ECLI:CZ:NSS:2006:4.ADS.28.2005
sp. zn. 4 Ads 28/2005 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. Š.,
zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 98, Mansfeldova
729/3, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25,
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, č. j.
11 Ca 245/2003 – 20,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, č. j. 11 Ca 245/2003 – 20,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 9. 2003, č. j. x, byla
zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. (o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození,
politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do
vojenských pracovních táborů – dále též jen „zákon“), s odůvodněním, že žalobci nárok na
poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu jeho věznění od 10. 5. 1989 do 21. 12. 1989 (z
politických důvodů) nevznikl, neboť rozhodnutí o zrušení jeho neoprávněného věznění,
vydané Okresním soudem v Olomouci dne 11. 12. 2002, pod č. j. RT 4/2002 – 14, nebylo
zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ani podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, neboť deklaruje pouze účast žalobce na soudní
rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění, per analogiam.
Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí dále uvedla, že zákon č. 261/2001 Sb. považuje
za politického vězně pouze vězně, u něhož bylo rozhodnutí o jeho věznění zrušeno podle výše
citovaných dvou zákonů s tím, že některá pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí byla
sice zrušena přímo zákonem č. 119/1990 Sb (§2), ovšem trestného činu, pro který byl
odsouzen žalobce, se tento postup netýkal. Ke zrušení odsuzujícího rozsudku podle zákona
č. 119/1990 Sb. by tak mohlo dojít jen k návrhu podle §5 téhož zákona, nebo v důsledku
stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem podle §30 odst. 2
téhož zákona, k čemuž však v daném případě též nedošlo a rozsudek byl zrušen
podle obecných ustanovení trestního řádu. Žalovaná potvrdila, že žalobce byl vězněn
pro trestný čin politického charakteru a toto rozhodnutí bylo následně zrušeno, ke zrušení
však nedošlo způsobem předpokládaným zákonem č. 261/2001 Sb. I když lze v obecném
pojetí žalobce pokládat za politického vězně, nesplňuje tímto zákonem stanovenou podmínku
pro postavení „politického vězně“ ve smyslu tohoto zákona. Legislativní zkratku „politický
vězeň“ zavádí zákonodárce jen pro účely tohoto zákona a stanoví podmínky k naplnění
jeho pojmu. Žádosti o povolení obnovy řízení, k ní došlo v dané trestní věci, lze vyhovět
pouze za splnění zákonem stanovených podmínek bez ohledu na politickou motivaci
odsouzení. Zrušení rozsudku jako nezákonného tímto postupem odpovídá možnosti náhrady
škody podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem, nikoliv však možnosti odškodnění
podle zákona č. 261/2001 Sb.
Městský soud v Praze se s tímto stanoviskem žalované, vyjádřeném v napadeném
rozhodnutí, neztotožnil. Vyšel přitom především z obsahu správního spisu
a v něm založeného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2002,
č. j. Nt 202/2001 – 47, jímž byla podle §278, odst. 1, trestního řádu povolena obnova řízení
skončeného pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne
9. 6. 1989, sp. zn. 1 T 77/89, kterým byl žalobce odsouzen pro trestný čin nenastoupení
vojenské služby v ozbrojených silách podle §269, odst. 1, trestního zákona a byl mu uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody na dobu 20 měsíců. Současně byl tímto usnesením
pravomocný rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1989
sp. zn. 1 T 77/89, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující,
zrušen podle §284, odst. 1, trestního řádu. Dále vyšel Městský soud v Praze též ze žalobcem
předloženého rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2002,
č. j. 2 T 68/2002 – 57, kterým byl žalobce podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn
obžaloby pro trestný čin, pro který byl uvedeným Vojenským soudem v Olomouci
pravomocně odsouzen. V odůvodnění rozsudku ze dne 24. 5. 2002 Okresní soud v Olomouci
uvedl, že po zhodnocení předložených důkazů dospěl k závěru, že jednání obžalovaného,
za které byl pravomocně odsouzen, nelze považovat za trestný čin, když bylo zjištěno,
že základní vojenskou službu nenastoupil z náboženského přesvědčení. Dále Městský soud
v Praze vycházel též z usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2002,
č. j. Rt 4/2002 – 14, kterým bylo rozhodnuto tak, že žalobce je podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb., v platném znění per analogiam, účasten soudní rehabilitace. Městský soud
v Praze vyslovil přesvědčení, že z obsahu spisového materiálu je patrno, že Okresní soud
v Olomouci se dobral stejného výsledku, jakoby žalobce rehabilitoval podle zákona
č. 119/1990 Sb., když postupu podle naposledy uvedeného zákona bránila v současnosti
již prošlá lhůta k projednání věci. Jelikož bylo postupováno podle obecných
a nikoliv rehabilitačních předpisů, nevznikl by žalobci nárok na odškodnění podle zákona
č. 261/2001 Sb. Proto bylo nutno postupovat analogicky podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb., podle kterého se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci
a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti
s trestnými činy, uvedenými v §2 a v §4 tohoto zákona, v období od 25. 2. 1948
do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění
podle dříve platných předpisů. Městský soud v Praze dovodil, že v dané věci žalobce
prokázal, že v obnoveném trestním řízení ve věci vedené původně Vojenským obvodovým
soudem v Olomouci pod sp. zn. 1 T 77/89, byl pravomocný odsuzující rozsudek tohoto soudu
zrušen a následně rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl žalobce pro skutek,
pro který byl původně pravomocně odsouzen, zproštěn obžaloby s odůvodněním, že jednání,
pro něž byl žalobce odsouzen nelze považovat za trestný čin. Následně pak tentýž soud
usnesením ze dne 11. 12. 2002, č. j. Rt 4/2002 – 14, konstatoval, že se na žalobce analogicky
vztahují ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., takže je této rehabilitace účasten. Uvedené
rozhodnutí je přitom v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000,
ve kterém je ve vztahu k zákonu o soudní rehabilitaci uvedeno, že záměrům rehabilitace
nelze bránit pozitivně právním dogmatismem při výkladu právních norem a že rehabilitační
předpisy je třeba s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch
postižených osob. Městský soud v Praze dovodil, že žalobce doložil, že jeho věznění bylo
nespravedlivé a nelegitimní a že odsuzující rozsudek Vojenského soudu, na jehož základě byl
vězněn, byl v rámci povolené obnovy řízení zrušen a v obnoveném řízení byl žalobce
pro skutek, pro který byl odsouzen a vězněn, zproštěn obžaloby. Poté bylo
konstatováno, že se žalobce účastní soudní rehabilitace podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb., a toto konstatování nahrazuje podmínku stanovenou v §2 odst. 1 zákona
č. 261/2002 Sb. – je tudíž nutno postupovat tak, jakoby rozhodnutí o věznění žalobce bylo
zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. Proto shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí
žalované jako nezákonné zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení podle §78 odst. 1,
odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) výše
uvedený rozsudek pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, dovolávajíc se důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle jejího přesvědčení soud nesprávně posoudil právní otázku,
zda občan, u něhož byla vyslovena účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona
č. 119/1990 Sb., má či nemá nárok na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Odkázala na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 10. 2003, č. j. 5 A 544/2002, v němž v obdobné věci soud uvedl, že ke zrušení daného
odsuzujícího rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb. by mohlo dojít jen k návrhu
podle §5 téhož zákona nebo v důsledku stížnosti pro porušení zákona podané podle §30
odst. 2 generálním prokurátorem. Žalovaná přitom nebyla oprávněna posuzovat,
zda by v případě takového návrhu došlo ke zrušení odsuzujícího rozhodnutí podle zákona
č. 119/1990 Sb., ani zda by mohl být úspěšný návrh podle zákona č. 198/1993 Sb.
I když žalobce byl vězněn pro trestný čin politického charakteru a toto rozhodnutí bylo
zrušeno, nedošlo ke zrušení způsobem, který předpokládá zákon. Zrušení odsuzujícího
rozhodnutí cestou obnovy řízení podle trestního řádu nesouvisí s politickou motivací
odsouzení, ale vychází jen ze zákonem splněných podmínek k obnově řízení, zrušení
rozsudku jako nezákonného odpovídá případně možnosti náhrady škody podle zákona
č. 82/1998 Sb.
Poukázala též na obdobný právní názor vyslovený v rozsudku téhož soudu ze dne
26. 8. 2003, č. j. 7 A 508/2002, podle něhož není zrušením rozhodnutí ani účast na soudní
rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Dále stěžovatelka poukázala na nálezy
Pléna Ústavního soudu č. 84-279/2001 Sb. a sp. zn. Pl.ÚS 46/2000, jimiž byl odmítnut návrh
na zrušení ustanovení §6 zákona č. 119/1990 Sb., přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí
Ústavní soud kromě jiného uvedl, že „každý z rehabilitačních zákonů zavedl určitou
proceduru uplatnění nároků, včetně odlišného určení lhůt k jejich uplatnění“. „Stanovení
časového limitu pro uplatnění návrhu nemůže být ani v rozporu s principem rovnosti občanů
zakotveným v článku 1 Listiny základních práv a svobod, neboť tím se nezvýhodňuje
žádná sociální skupina na úkor jiné, ani se nediskriminuje některá sociální skupina,
nýbrž se tak dává jen průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě“. „Rušení
lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právních jistot,
který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů. Lhůta
sama o sobě nemůže být protiústavní“. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje
na ustanovení §6 odst. 1 věty prvé zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož návrh na přezkumné
řízení podle §téhož zákona ve vyjmenovaných věcech (kam spadá i případ žalobce) lze podat
nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Bylo-li přezkumné řízení zahájeno
jen na návrh prokurátora a ten jej vzal zpět, může odsouzený podat návrh nejpozději
do jednoho roku ode dne, kdy byl o zpětvzetí návrhu vyrozuměn. Podle §6 odst. 2, zmešká-li
oprávněná osoba z důležitých důvodů lhůtu k podání návrhu na zahájení řízení, může požádat
o navrácení lhůty do jednoho měsíce od pominutí překážky, nejpozději však do tří let ode dne
účinnosti tohoto zákona. Nebyl-li návrh na zahájení řízení dosud podán, je třeba jej se žádostí
spojit. O navrácení lhůty podle §6 odst. 3 rozhodne soud, jemuž přísluší konat přezkumné
řízení. Těchto lhůt žalobce ani generální prokurátor nevyužil a nedošlo tudíž ke zrušení
odsuzujícího rozhodnutí za trestný čin uvedený v §4 zákona č. 119/1990 Sb. způsobem
předpokládaným zákonem č. 261/2001 Sb.
K otázce použití analogie pro posouzení nároku žalobce, když ve věci bylo odsuzující
rozhodnutí zrušeno v obnoveném řízení, stěžovatelka uvedla, že její užití nepřichází v úvahu
už proto, že důvody k povolení obnovy a následně i důvody vedoucí ke zrušení rozhodnutí
v obnoveném řízení jsou naprosto odlišné od důvodů, pro které přicházelo v úvahu zrušení
rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb.; podobně nelze připustit analogii a nahradit
podmínku zrušení rozhodnutí podle zákona o soudní rehabilitaci, rozhodnutím o účastenství
na rehabilitaci a odškodnění podle §33 odst. 2 téhož zákona, jelikož pouhé účastenství
na rehabilitaci nárok podle zákona č. 261/2001 Sb. nezakládá. Stěžovatelka vyslovuje názor,
že usnesení okresního soudu o účasti žalobce na soudní rehabilitaci je zcela účelové,
když zvolený postup navíc odporuje ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. Protože žalobce byl
pravomocně odsouzen za trestný čin uvedený v §4 zákona o soudní rehabilitaci a uložený
trest vykonal, nelze v žádném případě k jeho rehabilitaci použít ustanovení §33 odst. 2
téhož zákona, neboť to se vztahuje pouze na případy, kdy čeští občané byli neoprávněně
vězněni, aniž by jejich trestní věc skončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
Tento postup okresní soud zvolil účelově, z důvodu umožnit účastníkovi řízení poskytnutí
jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. proto, že účastník zmeškal lhůtu
uvedenou v §6 zákona č. 119/1990 Sb. a nemohlo být rozhodnuto o jeho rehabilitaci
podle §4 zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatelka uzavírá, že žalobce není oprávněnou osobou
podle zákona č. 261/2001 Sb. a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce podal ke kasační stížnosti vyjádření, v němž navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti. Vytýká žalované, že přesáhla svou pravomoc, pokud označila rozhodnutí Okresního
soudu v Olomouci o účasti žalobce na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona
č. 1191990 Sb., za zcela účelové a odporující ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. Zdůrazňuje,
že úkolem žalované je podle pravomocných soudních rozhodnutí jednat a nikoliv hodnotit
jejich správnost jako předběžnou otázku. Připomíná též celkovou koncepci zaujatou Ústavním
soudem ČR, který v nálezu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II.ÚS187/2000 ve věci J. M. vyslovil
právní názor: „Záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivně právním dogmatismem při
výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem
na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extensivně ve prospěch postižených osob.
Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv
jiných osob“. Pokud stěžovatelka odkázala na jiný nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl.ÚS 46/2000, žalobce zdůraznil, že v tomto nálezu bylo uvedeno
pouze tolik, že nevratná lhůta stanovená v §6 zákona č. 119/1990 Sb. pro přezkumné řízení
podle §4 tohoto zákona, není protiústavní. Znamená to tudíž pouze tolik, že v současné době
již nelze podávat úspěšné návrhy na přezkumné řízení podle §4 zákona č. 119/1990 Sb.
v platném znění. Ustanovení §33 odst. 2 téhož zákona však není žádnými lhůtami vázáno.
Žalobce dále připomíná, že stěžovatelka vzdor svému názoru, k řadě osob,
u nichž po povolení obnovy došlo ke zproštění obžaloby a byla vyslovena rehabilitace
podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., bez jakýchkoliv problémů jednorázovou peněžní
částku podle zákona č. 261/2001 Sb. vyplatila. Pokud stěžovatelka odkazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 5 A 544/2002 Sb. pak žalobce dodává,
že by měla též uvést i to, že následně došlo ke zrušení jejího rozhodnutí rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 7 Ca 192/2003. Dále stěžovatelce vytýká
nepřípadnost poukazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2003,
sp. zn. 7 A 508/2002 Sb. s tím, že šlo o případ skutkově nikterak nesouvisející s případem
žalobce. V doplňku vyjádření ze dne 25. 10. 2005 žalobce dodává, že si je vědom
toho, že Nejvyšší správní soud je v současné době vázán dvěma odlišnými právními názory:
na jedné straně jde o názor vyslovený v rozsudku rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne
22. 7. 2005, sp. zn. 3 Ads 33/2004 - 84 a na straně druhé právním názorem vysloveným
v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005 (vyhlášen 3. 8. 2005, sp. zn. I.ÚS 605/2003)
v obdobné věci V. F. Žalobce má za to, že názor Ústavního soudu má převažující právní sílu,
a proto trvá na tom, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Pokud by chtěl
Nejvyšší správní soud odstranit zmíněný rozpor pak navrhuje tyto možnosti: a) předložit věc
znovu k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, za b) předložit
věc přímo Ústavnímu soudu. Má za to, že ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.
zakládá - mezi za minulého režimu neoprávněně vězněnými osobami - zcela nedůvodné
rozdíly, neboť striktním výkladem jsou z možnosti přiznání jednorázové peněžní částky
bez jakéhokoliv logického důvodu diskvalifikováni všichni, kteří byli rehabilitováni
podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci. Dále jsou diskvalifikováni ti, kteří byli
odsouzeni pro trestné činy uvedené v §2 a §4 zákona č. 119/1990 Sb., ale zrušení dosáhli
cestou stížnosti pro porušení zákona či obnovy řízení (ať už před účinností zákona
č. 119/1990 Sb. či později). Podobně jsou diskvalifikováni ti, kteří byli nezákonně vězněni
bez odsuzujícího rozhodnutí, neboť u takových osob nemohlo dojít ke zrušení rozhodnutí
podle zákonem předpokládaných dvou právních předpisů a mohla být vyslovena
jejich rehabilitace jen podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. V tomto žalobce shledává
nerovnost rehabilitovaných občanů a tudíž porušení článku 1 Listiny základních práv
a svobod. V praxi pak žalovaná tuto nerovnost ještě prohloubila, když osobám
ve zcela shodné právní situaci někdy jednorázovou částku přiznala, jindy odmítla.
Podle názoru Ústavního soudu ČR, vyjádřeném v nálezu sp. zn. I.ÚS 605/2003, by bylo
možné tyto rozpory překlenout vhodnou interpretací zmíněného ustanovení, a to ve prospěch
postižených osob. Pokud by však Nejvyšší správní soud shledal za potřebné věc ošetřit
i po formální stránce, pak mu žalobce navrhuje předložit Plénu Ústavního soudu návrh
na vyslovení nálezu, Slova:„Podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistickému
režimu a odporu proti němu (dále jen „politický vězeň“) se v ustanovení §2 odst. 1 zákona
č. 261/2001 Sb. zrušují pro rozpor s ustanovením článku 1 Listiny základních práv a svobod“.
Žalobce ještě pro úplnost upozornil, že podobný problém vyvstal i při výkladu nařízení vlády
č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu, ke zmírnění některých křivd,
způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální. Vláda tento rozpor vyřešila
dalším nařízením č. 405/2005 Sb., kterým doplnila ustanovení §1 písm. a) předchozího
nařízení tak, že příplatek se výslovně týká i těch, kdo „byli nezákonně zbaveni osobní
svobody a byli rehabilitováni podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb“.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal
v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila
ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3 s. ř. s. musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost shledal důvodnou.
Jádrem sporu je odpověď na otázku, zda usnesení soudu, kterým je v návaznosti
na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení podle trestního řádu
vyslovena účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., nahrazuje
splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 1 zákona
č. 261/2001 Sb., tj. zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu
a odporu proti němu.
Je třeba připustit, že v minulosti se judikatura řešící tuto právní otázku rozcházela
nejen mezi jednotlivými krajskými soudy, ale rozdílné právní názory byly vysloveny
i v rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Tento nežádoucí stav vedl k předložení věci,
kde rozhodnutí záviselo na řešení stejné právní otázky, k rozhodnutí rozšířenému senátu
jmenovaného soudu podle §17 odst. 1 s. ř. s. Ten dospěl k závěru, že právní názor obsažený
v precedentním rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 534/2002 – 34 ze dne
9. 7. 2003 není správný a zformuloval právní názor nový, který bude pro futuro respektován
všemi senáty Nejvyššího správního soudu rozhodujícími obdobné případy.
Mezi účastníky je nesporné, že žalobce byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu
v Olomouci ze dne 9. 6. 1989, sp. zn. 1 T 77/89 odsouzen pro trestný čin nenastoupení
vojenské služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody na 20 měsíců, z něhož vykonal trest v období
od 10. 5. 1989 do 21. 12. 1989. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2002,
č. j. Nt 202/2001 – 47, byla povolena obnova řízení skončeného označeným pravomocným
rozsudkem, uvedený rozsudek vojenského soudu, jakož i všechna další rozhodnutí
na tento rozsudek obsahově navazující byl zrušen podle §284 odst. 1 trestního řádu.
Dále je nesporné z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2002,
č. j. 2T 68/2002 – 57, že žalobce byl podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby
pro trestný čin, pro který byl uvedený vojenským soudem pravomocně odsouzen. Okresní
soud v Olomouci v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že jednání obžalovaného
nelze považovat za trestný čin, když bylo zjištěno, že nenastoupil základní vojenskou službu
z náboženského přesvědčení. Žalobce rovněž doložil usnesením téhož soudu ze dne
11. 12. 2002, č. j. Rt 4/2002 – 14, že je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. v platném
znění účasten na rehabilitaci per analogiam. Nespornou skutečností je také to, že stěžovatel
doložil, že je státním občanem České republiky.
Podle §2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům
národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských
důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům Československých zahraničních armád
a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon“), se tento zákon vztahuje
na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990,
u nichž bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1990 Sb. o protiprávnosti
komunistického režimu a odporu proti němu.
Zákon tedy stanoví tři podmínky, které musejí být současně splněny, aby žadateli
mohla být poskytnuta jednorázová peněžní částka. Není sporu o tom, že první dvě podmínky
stěžovatel splnil, a to občanství České republiky a věznění pro trestný čin politického
charakteru mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990. Spornou otázkou však je, zda byla
naplněna i třetí podmínka, tj. zrušení rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb.
Jak vyplynulo ze správního spisu, stěžovatel byl pravomocně odsouzen a vězněn
pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona,
který je zahrnut ve výčtu uvedeném v §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel
tedy mohl soudní rehabilitace dosáhnout cestou přezkumného řízení podle oddílu třetího
zmíněného zákona. J e l i kož v š a k ne p oda l ná vr h na z a há je n í ř í z e n í ve l h ůt ě u ve de né v §6 zák o n a č. 119/1990 Sb.,
tím to z půs obe m r e ha bi l i t ová n ne byl . Konstitutivní rozhodnutí o zrušení
odsuzujícího rozsudku bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově
řízení. Pokud jde o usnesení soudu o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci, jež k prokázání
svého nároku na jednorázovou peněžní částku předložil, k jeho povaze se vyjádřil Nejvyšší
správní soud v odůvodnění rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005,
č. j. 3 Ads 33/2004 – 84
takto:„Existence usnesení o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci
per analogiam dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. dle názoru Nejvyššího správního soudu
nic nemění na tom, co je ve věci nejpodstatnější, totiž že rozhodnutí o zrušení odsuzujícího
rozsudku bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení,
tedy nikoliv v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. Jednak toto usnesení
má pouze deklaratorní charakter a jak již bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího správního
soudu č. j. 7 A 508/2002 – 23 ze dne 26. 8. 2003, žádné rozhodnutí o věznění se jím neruší,
jednak toto usnesení (a jemu podobná v dalších případech) bylo vydáno v důsledku porušení
zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku
sp. zn. 4 Tz 98/2003 ze dne 23. 9. 2003. Podle tohoto rozsudku „ustanovení §33 odst. 2
zákona č. 119/1990 Sb. bylo přípustné použít v rehabilitačním řízení pouze
tehdy, pokud dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za skutky uvedené v §2 a §4
v určeném časovém období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Vzhledem
k tomu, že zákonnou úpravou je přesně a úplně stanoveno, na jaký okruh osob
a za jakých podmínek lze příslušné ustanovení zákona o soudní rehabilitaci vztáhnout,
nepřichází zde v úvahu postup známý jako analogia iuris, neboť ten je možný pouze
v případech, kdy právní úprava chybí, ale ani postup známý jako analogia legis, vzhledem
k tomu, že obviněný své rehabilitace dosáhl, byť prostřednictvím jiného soudního postupu,
a to výhradně podle ustanovení trestního řádu a trestního zákona. V důsledku toho může být
za své původní odsouzení a pobyt ve výkonu trestu odškodněn v souladu s platnou právní
úpravou podle zákona č. 82/1998 Sb.“ Na této argumentaci rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu neshledal potřebu cokoliv modifikovat. V této právně zcela obdobné věci
také vyslovil, že nelze přehlédnout, že usnesení soudu o účasti stěžovatele na rehabilitaci
a odškodnění bylo vydáno účelově právě jen kvůli možnému splnění podmínek nároku
na dávku, nikoliv z důvodu řešení situace neupravené zákonem.
Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s dřívějším rozsudkem rozšířeného senátu
dospěl k závěru, že usnesení o účasti žalobce na soudní rehabilitaci vydané analogicky
podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není právně relevantní skutečností pro posouzení
nároku na jednorázovou peněžní částku dle zákona č. 261/2001 Sb. Stěžovatelka
tedy nepochybila, pokud žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle zákona č. 261/2001 Sb. za dobu od 10. 5. 1989 do 21. 12. 1989 zamítla s odůvodněním,
že rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1989,
sp. zn. 1 T 77/89, nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona
č. 198/1993 Sb. a nedošlo tak k naplnění podmínek stanovených §2 odst. 1 zákona. Městský
soud v Praze tudíž pochybil, pokud zrušil napadené rozhodnutí stěžovatelky, opíraje
se o právní posouzení, s nímž se Nejvyšší správní soud s ohledem na právní názor zastávaný
rozšířeným senátem tohoto soudu, neztotožňuje. Jelikož výtka uplatněná stěžovatelkou
v kasační stížnosti tvrdící nesprávné právní posouzení věci soudem byla shledána důvodnou,
zrušil Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil
k dalšímu řízení podle §110 odst. 1 s. ř. s. V dalším řízení je uvedený soud vázán
tímto právním názorem Nejvyšší správního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud považuje za účelné podotknout, že výše prezentovaný právní
názor není v rozporu se stanoviskem zaujatým Ústavním soudem ČR v nálezu ze dne
12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, jehož se žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti
dovolával. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tím, že ustanovení rehabilitačních předpisů
je třeba s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených
osob, avšak má zato, že nepřekročitelnou hranicí, kterou nelze překlenout ani extenzivním
výkladem, je zásada, že na situaci výslovně upravenou právním předpisem (§4 písm. e) a celý
oddíl třetí zákona č. 119/1990 Sb.) nelze aplikovat ustanovení řešící situaci zcela odlišnou
(§33 odst. 2 téhož zákona) a použitím analogie tam, kde k tomu není důvod, obcházet zákon.
To platí, ať už jsou pohnutky jakékoliv.
Ani nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, na nějž žalobce
upozornil ve snaze podpořit tak argumentaci, již vtělil do žaloby a vyjádření ke kasační
stížnosti, spornou právní otázku neřeší. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ve srovnatelné
věci zrušil proto, že ke stěžovatelem v průběhu řízení předloženému usnesení o jeho účasti
na rehabilitaci, které bylo vydáno až po rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
o zamítnutí jeho žádosti, nepřihlédl, ač tak – vzhledem k specifičnosti věci – učinit
mohl a měl. Zároveň ale Ústavní soud konstatoval, že tím nikterak nepředjímá závěry ve věci
samé. Nejvyšší správní soud v novém rozhodnutí dostál pokynu Ústavního soudu a posouzení
sporné právní otázky odpovídalo závěru, k němuž dospěl rozšířený senát ve výše popsaném
případě.
K námitce žalobce, že ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 261/2001 Sb., zakládá
zcela nedůvodné rozdíly mezi osobami, které byly za minulého komunistického režimu
vězněny, a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud přerušil řízení a věc předložil Ústavnímu
soudu podle čl. 2 Ústavy ke zrušení ustanovení §2 odst. 1 zák. 261/2001 Sb., Nejvyšší
správní soud uvádí, že navrhovaný postup neshledal důvodným, neboť nepokládá zmíněné
ustanovení za protiústavní. Cílem restitučních a rehabilitačních předpisů obecně bylo
odstranění některých křivd způsobených minulým režimem, ať již formou naturálních
restitucí či poskytnutím odškodnění. Zákony byly vydány při vědomí,
že nikdy nelze poskytnout zadostiučinění všem a v plném rozsahu. Proto stanovily
určitá kritéria vymezující okruh oprávněných osob i podmínky pro plnění včetně zákonných
lhůt. Nelze pokládat za diskriminační vůči žalobci, že při nevyužití lhůty k podání návrhu
na dosažení rehabilitace podle §6 zák. č. 119/1990 Sb., mu nemůže být odškodnění
podle zák. č. 261/2001 Sb. přiznáno, neboť lhůta zde uvedená nepochybně platila pro všechny
v úvahu přicházející osoby. Není důvodu ustanovení §2 odst. uvedeného zákona rušit,
spíše se nabízí otázka, zda neměly být rozšířeny na některé další skupiny vězněných osob.
Toho však nelze dosáhnout žalobcem navrhovaným způsobem. Stejně tak není možné označit
za diskriminační skutečnost, že stěžovatelka v některých případech – za údajně obdobných
podmínek – poskytla plnění jiným osobám, jakkoli nejednotnost v rozhodování je nepochybně
jevem velmi negativním a nežádoucím. Nerovnost v postavení žalobce však nemůže být
založena na tom, že v jeho prospěch žalovaná zákon neporušila, kdežto v případech
jiných postupovala opačně. Konečně pak je třeba uvést, že na případ žalobce
nelze podle Nejvyššího správního soudu vztáhnout právní názor Ústavního soudu ze dne
6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03 ve věci L. K., (podle něhož Česká správa sociálního
zabezpečení a Nejvyšší správní soud připustily, že stížnost pro porušení zákona, podaná
v prospěch stěžovatele, měla pro něj horší následky, než kdyby podána nebyla, čímž porušily
právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod –
ve vztahu k výkladu podmínek satisfakce podle zák. č. 261/2001 Sb.), neboť v uvedené věci
jde o případ zcela odlišný; nebyla v něm řešena otázka následků nevyužití lhůty k podání
návrhu na soudní rehabilitaci, jak je tomu v souzené věci, ale otázka, jak je třeba postupovat
v případě, kdy ke stížnosti pro porušení zákona byla kromě odsuzujícího protiprávního
rozhodnutí, zrušeno též (mezi všemi na tento rozsudek navazujícími rozhodnutími) i
rozhodnutí o rehabilitaci účastníka, vydané podle zák. č. 119/1990 Sb.
Podle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí
krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. V novém rozhodnutím
ve věci rozhodne soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle ustanovení §110
odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu