ECLI:CZ:NSS:2005:7.AFS.103.2004
sp. zn. 7 Afs 103/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatelky M. M.,
zastoupené Mgr. Danielem Novotným, advokátem se sídlem v Jičíně, Denisova 504, za účasti
Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 31 Ca 30/2003 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 31 Ca 30/2003 – 31, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Hradci Králové (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 6. 2. 2003,
č. j. 4429/110/2002-Ve, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí
Finančního úřadu v Jičíně ze dne 10. 4. 2002, č. j. 19687/02/238921/2590, o dodatečném
vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 560 698 Kč.
Rozsudek krajský soud odůvodnil tím, že v průběhu daňové kontroly bylo mimo jiné zjištěno,
že v peněžním deníku stěžovatelky byly zaúčtovány dva účetní případy, a to osobní vklad
na bankovní účet ve výši 25 000 Kč a příjem hotovosti do pokladny ve výši 1 700 000 Kč.
Protože obě účetní operace nebyly doloženy žádným dokladem, žádal správce daně
od stěžovatelky předložení věrohodných účetních dokladů a předložení důkazů, které
by prokazovaly, z jakých finančních zdrojů byly čerpány prostředky vložené do podnikání,
zda se jedná o prostředky již zdaněné, event. od daně osvobozené nebo nepodléhající dani
z příjmů. Krajský soud se ztotožnil se závěrem finančního ředitelství, že stěžovatelka
neunesla důkazní břemeno. Pokud jde o problematiku původu a prokázání finančních
prostředků daňovým subjektem, poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, který opakovaně
vyjádřil stanovisko, že správce daně je oprávněn požadovat na daňovém subjektu prokázání
původu a zdroje finančních prostředků, resp. zda byly zdaněny, pokud jsou vloženy
do podnikání a pokud je o nich takto účtováno, a to za situace, kdy dosavadní příjmy a výdaje
tak, jak vyplynou z daňových přiznání, takové vklady neodůvodňují. V daném případě
měl správce daně na základě daňových přiznání stěžovatelky důvodné pochybnosti ohledně
přiznaných příjmů, když i přes několik let vykazovanou ztrátu vložila do podnikání osobní
prostředky a neprokázala relevantními důkazy, že se jednalo o prostředky zdaněné nebo
od daně osvobozené. Jestliže stěžovatelka o vložených prostředcích do podnikání účtovala,
byl správce daně oprávněn vyzvat ji k prokázání toho, o jaké prostředky se jedná.
Stěžovatelka původ peněz neprokázala, protože nestačí pouhá tvrzení o úsporách, vkladních
knížkách apod., ale je nezbytné taková tvrzení doložit věrohodnými doklady. Krajský soud
se rovněž ztotožnil s názorem finančního ředitelství, že v daňovém řízení není, na rozdíl
od řízení vedeného podle správního řádu, přípustné čestné prohlášení místo důkazních
prostředků.
Kasační stížnost podanou v zákonné lhůtě stěžovatelka odůvodnila tím, že unesla
důkazní břemeno, které ji stíhalo, když prokázala v průběhu daňového řízení veškerá
svá tvrzení. Proto považuje rozhodnutí krajského soudu za nezákonné z důvodu nesprávného
posouzení. Co se týče důvodů nezákonnosti jak rozsudku krajského soudu,
tak předcházejících rozhodnutí, zcela se ztotožňuje se svojí argumentací uvedenou v žalobě.
Stěžovatelka dále navrhla, aby se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda ji vůbec stíhá
důkazní břemeno při prokazování vkladů a zda je povinna vklady do podnikání prokazovat,
neboť předmětem daně z příjmů fyzických osob jsou pouze příjmy. Vklady do podnikání však
příjmy podle zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních
z příjmů“) nejsou, neboť jde o převod peněz z vlastních zdrojů podnikatele, při kterém
nedochází ke změně v osobě vlastníka těchto peněz, o kterých se neúčtuje, do obchodního
majetku, kde se o příjmu podle předpisů o účetnictví podnikatelů účtuje. Jde tedy
jen o peněžní operaci téže osoby. Pokud tedy není vklad do podnikání příjmem, nestíhá
důkazní břemeno stěžovatelku, ale správce daně, neboť ten tvrdí, že jde o příjem, který
je předmětem daně. Proto se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozsudku a vrácení
věci k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že v odůvodnění svého
rozhodnutí zdůvodnilo svůj postup a na svých závěrech trvá. Proto navrhlo, aby kasační
stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „zákon o správě daní a poplatků“) prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které
je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně
v průběhu daňového řízení vyzván.
Ze znění citovaného ustanovení vyplývá, že zakládá právo správce daně požadovat
prokázání údajů obsažených v daňovém přiznání, jakož i další skutečnosti rozhodné pro řádné
a správné stanovení daně. Daňový subjekt má podle citovaného ustanovení je dnak povinnost
přiznat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo
k jejichž průkazu byl vyzván (břemeno tvrzení) a jednak povinnost své tvrzení prokázat
(břemeno důkazní). Co je povinen daňový subjekt prokazovat ve smyslu citovaného
ustanovení má své hranice a tyto jsou v tomto ustanovení přesně vymezeny. Daňový subjekt
tedy nemůže být vyzván k čemukoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí on sám. Teprve
když svá vlastní tvrzení neprokáže, postupuje správce daně samostatně. V této souvislosti
lze odkázat také na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996 publikovaný
pod č. 130/1996 Sb.
V daném případě stěžovatelka účtovala o vkladech v celkové výši 1 725 000 Kč,
a proto byla důvodně v souladu s §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků správcem daně
vyzvána, aby prokázala, z jakých zdrojů tyto finanční prostředky získala. Předmětem daně
z příjmů fyzických osob jsou ve smyslu §3 zákona o daních z příjmů jsou pouze příjmy,
jak správně uvádí stěžovatelka, ale i vklad může být příjmem, a to ostatním podle
§10 citovaného zákona kterým se rozumí příjem, při kterém dochází ke zvýšení majetku.
Ostatní příjmy jsou v citovaném ustanovení vyjmenovány deklaratorně, a proto jimi mohou
být i jiné příjmy. Jestliže tedy stěžovatelka účtovala o svých vkladech do podnikání, přičemž
u správce daně vznikly pochybnosti, zda se ve skutečnosti nejedná místo vkladů o nezdaněné
příjmy, důvodně ji vyzval k prokázání původu vložených finančních prostředků. Shodné
závěry v řadě svých rozhodnutí vyjádřil také Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 8. 3. 2000
sp. zn. IV. ÚS 323/99, ze dne 3. 9. 2002 sp. zn. II. ÚS 750/2000 a ze dne 5. 11. 2002
sp. zn. II. ÚS 574/2002. Pochybnosti stěžovatelky vyjádřené v kasační stížnosti, zda ji vůbec
stíhá důkazní břemeno při prokazování vkladů a zda je povinna vklady do podnikání
prokazovat jsou proto zcela bezpředmětné.
Názor stěžovatelky, že unesla důkazní břemeno, které ji stíhalo, když prokázala
v průběhu daňového řízení veškerá svá tvrzení neodpovídá realitě. Pokud stěžovatelka
k prokázání svého tvrzení, že částka 1 725 000 Kč vložená do podnikání představuje rodinné
úspory za blíže neurčené období, předložila jako důkaz pouze fotokopie výplatních pásek
za období let 1985 až 1990, když čestné prohlášení nemá v daňovém řízení žádnou relevanci,
není tento důkaz dostačující pro závěr, že úspory jsou skutečně zdrojem vkladu.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle
§109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s, podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch právo na n áhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto mu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo a finančnímu ředitelství s tímto řízením
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu