ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.57.2006
sp. zn. 3 Azs 57/2006 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně B. A., proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2004, čj.
OAM-1658/VL-19-04-2004, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Az 130/2004,
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2006, č. j. 36
Az 130/2004 - 84,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2006, č. j. 36 Az 130/2004 - 84
se zrušuje věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 4. 2004, č. j. OAM-1658/VL-19-04-2004, nebyl
žalobkyni (dále též „stěžovatelka“) udělen azyl v České republice podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů; současně
na ni nebyla vztažena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2005, č. j. 36 Az 130/2004 - 65, byla žaloba žalobkyně
proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítnuta. Proti rozsudku podala žalobkyně kasační
stížnost, pro řízení o níž požádala o ustanovení zástupce.
Dne 6. 12. 2005 byla stěžovatelce doručena výzva soudu k předložení řádně
vyplněného potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a ke sdělení, jakým
způsobem a v jaké výši stěžovatelka platí nájem ubytovateli a jak si opatřuje finanční
prostředky na výživu a ošacení a k doložení těchto tvrzení listinnými důkazy, jinak soud
návrh na ustanovení zástupce zamítne. Stěžovatelka toto potvrzení soudu ve stanovené lhůtě
zaslala, všechny kolonky týkající se majetku, příjmů a sociálních dávek proškrtala a sdělila,
že čeká na rozhodnutí ve věci azylu a snaží se najít práci. Stěžovatelka uvedla, že bydlí
s českým kamarádem, a v současné době nemůže pracovat, protože má zlomenou ruku.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2006, č. j. 36 Az 130/2004 - 84,
byl zamítnut návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Soud
uvedl, že stěžovatelka na základě výzvy soudu sdělila, že čeká na rozhodnutí o azylu, snaží
se najít práci, v současné době má zlomenou ruku a proto nemůže pracovat. Zbylé kolonky
v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech stěžovatelka proškrtla. Soud
uvedl, že jelikož stěžovatelka svá skutková tvrzení neprokázala žádnými listinnými
důkazy, neprokázala, že jsou u ní dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků,
resp. pro ustanovení zástupce. Soud proto žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti zamítl a vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě patnácti dnů ode dne
doručení usnesení předložila soudu plnou moc udělenou advokátovi pro řízení o kasační
stížnosti, jinak Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost,
v níž vyslovila nesouhlas s usnesením Krajského soudu v Brně a uvedla, že se v průběhu
azylového řízení několikrát změnil zákon o azylu a ona kvůli špatné znalosti českého jazyka
neměla možnost prostudovat změny. Stěžovatelka upozornila na to, že nesouhlasí
s odůvodněním rozhodnutí soudu, neboť obdržela od soudu formulář prohlášení o osobních
a majetkových poměrech, a řádně odpověděla na všechny otázky v něm uvedené.
Stěžovatelka uvedla, že se opakovaně neúspěšně pokoušela spojit s advokátkou Mgr. Ivanou
Štědrou. Stěžovatelka sdělila, že stále bydlí na stejné adrese. Stěžovatelka dále uvedla,
že při vyplňování formuláře ji handicapovala její neznalost českého jazyka. Proto stěžovatelka
navrhla, aby usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2006, č. j. 36 Az 130/2004 - 84,
bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž by jí byl ustanoven
zástupce.
Kasační stížnost je přijatelná a důvodná.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody odpovídající §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Jak Nejvyšší správní soud vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39,
www.nssoud.cz, o případ přijatelnosti kasační stížnosti se může jednat mj. tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do právního postavení stěžovatele; příkladem toho může být např. hrubé pochybení
krajského soudu v jednotlivém případě při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že se o tento případ jedná v souzené věci a proto dospěl
k závěru, že kasační stížnost je přijatelná a je tedy zapotřebí se jí meritorně zabývat.
Nelze totiž pominout fakt, že v otázce rozhodování o ustanovení zástupce účastníku
řízení formovala bohatá rozhodovací praxe obecných i správních soudů obecné zásady, které,
přestože nebyly vždy vyjádřeny v právních větách, jsou bezpochyby součástí soudní
judikatury. Jak bude níže uvedeno, krajský soud v souzené věci v souladu s touto judikaturou
nepostupoval, a proto se jeho procesní pochybení projevilo v materiální sféře stěžovatelky,
neboť v konečném důsledku znamenalo případnou nemožnost projednání věci Nejvyšším
správním soudem.
Neméně významnou skutečností a dalším argumentem pro shledání přijatelnosti
je i specifická povaha kasační stížnosti směřující proti usnesení o neustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu. V případě kasační stížnosti směřující
proti neustanovení zástupce, u níž, jak dovodila judikatura (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publikovaný pod č. 486/2005 Sb. NSS –
pozn. soudu), není nedostatek povinného zastoupení advokátem důvodem pro odmítnutí
kasační stížnosti, nelze přehlédnout fakt, že důvody kasační stížnosti proti neustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti formuluje zpravidla sám stěžovatel – neúspěšný žadatel
o ustanovení zástupce. Ve věcech azylu se tedy jedná o cizího státního příslušníka, zpravidla
neovládajícího český jazyk a neznalého českého právního prostředí. Stěží si pak
lze představit, že by takový účastník řízení byl schopen pregnantně formulovat, v čem spočívá
přesah jeho vlastních zájmů v případě kasační stížnosti proti rozhodnutí, jímž mu nebyl
ustanoven zástupce; při zavádění institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu navíc
zákonodárce vycházel z toho, že se bude jednat o tzv. advokátský proces. V procesní situaci,
kdy nutnost formulace kasační stížnosti stíhá samotného účastníka řízení, by pak měl
být výklad institutu přijatelnosti ze strany Nejvyššího správního soudu maximálně šetřící
jeho práva a dbající toho, aby příliš striktním výkladem neutrpěl v řízení újmu. Z těchto
důvodů tedy soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně pochybil při posouzení
toho, zda stěžovatelka doložila svá tvrzení týkající se majetkových poměrů a zda tedy
byl splněn předpoklad pro osvobození od soudních poplatků. Soud odůvodnil zamítavý výrok
svého usnesení tím, že stěžovatelka neprokázala listinnými důkazy, že jsou u ní dány
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. K tomu je zapotřebí poukázat na to,
že stěžovatelka na výzvu soudu uvedla, že nevlastní žádný majetek a nemá žádné příjmy.
Dále sdělila, že bydlí u kamaráda a momentálně kvůli špatnému zdravotnímu stavu nemůže
pracovat. Krajský soud v Brně přesně nespecifikoval, jaké konkrétní skutečnosti stěžovatelka
ke své újmě nedoložila listinnými důkazy, ačkoliv je doložit mohla. Pokud jde o požadavek
soudu, aby stěžovatelka doložila listinnými důkazy tvrzení o tom, že nemá žádný majetek
ani příjmy, pak je zapotřebí zdůraznit jedno ze základních východisek dokazování v řízení
před soudem spočívající v tom, že dokazovat nelze něco, co neexistuje. Jedná
se o tzv. negativní důkazní teorii, o níž se pojednává mj. v publikaci Prof. JUDr. Aleny
Winterové, CSc., a kol.: Civilní právo procesní, 4. vydání, Linde Praha, a. s., 2006, s. 279:
„Teorie negativní je založena na tom, že negativní skutečnosti nemohou být dokazovány,
a je tedy ten, kdo tvrdí negativní skutečnost, od důkazního břemene osvobozen. Nedávný
judikát NS ČR poskytuje pěkný příklad aplikace této teorie, když s poukazem na nemožnost
dokazování negativní skutečnosti rozhodl, že žalovaný v bytovém sporu podle §706 OZ není
zatížen důkazním břemenem stran skutečnosti, že nemá vlastní byt, a tudíž opak toho –
existenci vlastního bytu žalovaného – musí prokázat žalobce.“ Jediný důvod, na základě
něhož soud dospěl k závěru, že u stěžovatelky není dán předpoklad osvobození od soudních
poplatků, spočíval v souzené věci v neprokázání stěžovatelkou tvrzených skutečností
prostřednictvím listinných důkazů. Jak již bylo výše uvedeno, svou nemajetnost však
stěžovatelka ani prokázat nemohla. Za této situace podle názoru Nejvyššího správního soudu
nebylo možné dospět k závěru, že by stěžovatelka neprokázala předpoklad osvobození
od soudních poplatků; krajský soud pochybil, když stěžovatelce přičetl k tíži nedokázání
skutečností, které z povahy věci dokázat nemohla.
Podle názoru zdejšího soudu tedy krajský soud nesprávně posoudil splnění
předpokladů pro osvobození od soudních poplatků ze strany žalobkyně. Předpoklad
osvobození od soudních poplatků je vedle skutečnosti, že návrh, pro řízení o němž se žádá
o ustanovení zástupce, nesmí být zjevně neúspěšný, jednou z podmínek, které musejí
být kumulativně naplněny, aby správní soud mohl účastníku řízení na jeho žádost ustanovit
zástupce. Podle §36 odst. 3 s. ř. s. může být účastník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků.
V souzené věci stěžovatelka na základě výzvy soudu uvedla, že nemá žádný příjem
ani majetek, že nepracovala kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu a nyní hledá práci,
a že bydlí u svého českého kamaráda. Krajský soud tyto skutečnosti ve svém rozhodnutí
shrnul v reprodukční části, poté však při hodnocení splnění podmínek pro osvobození
od soudních poplatků dospěl ke strohému závěru, že jelikož stěžovatelka svá skutková tvrzení
nedoložila žádnými listinnými důkazy, neprokázala dostatečně, že jsou u ní dány předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků, resp. pro ustanovení zástupce. Soud tedy nesprávně
posoudil otázku splnění předpokladu osvobození od soudních poplatků, neboť přičetl
stěžovatelce k tíži neprokázání skutečností, které prokázat ani nemohla. Tímto přístupem soud
stěžovatelce de facto odepřel právo na právní pomoc zakotvené mj. v čl. 37 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, podle něhož „každý má právo na právní pomoc v řízení
před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení“.
Podrobnosti pro to, za jakých podmínek je možné účastníku řízení ve správním soudnictví
ustanovit zástupce, stanoví §35 odst. 8 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení „navrhovateli, u něhož
jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho
práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát;
hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém
případě stát“.
Jelikož nezastoupení stěžovatelky advokátem by mělo v řízení o původně podané
kasační stížnosti následek v podobě jejího odmítnutí podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že postupem krajského soudu při rozhodování o ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti došlo k pochybením, jímž bylo stěžovatelce upřeno
výše zmíněné ústavním pořádkem chráněné právo na právní pomoc a odňata možnost
předložit původní kasační stížnost směřující proti rozsudku ze dne 13. 10. 2005,
č. j. 36 Az 130/2004 - 65, Nejvyššímu správnímu soudu k posouzení její přijatelnosti,
resp. důvodnosti; to by ve svém důsledku vedlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že usnesení Krajského soudu v Brně
vycházelo z nesprávného posouzení právní otázky, zda stěžovatelka splňuje předpoklad
osvobození od soudních poplatků nezbytný pro rozhodnutí o tom, zda se stěžovatelce ustanoví
zástupce. Proto Nejvyšší správní kasační stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil; současně věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán výše vysloveným právním
názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud v Brně v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu