ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.123.2005:84
sp. zn. 2 Afs 123/2005 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. Š.,
zastoupeného JUDr. Ivanou Hanákovou, advokátkou se sídlem Česká 242, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, č. j. 30 Ca 162/2003 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Ivany Hanákové se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše
uvedenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 12. 2002, č. j. FŘ-110/1952/2002-107, kterým bylo k odvolání žalobce
změněno rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov (dále jen „finanční úřad“)
tak, že dodatečně stanovený základ daně z příjmů fyzických osob byl snížen na částku
350 561,39 Kč a dodatečně vyměřená daň z příjmů fyzických osob byla snížena na částku
69 004 Kč.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že se soud nezabýval námitkami a tvrzeními
stěžovatele, která uváděl ve svých písemných podáních a u jednání. Soud podle stěžovatele
dále nijak neodůvodnil, proč přisvědčil tvrzení žalovaného, a pouze uvedl, že ten postupoval
na základě odůvodněných pochybností o pravdivosti údajů, které uváděl stěžovatel.
Stěžovatel namítá, že daňová kontrola byla prováděna již v předchozích obdobích a nebyly
shledány žádné nedostatky. Správce daně neuvedl, čím by měl stěžovatel ještě dokládat
a prokazovat, že provedené jízdy byly služební, tedy se konaly v souvislosti s podnikáním
a dosažením zisku. Ohledně pořizovací ceny vozidla stěžovatel uvádí, že tato byla stanovena
znaleckým posudkem a to po konzultaci účetní na příslušném finančním úřadě.
Dle stěžovatele je tedy s podivem, že tento postup nebyl následně uznán jako správný.
Stěžovatel dále konstatuje, že správní orgán nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav
věci. Správní orgán mu neumožnil vyjádřit se k jednotlivým důkazům a ke způsobu jejich
zjištění, čímž byl podle stěžovatele porušen §2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků (dále jen „ZSDP“), což uváděl již ve svém podání ze dne 26. 6. 2003. Stěžovatel
uvádí, že proto je důvodem jeho kasační stížnosti vada řízení spočívající
v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon, a to takovým způsobem, že to
mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje
předmětný rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. S ohledem na tíživou sociální situaci
a své majetkové poměry žádá stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný k této kasační stížnosti podal vyjádření následujícího obsahu: K namítanému
porušení ust. §2 odst. 2 ZSDP, které stěžovatel zmiňuje již údajně „ve svém podání ze dne
26. 6. 2003“, uvádí žalovaný, že tímto podáním byla na základě výzvy soudu doplněna žaloba
stěžovatele ze dne 19. 2. 2003, následovně: „došlo k procesnímu pochybení spočívajícímu
v nedostatečném zjištění skutkového stavu, způsobenému především nedostatkem součinnosti
se žalobcem, kterému nebylo umožněno plně se vyjádřit k jednotlivým důkazům a zejména
pak ke způsobu jejich zjištění tak, jak to má na mysli ustanovení §2 odst. 2 ZSDP“. Žalovaný
dále konstatuje, že vzhledem k tomu, že přezkumné řízení soudní vedené podle části třetí,
hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s. je ovládáno dispoziční zásadou, a tedy přezkumná pravomoc
soudu je omezena tvrzeními žalobce uvedenými v žalobě, není soud povinen ani oprávněn
dovozovat za žalobce jakákoli tvrzení. To především platí o žalobních bodech, ze kterých
musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
správního rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Stěžovatel pak dle žalovaného nijak
nespecifikoval, v čem spatřuje porušení výše zmíněného ustanovení, tj. v čem má
za to, že žalovaný nepostupoval v úzké součinnosti se stěžovatelem. Toto jeho tvrzení pak
podle mínění žalovaného není důvodné. Stěžovatel neprokázal faktické uskutečnění žádné
pracovní cesty z cest vykazovaných v roce 1998 v souvislosti se kterými deklaroval jako
výdaj uskutečnění nákupu PHM ve výši 222 253,86 Kč. Žalovaný konstatuje, že výzvou
k dokazování ze dne 23. 11. 2000, č. j. 151968/293933/0280, byl stěžovatel vyzván
k prokázání oprávněnosti uplatněných daňových výdajů za nákup PHM. Ve svém vyjádření
žalovaný znovu upozorňuje na rozpory v předložené knize jízd a konstatuje, že stěžovatel
musí prokázat nejen samotný faktický výdaj, ale je současně i nositelem důkazního břemene
k prokázání uskutečnění pracovních cest, což je daleko širší než pouhé vedení knihy jízd.
Žalovaný se dále vyjádřil k námitce stěžovatele ohledně odpisů HIM – motorového
vozidla, uplatněných do daňových výdajů v rozporu s ust. §29 odst. 1 písm. a) zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění (dále jen „ o daních z přijmů“),
a to v nesprávné výši 227 138 Kč. Osobní automobil byl pořízen v roce 1996 a do obchodního
majetku stěžovatele byl vložen na základě znaleckého posudku ze dne 18. 5. 1996 o stanovení
časové ceny motorového vozidla v hodnotě 605 700 Kč. Dle předložené karty HIM začal
stěžovatel v roce 1997 výše uvedený majetek odepisovat. Dne 12. 1. 2001 v rámci podání
stěžovatele, v návaznosti na výzvu k dokazování ze dne 22. 12. 2000,
č. j. 161942/00293933/0281, uvedl k dokladu o pořízení vozidla, že toto bylo vřazeno
do firmy na základě znaleckého posudku a nikoliv na základě účtu za vozidlo, i když ještě
neuplynula doba pěti let od nabytí vozidla. Tento fakt odůvodnil tím, že vozidlo nebylo
fakticky identické s vozidlem nabytým, a to z důvodu značných změn na vozidle (výměna
převodovky, generální oprava motoru a karoserie, výměna interiéru – vše prováděno
svépomocí). Z předloženého výše uvedeného znaleckého posudku však v rámci údajů
o opravách a poškozeních vozidla, dle sdělení majitele (stěžovatele) vyplývá, že byla
prováděna pouze běžná údržba, doklady o opravě nebyly předloženy a o poškozeních
a opravách nebyl ani záznam v technickém průkazu. Dle uvedeného posudku byl technický
stav jednotlivých skupin vozidla zjištěn v normě, bez závad a viditelného poškození.
Žalovaný dále uvedl, že dle §29 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů je vstupní cenou
hmotného majetku, je – li pořízen úplatně pořizovací cena. U majetku, který poplatník pořídil
úplatně v době delší než pět let před jeho vložením do obchodního majetku je vstupní cenou
tzv. reprodukční pořizovací cena, zjištěná podle zvláštních předpisů nebo soudním znalcem
(§29 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Žalovaný dále konstatoval, že uplatnění odpisu
jako daňového výdaje ve smyslu §24 odst. 2 písm. a zákona o daních z příjmů je fakultativní
položkou, kterou poplatník může a nemusí využít. Pokud však daňový subjekt odpis
hmotného majetku zahrne do daňových výdajů, musí být jeho výše v souladu s citovanými
zákonnými ustanoveními.
Žalovaný dále uvedl, že námitku stěžovatele ohledně nedostatečně zjištěného
skutkového stavu je nutné posuzovat s přihlédnutím k zásadě vyjádřené v §31 odst. 9 ZSDP,
tj. důkaznímu břemeni na straně daňového subjetku. Povinnost správce daně stanovenou v
§31 odst. 2 téhož zákona, nelze aplikovat přenesením veškeré aktivity, včetně důkazní
povinnosti z daňového subjetku na správce daně. Stěžovatelem namítané nedostatečné zjištění
skutečného stavu věci tak stěžovatel nespatřuje v tom, že nebylo přihlédnuto k jeho tvrzením,
ale v tom, že žalovaný ani soud tato tvrzení neakceptovali jako prokázaná.
Z výše uvedených důvodů žalovaný konstatuje, že kasační stížnost není důvodná
a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.,
neboť stěžovatel namítá, že žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili právní otázku
uplatnění odpisů HIM – motorového vozidla do daňových výdajů [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.], a dále namítal, že správní orgán nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutečný
stav věci a neumožnil stěžovateli vyjádřit se k jednotlivým důkazům a ke způsobu jejich
zjištění [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a namítá, že se soud nezabýval námitkami a tvrzeními
stěžovatele, která uváděl ve svých písemných podáních a u jednání a nijak neodůvodnil,
proč přisvědčil tvrzení žalovaného [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti stížních námitek:
Dne 23. 11. 2000 zahájil finanční úřad u stěžovatele kontrolu daně z příjmu fyzických
osob za zdaňovací období roku 1996, 1997, 1998 a 1999. Na základě zjištěných nedostatků
při této daňové kontrole pak dne 11. 7. 2001 vydal dodatečný platební výměr č. 1010000322,
č. j. 112410/01/293911/6685, kterým snížil stěžovatelem vyměřenou daňovou ztrátu z příjmu
fyzických osob za rok 1998 o částku ve výši 111 928 Kč a dodatečně stanovil základ daně
z příjmů fyzických osob za toto období ve výši 351 191,40 Kč a dodatečně vyměřil daň
z příjmů fyzických osob za rok 1998 ve výši 69.196 Kč. Tento dodatečný platební výměr
pak stěžovatel převzal prostřednictvím svého zástupce dne 9. 10. 2001.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel dne 8. 11. 2001 podal odvolání, které dne
14. 2. 2001 na výzvu finančního úřadu doplnil. Dne 15. 2. 2002 stěžovatel odvolání znovu
doplnil. Finanční úřad v souladu s ust. §49 odst. 4 ZSDP postoupil odvolání žalovanému.
Odvolací orgán po prostudování odvolacího spisu uznal, že finační úřad se stěžovatelem
ani jeho zástupcem neprojednal zprávy o výsledku daňových kontrol a že svým podpisem dne
25. 6. 2001 zástupce stěžovatele potvrdil pouze převzetí těchto kontrolních zpráv.
Proto v rámci doplnění odvolacího řízení žalovaný uložil finančnímu úřadu ve smyslu
ust. §50 odst. 3 ZSDP, aby tuto vadu řízení odstranil. Dne 28. 11. 2002 se stěžovatel spolu
se svým zplnomocněným zástupcem Ing. J. Š. dostavil na základě zaslaného předvolání
k projednání výsledků předmětné daňové kontroly. Podané odvolání pak stěžovatel dále
doplnil ve svých podáních ze dne 24. 8. 2002, 20. 10. 2002, 12. 11. 2002 a 5. 12. 2002.
Žalovaný jako odvolací orgán po provedeném doplnění výsledků daňového řízení
přezkoumal v souladu s §50 odst. 3 ZSDP napadené rozhodnutí v rozsahu námitek
uplatněných v odvolání a jeho výše uvedených doplnění a rozhodl, že předmětný dodatečný
platební výměr se mění tak, že dodatečně stanovený základ daně z příjmů fyzických osob
ve výši 351 191,40 Kč se snižuje na částku ve výši 350 561,39 Kč, dodatečně vyměřená daň
z příjmů fyzických osob ve výši 69 196 Kč s snižuje na částku ve výši 69 004 Kč a dodatečně
vyměřená daňová ztráta z příjmů fyzických osob ve výši minus 111 928 Kč se nemění.
Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou ze dne 19. 2. 2003, v níž tvrdil, že nebylo
prokázáno, že stěžovatel neuskutečnil jízdy uvedené v knize jízd v souvislosti s dosažením,
zajištěním a udržením zdanitelných příjmů a že v případě pochybností v této otázce mělo být
rozhodnuto v jeho prospěch. Stěžovatel dále uvedl, že mu žalovaný neprávem neuznal odpisy
z motorového vozidla.
Krajský soud tuto žalobu rozsudkem ze dne 16. 2. 2005 zamítl. V odůvodnění uvedl,
že vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil jako daňový výdaj ve smyslu ust. §24 odst. 1 ZDP
výdaje na nákup pohonných hmot, platí, že náklady vynaložené na dosažení, zajištění
a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané
poplatníkem. Krajský soud dále konstatoval, že žalovaný na základě odůvodněných
pochybností o pravdivosti údajů uvedených v evidenci jízd vyzval žalobce k prokázání,
že jízdy osobním automobilem, Krajský soud poukázal na fakt, že dle §31 odst. 9 ZSDP bylo
zákonnou povinností stěžovatele výzvou požadované skutečnosti prokázat. Námitka žalobce,
že daňové orgány neprokázaly, že evidované jízdy neuskutečnil jako pracovní (v souvislosti
s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů), je proto dle názoru krajského soudu
právně nevýznamná, stejně jako tvrzení stěžovatele, že v pochybnostech mělo být rozhodnuto
v jeho prospěch, neboť důkazní břemeno ohledně uskutečnění těchto jízd jako pracovních nesl
stěžovatel. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel toto důkazní
břemeno předložením čestného prohlášení neunesl. Jako nedůvodné pak krajský soud označil
též tvrzení stěžovatele, že žalovaný pochybil, pokud neuznal odpisy z motorového vozidla.
Tento svůj postoj soud odůvodnil tím, že ve věci není sporné, zda předmětný automobil
lze odepisovat jako hmotný majetek. Nedoloženou otázkou je vstupní cena tohoto hmotného
majetku, neboť z ní se při odepisování vychází, pokud jde o výdaj ve smyslu
ust. §24 odst. 1 ZDP ve výši prokázané stěžovatelem. Krajský soud dále uvedl, že je nutné
souhlasit s názorem žalovaného, že stěžovatel neprokázal výši tohoto daňového výdaje,
neboť s ohledem na dobu pořízení motorového vozidla (1996) stěžovatelem, byla vstupní
cenou tohoto hmotného majetku pořizovací cena ve smyslu §29 odst. 1 písm. a) ZDP
a nikoliv cena podle ust. §29 odst 1 písm. d) ZDP, ze které vycházel a kterou doložil
stěžovatel.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že podáním ze dne
16. 2. 2005 doručeným soudu dne 17. 2. 2005 vyslovil stěžovatel jeho podjatost vztahující
se ke všem jednáním ze dne 16. 2. 2005 (tím jsou míněny všechny věci
stěžovatele projednávané postupně krajským soudem na jednáních konaných dne
16. 2. 2005 – pozn. Nejvyššího správního soudu). Krajský soud konstatoval, že vzhledem
k tomu, že stěžovatel námitku podjatosti neuplatnil nejpozději při jednání v předmětné věci,
nebylo k ní přihlíženo (§8 odst. 5 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Zdejší soud se nejdříve zabýval stěžovatelovou námitkou, že rozsudek krajského
soudu je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud se nedostatečně zabýval žalobními
námitkami stěžovatele a jeho rozsudek je nedostatečně odůvodněn [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Pokud by tato námitka byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela
vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod. č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
zveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) je jedním
z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu,
povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada
vyjádření v §54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo
dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Tyto ústavněprávní principy nalézají odraz též
v judikatuře Nejvyššího správního soudu: Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven
základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44;
srov. např. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, oboje dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se tedy při hodnocení důvodnosti stěžovatelovy námitky
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu v duchu těchto zásad zaměřil na otázku,
zda je z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatele a proč jeho žalobní námitky považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tvrzením krajského soudu, že stěžovatel v žalobě
uplatnil dvě stížní námitky. První jeho námitka spočívala v konstatování, že není prokázán
a není pravdivý závěr žalovaného, že předmětné jízdy neuskutečnil v souvislosti s dosažením,
zajištěním a udržením zdanitelných příjmů, a že v případě pochybností v této otázce mělo být
rozhodnuto v jeho prospěch. Druhá námitka pak spočívala v tvrzení, že žalovaný neprávem
neuznal odpisy z motorového vozidla.
Krajský soud první námitku označil za nedůvodnou. Podle názoru Nejvyššího
správního soudu je z výše popsaného odůvodnění jasné z jakých důvodů tak učinil. Především
uvedl, že stěžovatel neprokázal, že jízdy ohledně kterých jsou uplatňovány výdaje ve smyslu
ust. §24 odst. 1 ZDP, byly uskutečněny právě za účelem dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů, což bylo stěžovatelovou povinností (§31 odst. 9 ZSDP). Rovněž lze
za vyhovující označit odůvodnění krajského soudu, které se týká námitky stěžovatele,
že daňové orgány neprokázaly, že evidované jízdy neuskutečnil jako pracovní (v souvislosti
s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů). Tato námitka je dle krajského
soudu právně nevýznamná, stejně jako tvrzení stěžovatele, že v pochybnostech mělo být
rozhodnuto v jeho prospěch, neboť důkazní břemeno ohledně uskutečnění těchto jízd jako
pracovních nesl stěžovatel.
Druhou žalobní námitku odmítl krajský soud s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal
výši tohoto daňového výdaje, neboť s ohledem na dobu pořízení motorového vozidla (1996)
stěžovatelem, byla vstupní cenou tohoto hmotného majetku pořizovací cena ve smyslu
§29 odst. 1 písm. a) ZDP a nikoliv cena podle ust. §29 odst. 1 písm. d) ZDP,
ze které vycházel a kterou doložil stěžovatel. I z tohoto odůvodnění je přes jeho stručnost
zřejmé, proč krajský soud považoval tuto žalobní námitku za nedůvodnou.
Ohledně námitky stěžovatele, že správní orgán neumožnil stěžovateli se vyjádřit
k jednotlivým důkazům, což uváděl stěžovatel již ve svém podání ze dne 26. 6. 2003,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že tímto podáním reagoval stěžovatel na výzvu obsaženou
v usnesení ze dne 28. 5. 2003, č. j. 30 Ca 72/2003 - 53, kterým byl stěžovatel vyzván,
aby, pokud jde o žalobní body, uvedl, jaká konkrétní ustanovení právních předpisů byla
porušena. V souladu se zásadou koncentrace řízení, kdy dle §72 odst. 1 s. ř. s. může žalobce
žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby, která uplynula dne
27. 2. 2003, pak krajský soud správně přihlížel ke skutkovým a právním důvodům
uplatněným v žalobním návrhu a předmětným podáním mohl stěžovatel pouze konkretizovat
jaká ustanovení byla, dle uplatněných žalobních bodů, porušena.
Krajský soud se tak, dle názoru Nejvyššího správního soudu zabýval všemi
stěžovatelovými žalobními námitkami a řádně odůvodnil, proč je považuje za nedůvodné.
Tato stížní námitka tedy není důvodná.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že správní orgán
rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž pochybení
žalovaného vidí stěžovatel v porušení §2 odst. 2 ZSDP [103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
V kasační stížnosti uvedená konkretizace této námitky spočívající v tvrzení
stěžovatele, že správní orgán mu neumožnil vyjádřit se k jednotlivým důkazům a ke způsobu
jejich zjištění, je namítána dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustně. Dle tohoto ustanovení
stěžovatel v kasační stížnosti nemůže uplatnit důvody, jež neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Dle §72 odst. 1 s. ř. s. může
žalobce žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby, která uplynula dne
27. 2. 2003. Toto konkrétní žalovanému vytýkané pochybení stěžovatel uvedl až ve svém
podání ze dne 28. 5. 2003, tedy po uplynutí lhůty k podání žaloby. Jak již Nejvyšší správní
soud judikoval: „Důvody kasační stížnosti lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové
důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí
s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech formulovány v žalobních bodech [§71 odst. 1
písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření, a případně dále
(i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž by
tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové důvody mohl
stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit.“ (Podle usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, publikováno pod č. 685/2005 Sb. NSS).
V dané konkrétní situaci pak stěžovatelem namítané pochybení nebylo v žalobě uplatněno ani
v základních rysech, a tudíž nebylo v řízení před krajským soudem přípustně uplatněno.
V rozsahu řádně uplatněné kasační námitky dle 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
pak Nejvyšší správní soud konstatuje následující: Dle §2 odst. 2 ZSDP správci daně
postupují v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění
jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně
zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak,
aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Podle §31 odst. 9 daňový subjekt prokazuje všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu
byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Jak Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, kontrolou stěžovatelem
předložené knihy jízd byly zjištěny nesrovnalosti (jízdy na trase L.-P. a zpět s přesně stejným
počtem najetých kilometrů, ačkoliv se jednalo o jízdy za jiným účelem, ve dnech pracovních
cest za účelem nákupu a rozvozu zboží není vykázán a účtován nákup nebo prodej zboží, jak
bylo zjištěno porovnáním knihy jízd se skladovou evidencí a peněžním deníkem). Výzvou
k dokazování ze dne 23. 11. 2000, č. j. 151968/293933/0280, byl proto stěžovatel vyzván
k prokázání oprávněnosti uplatněných daňových výdajů za nákup PHM předložením dokladů
souvisejících s provozem motorového vozidla, např. předložením dokumentace z obchodních
jednání, dokumentace z propagačních cest a průzkumů trhu apod. Stěžovatel z požadovaných
dokladů nepředložil žádné, pouze formou čestného prohlášení ze dne 14. 12. 2000 uvedl, že
všechny jízdy uskutečněné v letech 1996-1999 a uvedené v knihách jízd za jednotlivá období
prováděl za účelem získání obchodních kontaktů, rozšíření klientely, zmapování a průzkumu
trhu a prodeje zboží.
Nejvyšší správní soud neshledal vadu řízení, která by (v souladu s ust. §50 odst. 3
ZSDP) nebyla žalovaným odstraněna. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem
krajského soudu, že důkazní břemeno ohledně prokázání faktu, že výdaje na nákup
pohonných hmot byly správně uplatněny ve smyslu ust. §24 odst. 1 ZDP, bylo na straně
stěžovatele (§31 odst. 9 ZSDP) a ten předložením čestného prohlášení neprokázal,
že předmětné jízdy byly provedeny v souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením
zdanitelných příjmů.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal, že správní orgán při svém
rozhodování vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a že nebylo důvodu,
aby krajský soud pro výše uvedenou výtku stěžovatele rozhodnutí žalovaného zrušil. Stížní
námitka opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není proto důvodná.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že žalovaný i krajský
soud nesprávně posoudili právní otázku uplatnění odpisů HIM – motorového vozidla
do daňových výdajů [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením této právní otázky žalovaným
i krajským soudem. Jak ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, osobní automobil byl
pořízen v roce 1996 a do obchodního majetku stěžovatele byl vložen v témže roce. Stěžovatel
tento majetek začal odepisovat v roce 1997. Podle §29 odst. 1 písm. a) ZDP, je vstupní cenou
hmotného majetku, je-li majetek pořízen úplatně, pořizovací cena. Reprodukční pořizovací
cena, tj. cena stanovená dle §29 odst. 1 písm. d) ZDP podle zvláštních předpisů
nebo soudním znalcem, je vstupní cenou hmotného majetku, je – li pořízen úplatně v době
delší než pět let před jeho vložením do obchodního majetku. Z vylíčeného skutkového stavu
tedy vyplývá, že vstupní cenou v předmětném případě skutečně měla být cena pořizovací
a nikoliv cena odhadní. Žalovaný i krajský soud tedy tuto právní otázku posoudili správně.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k tomu nerozhodoval již samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však
náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud
mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s ř. s.).
Advokátce stěžovatele, ustanovené usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
17. 3. 2005, č. j. 30 Ca 162/2003 - 62, přiznal Nejvyšší správní soud odměnu za zastupování
v řízení o kasační stížnosti, a sice 2 x 1.000,- Kč za dva úkony právní služby podle
§11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm f) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), a na to navázaný paušál
2x 75 Kč podle §13 odst. 3 AT. Celkem tedy advokátce stěžovatele přísluší 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu