ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.32.2005
sp. zn. 2 Afs 32/2005 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce
ing. K. Č., správce konkursní podstaty úpadce S., spol. s r. o. „v likvidaci“, zastoupeného
Mgr. Gabrielou Smetanovou, advokátkou se sídlem Slezská Ostrava, Občanská 18, proti
žalovanému Finančnímu ředitelství Ostrava, se sídlem Ostrava, Na Jízdárně 3, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2004,
č. j. 22 Ca 33/2004 - 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21 10. 2004, č. j. 22 Ca 33/2004 - 23,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2003, č. j. 10031/150/2003. Tímto rozhodnutím
bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Přerově ze dne
24. 4. 2003, č. j. 59320/03/393911/4949, jímž podle §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále též daňový řád) zamítl žádost stěžovatele o vrácení
nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za období září 2001 až září 2002 v celkové výši
1 736 407 Kč a použil tento nadměrný odpočet podle §64 odst. 2 daňového řádu na úhradu
nedoplatku na dani z přidané hodnoty.
Krajský soud v napadeném rozsudku vyšel z názoru, že postupuje-li správce daně
ve vztahu k daňovému subjektu poté, co byl na jeho majetek prohlášen konkurz,
podle §64 daňového řádu, není to v rozporu s §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkurzu
a vyrovnání, neboť se nejedná o nepřípustné započtení. Při výkladu vzájemného vztahu
mezi oběma citovanými ustanoveními přihlédl krajský soud ke stanovisku, které bylo přijato
plénem Nejvyššího správního soudu dne 29. 4. 2004, sp. zn. Sst 2/2003, publikovaného
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004, k výkladu vztahu §64 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů a §14 odst. 1 písm. i)
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,
podle něhož bylo převedení daňových přeplatků na daňové nedoplatky i po prohlášení
konkursu přípustné.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti namítá nesprávné posouzení právní otázky
soudem podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též „s. ř. s.“). Domnívá se totiž, že pokud správce daně použije nadměrný odpočet daně
z přidané hodnoty za trvání konkurzu k úhradě daňových nedoplatků úpadce, které vznikly
před prohlášením konkurzu a které byl správce daně povinen přihlásit do kon kurzního řízení,
jedná se o postup, který je v rozporu se základní zásadou konkurzního řízení (tj. že věřitelé
úpadce, kteří včas a řádně přihlásili své pohledávky, mají rovné postavení a jejich pohledávky
budou poměrně uspokojeny za podmínek stanovených zákonem o konkurzu). Stěžovatel
se domnívá, že postupem podle §64 daňového řádu za trvání konkurzního řízení dochází
k neoprávněnému zvýhodňování jednoho z věřitelů úpadce, a to státu. Odkazuje k tomu
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001. Stěžovatel
má tak za to, že zákon o konkurzu a vyrovnání je speciálním předpisem vůči daňovému řádu
a postup podle §64 daňového řádu za trvání konkurzního řízení je nepřípustným započtením.
Navrhuje proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že považuje svoje rozhodnutí i rozhodnutí
krajského soudu za vydaná v souladu se zákonem, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Pokud jde o namítaný nesprávný právní názor krajského soudu, v němž má výrok
napadeného rozsudku oporu, vycházel tento skutečně z právního názoru vysloveného plénem
Nejvyššího správního soudu dne 29. 4. 2004, sp. zn. Sst 2/2003. Podle tohoto stanoviska
daňový přeplatek lze vrátit daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný
přeplatek, to jest není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně
nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení
konkursu. Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li při vracení přeplatku v souladu
s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými předpisy. Stanovisko bylo zveřejněno
pod č. 215/2004 Sb. NSS.
V době mezi vydáním napadeného rozsudku a vyřízením této kasační stížnosti ovšem
podstata právního názoru, obsaženého v citovaném stanovisku zdejšího soudu, byla zásadním
způsobem zpochybněna nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04
(a nálezem ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 38/05, a nepřímo také nálezem
sp. zn. I. ÚS 544/02). Ratio decidendi zmíněného nálezu lze shrnout tak, že „ustanovení
§14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem,
zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž
veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost
před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11
a §64 odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem
jednoduchého práva neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními
čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.“ Ze srovnání citovaného nálezu a uvedené právní věty,
blíže argumentačně rozvedené ve stanovisku Nejvyššího správního soudu, je jasně patrno,
že vedle sebe neobstojí, neboť jsou založeny na zcela odlišných úvahách, které ústí
v protikladná řešení. Nejvyšší správní soud proto musel vážit vzniklý nesoulad a jeho vliv
na další rozhodovací praxi v obdobných případech.
K tomuto problému již Nejvyšší správní soud zaujal ve věci sp. zn. 2 Afs 180/2004
následující názor:
Předně je třeba uvést, že celý vnitrostátní právní řád je založen na principu vnitřního
souladu (konzistence) a hierarchického uspořádání. Tato základní maxima musí být
rozhodujícím hlediskem při výkladu jeho jednotlivých součástí. Je proto chybný takový
náhled na právní řád, který jeho jednotlivé vrstvy vnímá relativně izolovaně, a to z hlediska
materiálního i formálního. V tomto kontextu se jeví velmi významným čl. 95 Ústavy,
který lze - mimo jiné - vnímat též jako potvrzení zmíněné hierarchie právního řádu
a jako prostředek komunikace mezi Ústavním soudem na straně jedné a mezi soudy
obecnými na straně druhé. Především z něj lze dovodit, že obecné soudy
(mezi něž v tomto smyslu a se značným zjednodušením patří i Nejvyšší správní soud)
jsou při svém rozhodování vázány nejen zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem
(arg. a minori ad maius). Právě v tomto kontextu vystupuje do popředí funkce Ústavního
soudu, kterou je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Ústavní soud je tedy hlavní
interpretátor ústavního pořádku a právě v tomto smyslu musí být jeho rozhodnutí závazná.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že podle imperativu ústavně konformní interpretace
a aplikace právních předpisů jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat tak,
aby zvolený výklad právních předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu výslovného
znění konkrétních ústavních norem i ústavních principů a hodnot, nezřídka v ústavních
textech expressis verbis nevyjádřených. Teprve pokud takový výklad možný není, je namístě
protiústavní ustanovení právních předpisů k tomu příslušným mechanismem odstranit.
V tomto kontextu viděno, jestliže Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje
ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných
kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení. Opačný výklad, který by kupř. s odkazem
na vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR odmítal respektovat právní názor
Ústavního soudu, by představoval logickou chybu, jelikož tato vázanost výkladem norem
nadzákonné (ústavní) síly musí být pro soud při aplikaci jednoduchého práva určující.
Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých důsledcích vedl k nerovnosti účastníků
jednotlivých soudních řízení a k nepředvídatelnosti soudního rozhodování, což samozřejmě
představuje pochybení dosahující ústavní intenzity. Nelze rovněž přehlížet, že určujícím
společným prvkem obecných soudů a Ústavního soudu je jejich poslání zakotvené
v čl. 4 Ústavy, kterým je ochrana základních práv a svobod. Mezi oběma složkami soudní
moci tak musí existovat souhra a harmonie, nikoliv animozita. V podmínkách právního státu
je proto nemyslitelné, aby obecný soud - s vědomím jednotné a jasně seznatelné judikatury
Ústavního soudu - s odvoláním na dikci zákona zvolil takovou jeho interpretaci,
kterou Ústavní soud považuje za protiústavní.
Jakkoliv tedy se Česká republika nenachází v tradičním prostředí precedentálního
práva, jsou obecné soudy povinny judikaturu Ústavního soudu respektovat a v tomto smyslu
je pro ně závazná. K odchylce od ní by mohly přistoupit pouze ve výjimečných případech,
a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy; tato judikatura by byla vnitřně
nesourodá a nepředstavovala by proto tzv. ustálenou (konstantní) judikaturu; nevypořádávala
by se dostatečně se všemi možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi
a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto rozhodnutí a z konkrétních okolností věci patrno,
že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně, nýbrž v důsledku opomenutí, anebo by došlo
k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů, což by obecný soud ve svém
rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Proto setrvalou a vnitřně nerozpornou judikaturu
Ústavního soudu nelze vnímat jako naroveň postavenou právním předpisům (zákonům),
nýbrž jako závazná interpretační vodítka při rozhodování ve skutkově a právně obdobných
věcech, od nichž je sice možný odklon, to však pouze ve výjimečných a racionálně
odůvodněných případech, jejichž demonstrativní nástin byl proveden výše.
Na základě zmíněných východisek je zřejmé, že v daném případě dochází k souběhu
jednotlivých právních výkladových metod (teleologická, logická a koneckonců
i gramatická - viz zejména čl. 89 odst. 2 Ústavy) vyúsťujících v jednoznačný závěr, že správní
soudy musí ve své další rozhodovací činnosti respektovat právní názor obsažený v citovaném
nálezu Ústavního soudu. V tomto smyslu je právní názor v tomto nálezu obsažený závazný.
Ze všech popsaných důvodů proto správní soudy (včetně Nejvyššího správního soudu)
jsou povinny ve své další rozhodovací činnosti respektovat citovaný právní názor Ústavního
soudu. Za tohoto stavu se Nejvyšší správní soud odchýlil od zmíněného stanoviska
a napadené rozhodnutí krajského soudu v rozhodné argumentaci (tj. argumentaci,
která je oporou výroku) uznal za rozporné se závěry Ústavního soudu, a tudíž přisvědčil
i všem námitkám stěžovatele směřujícím proti tomuto právnímu názoru krajského soudu.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku vázán (odst. 3 téhož ustanovení); tedy i právním názorem o nezbytnosti
respektovat při rozhodování obdobných případů předmětný nález Ústavního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě
v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu