. 221/1999 Sb., jímž byl zrušen předchozí zákon
č. 76/1959 Sb. včetně zákona č. 34/1995 Sb., žalobce požádal o zpětné přiznání výsluhového
příspěvku; tato jeho žádost však byla správním orgánem prvního stupně i žalovaným
zamítnuta. Zamítavá rozhodnutí obou správních orgánů jsou podle žalobce v rozporu
s ustanovením §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb. Podstatu nezákonné a nesprávné
interpretace a aplikace žalobce spatřuje v tom, že oba správní orgány z odkazu – poznámky
pod čarou – č. 48 za slovem “reatestován“, vyvodily další předpoklad pro splnění podmínek
nároku na zpětné přiznání výsluhového příspěvku, a to nesplnění podmínek rozkazu ministra
obrany č. 015/1990 „Reatestace důstojníků vojenského obranného zpravodajství“. Žalobce
poukazuje na to, že poznámka pod čarou nemá normativní povahu, nýbrž je pouhou
normativní pomůckou, která nemůže být závazným pravidlem pro výklad právního předpisu a
nemůže jako svůj důsledek zakládat právní nerovnost. Eventuální úmysl zákonodárce upravit
reatestaci jen na určitou skupinu případů není podle názoru žalobce v tomto případě vyjádřen
způsobem, který odpovídá požadavkům na určitost a jasnost právních předpisů v podmínkách
právního státu. Obecně se termín atestace používá ve významu písemného potvrzení o něčem,
osvědčení. Předpona „re“ obměňuje význam základu významem „opět“, „znovu“, „nově“,
tedy pojem reatestace znamená znovu atestovat, znovu osvědčit. S ohledem na uvedený
význam je žalobce přesvědčen, že splňuje dikci normy, protože v roce 1990 byl na základě
rozkazu ministra národní obrany ČSSR č. 11 ze dne 16. 2. 1990, nazvaného „Atestační řízení
v Československé lidové armádě“ posouzen jako způsobilý pro další službu a byly mu
stanoveny perspektivy jeho další služby. Žalobce dále poukazuje na ústavní nekonformnost
žalobcem prováděného výkladu pojmu „reatestace“, což dokládá odkazy na několik nálezů
Ústavního soudu. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že jednotnosti právního řádu odporují
znění zákona č. 34/1995 Sb. a zákona č. 221/1999 Sb., a uplatňování kolektivní viny odporuje
principům demokratického právního státu zakotveného v článku 1 Ústavy České republiky.
V další části své obsáhlé žaloby se žalobce vyjadřuje rovněž k zákonu č. 34/1995 Sb., který
podle názoru žalobce nepřípustně stanovil princip kolektivní viny a jednoznačně porušuje
ústavní princip právní jistoty (jehož součástí je i zákaz retroaktivity) a ochrany důvěry občana
v právo právního státu; v uvedeném zákoně žalobce spatřuje porušení dobrých mravů podle
ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. K jedněm z nejzávažnějších skutečností, proti
nimž žalobce vznáší své výhrady, patří ty, že jak zákon č. 34/1995 Sb., tak zákon č. 221/1999 Sb. ve svém §165 odst. 8 vážně odporují mezinárodním smlouvám podle článku 10 Ústavy
ČR a jsou konkrétně v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o
hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o
občanských a politických právech a čl. 1 odst. 1b) Úmluvy o diskriminaci (zaměstnání a
povolání). V této souvislosti žalobce vychází z toho, že zákon, který odporuje smlouvám
podle článku 10 Ústavy, nelze považovat za platný či účinný, přestože byl schválen
a vyhlášen. Žalobce dále namítl, že ustanovení §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb., založené
na principu kolektivní viny neumožňující projednání věci nezávislým a nestranným soudem,
je v rozporu s ustanovením článku 6 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Vzhledem k uvedeným skutečnostem žalobce navrhuje, aby rozhodnutí žalovaného i
správního orgánu prvního stupně byla zrušena a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zopakoval skutečnosti uvedené v odůvodnění
napadeného rozhodnutí a poukázal na to, že pojem „reatestace“ se poprvé objevuje v branném
zákonodárství teprve v souvislosti se zákonem č. 221/1999 Sb. a žalovaný proto chápe pojem
reatestace výlučně ve vazbě na RMO č. 015/1990, neboť jiný podklad zákon nenabízí. Jestliže
se tedy nelze opřít o obecně závazný právní předpis, jež by pojem reatestace uváděl, nelze
než v duchu zásady e ratione legis vztáhnout dobrodiní §165 odst. 8 uvedeného zákona právě
k odkazu pod čarou, tj. na RMO č. 015/1990 a navazujícího usnesení výborů Federálního
shromáždění ČSFR. Jakkoli tedy mohly být prováděny prověrky obdobné povahy
před vydáním zmíněného rozkazu ministra obrany, přiznání výsluhového příspěvku zpětně
se váže toliko na reatestace uskutečněné právě na základě RMO č. 015/1990. Žalobce navíc
nezpochybnil skutečnost, že se reatestaci podle RMO č. 015/1990 nepodrobil. Fakt,
že se žalobce podrobil atestačnímu řízení podle rozkazu ministra národní obrany ČSSR
č. 11/1990 a na základě tohoto prověření byl shledán způsobilým konat dále službu po roce
1989, žalovaný nezpochybňuje, ale podmínku dobrovolné „reatestace“ ve smyslu §165
odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb. nelze v případě žalobce považovat za splněnou,
neboť v průběhu služebního poměru vojáka z povolání nikdy nebyl zařazen v bývalé vojenské
kontrarozvědce ani následně ve vojenském obranném zpravodajství. Podmínku trvání
služebního poměru vojáka z povolání ke dni 1. 12. 1999 žalobce rovněž nesplňuje, neboť jeho
služební poměr vojáka z povolání skončil ke dni 31. 8. 1993. S ohledem na uvedené
skutečnosti žalovaný navrhl, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ze správního spisu, který soudu předložil žalovaný, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Dne 15. 10 1993 bylo Vojenským úřadem sociálního zabezpečení vydáno rozhodnutí
o tom, že se žalobci podle ustanovení §33 zákona č. 76/1959 Sb. za vykonanou službu
v ozbrojených silách po dobu ukončených 21 let přiznává výsluhový příspěvek ve výši 3730
Kč měsíčně v období od 1. 9. 1993 do 29. 11. 2014.
Dne 16. 8. 1995 bylo Vojenským úřadem sociálního zabezpečení vydáno rozhodnutí
o úpravě výsluhového příspěvku, jímž byl s účinností od 1. 4. 1995 žalobci upraven
výsluhový příspěvek na částku ve výši 4367 Kč měsíčně po dobu dvou roků ode dne
propuštění ze služebního poměru, tj. od 1. 9. 1993 do 31. 8. 1995. V odůvodnění rozhodnutí
správní orgán prvního stupně uvedl, že na základě §33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb., ve
znění zákona č. 34/1995 Sb. je od 1. 4. 1995 u žalobce vyloučena ze zápočtu doby činné
služby rozhodné pro výpočet výsluhového příspěvku doba v trvání 7 let 2 měsíců 4 dnů, po
přehodnocení doby činné služby činí celková započitatelná doba rozhodná pro výpočet
výsluhového příspěvku 13 ukončených let; proto žalobci náleží podle ustanovení §33 odst. 1
písm. b) zákona č. 76/1959 Sb. výsluhový příspěvek ve výše uvedené výši po dobu dvou roků
ode dne propuštění ze služebního poměru. Proti tomuto rozhodnutí žalobce nepodal odvolání
ani nepožádal soud o jeho přezkoumání.
Dne 30. 12. 2000 podal žalobce žádost o zahájení řízení ve věci zpětného přiznání
výsluhového příspěvku v souladu s ustanovením §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb.
Dne 2. 7. 2001 vydal Vojenský úřad sociálního zabezpečení rozhodnutí
čj. 541130/1148-702-Z, jímž podle ustanovení §142 a §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb.
nebylo vyhověno žalobcově žádosti o zpětné přiznání výsluhového příspěvku s tím,
že o nárocích žalobce vyplývajících z titulu skončení služebního poměru vojáka z povolání
bylo pravomocně rozhodnuto v roce 1995 podle právních předpisů platných v rozhodné době
(zákon č. 76/1959 Sb. a zákon 34/1995 Sb.); v odůvodnění rozhodnutí je dále uvedeno,
že žalobce nesplňuje podmínky pro zpětné přiznání výsluhového příspěvku podle zákona
č. 221/1999 Sb., neboť jeho služební poměr skončil v roce 1993 podle zákona č. 76/1959 Sb.,
a v průběhu služebního poměru vojáka z povolání žalobce nebyl reatestován tak, jak vyžaduje
ustanovení §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb. s odkazem na rozkaz ministra obrany
č. 015/1990. Podle citovaného rozkazu ministra obrany se reatestace týkaly pouze těch vojáků
z povolání, kteří byli zařazeni ve vojenském obranném zpravodajství. Vojáci z povolání, kteří
v době provádění reatestací nebyli zařazeni ve vojenském obranném zpravodajství, byli
v letech 1990 až 1993 rovněž prověřováni z hlediska posouzení jejich další způsobilosti
pro setrvání ve služebním poměru vojáka, a to různými formami (personální pohovory,
služební hodnocení a mimořádná služební hodnocení). V žádném případě se však v těchto
případech nejednalo o reatestace, jež vyžaduje ustanovení §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb. Z osobního spisu žalobce vyplynulo, že v době provádění reatestací podle rozkazu
ministra obrany č. 015/1990 nebyl zařazen ve funkci ve vojenském obranném zpravodajství,
a proto nemohl být dobrovolně reatestován podle §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb.
Dne 6. 12. 2001 bylo Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení doručeno odvolání
žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí, v němž žalobce namítá nesprávnou a nezákonnou
interpretaci ustanovení §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb. a pochybnou právní povahu
poznámky pod čarou, když tato podle názoru žalobce není součástí normativního textu
právního předpisu a nemůže proto mít normativní povahu.
Dne 18. 12. 2001 bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí žalovaného čj. 421/3-
36/2001-7542.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla
podle ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), postoupena
Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé
dílu prvního s. ř. s. – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu. Nejvyšší
správní soud k žádosti žalobce ve věci nařídil jednání, které bylo z důvodu vážného
onemocnění žalobce odročeno na neurčito a uskutečnilo se po stabilizaci jeho zdravotního
stavu dne 19. 1. 2005.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích
žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.) a po jednání dne 19. 1. 2005 dospěl k závěru, že žaloba
není důvodná. Při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel Nejvyšší správní soud
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (§75 odst. 1
s. ř. s.).
Především nutno uvést, že v dané věci se jedná o otázku výkladu ustanovení §165
odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb., proto soud nepovažoval za nutné zabývat se námitkami
žalobce vůči zákonu č. 34/1995 Sb. (takový postup by byl namístě, pokud by předmětem
soudního přezkumu bylo zastavení vyplácení výsluhového příspěvku s odkazem na zákon
č. 34/1995 Sb., o to se však v dané věci nejedná). Námitka žalobce, že ustanovení §165
odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb. odporuje mezinárodním smlouvám, které v žalobě
vyjmenoval, nebyla soudem shledána důvodnou. Podle článku 3 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, který žalobce zmiňuje, základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu
pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení,
národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku,
rodu nebo jiného postavení. Žalobce nijak nekonkretizuje, v čem je ustanovení §165 odst. 8
zákona č. 221/1999 Sb. v rozporu s uvedeným článkem Listiny a z hlavy druhé Listiny,
týkající se základních lidských práv a svobod, jakož i z hlavy čtvrté Listiny, týkající
se hospodářských, sociálních a kulturních práv nelze dovodit, že by mezi základní lidská
práva patřilo právo na výsluhový příspěvek. Rovněž z dalších žalobcem uváděných
mezinárodních smluv nelze dovodit, že by ustanovení §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb.
bylo s nimi v rozporu.
Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že rozkaz ministra národní obrany č. 11 byl
vydán dne 16. 2. 1990 s názvem „Atestační řízení v Československé lidové armádě“. Dne
26. 11. 1990 byl vydán rozkaz ministra obrany ČSFR č. 015/1990 s názvem „Reatestace
důstojníků vojenského obranného zpravodajství“, v němž bylo nařízeno provést reatestace
a rozkazem ministra obrany ČR č. 23 z 11. 5. 1993 bylo nařízeno „Mimořádné hodnocení
vojáků z povolání Armády České republiky“. Přitom reatestace se týkala výlučně důstojníků
vojenského obranného zpravodajství, kdežto mimořádné hodnocení vojáků z povolání
podle rozkazu č. 023/1993 se této skupiny vojáků nedotýkalo. Podle §165 odst. 8 zákona
č. 221/1999 Sb., ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalovaného (nyní
odstavec 7 – pozn. soudu), vojákovi, který byl na základě dobrovolnosti reatestován a shledán
způsobilým konat dále službu nebo jehož služební poměr trvá ke dni účinnosti tohoto zákona,
se do doby trvání služebního poměru rozhodné pro přiznání výsluhových náležitostí
započítává doba služby v rozsahu uvedeném v odstavci 7 bez přihlédnutí k vyloučení služby
podle zvláštního právního předpisu. Pokud byl takovému vojákovi po skončení služebního
poměru přiznán výsluhový příspěvek, který mu byl snížen nebo zastaven z důvodu uvedeného
zvláštním právním předpisem, přiznává se výsluhový příspěvek zpětně a jeho výše
se přepočte ode dne účinnosti tohoto zákona, a to za podmínek a ve výši náležející ke dni
služebního poměru po přičtení všech zvýšení, která by k němu náležela od tohoto dne, pokud
nárok na výsluhový příspěvek nezanikl uplynutím doby nebo dosažením věku 60 let.
Žalobce ani žalovaný nerozporovali skutkový stav, který byl vylíčen oběma účastníky
shodně, není sporu ani o průběhu vykonané služby žalobce ani o době skončení činné služby,
avšak jde o otázku výkladu ustanovení §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb., na jehož základě
se zpětné přiznání výsluhového příspěvku přiznává. Rozhodující žalobní námitkou tak
zůstává posouzení charakteru prověrky, jíž se žalobce měl podrobit v roce 1990 na podkladě
rozkazu ministra národní obrany č. 11 ze dne 16. 2. 1990.
K tomu, aby soud mohl uvážit o zákonnosti rozhodnutí žalovaného, musel
se vypořádat se stěžejní otázkou, co lze do pojmu reatestace zahrnout. Zákon č. 221/1999 Sb.
v citovaném ustanovení §165 odst. 8 uvádí pojem reatestace spolu s odkazem na poznámku
pod čarou č. 48, v níž se poukazuje na rozkaz ministra obrany č. 015/1990 a usnesení
branných a bezpečnostních výborů Federálního shromáždění ČSFR ze dne 18. 12. 1990 č. 47,
o vyslání poslanců Federálního shromáždění ČSFR do prověrkových komisí Ministerstva
obrany ČSFR. Problematikou, jak posuzovat poznámku pod čarou, se zabýval Ústavní soud
ČR mj. ve věcech I. ÚS 277/96 a II. ÚS 276/96, kdy vyšel z toho, že poznámky pod čarou
nejsou součástí právního předpisu a jedná se o informaci k výkladu e ratione legis. S tímto
vědomím Nejvyšší správní soud přistupoval k řešení ve věci samé. Pojem reatestace se poprvé
objevuje v branném zákonodárství spolu se zákonem č. 221/1999 Sb. Poté až vyhláška
č. 473/2000 Sb. Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva zemědělství pracuje s pojmem
reatestace, avšak v jiných souvislostech. Český právní řád zná pojem atest, atestace
či atestování, avšak s výjimkou nařízení vlády ČR č. 79/1994 Sb., o platových poměrech
zaměstnanců ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a složek, orgánů celní správy, příslušníků
sborů požární ochrany a zaměstnanců některých dalších organizací (služební platový řád),
a to v souvislosti s prováděním atestů léčiv, je to vždy mimo oblast branného zákonodárství.
Soud při výkladu tohoto pojmu také zvážil, že reatestace není zařazena do slovníku spisovné
češtiny (Slovník spisovné češtiny, Akademia 2001), jde tedy o slovo cizí, a proto je třeba jeho
význam posuzovat i vzhledem k tomuto faktu. Jinak by tomu bylo, pokud by zákonodárce
neužil cizího slova, ale výrazového prostředku jako opětovná atestace, opakovaná atestace
apod. Neobvyklost a výrazná ohraničenost užití tohoto cizího slova tak z pohledu
gramatického výkladu nutí soud vnímat tuto zákonnou podmínku v souvislosti s poskytnutím
dobrodiní zákona jako vážící se toliko k určité ohraničené skupině vojáků z povolání. Zákon
přiznává materiální výhody rovněž jen jedné skupině občanů, totiž vojákům z povolání.
Tato specifičnost zabezpečení občanů není vnímána jako diskriminační; soud pak nevnímá
jako diskriminační opatření, kdy v rámci této skupiny dochází k jisté diferenciaci. Z hlediska
gramatického nelze užít výklad, jež by se opíral pouze o volný překlad slova reatestace,
jak žalobce naznačuje, protože výjimečnost užití tohoto slova neumožňuje jej chápat
v extenzivním rozsahu. Soud proto chápe pojem reatestace podle zákona č. 221/1999 Sb.
výlučně ve vazbě na RMO č. 015/1990 ze dne 26. 11. 1990, neboť jiný podklad zákon
nenabízí. Jestliže se tedy nelze opřít o obecně závazný právní předpis, jež by pojem reatestace
dříve uváděl, nelze než v duchu zásady e ratione legis vztáhnout dobrodiní ustanovení §165
odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb. právě k odkazu pod čarou, tj. na RMO č. 015/1990
a navazující usnesení výborů Federálního shromáždění ČSFR. Jakkoliv tedy mohly být
prováděny prověrky obdobné povahy před vydáním tohoto rozkazu Ministerstva obrany
či po něm, přiznání výsluhového příspěvku zpětně se váže jen na reatestace, jež byly
uskutečněny na jeho základě, resp. pokud byly uskutečněny na základě takového rozkazu,
jež výslovně pohovory či prověrky za reatestaci označil. Případná obsahová podobnost s dříve
či posléze prováděnými prověrkami či pohovory tak není rozhodující. Skutečnost,
že reatestaci podle RMO č. 015/1990 se žalobce nepodrobil, jím nebyla zpochybňována.
Za této situace je dále nadbytečné zkoumat, zda se žalobce podrobil jiným pohovorům,
neboť na podstatě věci by se tím nic nezměnilo. Nepodrobil-li se tedy žalobce reatestaci
na základě rozkazu ministra obrany č. 015/1990 a žalovaný potvrdil rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně o zamítnutí žalobcovy žádosti o zpětné přiznání výsluhového
příspěvku podle ustanovení §142 a §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb., zákon porušen
nebyl. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobcův služební poměr netrval ke dni účinnosti
zákona č. 221/1999 Sb., vzhledem ke shora uvedenému pak se jako právně nevýznamná jeví
případná způsobilost žalobce konat dále službu.
Nejvyšší správní soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení §78 odst. 7
s. ř. s. zamítl.
Úspěšnému žalovanému soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení,
neboť mu náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu