ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.52.2005:105
sp. zn. 2 Afs 52/2005 - 105
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: L. V.
B., a. s., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem
České Budějovice, Mánesova 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2005, č. j. 10 Ca 177/2004 - 36,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2005,
č. j. 10 Ca 177/2004 - 36 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě žalobce jako stěžovatel napadá označený
rozsudek krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2004, č. j. 2639/120/2004,
kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českém Krumlově
ze dne 1. 12. 2003, č. j. 72569/03/082910/2656 dodatečně vyměřujícímu daň z příjmů
za zdaňovací období r. 1997 ve výši 4 101 690 Kč.
Žalovaný v rozhodnutí o odvolání posoudil lhůtu k dodatečnému vyměření daně
za zachovanou, neboť je ji nutno počítat od vydání dodatečného platebního výměru ze dne
5. 1. 1999, v jejím průběhu pak byly činěny další úkony správcem daně, a to zahájení daňové
kontroly, jejíž průběh je doložen protokoly o ústním jednání ze dne 12. 11. 2002 a výzvou
ze dne 12. 12. 2002. Současně vyloučil, že by se jednalo o kontrolu opakovanou, neboť jejím
předmětem byly jiné, než původně kontrolované skutečnosti, konkrétně smlouvy o tichém
společenství. Takový postup je v souladu s ust. §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků (dále jen daňový řád). Daňová kontrola byla dostatečným podkladem
pro zvýšení příjmů za rok 1997. L. V. B., a. s., jejímž je odvolatel právním nástupcem,
uzavřely dne 22. 2. 1996 podle §673 a násl. obchodního zákoníku smlouvu o tichém
společenství se společností C., a. s. H. K., se závazkem (čl. III) podílet se na jejím podnikání
částkou 105 800 000 Kč po dobu deseti let (čl.VI). V r. 1997 byly uzavřeny dohody o úpravě
vztahu podnikatele a tichého společníka snižující vklad a o závazku podílet se na ztrátě. Dne
14. 4. 1997 byla sjednána dohoda o ukončení vztahu podnikatele a tichého společníka s tím,
že účast tichého společníka na ztrátě je vyloučena. Dne 3. 3. 1997 a 14. 4. 1997 byla uzavřena
smlouva o tichém společenství se společností J. l. Č.B., a s., podle níž se daňový subjekt
zavázal k poskytnutí vkladu ve výši 20 000 000 Kč a 70 000 000 Kč na dobu deseti let. Podíl
na ztrátě i na zisku byl sjednán ve stejném rozsahu. Dohoda byla ukončena dne 19. 9. 1997
s ujednáním o vrácení vkladu do 30. 6. 1998, po změnách ujednání byl vklad v plné výši
vrácen. Správce daně vyhodnotil všechny listinné důkazy předložené daňovým subjektem a
žalovaný se s ním ztotožnil v závěru, že smlouvy o tichém společenství byly podle §2 odst. 7
daňového řádu uzavřeny pouze formálně s cílem snížit základ daně a fakticky se jednalo o
smlouvy o úvěru, s nimiž by ovšem muselo být spojeno dosažení úroků.
Krajský soud v napadeném rozsudku k žalobní námitce uplynutí lhůty pro vyměření
daně zaujal právní názor, že úkon směřující k vyměření daně je procesní opatření, jehož
účelem je vyměřit daň poplatníkovi. Rozhodnutí ze dne 5. 1. 1999 jako individuální správní
akt vydaný příslušným orgánem veřejné správy v rámci jeho pravomoci a zasahující do
subjektivních práv daňového subjektu (zakládajícím povinnost zaplatit daň) je nepochybně
úkonem, směřujícím k vyměření daně, a jako takový má vliv na nový běh prekluzivní lhůty.
Lhůta tak měla končit 31. 12. 2002, v jejím průběhu, v březnu 2002, došlo k zahájení
opakované daňové kontroly. Přesto, že o zahájení této kontroly nebyl sepsán protokol,
ale pouze úřední záznam, jemuž nelze přiznat stejnou důkazní sílu, nejde o pochybení, pro
které by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno, a to právě s ohledem na význam protokolu
o ústním jednání a platební výměr, které zachování lhůty nezpochybňují. Stejně tak soud
označil za zákonné opakování daňové kontroly s odkazem na ust. §46 odst. 7 daňového řádu
s tím, že jedinou překážkou opakování kontroly by bylo uplynutí prekluzivní lhůty podle
§47 daňového řádu. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu připouštějící opakování
daňové kontroly při rozdílnosti předmětu kontroly. V souzené věci byla opakovaná kontrola
zaměřena na dopad smluv o tichém společenství na prověřovaný základ daně z příjmu
právnických osob za zdaňovací období r. 1997, což je zřejmé z protokolu o ústním jednání
ze dne 12. 11. 2002 i z výzvy k prokázání skutečností ze dne 12. 12. 2002. Dotčené smlouvy
přitom nejsou uvedeny ve výčtu kontrolovaných dokladů uvedeném ve zprávě o kontrole
ze dne 7. 12. 1998. Zpráva o kontrole ani platební výměr ze dne 5. 1. 1999 nepředstavují
překážku věci rozhodnuté a odkaz na ust. §54 odst. 1 daňového řádu není případný.
Za zákonné označil krajský soud i rozhodnutí o rozsahu nahlížení do spisu. Posouzení smluv
o tichém společenství uzavřených se společnostmi C., a. s. a J. l. Č. B., a.s. jako smluv o
úvěru za užití ust. §2 odst. 7 daňového řádu shledal soud za odpovídající zákonu. Vycházel
přitom ze smluvních ujednání a ze skutečnosti ukončení smluv v krátké době po jejich
uzavření a vrácení vkladů v plné výši. Obdobně jako žalovaný vycházel soud z toho, že u
podnikatelského subjektu je třeba s poskytnutím prostředků předpokládat zisk, a že je
nerozhodné, zda jsou úroky ve skutečnosti vyžadovány. Z hlediska daňového jsou předmětem
daně podle §18 zákona č. 586/1992 Sb. příjmy z veškeré činnosti a z nakládání s majetkem.
Podle §23 odst. 3 daňového zákona pak do základu daně je třeba zahrnout veškeré částky
neoprávněně zkracující příjmy. K tomu došlo tím, že daňový subjekt poskytl finanční
prostředky jiným společnostem, aniž by vyžadoval úrok, který vyžadovat mohl a měl. Zpráva
o daňové kontrole byla řádně projednána, daňový subjekt se k ní mohl vyjádřit a jeho právo
nebylo porušeno tím, že správce daně jeho vyjádření neakceptoval. Soud sdílí názor
žalovaného o zbytečnosti provedení navržených výslechů, neboť by nevedly k objasnění věci,
nehledě k tomu, že se jednalo o osoby uzavírající smlouvy zastírající skutečný stav věci,
jejichž čestná prohlášení nesignalizovala potřebu výslechu. Neshledal ani tvrzený nedostatek
součinnosti s daňovým subjektem v odvolacím řízení, neboť nebyly prováděny úkony
součinnost vyžadující. Soud označil posouzení smluv za zákonný podklad pro doměření daně
při dodržení procesních předpisů, a proto žalobu zamítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b),
d) s. ř. s., a to nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady
správního řízení, když skutková podstata, z níž správce daně i žalovaný vycházeli, nemá
oporu ve spisech a při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem, a nakonec nedostatky odůvodnění rozhodnutí.
Stěžejní kasační námitka směřuje proti posouzení běhu lhůty k vydání dodatečného
platebního výměru, která marně uplynula 31. 12. 2001, neboť posledním prokazatelným
úkonem směřujícím k dodatečnému stanovení daně bylo projednání výsledků daňové kontroly
dne 14. 12. 1998. Takovým úkonem nemohl být dodatečný platební výměr ze dne 5. 1. 1999,
neboť jím se daň vyměřuje, a proto nemůže jít o úkon k vyměření daně směřující ve smyslu
§47 odst. 1 daňového řádu.
Dále stěžovatel namítl nesprávné posouzení opakované kontroly, která nepřípustně
kontrolovala skutečnosti prověřené při kontrole předchozí, nevypořádání se s vyjádřením
k daňové kontrole, omezení práva nahlížení do spisu, omezení účastnických práv v odvolacím
řízení, nedostatečné vypořádání žalobních námitek soudem, nesprávné posouzení skutkových
okolností včetně jejich nesprávného právního vyhodnocení, posouzení nezbytnosti úroků
v rozporu s obchodním zákoníkem a nesprávné dovození jejich vlivu na daňovou povinnost,
předjímání výsledku neprovedených důkazů, nesprávné právní posouzení uzavřených smluv
o tichém společenství a důvodů, pro které byly ukončeny nakonec porušení jeho práva
na řádnou soudní ochranu. Veškeré námitky jsou obsáhle rozvedeny a právně zdůvodněny,
jejich bližší specifikace však není pro toto rozhodnutí nezbytná. Stěžovatel navrhl zrušení
rozsudku krajského soudu.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na důvody svého
rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Zdůraznil význam vydání dodatečného platebního výměru
dne 5. 1. 1999. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2005
č. j. 2 Afs 16/2004 - 79 a na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2003,
č. j. 30 Ca 557/2000 - 61 publikovaný ve Sbírce Orac, sešit 8/2004. Vydání dodatečného
platebního výměru je podle jeho názoru nepochybně úkonem směřujícím k vyměření daně.
V daném případě se proto nová prekluzivní lhůta k vyměření daně z příjmů právnických osob
za rok 1997 počítá od konce r. 1999 a měla by končit 31. 12. 2002. Před jejím uplynutím, dne
26. 12. 2001 (poznámka soudu: zřejmě má být 26. 11. 2001) byla zahájena opakovaná
kontrola. Tato kontrola byla přípustná, neboť její předmět byl zúžen na smlouvy o tichém
společenství, což je zřejmé z protokolu sepsaného dne 12. 12. 2002; k tomu odkazuje
na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 510/02. Charakter smluv
byl posouzen podle jejich obsahu a důsledků. Je zřejmé, že byly uzavřeny pouze za účelem
snížení základu daně, a tedy se nemůže jednat o smlouvy o tichém společenství, ale fakticky
jde o smlouvy o úvěru včetně jejich důsledků spojených s úroky. Žalovaný je názoru,
že neobsahuje-li smlouva o úvěru ujednání o výši úroků, má věřitel právo na obvyklý
bankovní úrok v daném čase a místě – v tomto případě šlo o 140 % diskontní úrokové sazby
ČNB v době uzavření smlouvy. Dále žalovaný zmínil i nedůvodnost ostatních kasačních
námitek a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Rozhodující je přitom námitka prvá, neboť pokud by k doměření daně došlo
po uplynutí zákonné lhůty a soud běh lhůty posoudil v rozporu se zákonem, šlo by o důvod
ke zrušení jeho rozsudku, aniž by bylo třeba vážit ostatní kasační námitky.
K tomu bylo ze správního spisu zjištěno, že stěžovatel (dále též daňový subjekt)
předložil dne 29. 6. 1998 finančnímu úřadu daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob
za rok 1997, v němž vykázal nulovou daňovou povinnost. Zpráva o výsledku kontroly daně
z příjmů právnických osob za zdaňovací období r. 1996,1997, č. j. 46182/98/082 930/5990
je ze dne 7. 12. 1998, projednána byla dne 14. 12. 1998. Dodatečným platebním výměrem
ze dne 5. 1. 1999, č. j. 1197/99/082920/2551 byla na dani doměřena 0 Kč; doručen daňovému
subjektu byl dne 8. 1. 1999. Úřední záznam ze dne 26. 11. 2001 konstatuje zahájení kontroly
daně z příjmů právnických osob za rok 1997, 1998, 1999, 2000 a v protokole ze dne
12. 11. 2002 je zachyceno předložení smluv o tichém společenství, notářského zápisu,
usnesení mimořádné valné hromady, rozhodnutí představenstva a dozorčí rady z 11. 4. 1996,
a vyjádření daňového subjektu k obsahu těchto smluv s tím, že jejich cílem bylo zhodnocení
dočasně volných zdrojů do doby konkretizace podnikatelského záměru daňového subjektu.
Dne 12. 12. 2002 vydal správce daně výzvu č. j. 1138/02/082930/5990, v níž jsou
konstatovány veškeré dohody o tichém společenství a dohody o snížení vkladu a o ukončení
vztahu, jakož i přehled vrácení prostředků s tím, že z postupu daňového subjektu vyplývají
pochybnosti správce daně o tom, že smlouvy byly uzavřeny jako smlouvy o vkladu tichého
společníka s úmyslem podílet se na ztrátě či zisku z podnikání druhé smluvní strany.
Daňovému subjektu bylo uloženo prokázat, že byly uzavřeny smlouvy o tichém společenství
a že se podle nich řídil.
Jedná se o daňovou povinnost za zdaňovací období roku 1997. Podle §47 odst. 1
daňového řádu nelze daň vyměřit ani doměřit po uplynutí tří let od konce zdaňovacího
období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Podle §40 odst. 3 daňového řádu
se daňové přiznání podává nejpozději do 3 měsíců (event. do 6 měsíců) po uplynutí
zdaňovacího období. Lhůta podle §47 odst. 1 daňového řádu tak počala běžet od konce
r. 1998. Podle §47 odst. 2 daňového řádu ovšem, byl-li před uplynutím této lhůty učiněn
úkon k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu
od konce roku, kdy byl daňový subjekt o takovém úkonu zpraven. Stěžovatel za takový úkon
označuje daňovou kontrolu provedenou v r. 1998, která ale na běh lhůty nemá vliv,
neboť se tímto úkonem počátek lhůty nemění, i nadále by uplynula dnem 31. 12. 2001.
Na základě této první daňové kontroly byl vydán platební výměr dne 5. 1. 1999. Platebním
výměrem je daňový subjekt vyrozuměn o stanoveném základu daně a vyměřené dani,
která je jím současně předepsána (§46 odst. 4 daňového řádu).
Otázka vlivu vydání platebního výměru na běh prekluzivní lhůty byla po přerušení
řízení předložena rozšířenému senátu podle §17 odst. 1 s. ř. s. Rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu usnesením ze dne 16. května 2006, č. j. 2Afs 52/2005 - 94 vyslovil,
že platebním výměrem se daň vyměřuje, nelze jej tedy považovat za úkon směřující k vyměření
daně, který přerušuje běh tříleté lhůty podle §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků.
Rozšířený senát vycházel z toho, že jak platební výměr, tak dodatečný platební výměr,
jsou rozhodnutími ve smyslu §32 odst. 1 daňového řádu, neboť ukládají povinnosti
(event. přiznávají práva) a jsou tak realizací zásady o ukládání povinností způsobem zákonem
stanoveným. Dále uvedl, že ukládání povinností na základě zákona, v daném případě
vyměření či doměření daně, ovšem rovněž znamená časové omezení, v němž lze splnění
povinnosti požadovat. Povinnost podrobit se daňové povinnosti není časově bezbřehá,
je vázána lhůtami jak ve vztahu k možnosti vyměření či doměření daně, tak ve vztahu k jejímu
vymáhání. Za rozhodující z hlediska jistoty daňového poplatníka daňový řád považuje
omezení možnosti daň vyměřit či doměřit, neboť zde omezuje správce daně lhůtou
prekluzivního charakteru, tedy lhůtou, k níž je povinen správce daně přihlížet z úřední
povinnosti (§47 odst. 1)……
Lhůta, kterou daňový řád pro vyměření či doměření daně stanovil, je lhůtou
prekluzivní, jejím marným uplynutím právo státu na daň zaniká. Jen zákon, a to výslovně,
může z tohoto pravidla stanovit výjimku. V daném případě je taková výjimka upravena
v §47 odst. 2 daňového řádu, podle něhož, byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon
směřující k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu
od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však
lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat
daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla
současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Jen za těchto podmínek může být
lhůta založená v odst. 1 cit. ustanovení přerušena, tedy dosud uplynulá doba se stává právně
bezvýznamnou a lhůta začne běžet znovu od počátku. Zákon současně předpokládá, že k tomu
může dojít i opakovaně – stanoví však nepřekročitelnou hranici desetiletou.
Běží-li základní tříletá lhůty pro vyměření daně, může k jejímu přerušení dojít jen
za podmínky, že byl učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo k jejímu dodatečnému
stanovení a že o něm byl daňový subjekt zpraven. Co se konkrétně rozumí úkonem zasahujícím
do běhu lhůty, zákon neuvádí. Je tedy otázkou výkladu, které úkony mohou způsobit přerušení
běhu lhůty, přičemž je třeba mít na zřeteli, že jde o lhůtu prekluzivní, vytvářející jistotu
daňového subjektu o jeho daňové povinnosti. Její běh lze proto „prodlužovat“ je výjimečně
a z důvodů závažných……
Při posouzení otázky se v prvé řadě nabízí výklad jazykový, podle něhož za úkon
směřující k vyměření či dodatečnému stanovení daně nelze považovat úkon, kterým již daň
vyměřena či dodatečně stanovena je. Tedy obecně řečeno, má-li úkon k něčemu směřovat,
pak musí následovat to, k čemu směřuje – tím k čemu směřuje úkon přerušující lhůtu je právě
vyměření nebo doměření daně, které se provádí zpravidla právě platebním výměrem.
Tento výklad lze však výrazně podpořit, vycházíme-li i ze smyslu a účelu
ust. §47 odst. 2 daňového řádu. Tím je nepochybně přerušení lhůty a založení běhu lhůty
nové proto, aby správce daně mohl daň vyměřit či dodatečně stanovit – platebním výměrem
již tak činí. Veškeré úkony směřující k vyměření daně jsou prováděny proto, aby daň byla
vyměřena, jejich smyslem je zjištění všech skutečností rozhodných pro správné vyměření daně.
Tyto úkony (výzva, kontrola atd.) také vytvářejí prostor pro součinnost daňového subjektu,
zajišťují jeho vědomost o tom, že se řízení vede a umožňují mu aktivně ovlivňovat výsledek
řízení. Lhůta je úkonem přerušena právě proto, že již tento úkon a úkony bezprostředně
následující k vyměření či doměření daně směřují. Jde tedy o úkon, kterým je zahájena určitá
konkrétní aktivní činnost správce daně.
Pokud by byl tento smysl a účel přiznán úkonu, jímž je platební či dodatečný platební
výměr, muselo by se říci, že rozhodnutí o dani je úkonem, jehož smyslem je založení běhu
lhůty pro její vyměření v jiné výši, pokud v budoucnu budou zjištěny okolnosti stávající
vyměření zpochybňující. Není přitom jasné, že tomu tak skutečně bude, a nejsou prováděny
žádné navazující úkony k tomu směřující. Fakticky tak je lhůta k vyměření daně znovu
otvírána, aniž je k tomu důvod a aniž je naplněna činností směřující k tomuto výsledku.
Platební výměr ovšem má být vyvrcholením předchozího daňového řízení, nikoliv jeho
faktickým začátkem……
Úkon přerušující lhůtu musí tak nutně být výrazem procesní aktivity ústící ve vyměření
či dodatečné stanovení daně, vycházet z určitých pochybností o správnosti postupu daňového
subjektu nebo o správnosti předchozího vyměření. Účelem ust. §47 odst. 2 daňového řádu
je poskytnutí nové lhůty, vyvstala-li potřeba prověřit některé skutečnosti v rámci předchozí
lhůty a byla vůči daňovému subjektu projevena konkrétním úkonem. Jestliže zákon takový
postup umožnil, ale nestanovil sám, co se rozumí tímto úkonem, musí být vyloženo,
čím lze lhůtu znovu otevřít……
Prekluzivní lhůta pro vyměření nebo doměření daně je ochranou daňového subjektu,
stanoví dobu, po jejímž uplynutí je najisto postaveno, že daňová povinnost zůstane
nezměněna. Pokud tedy zákon z jejích mezí připouští výjimku, může tak učinit jen
z akceptovatelných důvodů - tedy, že zde je dána nějaká konkrétní pochybnost, která vyžaduje
založení nového běhu lhůty; ta však není spojena s vydáním platebního výměru.
Názor, že lhůtu by bylo možno znovu otevřít bez konkrétního důvodu a jen pro
eventuální budoucí možné pochybnosti, by byl nepřípustně extenzivním pohledem na tento
institut…… (plné znění tohoto usnesení rozšířeného senátu je dostupné na www.nssoud.cz).
Dodatečný platební výměr ze dne 5. 1. 1999 tedy není úkonem přerušujícím běh lhůty
ve smyslu §47 odst. 2 daňového řádu a lhůta podle odst. 1 téhož ustanovení skončila
31. 12. 2001. Dalším úkonem přerušujícím běh lhůty by pak mohla být opakovaná daňová
kontrola, kterou je ovšem třeba, v souladu s posouzením krajského soudu, považovat
za zahájenou až v r. 2002, a to z důvodu neprůkaznosti záznamu o jejím zahájení ze dne
26. 11. 2001 spojenou s prokazatelným a nedůvodným nepokračováním v kontrole.
Až z protokolu ze dne 12. 11. 2002 lze seznat seznámení daňového subjektu s předmětem
kontroly a teprve na něj navazuje další činnost správce daně. (K formálnímu zahájení daňové
kontroly a k významu daňové kontroly z hlediska přerušení lhůty viz rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 6. 2005, č. j. 5 Afs 36/2003 - 87 a ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 2 Afs 69/2004 - 52, www.nssoud.cz). Vzhledem k tomu, že opakovaná daňová kontrola
byla prováděna až v r. 2002, je nerozhodné, že krajský soud její počátek situoval do března,
přesto, že podle obsahu spisu v tomto roce bylo konáno ústní jednání dne 12. 11. a vydána
výzva k prokázání skutečností dne 12. 12. a jiným, tomu předcházejícím, úkonům nic
nenasvědčuje.
Vzhledem k tomu, že opakovaná daňová kontrola byla zahájena až po uplynutí lhůty
k doměření daně, je zcela nerozhodné, zda se jednalo o kontrolu jinak přípustně opakovanou
či nikoliv. Z téhož důvodu je nadbytečné hodnocení dalších kasačních námitek.
Nebyl-li další úkon, který by mohl přerušit běh lhůty k vyměření nebo doměření daně,
učiněn v r. 2001, byla daň doměřena nezákonně.
Krajský soud nerozpoznal, že v řízení před správním orgánem byl porušen zákon
způsobem ovlivňujícím zákonnost vydaného rozhodnutí, a toto rozhodnutí nezrušil,
ač tak k důvodné žalobní námitce učinit měl. Naplněn tak je kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu současně věc vrátil k dalšímu řízení, v němž je podle odst.
3 téhož ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu