ECLI:CZ:NSS:2005:5.AFS.144.2004
sp. zn. 5 Afs 144/2004 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce Č., a. s., proti žalovanému Celnímu ředitelství Hradec Králové, se sídlem v Hradci
Králové, Bohuslava Martinů 1672/8a, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2004, č. j. 31 Ca 46/2004 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 17. 3. 2004, č. j. 31 Ca 46/2004 – 26 se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 17. 3. 2004, č. j. 31 Ca 46/2004 - 26, zamítl Krajský soud v Hradci
Králové (dále jen „krajský soud“) žaloby žalobce proti rozhodnutím Celního
ředitelství Hradec Králové ze dne 15. 1. 2004 č. j. 16810/03-21/I., č. j. 16810/03-21/XI.,
č. j. 16810/03-21/XXXII., č. j. 16810/03-21/II., č. j. 16810/03-21/XXXIII.,
č. j. 16810/03-21/IX., č. j. 16810/03-21/XIV., č. j. 16810/03-21/XXXI.,
č. j. 16810/03-21/XXV. a č. j. 16810/03-21/XXVIII. Napadenými výše citovanými
rozhodnutími zamítl žalovaný odvolání žalobce (dále jen „stěžovatele“) proti rozhodnutím
Celního úřadu Náchod - platebním výměrům, kterými byl stěžovateli předepsán úrok za dobu
posečkání cla, daní a poplatků.
Stěžovatel napadl výše uvedený rozsudek včas kasační stížností.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že právní názor krajského soudu o tom,
že stěžovatel neprokázal porušení zákonnosti žalovanými rozhodnutími, resp. je ani netvrdil,
nemá oporu ve spisovém materiálu. Stěžovatel postavil svou žalobu na tvrzení, že pro
napadené rozhodnutí žalovaného nebyly splněny zákonem požadované podmínky, když
příslušné clo a související úroky za dobu posečkání s úhradou celního dluhu jsou
po stěžovateli požadovány neoprávněně, nad rámec jeho ručitelského závazku vyplývajícího
ze záruční listiny vystavené stěžovatelem k zajištění celního dluhu pro deklaranta Ch., a. s.
Shora uvedené tvrzení stěžovatel v žalobě podrobně odůvodnil a prokázal listinnými důkazy,
které jsou součástí soudního spisu.
Stěžovatel v této souvislosti kritizuje konstatování soudu v odůvodnění rozsudku,
který se shora uvedenou námitkou nevypořádal a pouze uvedl, „že o to však v žalobou
napadeném rozhodnutí vůbec nešlo, a proto se těmito námitkami krajský soud ani nemusel
zabývat“.
Stěžovatel dále namítá, že právní názor krajského soudu, který vycházel z usnesení
Ústavního soudu Pl. ÚS 54/2000 a v něm vyloženém pojmu globální záruka, je nesprávný.
Stěžovatel zdůrazňuje, že dosud nebylo vydáno jediné meritorní rozhodnutí ústavního soudu,
které by závazně řešilo výklad pojmu globální záruka. Výše uvedené usnesení pléna je dle
stěžovatele pouze procesním rozhodnutím. Právní závěry ústavního soudu uvedené
v odůvodnění jeho usnesení nejsou právně závazné. Dle názoru stěžovatele je dle
čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR obecně závazný pouze výrok nálezu Ústavního soudu, nikoliv
usnesení Ústavního soudu a už vůbec ne jeho odůvodnění.
Stěžovatel dále napadá ten závěr soudu, kdy konstatoval, že vycházel z toho,
že posečkání s platbami celních dluhů bylo povoleno přímo stěžovateli jako ručiteli, který měl
z titulu ručení uhradit dluhy v době splatnosti a že povolení posečkání plateb založilo nový
právní vztah mezi stěžovatelem a celní správou, a to s důsledky z posečkání plynoucími-
úroky z prodlení.
Tento závěr soudu považuje stěžovatel za nesprávný. Posečkáním s platbami celních
dluhů nedošlo k založení nového právního vztahu mezi celní správou a stěžovatelem, ale
pouze ke změně právního vztahu již existujícího, a to k odložení splatnosti celního dluhu
s důsledky z toho vyplývajícími. Povinnost platit úroky za posečkání se zaplacením cla
vznikla v souladu s ustanovením §60 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků
(dále jen „ZSDP“) daňovému dlužníku – společnosti Ch., a. s. – který je povinen hradit celní
dluh. Vzhledem k tomu, že ručitelský závazek z globální záruky stěžovatele již zanikl, nelze
po něm jako po ručiteli požadovat ani úroky za posečkání se zaplacením cla. Skutečnost, že
byl stěžovatel v rozporu s právem donucen zaplatit za společnost Ch., a.s. dlužné clo, na shora
uvedené věci nic nemění.
Pokud by krajský soud vycházel z usnesení Pl. ÚS 54/2000, resp. z v něm uvedené
věty: „Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný rozdíl převádět jako
eventuální části záruky na další dovoz, ale musí být vystavena nová samostatná záruka
na nový jednotlivý dovoz“, pak by musel dojít k závěru, že žalovaný požaduje úrok
za posečkání po stěžovateli neoprávněně, protože ručitelský závazek stěžovatele z předmětné
globální záruky se vztahoval pouze na první dovoz zboží společnosti Ch., a. s. do tuzemska.
Jak plyne z výše uvedeného, byl krajský soud sám povinen posoudit jako předběžnou
otázku dle ustanovení §52 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s“), zda ručitelský závazek stěžovatele z globální záruky č. H61N04116 za celního
deklaranta Ch., a. s. již zanikl. Pokud stěžovatelův předmětný ručitelský závazek již zanikl,
pak požadavek na zaplacení úroků za posečkání s úhradou celního dluhu je neoprávněný
a nezbývá, než rozhodnutí žalovaného zrušit.
Kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku krajského soudu.
Žalovaný nepovažoval za nutné se ke kasační stížnosti vyjádřit a odkázal na vyjádření
k žalobě ze dne 2. 3. 2004.
Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel vyhotovil dne 8. 3. 1996
dle ustanovení §256 zákona č. 13/1993 Sb. celního zákona (dále jen „celní zákon“) a dle
vzoru uvedeného v příloze č. 25 prováděcího předpisu č. 92/1993Sb, záruční listinu
č. H61N04116 pro „ jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky)“, podle níž
poskytl celnímu úřadu Generálnímu ředitelství cel záruku až po nejvyšší částku
Kč 37 000 000 a zavázal se společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh, který nebyl
splněn v zákonné lhůtě a za který převzal ručitel vystavením záruční listiny ručení za clo,
daně a poplatky spojené z dovozem zboží (s výjimkou peněžitých pokut), včetně úroků, až do
částky uvedené v záruční listině, která byla celním úřadem přijata k zajištění celního dluhu
pro deklaranta Ch., a. s., P.10, K. 46. Podle bodu 2. předposlední a poslední věty Záruční
listiny může příslušný celní orgán na žádost ručitele ze závažných důvodů povolit ulehčení
platby. Úroky se vypočítávají v souladu s ustanovením celního zákona. Podle bodu 3. Záruční
listiny tato záruka je závazná ode dne, kdy ji příslušný celní orgán přijal. Záruka může být
kdykoli zrušena ručitelem nebo příslušným celním orgánem. Zrušení nabude účinnosti
šestnáctého dne ode dne přijetí oznámení o této skutečnosti druhou stranou. Ručitel však dále
ručí za uhrazení celního dluhu, jestliže příslušná operace byla zajištěna před zrušením
ručitelského vztahu, a to platí i tehdy, je-li placení požadováno později. Generální ředitelství
cel záruku přijalo dne 11. 3. 1996 a od tohoto data byla záruka závazná. Prohlášením
k Záruční listině ze dne 27.3.1998 došlo ke změně Záruční listiny v tom, že stěžovatel
„poskytuje tímto celním úřadům v České republice záruku až po nejvyšší částku
Kč 37 000 000“ (dříve byla uvedeno celnímu úřadu Generálnímu ředitelství cel). Záruku
zrušil stěžovatel, zrušení došlo Ministerstvu financí – Generálnímu ředitelství cel dne
29. 9. 1998. Záruční listina pozbyla platnosti a ručení stěžovatele bylo zrušeno ke dni
15. 10. 1998.
Dne 13. 7. 1999 Celní úřad Náchod vydal pod č. j. 3832/1264/99/19/R-PV rozhodnutí
– uplatnění úhrady celního dluhu za dlužníka Ch., a.s., dle kterého byl stěžovatel povinen
uhradit částku celního dluhu ve výši 6 327 553 Kč. Stěžovatel uvedené rozhodnutí napadl
odvoláním. Dne 6. 9. 1999 požádal stěžovatel o posečkání cla.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 9. 1999 č. j. 7542/99/01-1670 odvolání stěžovatele
částečně vyhověl, když snížil výši pohledávky stěžovatele na částku 6 108 434 Kč.
Rozhodnutí žalovaného bylo napadeno žalobou, o níž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové
rozsudkem ze dne 25. 9. 2001 sp. zn. 31 Ca 87/2001 tak, že ji zamítl. Změny
rozhodnutí se stěžovatel domáhal i ústavní stížností. Tato byla usnesením Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 635/01 odmítnuta.
Žádosti stěžovatele o posečkání platby 6 108 434 Kč Celní úřad v Náchodě vyhověl
rozhodnutím ze dne 8. 10. 1999 č. j. 5637/1264/99 dle ustanovení §264 odst. 1 písm. b)
celního zákona v souladu s ustanovením §60 odst. 1 ZSDP a posečkání cla povolil na dobu tří
let, tj. do 19. 9. 2002. Rozhodnutí obsahovalo poučení, dle kterého odvolání proti němu není
přípustné (§60 odst. 7 ZSDP).
Přípisem žalovaného ze dne 21. 11. 2001 č. j. 6883/01-1264/CP byl stěžovatel
upozorněn na skutečnost, že v souladu s ustanovením §60 odst. 6 ZSDP mu bude vyměřen
úrok z prodlení z odložené částky ve výši 140 % diskontní úrokové sazby ČNB platné první
den kalendářního čtvrtletí.
Níže uvedenými platebními výměry na úrok za dobu posečkání cla, daní a poplatků
ze dne 17. 10. 2003 předepsal Celní úřad Náchod stěžovateli úroky z odložených
částek. Platebním výměrem č. j. 4202/2003-1264/CP-01 úrok ve výši 23 692 Kč,
platebním výměrem č. j. 4202/2003-1264/CP-02 úrok ve výši 50 089 Kč, platebním
výměrem č. j. 4202/2003-1264/CP-33 úrok ve výši 106 229 Kč, platebním výměrem
č. j. 4202/2003-1264/CP-09 úrok ve výši 6008 Kč, platebním výměrem
č. j. 4202/2003-1264/CP-14 úrok ve výši 24 448 Kč, platebním výměrem
č. j. 4202/2003-1264/CP-31 úrok ve výši 4601 Kč, platebním výměrem
č. j. 4202/2003-1264/CP-25 úrok ve výši 17 011 Kč, platebním výměrem
č. j. 4202/2003-1264/CP-28 úrok ve výši 20 704 Kč, platebním výměrem
č. j. 4202/2003-1264/CP-11 úrok ve výši 29 786 Kč a platebním výměrem
č. j. 4202/2003-1264/CP-32 úrok ve výši 33 206 Kč.
Platební výměry obsahovaly poučení o tom, že se lze proti nim odvolat. Stěžovatel
se proti těmto odvolal, přičemž žalovaný jeho odvolání ve všech případech zamítl. Žaloby
stěžovatele proti výše uvedeným rozhodnutím krajský soud zamítl napadeným rozsudkem.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že ačkoliv se stěžovatel domáhal
zrušení rozhodnutí o předepsání úroků za dobu posečkání, žalobu v tomto směru vlastně ani
neodůvodnil, neuvedl žádné konkrétní námitky týkající se postupu nebo výše vyměřeného
úroku celního dluhu, ale zaměřil se v ní pouze na úvahy kolem vystavení záruční listiny
za dlužníka Ch., a.s. a výše poskytnuté záruky, výklad pojmu globální záruka přitom
vysvětloval po svém, přičemž považoval jakékoliv plnění po něm požadované nad částku
37 000 000 Kč za nezákonné. O to však, podle krajského soudu, v žalobou napadených
rozhodnutích nešlo, a proto se těmito námitkami ani nemusel zabývat. Při přezkumu
žalovaných rozhodnutí vycházel z toho, jak sám uvádí, že posečkání s platbami celních dluhů
bylo povoleno přímo stěžovateli jako ručiteli, který měl z titulu ručení uhradit dluhy v době
splatnosti. Povolení posečkání plateb založilo nový právní vztah mezi stěžovatelem a celní
správou, a to s důsledky z posečkání plynoucími – úroky z posečkání. Stěžovatel podle
krajského soudu neprokázal porušení zákonnosti žalovanými rozhodnutími, resp. je ani
netvrdil. Jejich nezákonnost pouze odvozoval z rozhodnutí, jímž mu bylo jako ručiteli
uloženo uhradit celní dluhy. To však krajský soud, jak uvedl, nemohl přezkoumávat. Přes
tento svůj závěr krajský soud poukázal na výklad pojmu globální záruka učiněný Ústavním
soudem jednak v usnesení pléna ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 54/2000 a jednak v usnesení
ze dne 13. 5. 2002 sp. zn. I. ÚS 635/01 s tím, že při výkladu globální záruky by vycházel
z nich.
Se závěry krajského soudu stěžovatel nesouhlasil z důvodů uvedených v kasační
stížnosti (viz výše).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu a z důvodů
uvedených v kasační stížnosti a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Předmětem přezkumné činnosti soudu učinil stěžovatel rozhodnutí žalovaného,
kterými zamítl jeho odvolání proti platebním výměrům o předepsání úroků za dobu posečkání
s platbou celního dluhu. Žádost o posečkání podal stěžovatel jako ručitel dne 6. 9. 1999. Proti
rozhodnutí o povolení posečkání není odvolání přípustné /§60 odst. 7 ZSDP za použití
§320 písm. b) celního zákona – účinných v době podání žádosti i rozhodnutí o ní-
8. 10. 1999/. Proti platebnímu výměru na úrok za dobu posečkání s placením celního dluhu
je odvolání přípustné /§275 celního zákona, §32 odst. 1 a §60 odst. 3 ZSDP za použití
§320 odst. 1 písm. c) celního zákona účinných v době vydání platebního výměru/ a proti
rozhodnutí o odvolání je přípustná žaloba ve správním soudnictví, neboť jde o rozhodnutí
jímž se zakládají, resp. závazně určují povinnosti, tedy jde o rozhodnutí ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s.
Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že krajský soud došel
k závěru, že posečkání s platbami celních dluhů stěžovatele jako ručitele založilo nový právní
vztah mezi stěžovatelem a celní správou a to i s důsledky z posečkání plynoucími - úroky
z prodlení. Tento názor jakoby naznačoval, že úroky z prodlení za dobu posečkání povolenou
stěžovateli nedává krajský soud do souvislosti se zárukou, kterou stěžovatel poskytl a celní
orgány přijaly.
Stěžovatel je toho názoru, že posečkáním plateb celních dluhů nedošlo k založení
nového právního vztahu, ale ke změně právního vztahu již existujícího, a to k odložení
splatnosti celního dluhu s důsledky z toho vyplývajícími.
Při posuzování předmětné námitky vycházel Nejvyšší správní soud z níže uvedených
ustanovení celního zákona a zákona o správě daní a poplatků.
Celní zákon ve znění platném do 1. 7. 2002 (do účinnosti novely celního zákona
č. 1/2002 Sb.) institut posečkání cla ve svých ustanoveních neupravoval. Celní úřad při
rozhodování o žádostech o posečkání cla postupoval dle příslušných ustanovení zákona
o správě daní a poplatků, na jehož subsidiární použití odkazovalo ustanovení §320 celního
zákona.
Dle ustanovení §60 odst. 1 ZSDP může správce daně na žádost povolit daňovému
dlužníkovi posečkání daně nebo její zaplacení ve splátkách, bylo-li by neprodlené zaplacení
spojeno pro dlužníka s vážnou újmou nebo není-li z jiných důvodů možné vybrat celý daňový
nedoplatek od daňového dlužníka najednou. Za dobu posečkání daně nebo splátek daně dle
odstavce 6 citovaného ustanovení zaplatí daňový dlužník úrok z odložené částky ve výši
140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den kalendářního čtvrtletí.
Správce daně úrok předepíše za celou dobu posečkání a o výši úroku daňového dlužníka
vyrozumí. Tento úrok je splatný do osmi dnů ode dne doručení platebního výměru. Úrok
se nepředepíše, činí-li méně než 50 Kč.
S účinností od 1. 7. 2002 byla obdobná úprava posečkání cla vtělena do celního
zákona.
Dle ustanovení §275 celního zákona za podmínek stanovených zvláštním právním
předpisem může celní úřad kromě odkladu platby povolit na písemnou žádost také posečkání
nebo splátky. Za dobu posečkání nebo splátek zaplatí dlužník úrok z odložené částky ve výši
140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den kalendářního čtvrtletí.
Celní úřad úrok předepíše za celou dobu posečkání a o výši úroku dlužníka vyrozumí. Tento
úrok je splatný do 8 dnů ode dne doručení platebního výměru. Úrok se nepředepíše, činí-li
méně než 100 Kč nebo byla-li by jeho vymáháním vážně ohrožena výživa dlužníka nebo osob
na jeho výživu odkázaných nebo pokud by vymáhání nedoplatku vedlo k hospodářskému
zániku dlužníka.
V daném případě rozhodl Celní úřad v Náchodě o žádosti stěžovatele o posečkání cla
dne 8. 10. 1999 a proto ve svém rozhodnutí, kterým posečkání cla povolil na dobu tří let
(tj. do 19. 9. 2002), postupoval dle příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků.
Samotné platební výměry na úroky za dobu posečkání pak vydal celní úřad s odkazem
na ustanovení §275 odst. 3 celního zákona dne 17. 10. 2003.
Jak je patrné ze zákonné úpravy posečkání cla, rozhodnutí o posečkání s úhradou
celního dluhu je výsledkem uvážení celního úřadu a dlužník na ně nemá právní nárok. Právní
režim při posečkání cla pak tvoří postup, který přichází v úvahu až v tom stadiu celního
řízení, kdy je clo vyměřeno nebo povinnost zaplatit celní dluh jiným způsobem stanovena.
Existence a vznik úroků z posečkání vyplývá přímo ze zákona. Tuto skutečnost lze dovodit
i ze samotného textu ust. §273 odst. 3 celního zákona, cit.: „..a o výši úroku dlužníka
vyrozumí“. Předmětným rozhodnutím se tak toliko deklaruje veřejnoprávní povinnost
k úhradě úroků z posečkání, resp. jeho prostřednictvím je celním úřadem dlužníku toliko
„oznamován“ zákonný předpis výše úroků z posečkání. Aby mohly být ve smyslu
ust. §273 odst. 3 celního zákona úroky z posečkání předepsány, je nezbytné, aby platebnímu
výměru na úroky z posečkání předcházelo platné vyměření cla či stanovení povinnosti
k úhradě celního dluhu. Dalším nezbytným předpokladem pro to, aby celní úřad mohl
dlužníku úroky předepsat, je předchozí kladné rozhodnutí celního úřadu o žádosti dlužníka
o posečkání cla.
Z výše uvedeného vyplývá, že primárním právním vztahem je v daném případě platné
rozhodnutí o stanovení povinnosti hradit celní dluh. Od této povinnosti se pak dále odvíjí
i způsob placení cla. Rozhodnutí o povolení posečkání cla zakládá právní vztah odvozený,
neboť tento postup přichází v úvahu až v tom stadiu celního řízení, kdy je již povinnost
k úhradě cla platně stanovena. Povolením posečkání se primární právní vztah (povinnost
k úhradě celního dluhu) nemění. Povinnost platit úroky za dobu posečkání s úhradou celního
dluhu vyplývá ze stěžovatelem poskytnutého a celními orgány přijatého globálního zajištění
celního dluhu. Nebylo-li by stěžovateli povoleno posečkání s úhradou celního dluhu, byl by
povinen platit penále. Příslušenstvím daně (v daném případě celního dluhu) se rozumí
penále…, úroky… (§58 ZSDP za použití §320 odst. 1 celního zákona).
Protože stěžovatel napadl platební výměry na úrok za dobu posečkání, bylo třeba dále
řešit i otázku, jaké námitky proti nim mohl účinně uplatnit, zejména, zda mohl namítat,
že napadená rozhodnutí jsou nezákonná, protože příslušné clo a související úroky za dobu
posečkání jsou po něm požadovány neoprávněně nad rámec jeho ručitelského závazku. Tento
žalobní bod uvedl stěžovatel v části I. žalob a odůvodnil ho v dalších částech žalob
/§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s/.
Již v odvoláních proti rozhodnutím Celního úřadu Náchod, které jsou součástí
správního spisu, stěžovatel mimo jiné tvrdil jejich nezákonnost spočívající v tom, že mu byla
uložena povinnost převyšující jeho ručitelský závazek, který činil 37 000 000 Kč (za clo,
daně a poplatky, včetně úroků). Také z tohoto důvodu žalovaný rozhodnutí Celního úřadu
Náchod přezkoumal a své závěry uvedl v části 2. odůvodnění svého rozhodnutí, na straně 4
začínající slovy: „K námitce odvolatele týkající se rozdílného výkladu globálního zajištění
celního dluhu…..“
Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatel mohl proti platebním výměrům na úrok
za posečkání s placením celního dluhu účinně namítat jejich nezákonnost spočívající v tom,
že částka mu předepsaná již překročila jeho závazek vyplývající z jím poskytovaného
a celními orgány přijatého globálního zajištění celního dluhu. V tomto směru je rozhodující
znění Záruční listiny podle níž se stěžovatel zavázal společně a nerozdílně s dlužníkem
uhradit celní dluh, který nebyl splněn…., včetně úroků, až do částky uvedené v záruční listině
(37 000 000 Kč). Nad v Záruční listině uvedenou částku stěžovatel záruku nepřevzal a nad její
výši nebyl povinen plnit (ani celní dluh, ani penále, ani úroky za dobu posečkání s placením
dluhu). Stěžovatel takovou námitku uplatnil ve správním řízení i v žalobě a krajský soud měl
rozhodnutí žalovaného z jím uplatněného důvodu přezkoumat. Ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s
stanoví, že soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí, což
je nutno chápat v souvislosti s ustanovením §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (Žaloba kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné…). Krajský soud si byl zřejmě vědom tohoto stěžovatelem uplatněného
žalobního bodu, avšak vyjádřil se nejednoznačně, protože jednak uvedl, že se jím ani nemusel
zabývat a jednak se k němu fakticky vyjádřil a zaujal k němu svůj právní názor a závěr, totiž
že tuto námitku by nepovažoval za důvodnou vzhledem k výkladu pojmu globální záruky
učiněné Ústavním soudem, který by v daném případě aplikoval. Námitky stěžovatele proti
tomuto výkladu, vzhledem k závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, podle krajského soudu,
by nemohly nic změnit. Tento právní názor krajského soudu stěžovatel napadl
v kasační stížnosti a dovozoval nezávaznost krajským soudem citovaných rozhodnutí
Ústavního soudu .
Nejvyšší správní soud již judikoval (rozsudek č. j. 2 Afs 180/2004 ze dne 14. 9. 2005),
že celý vnitrostátní právní řád je založen na principu vnitřního souladu (konzistence)
a hierarchického uspořádání. Tato základní maxima musí být nazírána jako dominující
hledisko při výkladu jeho jednotlivých součástí. Je proto chybný takový náhled na právní řád,
který jeho jednotlivé vrstvy vnímá relativně izolovaně, a to z hlediska materiálního
i formálního. Článek 95 Ústavy – mimo jiné – představuje potvrzení zmíněné hierarchie
právního řádu a též prostředek komunikace mezi Ústavním soudem na straně jedné a mezi
soudy obecnými na straně druhé. Především z něj lze dovodit, že obecné soudy jsou při svém
rozhodování vázány nejen zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem (arg. a minori ad maius).
Právě v tomto kontextu vystupuje do popředí funkce Ústavního soudu, kterou je podle čl. 83
Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Ústavní soud je tedy hlavní interpretátor ústavního pořádku
a právě v tomto smyslu musí být jeho rozhodnutí závazná.
Podle imperativu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů jsou
všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat tak, aby zvolený výklad právních
předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu výslovného znění konkrétních ústavních
norem i ústavních principů a hodnot, nezřídka v ústavních textech expressis verbis
nevyjádřených. Pokud takový výklad možný není, je namístě protiústavní ustanovení právních
předpisů k tomu příslušným mechanismem odstranit. V tomto kontextu viděno, jestliže
Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad, je nutno
tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení.
Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých důsledcích vedl k nerovnosti účastníků
jednotlivých soudních řízení a k nepředvídatelnosti soudního rozhodování, což samozřejmě
představuje pochybení dosahující ústavní intenzity.
Nejvyšší správní soud činí závěr, že jakkoliv se Česká republika nenachází v tradičním
prostředí precedentálního práva, jsou obecné soudy povinny judikaturu Ústavního soudu
respektovat. K odchylce od ní by mohly přistoupit pouze ve výjimečných případech, a to např.
tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy, tato judikatura by byla vnitřně nekonzistentní
anebo by došlo k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů, což by soud
přesvědčivě odůvodnil. Žádná z naznačených možností však v projednávané věci zjevně
nenastala, takže krajský soud byl povinen shora citovanou judikaturu Ústavního soudu
respektovat a pokud by tak neučinil, zatížil by své rozhodnutí nezákonností v popsaném
smyslu.
V projednávané věci byl předmětem sporu výklad rozsahu ručení při tzv. globální
záruce upravené v ustanovení §256 celního zákona, k němuž zaujalo stanovisko Plénum
Ústavního soudu (usnesení Pl. ÚS 54/2000) dne 23. 1. 2001 tak, aby byly odstraněny rozpory
v dosavadní judikatuře. Předmětné interpretační usnesení je třeba v daném případě odlišit
od usnesení o odmítnutí ústavních stížností z důvodů čistě formálních – procesních (dle
ustanovení §43 odst. 1 zákona o ústavním soudu). Již z gramatického znění výrazu „zjevná
neopodstatněnost“ vyplývá, že tento důvod odmítnutí znamená odmítnutí z obsahových
příčin, k jehož závěru lze dojít až po prostudování celého spisového materiálu. Ústavní soud
v daném případě přezkoumal podstatu jemu předložených stížností s cílem zachovat
jednotnost judikatury a zkoumal ústavnost výkladu podaného nižšími soudy. V odůvodnění
usnesení Ústavní soud popsal rozhodovací důvody, které jej vedly k odmítnutí ústavních
stížností ve skutkově a procesně obdobných věcech. V dalších svých rozhodnutích, kdy
jednotně odmítal ústavní stížnosti brojící proti rozsahu tzv. globálního ručení odkazoval
Ústavní soud na rozhodovací důvody uvedené v předmětném usnesení pléna. Předmětné
stanovisko pléna bylo taktéž publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Samotná publikace předmětného usnesení za situace, kdy publikace usnesení ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu není povinná, je výrazem obecného významu vybraného
usnesení, o němž rozhodlo plénum Ústavního soudu.
Ústavní soud v něm konstatoval, že výklad zákona, který poskytují celní orgány při
aplikaci globálního zajištění celního dluhu při každém jednotlivém dovozu má oporu jak
v zákoně, jehož postulátem je mimo jiné zabránit celním únikům, tak i ve slovním textu
zákona (singulár „celní dluh“, nikoli plurál „celní dluhy“ nebo souhrn blíže
nespecifikovaných celních dluhů), ale vyplývá i z praxe vlastního celního řízení. Protože
se globální záruka vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, musí být clo
vyměřeno po ukončení celního řízení o tomto jednotlivém dovozu. V případě, kdy celní orgán
stanovil nejvýše možný celní dluh nižší než je jeho konečné vyúčtování, je rozhodující výše
přijaté globální záruky. Nad původně stanovenou a přijatou výši celního dluhu ručitel
neodpovídá. Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný rozdíl převádět
jako event. části záruky na další dovoz, ale musí být vystavena nová samostatná záruka na
nový jednotlivý dovoz.
S výkladem globálního ručení učiněným Ústavním soudem se Nejvyšší správní soud
plně ztotožňuje a tento je nutno aplikovat na projednávanou věc.
V době učinění prohlášení o ručení i jeho přijetí zákon č. 13/1993 Sb. (dále jen „celní
zákon“) v §256 ve znění platném do 30. 6. 1997, z něhož Nejvyšší správní soud dále vychází,
stanovil, že na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění celního dluhu, který
vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací /s účinností od 1. 7. 1997 §256
písm. a) celního zákon stanovil, že na žádost celní orgány povolí globální zajištění celního
dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací
prováděných jedním dlužníkem/. V §257 odst. 1 větě poslední celní zákon stanovil,
že je-li celní dluh, který v průběhu doby mění svou výši, globálně zajištěn, určí se taková výše
zajištění, která umožňuje, aby celní dluh byl vždy zajištěn. Zajištění celního dluhu mohlo být
učiněno poskytnutím záruky, ručením (§258 celního zákona), což učinil žalobce v daném
případě.
Z ustanovení §256 (výše již citovaného) a §260 odst. 1 celního zákona (Ručitel
se v záruční listině písemným prohlášením zaváže, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní
zaručenou výši celního dluhu) je zřejmé, že ručením bez ohledu na formu zajištění, se vždy
zajišťuje konkrétní celní dluh, čemuž jednoznačně svědčí použití jednotného čísla (singulár)
„celní dluh“.
Rovněž ze samotného textu záruční listiny (Vzor záruční listiny z přílohy č. 25
prováděcího předpisu č. 92/1993 Sb. platného do 1. července 1998), kdy „ podepsaný ručitel
poskytuje celnímu orgánu záruku až po nejvyšší částku .. … Kč a zavazuje se, že společně
a nerozdílně s dlužníkem zaplatí celní dluh s úroky až do výše stanovené záruční listinou
přijatou celním úřadem“ vyplývá, že se ručitel zavazuje „společně a nerozdílně s dlužníkem
uhradit celní dluh“, nikoli celní dluhy. Je-li tedy záruční listina použita k zajištění celního
dluhu v konkrétním případě (pro konkrétní operaci), tak tento dluh zajišťuje v tomto
konkrétním případě až do částky uvedené v záruční listině, resp. ručitel v případě nečinnosti
dlužníka odpovídá v tomto konkrétním případě za nezaplacený celní dluh až do částky
uvedené v záruční listině.
Zákonnému pojmu „celní dluh z jedné nebo několika operací“ nutno rozumět tak,
že dovážené zboží může být projednáno a propuštěno do příslušného režimu na základě jedné
celní deklarace jednou či několikrát. V každém případě se jedná o situaci, kdy totéž zboží
je na základě téže celní deklarace propouštěno postupně do několika režimů, např. jedna
operace celního deklaranta přichází v úvahu tehdy, jestliže dovážené zboží je propuštěno
do režimu volného oběhu, několik operací pak přichází v úvahu např. tehdy, je-li zboží
nejprve propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu a teprve poté je propuštěno
do režimu volného oběhu.
Pro posouzení pojmu „globální zajištění celního dluhu“ podle celního zákona je nutno
vyjít i z toho, co je celní dluh a kdy vzniká. Pro účely celního zákona dle ustanovení
§2 písm. i) celního zákona se rozumí celním dluhem povinnost osoby zaplatit příslušné
dovozní clo (celní dluh při dovozu) nebo příslušné vývozní clo (celní dluh při vývozu).
Z ustanovení §80 odst. 1 celního zákona vyplývá pro osoby, které dopravují zboží přes státní
hranice povinnost zboží přihlásit a předložit spolu s doklady, které se k němu vztahují
pohraničnímu celnímu úřadu. Z ustanovení §83 odst. 1 celního zákona vyplývá povinnost pro
toho, kdo zboží do tuzemska dopravil, a nebo pro toho, kdo převzal odpovědnost za přepravu
zboží až v tuzemsku a dal je na místa uvedená v §81, předložit zboží k provedení celního
řízení, které se provádí v rámci celního dohledu a jeho účelem je rozhodnout, zda se zboží
propouští do navrženého režimu (§99 celního zákona). Celní řízení se zahajuje podáním
celního prohlášení (§100 celního zákona). Celním prohlášením se rozumí úkon učiněný
ve formě stanovené celními předpisy, kterým deklarant navrhuje režim, do něhož má být
zboží propuštěno nebo navrhuje tento režim ukončit, a sděluje údaje požadované celními
orgány k použití tohoto režimu v souladu s celními předpisy /§2 písm. o) celního zákona/.
Celní dluh vznikne v okamžiku přijetí celního prohlášení (§238 odst. 2 celního zákona).
Celní řízení se provádí na celním úřadě anebo v celním prostoru (§102 odst. 1 celního
zákona) a nestanoví-li celní zákon nebo prováděcí předpis jinak, provádí celní řízení celní
úřad, kterému bylo zboží dodáno (§103 odst. 1 celního zákona). V celním řízení se vydává
rozhodnutí, jehož základní náležitosti jsou uvedeny v §104 odst. 1 celního zákona a mezi
ně patří datum přijetí celního prohlášení (které se za zákonem stanovených podmínek stává
součástí rozhodnutí) a také částka cla, daně a poplatku a číslo účtu příslušné banky, na nějž
má být tato částka zaplacena.
Z ustanovení celního zákona vyplývá, že celní dluh při dodržení povinnosti předložit
zboží celnímu dohledu (a o jiný případ v dané věci nešlo) při dovozu zboží podléhajícímu clu
vznikne vždy při každém dovozu a vždy při přijetí každého podaného celního prohlášení.
V případě globálního zajištění celního dluhu jde o zajištění každého celního dluhu až do výše
částky uvedené v záruce. Kdyby se nejednalo o zajištění každého celního dluhu, pak
by globální zajištění postrádalo svůj smysl. Globálnost poskytnuté záruky je tedy nutno
chápat tak, že jde o zajištění každého celního dluhu v době trvání záruky do výše částky
uvedené v záruce. Tento závěr je také zcela v souladu s výše již citovanou přílohou č. 25
k vyhlášce č. 92/1993 Sb. a Záruční listinou ze dne 8.3.1996, podle nichž „ Ručitel
se zavazuje, že během lhůty deseti dnů ode dne doručení rozhodnutí o vyměření cla, daní
a poplatků vybíraných při dovozu zaplatí požadovanou částku až po nejvyšší částku uvedenou
v záruční listině…„
Pro výklad pojmu globální zajištění celního dluhu je dále podstatné, že jde o kogentní
právní úpravu, a též zánik záruky je regulován zákonem.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadená
rozhodnutí žalovaného i rozsudek krajského soudu nejsou nezákonnými. Přes
nejednoznačnost důvodů rozhodnutí krajského soudu nelze odhlédnout od toho,
že se v podstatě k žalobnímu bodu stěžovatele (že jeho záruka zanikla) vyjádřil
odkazem na usnesení pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 54/2000, kterým se cítil být vázán.
Nelze odhlédnout ani od toho, že krajský soud již řešil tuto problematiku
ve věci sp. zn. 31 Ca 87/2001 ve vztahu ke stejným účastníkům (o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2001 č. j. 7542/99/01-1670 A o povinnosti stěžovatele
uhradit celní dluh 6 108 434 Kč) v níž se k otázce globálního zajištění celního dluhu vyjádřil
a že Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele proti jeho rozhodnutí odmítl (usnesením
I. ÚS 635/2001).
Kasační stížnost stěžovatele neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou a proto
ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s).
V řízení o kasační stížnosti měl úspěch žalovaný a měl by proto právo na úhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s za použití §120 s. ř. s). Protože žalovaný náhradu nákladů
nežádal a z obsahu spisu ani nevyplývá, že by mu prokazatelné náklady vznikly, rozhodl
Nejvyšší správní soud tak, jak je ve výroku rozsudku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 30. září 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu