ECLI:CZ:NSS:2006:1.AFS.51.2005
sp. zn. 1 Afs 51/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce JUDr. L. P., proti
žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze 16. 4. 2004, č. j. FŘ-110/3163/2003 - 0107, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2004, č. j. 29 Ca 151/2004 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 8. 4. 2004, podanou u Krajského soudu v Brně, se žalobce
(dále též stěžovatel) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2004,
kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Rožnově
pod Radhoštěm (dále též „správce daně“) ze dne 17. 2. 2003, č. j. 10494/03/404922/2454,
jímž byla zamítnuta jeho žádost o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob.
Dále se domáhal zrušení rozhodnutí tohoto správce daně ze dne 8. 12. 2003,
č. j. 57699/03/404922/2454, č. j. 57700/03/404922/2454, č. j. 57701/03/404922/2454,
č. j. 57702/03/404922/2454, č. j. 57703/03/404922/2454, a č. j. 57704/03/404922/2454,
která podle stěžovatele napadenému rozhodnutí předcházela a vůči nimž směřovalo odvolání,
jež žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl.
Podle žalobce napadená správní rozhodnutí vycházejí z rozhodnutí správce daně
ze dne 29. 11. 2002, označeného jako výzva k zaplacení údajného daňového nedoplatku
na dani z příjmů ve výši 30 899 Kč, a rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto
jeho odvolání, je předmětem žaloby vedené Krajským soudem v Brně
pod sp. zn. 29 Ca 218/2003.
Žalobce dále uvedl, že podstatou věci je skutečnost, že správcem daně nejsou
na základě jeho žádostí o zápočet přeplatků evidovány na jeho účtu přeplatky na dani z příjmů
fyzických osob z let 1997 a 1998, jak blíže rozvedl v žalobě projednávané
pod sp. zn. 29 Ca 218/2003 a bezdůvodně je odepsána částka 48 Kč na neuhrazené dani
z nemovitosti. Žalovaný se podle něho k okolnosti neevidování plateb zápočtem nevyjadřuje
a hledá další podivná zdůvodnění svých rozhodnutí. K částce 48 Kč ještě uvedl,
že zřejmě na základě přehodnocení stanoviska mu byla dne 13. 5. 2004 doručena poštovní
poukázka, kde je již poprvé vykazován přeplatek ke dni 15. 4. 2004 právě ve výši 64 Kč.
Krajský soud v Brně rozhodnutím ze dne 20. 9. 2004 žalobu odmítl podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s., s tím, že žaloba nesplňuje zákonné náležitosti, neboť v ní zcela absentují
právní důvody, pro které stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za nezákonné.
Tento nedostatek žaloby, který se stal uplynutím lhůty k podání žaloby neodstranitelným,
neumožňuje v řízení pokračovat.
V odůvodnění rozhodnutí krajský soud poukázal též na to, že skutková vylíčení
rozhodných skutečností obsažená v žalobě nejsou logicky souladná (žalovaný napadeným
rozhodnutím rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí o vrácení přeplatku, stěžovatel
však tvrdí, že rozhodoval o odvolání proti rozhodnutím o daňovém penále),
dále pak se zabýval účinky doplnění žaloby ze dne 2. 9. 2004, které stěžovatel podal na výzvu
soudu. Krajský soud uzavřel, že ač byla žaloba na výzvu soudu doplněna, stalo se tak po lhůtě
dle §71 odst. 2 s. ř. s., v níž lze žalobní body vymezit, a nedostatek žalobních bodů se tak stal
uplynutím této lhůty neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení. V této souvislosti,
odvolávaje se na judikaturu Ústavního soudu, poukázal na to, že řízení ve správním
soudnictví je ovládáno přísnou zásadou dispoziční, která vymezuje přezkumnou činnost
soudu, k žalobním bodům uplatněným po lhůtě nelze přihlížet, opačný postup by znamenal
obcházejí smyslu §71 odst. 1 písm. d) a §72 odst. 2 s. ř. s. a založilo by i nepřípustnou
nerovnost procesních subjektů.
Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu včasnou kasační stížností,
obsahem se opírající o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V ní zejména namítá,
že žalobní body byly z žaloby ze dne 8. 6. 2004 a žaloby vedené týmž soudem
pod sp. zn. 29 Ca 218/2003 (kdy tento spis navrhoval jako důkaz) patrny.
Podle něho vyměřená penále vychází z tohoto prvotního rozhodnutí, které je v podstatě
doměrkem penále, rozdíl nevznikl tak, jak presentuje žalovaný v rozhodnutí,
ale jeho pochybením v důsledku neevidování k zápočtu přenechaných nedoplatků na dani
z příjmů fyzických osob a nedůvodným odepsáním částky daně z nemovitostí,
která byla řádně a včas zaplacena. Skutkový stav věci je řádně a srozumitelně popsán,
právní důvod odráží skutečnost, že správní orgán nemohl opřít správní rozhodnutí o citovaná
zákonná ustanovení, kdy se uvedeným vůbec nezabývá a rozhodnutí zdůvodňuje
neexistujícími okolnostmi vzniku rozdílu na účtu žalobce. Též podotýká, že výzva soudu
k doplnění žaloby již byla doručena po uplynutí lhůty stanovené v §72 odst. 1 s. ř. s.
a předesílala tak, jaké bude následné rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu a z důvodů
uvedených v kasační stížnosti; důvody, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti,
neshledal [§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.].
Kasační stížnost není důvodná.
Předmětem kasačního přezkumu je dle podané kasační stížnosti správnost úsudku
krajského soudu o tom, že žaloba v důsledku chybějících právních důvodů neobsahovala
žalobní body, jež by umožňovaly přezkoumat napadené rozhodnutí žalovaného.
Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žaloba kromě obecných náležitostí podání
(§37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné; podle písmene e) pak též musí být uvedeno, jaké důkazy
k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést. Ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
tak žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci
a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu)
konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (srov. k tomu obdobné závěry,
vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 4 Azs 149/2004-52, zveřejněném pod č. 488/2005 Sb. NSS).
Jak již vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005–58 „Konkretizace faktů dostatečně substancovanými
žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu
a vytýčení mezí, v nichž se soud může v souladu s dispoziční zásadou pohybovat,
ale má význam i pro žalovaného. Stěžejní procesní zásadou je rovnost účastníků před soudem
vyjadřovaná někdy jako rovnost zbraní. Každá procesní strana by měla mít přiměřenou
možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které ji citelně neznevýhodňují v porovnání
s protistranou. Provedením této zásady je potom též požadavek náležité substanciace přednesů
stran: jedině tím, že strana svůj přednes dostatečně konkretizuje, umožní druhé straně
k tomuto přednesu učinit vyjádření. Pokud je tvrzení jedné procesní strany jen povšechné
a nekonkrétní, neví druhá strana, k čemu se má vlastně vyjádřit; tím se přirozeně snižuje
i její možnost náležité procesní obrany.
Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů,
úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.
Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá
ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje
na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise,
nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz
na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně
odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné,
jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.
Právě vyslovené závěry však neznamenají, že bezvadným žalobním bodem
je pouze takové skutkové tvrzení, které žalobce přesně subsumuje pod určitá ustanovení
zákona. Možno zde připomenout závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu
ze dne 13. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 236/99 (zveřejněném pod č. 5 ve svazku č. 17 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, str. 35), podle něhož přístup, jenž by konkrétní právní
argumentaci obsahovou, neobsahující však odkaz na přesně označené ustanovení právního
předpisu, považoval k naplnění zásady dispoziční v řízení o přezkoumání zákonnosti
rozhodnutí orgánu veřejné správy za nedostatečnou, nutno považovat za přepjatý
formalismus, v důsledku čehož je dotčeno základní právo plynoucí z ustanovení čl. 36 odst. 1
a 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce tedy svá konkrétní a dostatečně
individualizovaná skutková tvrzení nemusí podřazovat pod přesná ustanovení právních
předpisů, vždyť přece i nadále platí, že soud zná právo.
Krajský soud dospěl k závěru, že v žalobě stěžovatele absentují právní důvody,
pro které považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. Nejvyšší správní soud se s krajským
soudem ztotožňuje. Žaloba nejen že neuvádí konkrétní zákonná ustanovení, která měl
žalovaný, popřípadě správní orgán prvního stupně porušit (ač to nyní v kasační stížnosti
stěžovatel tvrdí a to mu ani krajský soud nevytýkal), absentují však v ní i jakékoliv konkrétní
žalobcovy úvahy o tom, jaká jeho zákonná práva žalovaný předmětným rozhodnutím zkrátil
či jaké konkrétní své povinnosti či postup řízení žalovaný či správce daně porušil.
Kvalitu právní argumentace žalobního bodu nemohla žaloba ze dne 8. 6. 2004 docílit
odkazem na žalobu ve věci projednávané krajským soudem pod sp. zn. 29 Ca 218/2003;
to jednak z toho důvodu, že text žaloby na žalobu v této věci odkazuje pouze v rovině
skutkové (odkazuje jen na bližší rozvedení neevidování přeplatků ve výši 6 003 Kč
a 23 273 Kč) a jako na návrh provedení důkazu, tedy listin, které mají důvodnost určitých
žalobních tvrzení prokázat, nikoliv taková žalobní tvrzení (žalobní body) vytvářet.
Ani poslední z odkazů na tento spis není pro úsudek o existenci právní argumentace síly
žalobního bodu podstatný, neboť je jím pouze odkazováno na to, že jedno z předchozích
rozhodnutí správce daně a následného rozhodnutí žalovaného bylo napadeno žalobou,
která je pod uvedenou spisovou značkou u tohoto soudu projednávána a řízení dosud
nebylo ukončeno.
Nejvyšší správní soud má, na rozdíl od krajského soudu za to, že ani vylíčení
skutkových důvodů v žalobě ze dne 8. 6. 2004 obsažené by nebylo schopno i při náležité
právní argumentaci docílit kvality žalobního bodu. Tato nedostatečnost skutkových důvodů
má ovšem základ v jiných podstatných vadách žaloby, neboť žaloba, v rozporu s §71 odst. 1
písm. a) s. ř. s., vadně identifikuje napadené rozhodnutí a vadami trpí též navržený petit,
který je požadovanou náležitostí žaloby dle §37 odst. 3 s. ř. s.
Stěžovatel totiž v žalobě označuje za napadené rozhodnutí rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. 4. 2004, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí správce daně
ze dne 16. 12. 2002, kterým zamítl jeho žádost o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických
osob, zároveň však v žalobě uvádí, že napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání
(ze dne 24. 12. 2003) proti konkrétně vyjmenovaným rozhodnutím správce daně
ze dne 8. 12. 2003, jimiž mu bylo vyměřeno penále. Žalobním návrhem (petitem)
se pak domáhá zrušení jak uvedeného rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2004
(zamítajícího odvolání proti rozhodnutí správce daně o vrácení přeplatku), tak též zrušení
rozhodnutí která mu měla předcházet, a za něž označuje vyjmenovaná rozhodnutí správce
daně, jimiž bylo vyměřeno penále.
Vzhledem k tomu, že ve správním soudnictví jsou přezkoumávána pravomocná
rozhodnutí správních orgánů po vyčerpání opravných prostředků [§5, §68 písm. a)
a contr. s. ř. s.], žaloba srozumitelným způsobem nedává odpověď na to, která rozhodnutí
žalobce chce vlastně učinit předmětem přezkumu; zda rozhodnutí žalovaného, jímž zamítl
odvolání proti rozhodnutí správce daně o přeplatku na dani (a chybně tak v žalobě
a navrženém petitu označuje rozhodnutí správce daně, která byla předmětem odvolacího
řízení), nebo zda žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž zamítl odvolání
proti rozhodnutím správce daně o vyměření penále a chybně v žalobě a navrženém petitu
identifikoval rozhodnutí žalovaného.
Rozhodnutí žalovaného, jimiž rozhodoval o odvoláních proti rozhodnutím správce
daně, kterými bylo předepsáno penále a proti rozhodnutí správce daně o žádosti o vrácení
přeplatku, lze napadnout žalobami ve správním soudnictví. Za situace, kdy rozhodnutí spolu
časově souvisejí, není vyloučeno i podání společné žaloby, směřující proti oběma popřípadě
více rozhodnutím žalovaného. Vzhledem k tomu, že však jde o samostatná rozhodnutí vydaná
v samostatných řízeních musí žaloba v žalobních bodech ve vztahu ke každému z těchto
rozhodnutí specifikovat, z jakých skutkových a právních důvodů žalobce to které z rozhodnutí
napadá. V předmětné věci žalobce evidentně po skutkové stránce směšuje věcné argumenty
mířící proti rozhodnutí ve věci předpisu penále a ve věci vrácení přeplatku a srozumitelným
způsobem tak ani nesnesl věcné argumenty dosahující kvality skutkových důvodů žalobního
bodu, jimiž by rozhodnutí žalovaného, které předmětnou žalobou hodlal napadnout,
zpochybnil.
Krajský soud proto nepochybil, jestliže žalobu odmítl.
Nejvyšší správní soud vychází z ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož soud usnesením odmítne návrh, jestliže nejsou splněny jiné podmínky řízení
a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze
proto v řízení pokračovat. V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách
proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí
být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. V souzené
věci je zřejmé, že žaloba stěžovatele žádné žalobní body neobsahovala a že stěžovatel
tuto žalobu v zákonné lhůtě pro její podání v tomto směru ani nijak nedoplnil. Přitom zákon
stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (§71 odst. 2 s. ř. s.
věta druhá). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení
odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného ustanovení §71 odst. 2
s. ř. s. Vyzval-li proto krajský soud stěžovatele k doplnění žaloby poté, kdy již lhůta §71
odst. 2 s. ř. s. uplynula, byla taková výzva nadbytečná a následné podání stěžovatele
doplňující žalobu nemohlo nic změnit na tom, že žalobu nebylo možno pro absenci žalobních
bodů projednat.
Kasační stížnost byla shledána nedůvodnou, Nejvyšší správní soud
ji proto podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
Žalobce neměl ve věci úspěch, nenáleží mu proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti náleželo, náklady řízení dle obsahu spisu
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu