ECLI:CZ:NSS:2006:4.AZS.272.2005
sp. zn. 4 Azs 272/2005 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně:
H. H 17, zastoupená Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem, se sídlem Plzeň,
Františkánská 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
poštovní přihrádka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 7. 4. 2005, č. j. 36 Az 94/2004 – 44,
takto:
Rozsudek Krajského soud v Brně ze dne 7. 4. 2005, č. j. 36 Az 94/2004 – 44,
se ve výroku č. I. a II. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 4. 2004, č. j. OAM-703/VL-10-ZA05-2004,
žalobkyni nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a dále na žalobkyni nebyla vztažena překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný
uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že žalobkyně z Ukrajiny odešla,
protože měla potíže v osobním životě. Správní orgán shledal, že žalobkyně nesplňuje
podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, konstatoval, že žalobkyně
nesplňuje zákonné předpoklady pro udělení azylu podle ustanovení §13 zákona o azylu
a že nezjistil důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu
podle ustanovení §14 zákona o azylu. Žalovaný neshledal ani skutečnosti zakládající
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že již v žádosti
udělení azylu uvedla, že byla vdaná za muže, který byl nasazen v tehdejším ozbrojeném
konfliktu v Afghánistánu, byl násilné povahy, vyhrožoval jí zabitím a také ji psychicky týral.
Žalobkyně se obrátila na policii, manžel ji však obtěžovat nepřestal. Jiné formy pomoci
žalobkyně nevyhledala, protože se domnívá, že na Ukrajině neexistují instituce,
které by jí mohly pomoci. Přestože ji manžel opustil, žalobkyně se obává návratu do situace,
ze které odešla, a násilností ze strany bývalého manžela. Žalobkyně konstatovala,
že její strach z ohrožení života je odůvodněný a policie jí není schopna odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Uvedla, že jí může být udělen humanitární
azyl, a to i v případě, že nesplňuje podmínky ustanovení §12 zákona o azylu. Žalobkyně
navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 5. 2004, č. j. 36 Az 94/2004 - 5, žalobkyni
vyzval k doplnění a upřesnění podané žaloby. V doplnění žaloby ze dne 28. 6. 2004
žalobkyně správnímu orgánu vytkla porušení ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §33
odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů, a porušení ustanovení §12 a §14 zákona o azylu. Žalobkyně namítala,
že žalovaný nedostatečně hodnotil provedené důkazy a neprovedl další důkazy,
když se nezabýval situací v domovské zemi žalobkyně. Žalobkyně dále doplnila,
že se její situace v zemi původu zhoršila poté, kdy se obrátila na policii, neboť zjistila,
že její bývalý manžel je ve spojení se zločineckými strukturami, se kterými policie
spolupracuje. Žalobkyni tak hrozilo nebezpečí neoprávněného postihu právě ze strany policie.
Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že pokud státní aparát umožňuje prorůstání zločineckých
struktur do státních orgánů a zejména policie, pak se v podstatě podílí na činnosti těchto
organizovaných zločineckých struktur. Žalobkyně konstatovala, že je ve své zemi
diskriminována státem jenom proto, že nepatří do sociální skupiny členů zločineckých
struktur, které státní aparát podporuje. Žalobkyně je proto přesvědčena, že splňuje podmínky
pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu a jsou u ní dány podmínky
pro udělení azylu z humanitárních důvodů. Žalobkyně současně poukázala na čl. 65 Příručky
procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka a uvedla, že za pronásledování mohou být
považovány činy místního obyvatelstva, pokud je státní orgány vědomě tolerují nebo odmítají
či nejsou schopné zajistit účinnou ochranu. Žalobkyně setrvala na svém žalobním návrhu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, č. j. 36 Az 94/2004 - 44, žalobu
zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a přiznal
odměnu tlumočnici Mgr. M. D. V odůvodnění rozsudku uvedl, že námitky žalobkyně, že
správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav věci, jsou obecné a nekonkrétní, proto nelze
zjistit, jaké další či jiné důkazy měl správní orgán provádět a v čem jsou podle přesvědčení
žalobkyně skutková zjištění neúplná. Podle názoru krajského soudu se správní orgán beze
zbytku vypořádal s důvody, které žalobkyni vedly k podání žádosti o udělení azylu, závěry
vyvozené z provedeného dokazování nejsou v logickém rozporu s provedenými důkazy, a
žalovanému nelze vytýkat neprovedení dalších důkazů, když žalobkyně sama ani v průběhu
správního řízení ani v podané žalobě neuvedla, v jakém směru by mělo být další dokazování
vedeno a co by mělo být novými důkazy prokázáno. Krajský soud neshledal v postupu
správního orgánu žádné pochybení, když žalobkyně měla v průběhu správního řízení možnost
uvést vše, co považuje za důležité pro rozhodnutí o důvodech své žádosti, a byla poučena o
procesních prostředcích, které měla k dispozici. Žalobkyně v průběhu správního řízení
nenavrhovala k provedení žádné důkazy a s ohledem na okolnosti uvedené žalobkyní nebylo
podle názoru krajského soudu třeba další důkazy ve správním řízení provádět. Krajský soud
konstatoval, že se žalovaný podrobně zabýval důvody vyplývajícími z ustanovení §12 zákona
o azylu a hodnotil žalobkyní uváděné důvody, které ji vedly k podání žádosti o udělení azylu.
Za zásadní důvod, který žalobkyně uplatnila v řízení o udělení azylu, krajský soud považoval
soukromé potíže a snahu o legalizaci pobytu na území České republiky. Správní orgán
podrobně hodnotil tyto důvody z pohledu ustanovení §12 zákona o azylu a své rozhodnutí
odůvodnil v souladu se zákonem. Krajský soud uvedl, že žalobkyně v podané žalobě nenamítá
nic, co by mohlo zvrátit závěry správního orgánu o neudělení azylu. Krajský soud dospěl ke
shodnému závěru jako žalovaný, v jehož postupu neshledal pochybení. Krajský soud
konstatoval, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §13
zákona o azylu a že na udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu není právní nárok.
Udělení humanitárního azylu závisí na správním uvážení žalovaného a soud rozhodnutí o
humanitárním azylu přezkoumává pouze v omezeném rozsahu z hlediska dodržení procesních
předpisů. Správní orgán posoudil osobní situaci žalobkyně a situaci v zemi původu a vyvodil,
že není důvod pro udělení humanitárního azylu. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda byly
dány humanitární důvody. Námitku žalobkyně vznesenou proti výroku o neexistenci překážek
vycestování označil krajský soud za nedůvodnou pro její nekonkrétnost, když posouzení
existence překážek vycestování správním orgánem považoval za vyčerpávající a ztotožnil se s
ním. V závěru poukázal krajský soud na účel přiznání azylu, kterým je poskytnutí ochrany
proti pronásledování. Z těchto důvodů krajský soud žalobu v souladu s ustanovením §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) včas kasační stížnost
z důvodů podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení §107 s. ř. s. Namítala nesprávné
posouzení právní otázky, zda je možno na její případ vztáhnout ustanovení §12, §13 odst. 1,
2 a §14 zákona o azylu. Uvedla, že její bývalý manžel ji fyzicky napadal a vyhrožoval,
proto se obrátila na policii, avšak tím se její situace zhoršila, neboť zjistila napojení
svého bývalého manžela na zločinecké struktury, se kterými policie spolupracuje.
Stěžovatelce tak hrozilo nebezpečí neoprávněného postihu ze strany policie. Stěžovatelka
vyjádřila přesvědčení, že pokud státní aparát umožňuje prorůstání zločineckých struktur
do státních orgánů a zejména policie, pak se v podstatě podílí na činnosti
těchto organizovaných zločineckých struktur. Stěžovatelka byla podle svého vyjádření
diskriminována státem jen proto, že nepatří do sociální skupiny členů zločineckých struktur,
které státní aparát podporuje. Z těchto skutečností vychází přesvědčení stěžovatelky
o tom, že jsou dány podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu a podmínky pro udělení humanitárního azylu. Stěžovatelka současně upozornila
na ustanovení čl. 65 Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka.
Stěžovatelka dále namítala, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování
a na základě zjištěného skutkového stavu nemohl rozhodnout spravedlivě. Krajský soud
podle vyjádření stěžovatelky ponechal bez povšimnutí skutečnost, že stěžovatelka měla
ve správním řízení jen velmi omezené možnosti zajištění důkazů o perzekuci v domovské
zemi. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že krajský soud je povinen přezkoumat napadené
rozhodnutí správního orgánu a správní řízení z hlediska dodržení procesních postupů
i v případě, kdy stěžovatelka vznesla pouze obecnou námitku porušení procesních pravidel,
aniž uvedla konkrétní skutkové důvody. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného považuje
stěžovatelka za nedostatečné, proto řízení před správním orgánem trpí neodstranitelnou vadou
a je nutné jej zopakovat. Stěžovatelka dále namítala, že se krajský soud nevypořádal
s navrhovaným důkazem výslechem svědka, kterého nepředvolal, ani v odůvodnění rozsudku
neuvedl, co jej k takovému postupu vedlo. Stěžovatelka proto považuje napadený rozsudek
za nedostatečně odůvodněný a nepřezkoumatelný. Stěžovatelka se domnívá, že splňuje
podmínky pro přiznání překážek vycestování, když jí při vycestování na Ukrajinu hrozí
nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení a administrativní šikany,
protože v České republice požádala o azyl. Žalovaný ani krajský soud se však v odůvodněních
svých rozhodnutí podmínkami pro přiznání překážek vycestování nezabývaly. Stěžovatelka
navrhla, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný odkázal
na správní spis, zejména na výpovědi stěžovatelky, a konstatoval, že námitky stěžovatelky
byly v předcházejícím řízení soudem náležitě vypořádány. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační
stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně
zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný
právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů spočívající v tom, že se krajský soud
nevypořádal se všemi žalobními námitkami ani s navrhovaným důkazem výslechem svědka,
kterého nepředvolal, ani v odůvodnění rozsudku neuvedl, co jej k takovému postupu vedlo.
Pokud by byla tato námitka stěžovatelky důvodná, již tato okolnost by musela vést ke zrušení
rozsudku krajského soudu, aniž by se Nejvyšší správní soud mohl zabývat právním
posouzením jednotlivých otázek.
Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu patří povinnost soudů odůvodňovat
svá rozhodnutí k základním principům, které představují součást práva na řádný proces
podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i součást pojmu právního státu
podle čl. 1 Ústavy České republiky, a vylučují libovůli při rozhodování. Tato povinnost
je pro správní soudnictví upravena v ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí neposkytuje dostatečné
záruky o tom, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, spis.
zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, spis. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne
21. 10. 2004, spis. zn. II. ÚS 686/02, dosud nezveřejněn).
Uvedená stálá judikatura Ústavního soudu našla svůj odraz i v konstantní judikatuře
Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 7 As 60/2003 - 75, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2004,
č. j. 7 Afs 3/2003 - 93). Této judikatuře je společné, že není-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Nestačí,
pokud soud při vypořádávání se s touto argumentací účastníka pouze konstatuje,
že tato je nesprávná, avšak neuvede, v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních
či skutkových, její nesprávnost spočívá.
Citovanou judikaturou formulované požadavky náležitého odůvodnění soudních
rozhodnutí se nepochybně vztahují rovněž na tento případ, kdy však krajský soud
neodůvodnil, proč ukončil dokazování, aniž provedl stěžovatelkou navrhovaný důkaz
výslechem svědka. Námitku stěžovatelky, že se krajský soud s tímto důkazem nevypořádal,
svědka nepředvolal, ani v odůvodnění rozsudku neuvedl, co jej k takovému postupu vedlo,
považuje Nejvyšší správní soud za důvodnou.
V doplnění žaloby ze dne 28. 6. 2004 stěžovatelka navrhla, aby krajský soud
k prokázání tvrzených skutečností, zejména sociálního útlaku stěžovatelky v zemi původu,
předvolal svědka Y. S.
Z protokolu o jednání konaném dne 7. 4. 2005 od 13:00 hod. Nejvyšší správní soud
zjistil, že krajský soud po přečtení listinných důkazů a vyjádření žalovaného usnesením
prohlásil, že další důkazy prováděny nebudou.
Podle ustanovení §52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů
provede, a může provést i důkazy jiné.
Soud má bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede
a které nikoli, toto právo jej však nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému
závěru a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné. Zásada volného
hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr,
které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů
své skutkové závěry opře a které opomene.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu soud rozhodne,
které z navržených důkazů provede a které nikoli (§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje
povinnosti takový postup odůvodnit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 618/2005).
Této povinnosti však v projednávané věci krajský soud nedostál, konstatoval-li
v protokolu o jednání pouze, že další důkazy prováděny nebudou, a tento svůj postup
nikterak neodůvodnil v napadeném rozsudku. Tento rozsudek proto Nejvyšší správní soud
považuje za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Námitku stěžovatelky, že krajský soud je povinen přezkoumat napadené rozhodnutí
správního orgánu a správní řízení z hlediska dodržení procesních postupů i v případě,
kdy stěžovatelka vznesla pouze obecnou námitku porušení procesních pravidel, aniž uvedla
konkrétní skutkové důvody, shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou. Krajský soud
postupoval zcela v souladu se zákonem, když napadené rozhodnutí správního orgánu
přezkoumal z hlediska dodržení procesních pravidel v mezích žalobních bodů. Vzhledem
k tomu, že námitky byly vzneseny pouze v obecné rovině, posoudil krajský soud
pouze obecný soulad vydaného rozhodnutí s procesním předpisem, neboť není namístě,
aby suploval stěžovatelku a domýšlel si možná pochybení správního orgánu.
V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud k žalobním bodům, kterými stěžovatelka
v žalobě a v jejím doplnění brojila proti neudělení azylu a nevztažení překážek vycestování,
pouze uvedl, že stěžovatelka v podané žalobě nenamítá nic, co by mohlo zvrátit závěry
správního orgánu o neudělení azylu, že dospěl ke shodnému závěru jako žalovaný,
v jehož postupu neshledal žádná pochybení, resp. posouzení existence překážek vycestování
správním orgánem považoval za vyčerpávající a ztotožnil se s ním. Krajský soud
však zcela opomenul tento svůj závěr zdůvodnit, ani neuvedl, na základě jakých právních
úvah k tomuto závěru dospěl.
Stěžovatelka v žalobě uplatnila mimo jiné námitku, že policie jí není schopna
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před útoky jejího bývalého manžela. Tato námitka
byla dále rozvedena v doplnění žaloby ze dne 28. 6. 2004, kde stěžovatelka zdůraznila
propojení svého bývalého manžela se zločineckými strukturami, se kterými policie
spolupracuje, a poukázala na skutečnost, že jí tak hrozilo nebezpečí neoprávněného postihu
právě ze strany policie, která se v podstatě podílí na činnosti organizovaných zločineckých
struktur. Tato námitka zcela nepochybně napadá jak výrok o neudělení azylu, tak výrok
o nevztažení překážek vycestování.
Nejvyšší správní soud konfrontoval odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu s uvedenými žalobními námitkami stěžovatelky a shledal, že krajský soud neposuzoval
důvodnost těchto námitek, ani neuvedl, proč se jimi nezabýval. Krajský soud tedy nedostál
své povinnosti v řízení o žalobě přezkoumat rozhodnutí v celém rozsahu uplatněných
žalobních námitek, jak mu ukládá ustanovení §75 odst. 2 první věta s. ř. s.
S ohledem na výše uvedené považuje Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 7. 4. 2005, č. j. 36 Az 94/2004 - 44, za nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů rozhodnutí.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo, než rozsudek krajského soudu v rozsahu
výroku č. I. a II. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť kasační stížnost stěžovatelky
byla důvodná, když rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelka napadala rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu výroku č. I. a II.,
kterými byla její žaloba zamítnuta a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Výrok č. III
tohoto rozsudku, kterým byla přiznána odměna ustanovené tlumočnici Mgr. M. D.,
stěžovatelkou napaden nebyl a vzhledem k tomu, že nejde o závislý výrok ve smyslu
ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s., zůstává tímto rozhodnutím nedotčen.
Samotnou hmotně právní podstatou věci se již Nejvyšší správní soud nemohl zabývat,
neboť k tomu by bylo možné přistoupit poté, co by výsledkem řízení před krajským soudem
bylo jeho přezkoumatelné rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se tak nezabýval námitkami
stěžovatelky směřujícími proti neudělení azylu a nevztažení překážek vycestování, ani dalšími
námitkami stěžovatelky.
Podle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí
krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu
tedy nyní bude, aby řádně posoudil stěžovatelkou napadené rozhodnutí žalovaného, vypořádal
se s veškerými žalobními body, jakož i náležitě posoudil otázku provedení navrhovaných
důkazů a své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
Krajský soud se tak bude muset zabývat všemi žalobními námitkami stěžovatelky
uvedenými v žalobě a v jejím doplnění ze dne 28. 6. 2004, a to nikoliv paušálně,
jak tomu bylo v posuzovaném rozsudku.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti podle ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu