ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.158.2005
sp. zn. 4 Azs 158/2005 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobců:
a) R.L., a b) nezl. O. L., zast. svou matkou, žalobkyní a), zast. Mgr. Alexandrem
Vaškevičem, advokátem, se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě č. j. 60 Az 56/2004 - 45, ze dne 16. 12. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas podanou kasační stížností napadají shora
označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti
rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 18. 2. 2004, č. j. OAM-414/VL-10-04-2004.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatelů o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatelé v kasační stížnosti rovněž požádali o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatelé v obecné
rovině namítali porušení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád) a §12, §91 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody,
odkázali na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál.
Požadovali, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný podal na výzvu soudu k žalobě vyjádření, ve kterém odmítl uváděné žalobní
body a uvedl, že nešlo o pronásledování vymezeného zákonem o azylu; uváděné problémy
v domovské zemi nelze podle žalovaného správního orgánu podřadit pod důvody vymezené
zákonem o azylu. Žalobu považoval za zmatečnou a navrhl její zamítnutí.
Výzvou ze dne 22. 3. 2004 vybídl Krajský soud v Ostravě stěžovatelku ke sdělení,
zda souhlasí s postupem dle §51 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Následně, dne 13. 4. 2004, doručila stěžovatelka soudu prostřednictvím zvoleného
zástupce, Mgr. Alexandra Vaškeviče, o čemž byla i soudu doložena plná moc, podání nazvané
replika, ve kterém doplnila, že v domovské zemi byla pronásledována z důvodu příslušnosti
k sociální skupině nečlenů zločineckých struktur, přičemž navrhuje vyslechnutí svědka.
Stejně tak požádala, aby bylo ve věci nařízeno jednání a aby byl ustanoven tlumočník.
Navrhla rovněž postoupení (přikázání) věci ke Krajskému soudu v Plzni.
Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2004. č. j. Nad 101/2004 – 29,
byla žádost o postoupení věci zamítnuta (věc Krajskému soudu v Plzni nebyla přikázána).
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2004, č. j. 60 Az 56/2004 – 33,
byl stěžovatelce ustanoven tlumočník.
Krajský soud v Ostravě nařídil následně ve věci jednání, ke kterému se stěžovatelka,
resp. její zástupce, po omluvě, nedostavili, a dospěl obdobně jako správní orgán k závěru,
že stěžovatelka neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Krajský soud v Ostravě tak
dovodil, že v řízení bylo najisto prokázáno, že stěžovatelka neopustila Ukrajinu z důvodu
pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo z odůvodněného strachu
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, nebo politického přesvědčení. Žalovaný správní
orgán proto podle názoru krajského soudu postupoval správně, pokud žádost o udělení azylu
zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Přitom měl podle
krajského soudu dostatek důkazů k takovému závěru; zopakoval důkazy provedené správním
orgánem a došel ke stejnému závěru. Krajský soud v Ostravě přitom nepřisvědčil žádné
žalobní námitce a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka jménem svým a jménem svého
nezletilého dítěte, stěžovatele b), kasační stížnost, opírající se o důvody vymezené v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. K označenému písm. a) uvedla, že krajský soud a žalovaný
správní orgán nesprávným způsobem posoudily právní otázku, a sice, zda lze na souzený
případ vztáhnout ustanovení §12 §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu. Konkrétně namítala,
že se v domovské zemi dostala do finančních potíží a byla pronásledována věřitelem; státní
orgány jí neposkytly ochranu. Domnívá se, že splňuje podmínky vymezené v §12 b) zákona
o azylu, neboť patří do „sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur“, je pronásledována
a domovský stát tuto situaci toleruje. Odkázala rovněž na čl. 65 metodologické Příručky
procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka.
K ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatelka uvedla, že žalovaný provedl
nedostatečným způsobem dokazování a na základě zjištěného skutkového stavu nebylo
možno spravedlivě rozhodnout. V této souvislosti dodala, že žalovaný nerespektoval situaci
stěžovatelky, který má omezené možnosti pro obstarání důkazů o perzekuci v zemi původu
a krajský soud se tímto nijak nezabýval. Stejně tak krajskému soudu vytýkala, že neprovedl
důkaz výslechem svědka pana S. D.
K označenému písm. d) stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že soud nesprávným
způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou. K tomuto
rovněž doplnila, že správní orgán provedl nedostatečným způsobem dokazování,
resp. namítla, že rozhodnutí žalovaného neodpovídá dikci §47 odst. 3 správního řádu a řízení
tak trpí neodstranitelnou vadou a je třeba jej zopakovat.
Závěrem poznamenala, že nesouhlasí ani se způsobem, jakým se soud I. stupně
vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Uvedla, že soud
přehlíží situaci na straně stěžovatelky, která svůj návrat s ohledem na chybějící ochranu ze
strany policie nepovažuje za bezpečný; při návratu jí hrozí nebezpečí mučení, nelidského a
ponižujícího zacházení a persekuce, resp. administrativní šikana ze strany ukrajinských úřadů;
odkázala rovněž na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv ze dne 14. 3. 2004.
Na základě výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného
rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný poskytl na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyslovil
souhlas se závěry soudu a odkázal na správní spis, resp. na judikaturu Nejvyššího správního
soudu. K přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neshledal důvody a navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem.
Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec
má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem
o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva
ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince
k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké
a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného
víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by
před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti plyne, že stěžovatelé se dovolávají důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle citovaných písm. §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost a d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu přitom stanoví, že žádost o udělení
azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, pokud stěžovatel neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka
podala dne 2. 2. 2004 jménem svým a svého nezletilého dítěte návrh na zahájení řízení
o udělení azylu, ze kterého pro soud zejména vyplynulo, že důvodem žádosti o azyl
je pronásledování ze strany věřitele, resp. vymahače, který po ní požaduje zaplacení dluhu
manžela. Stejně tak z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení
azylu na území České republiky ze dne 21. 7. 2004 vyplynulo, že stěžovatelka o azyl žádá
z důvodů pronásledování ze strany věřitele svého manžela (vymahače). Se žádostí o pomoc
se přitom účinně na orgány v zemi původu neobrátila; žádné problémy přitom se státními
orgány v zemi původu neměla a odcestovala z Ukrajiny.
Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatelky,
vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatelka neuvedla
skutečnosti svědčící o tom, že by mohli být se svým synem vystaveni pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného
v průběhu správního řízení. Za této situace považuje Nejvyšší správní soud tvrzení
stěžovatelky o pronásledování v domovské zemi, o příčinách odcestování z domovské země,
resp. i překážce vycestování, za účelová a nepřisvědčil jim. Pronásledování ze strany svého
věřitele, navíc za situace, kdy stěžovatelka své problémy v zemi původu účinně neřešila,
přičemž ani neměla žádných problémů s domovskými orgány, nelze považovat
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Pro podporu svého tvrzení odkazuje Nejvyšší
správní soud i na svou ustálenou judikaturu, např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 11. 2003, č. j. 4 Azs 26/2003, ve kterém bylo uvedeno, že obava z toho, že věřitelé
budou po žadateli o azyl vymáhat své pohledávky, není azylově relevantním důvodem (§12
zákona o azylu), ani důvodem pro vyslovení překážky vycestování podle §91 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud rovněž uvádí, že všechny námitky stran skutkového stavu jsou
navíc plně konzumovány skutečností, že žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně
nedůvodná dle §16 odst. 1 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud pro podporu svých tvrzení
odkazuje i na dosavadní judikaturu, např. na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004, ze kterého mj. vyplývá, že byla-li žádost zamítnuta
jako zjevně nedůvodná, nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení
skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu.
Lze tedy shrnout, že i Nejvyšší správní soud se se skutkovým hodnocením
a následnými závěry provedenými, jak žalovaným správním orgánem, tak i krajským soudem
ztotožňuje a plně na ně odkazuje. Je dále i toho názoru, že za dané situace nebylo
již třeba vyslechnout navrhovaného svědka; soudu přísluší rozhodovat, který z navržených
důkazů provede a za daného stavu věci je i Nejvyšší správní soud toho názoru, že skutkový
stav a povaha důvodů, které vedly stěžovatele k žádosti o azyl zcela vyplývají z podkladů,
ze kterých vycházel žalovaný správní orgán, a následně i krajský soud.
Nejvyšší správní soud tak neshledal s odkazem na v kasační stížnosti tvrzené námitky
naplnění označeného ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal nesprávné právní posouzení (§103 odst. 1
písm. a/ s. ř. s.), ať již ze strany krajského soudu či žalovaného správního orgánu. Žalovaný
správní orgán a krajský soud postupovaly správně, pokud na základě výše popsaného
skutkového stavu žádost o udělení azylu posoudily jako zjevně nedůvodnou dle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu. Přitom neporušily žádného ustanovení zákona. Navíc je třeba
k námitce stěžovatelky - krajský soud, resp. žalovaný, nesprávným způsobem posoudil právní
otázku, a sice, zda lze na souzený případ vztáhnout ustanovení §12 §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona o azylu – uvést, že v souzené věci byla žádost zamítnuta dle §16 zákona o azylu
a nikoliv dle tvrzených ustanovení, tedy ustanovení §12, §13 či §14 zákona o azylu.
Konečně k námitkám vážícím se ke stížnostnímu důvodu vymezeného pod písm. d)
stěžovatelka uvedla, že krajský soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku,
zda správní řízení netrpělo procesní vadou; správní orgán provedl nedostatečným způsobem
dokazováním resp. rozhodnutí žalovaného neodpovídá dikci §47 odst. 3 správního řádu
a řízení tak trpí neodstranitelnou vadou a je třeba jej zopakovat - zaujal Nejvyšší správní soud
závěr, že rozhodnutí je zcela v souladu s dikcí ustanovení §47 odst. 3 správního řádu,
není zatíženou neodstranitelnou vadou, a není jej třeba proto zopakovat; krajský soud
tak postupoval i v této otázce správně. K další námitce stěžovatelky - správní orgán provedl
nedostatečným způsobem dokazování - odkazuje Nejvyšší správní soud na výklad podaný
výše a shrnuje, že ani v těchto námitkách nemohl stěžovatelce přisvědčit.
K poslednímu tvrzení stěžovatelky o překážce vycestování Nejvyšší správní soud
uvádí, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu
§28 tohoto zákona. Za takové lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra
rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 odst.
1, 2 a §14 téhož zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl.
Rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nečiní již výrok o neexistenci
překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41).
Nejvyšší správní soud závěrem rovněž konstatuje, že podstatou a smyslem azylového
řízení je udělit azyl toliko pro pronásledovaní za uplatňování politických práv a svobod,
nebo z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů.
Azylové zákonodárství České republiky přitom, a to v kontextu právních úprav azylu v jiných
demokratických evropských zemích, vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu
před výše uvedeným nebezpečím, což však v posuzované věci nenastalo.
S odkazem na výše uvedené tak nemohl Nejvyšší správní soud stěžovatelům přisvědčit
v uváděných námitkách. Nejvyšší správní soud přitom plně odkazuje na závěry krajského
soudu, a stejně tak i žalovaného správního orgánu, se kterými se plně ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v souzené věci neshledal na základě tvrzených
skutečností naplnění žádného z namítaných stížnostních důvodů.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst.
1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.. Protože stěžovatelé neměli ve věci úspěch, žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu
nezjistil, rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2006
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu