ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.171.2005
sp. zn. 5 Afs 171/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci
žalobce Č., a. s., proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, se sídlem v Praze 1,
Washingtonova 11, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 11. 10. 2005, č. j. 6 Ca 96/2005 – 34,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2005, č. j. 6 Ca 96/2005 – 34
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem zrušil Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného ze dne
23. 2. 2005, č. j. 11320/04/-21-105 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tímto správním
rozhodnutím žalovaný změnil k odvolání žalobce rozhodnutí Celního úřadu Praha 2 č. j.
7714/04-1764-21/105 ze dne 15. 6. 2004, kterým bylo žalobci uloženo zaplatit zaručenou
částku celního dluhu za dlužníka Ch., a. s. ve výši 2 954 952 Kč a exekuční náklady ve výši
59 098 Kč tak, že upustil od povinnosti žalobce uhradit exekuční náklady.
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl výše uvedený rozsudek včas kasační stížností.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když nesouhlasí
s názorem městského soudu, dle kterého je napadené rozhodnutí nezákonné a napadá
rozsudek městského soudu pro nesprávný výklad institutu globálního zajištění celního dluhu.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, který z pojmu globální záruky
dovodil, že zárukou jsou zajišťovány do budoucna všechny celní dluhy jednoho dlužníka,
které se sčítají.
Stěžovatel se domnívá, že názor městského soudu, podle z něhož soud dovozuje
povinnost plnění daňového dlužníka do limitu nejvyšší částky uvedené v záruční listině
za souhrn dluhů dlužníka, se opírá o účelovou interpretaci ustanovení §256 a §257 celního
zákona a tím způsobuje nezákonnost svého rozhodnutí. Stěžovatel ve svém názoru vychází
ze stejných ustanovení celního zákona a z ustanovení §256 celního zákona dovozuje dopad
globální záruky na každý celní dluh, pro který byl tento způsob zajištění celním úřadem
akceptován, a který vznikl, nebo by mohl vzniknout v budoucnu z jedné nebo několika
operací, přičemž s poukazem na ustanovení §121 odst. 1 celního zákona lze citovanou
operací rozumět přijetí celního prohlášení s návrhem na propuštění zboží do volného oběhu,
případně podle ustanovení §121 odst. 2 celního zákona podání celního prohlášení a návrhu
na propuštění zboží do celních režimů (pokud to právní úprava konkrétního celního režimu
předvídá - pozn. stěžovatele) vyjmenovaných v ustanovení §133 celního zákona. Jako jednu
operaci stěžovatel chápe například propuštění zboží do volného oběhu, zatímco příklad
pro více operací shledává v okolnostech, kdy deklarant navrhne zboží nejdříve do režimu
uskladňování v celním skladu a následně do režimu volný oběh. V obou variantách však
přichází v úvahu vznik celního dluhu pouze jednou.
Zásadu jednoznačného určení výše závazku ručitele akcentovanou soudem, s odkazem
na citaci ustanovení §257 celního zákona a text záruční listiny, lze nepopiratelně na základě
citovaných ustanovení takto interpretovat, včetně důsledku pro ručitele, který nesmí být
na pochybách o tom, k čemu a v jaké výši se zavazuje. Na rozdíl od soudu však stěžovatel
vztahuje, v souladu s dikcí ustanovení §256 a §257 celního zákona, soudem formulovanou
zásadu k vzniklému celnímu dluhu, případně k celnímu dluhu jenž by mohl v souvislosti
s dovozní operací vzniknout, tj. ke konkrétnímu celnímu dluhu spojeném s individuálně
určitou dovozní operací nebo operacemi. V uvedených souvislostech stěžovatel zdůrazňuje,
že nelze mít pochybnosti o tom, že v jednotlivých dovozních případech vztahujících
se ke konkrétnímu celnímu dluhu, nelze spravedlivě po ručiteli požadovat zaručení vyšší
částky, než je uvedena jako nejvyšší částka v záruční listině. Pokud však součet takto
individuálně vzniklých celních dluhů přesáhne nejvyšší částku uvedenou v záruční listině,
je nutno konstatovat, že právní úprava takovou shodu okolností explicitně neřeší, a to zcela
zřejmě z toho důvodu, že vzhledem ke smyslu výše citované: právní úpravy nepřichází
v souvislosti s globálním zajišťováním celního dluhu vůbec v úvahu. Uplatnění poslední věty
ustanovení §257 celního zákona, výslovně zmiňující globální zajištění, lze dle názoru
stěžovatele interpretovat pouze v těch případech, kdy jde například o zajištění celního dluhu
vzniklého v souvislosti s propuštěním zboží do režimu dočasného použití s částečným
osvobozením od cla, tj. za okolností, kdy celní dluh pravidelně měsíčně roste o stanovenou
procentní míru. Tvrzením soudu nesvědčí ani znění ustanovení §257 odst. 1 písm. b) celního
zákona, které upravuje stanovení výše zajištění celního dluhu a které používá jak pojem celní
dluh, tak pojem celní dluhy, a to z důvodu, že upravuje výši zajištění v případech
individuálního zajištění celního dluhu a současně v případech globálního či paušálního
zajištění celního dluhu, u nichž po dobu zajištění zpravidla dochází k zajištění řady celních
dluhů.
Stěžovatel, s poukazem na předchozí úvahy o smyslu a uplatnění pozitivní právní
úpravy globálního zajištění celního dluhu, dospěl k závěrům, že zákonná ustanovení
jednotlivě i ve vzájemných souvztažnostech svědčí záměru zákonodárce, vztáhnout institut
globálního zajištění vždy k individuálně určenému celnímu dluhu, vzniklému za podmínek
předvídaných celním zákonem a v logických souvislostech, s odkazem na znění záruční
listiny, se ručitel zavazuje k zajištění jednotlivého celního dluhu nejvyšší částkou, v záruční
listině uvedenou. Současně stěžovatel konstatuje, že v případě konkrétního ručitele může
v krátké době součet zajišťovaných celních dluhů přesáhnout nejvyšší zaručenou částku
uvedenou v záruční listině, což však automaticky neznamená, že ručitel bude muset zmíněné
zajištěné dluhy splnit, neboť jeho povinnost nastupuje teprve tehdy, není-li celní dluh řádně
splněn dlužníkem. V uvedené souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že nebylo možno požadovat
po celních orgánech vědomost o konkrétní výši plnění ručitele, zejména zda nejvyšší zaručená
částka byla již vyčerpána či nikoli. Tvrzení soudu, že ručitel v systému globální záruky
přebírá plnění do výše nejvyšší částky uvedené v záruční listině, a že jeho ručení je takto
limitováno ke všem celním dluhům téhož dlužníka, je v uvedených souvislostech
neprůchodné, protože celní orgány by v takovém systému nemohly vědět a ani jinak ověřit,
zda vznikající celní dluh je ještě krytý existující zárukou nebo nikoli. Dle stěžovatele je nutno
odlišit akceptace ručitele pro ručení v systému globální záruky, které má formu písemného
povolení - v tomto případě rozhodnutí, od přijetí zajištění při konkrétním propouštění zboží
do navrženého režimu, kdy je posuzován jednotlivý případ, na který se vztahuje a kdy jsou
kontrolovány podmínky vztahující se ke konkrétnímu celnímu režimu včetně podmínky
zajištění celního dluhu. Oba případy jsou i formálně rozlišeny tím, že v prvém případě
je vydáváno rozhodnutí o „Přijetí poskytnuté záruky“ a v druhém případě předkládá uživatel
záruky - deklarant‚ „Osvědčení o záruce“, tedy nikoli záruční listinu, kde na zadní straně jsou
uvedeny podpisy osob oprávněných vystupovat za deklaranta. Osvědčení o záruce je možno
vydat více, podle požadavku uživatele záruky. Z toho plyne, že předpisy předpokládají,
že globální záruka bude používána i souběžně, např. ve stejnou hodinu na více celních
úřadech. Vzhledem k této možnosti by celní orgány prakticky nikdy neměly jistotu, zda celní
dluh je v konkrétním případě skutečně zajištěn do výše uvedené v záruční listině.
Právní důsledek zmíněné nejistoty by se promítl, v souladu s ustanovením
§121 celního zákona, do nemožnosti propuštění zboží do navrženého režimu a zajištění
celního dluhu globální zárukou by tak ztratilo svůj smysl, neboť její poskytnutí by celním
orgánům nezaručovalo, že v době propuštění zboží do navrženého režimu je celní dluh
zajištěn ve správné výši. Jestliže soud uvádí, že výklad provedený celními orgány by vedl
k situaci, že celková výše ručení požadovaná na ručiteli by nebyla určitá, a závazek takto
sjednaný byl absolutně neplatný pro neurčitost a v rozporu s institutem ručení vůbec,
stěžovatel namítá, že vzhledem k výše uvedeným důvodům se při výkladu provedeném
celními orgány vždy jedná o závazek určitý - pro jednotlivé případy.
Pro úplnost stěžovatel uvádí, že obdobná námitka (určitelnosti a předvídatelnosti
závazků vzniklých podle vnitrostátních právních předpisů) byla druhým účastníkem uplatněna
u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburgu. Evropský soudní dvůr pro lidská práva
rozhodl o stížnosti pod č. 5563 l/00 a č. 55728/00. V tomto rozhodnutí byl posuzován postup
celních orgánů a soudů ČR právě ve věci uplatňování ručení na ručiteli z titulu záruční listiny
vystavené podle Přílohy č. 25. vyhl. č. 9211993 Sbírky. Výsledek rozhodnutí byl, že stížnost
je nepřijatelná. V rozhodnutí Evropský soudní dvůr pro lidská práva vyjádřil názor, že výklad
vnitřní legislativy přísluší v první řadě státním orgánům a jim přísluší znát faktické
nebo právní chyby údajně spáchané vnitřní jurisdikcí, s výjimkou, kdy by mohlo dojít
k porušení práv a svobod chráněných Úmluvou. Dále uvedl, že celní orgány poskytly
od počátku koherentní výklad, který byl poté potvrzen soudy. Bylo tedy na stěžovatelích,
finančních ústavech, aby se informovali o praxi celních orgánů a zhodnotili riziko,
které pro ně představovalo přijetí ručení.
Z výše uvedeného dle stěžovatele plyne, že předvídatelnost závazku ručení podle
ručící listiny uvedené v Příloze č. 25 vyhl. č. 92/1988 Sb., nelze zpochybňovat s dovoláním
na nejednoznačnost předpisu. Možnost dvojího výkladu předpisu sama o sobě nezpůsobuje
jeho nepředvídatelnost, a to zejména v takových případech, kdy se předpis dotýká
profesionální činnosti toho, kdo jej hodlá aplikovat. Žalobce je nepochybně profesionální
institucí, která se poskytováním ručení, mimo jiné, zabývá. Celní orgány od počátku ve své
většině podávaly výklad globálního ručení jako ručení za každý jednotlivý dluh až do výše
uvedené v záruční listině a žalobce se mohl kdykoli informovat o obsahu závazku uvedeného
ve vzoru uvedeném v příloze č. 25. V této souvislosti je také zapotřebí odmítnout námitku
uplatněnou soudem, že ručení, sjednané podle citované přílohy vyhlášky, by bylo v rozporu
s institutem ručení. S poukazem na výše uvedené důvody navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší
správní soud zrušil kasační stížností napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu důvodu kasační stížnosti uplatněného dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že žalobce vyhotovil dne 8. 3. 1996
dle ustanovení §256 celního zákona a dle vzoru uvedeného v příloze č. 25 prováděcího
předpisu č. 92/1993 Sb., záruční listinu pro „jiné operace než režim tranzitu (systém globální
záruky)“ celnímu úřadu Generálnímu ředitelství cel v Praze. Touto se žalobce zavázal uhradit
případný celní dluh pro deklaranta CH., a. s., až do částky uvedené v záruční listině. Dne
11. 3. 1996 byla záruční listina přijata Generálním ředitelstvím cel. Dne 27. 3. 1998 byl text
záruční listiny změněn tak, že záruka se poskytuje vůči celním úřadům v České republice až
po nejvyšší částku 37 000 000 Kč. Podle bodu 3. Záruční listiny záruka byla závazná ode dne,
kdy ji příslušný celní orgán přijal. Záruka mohla být kdykoli zrušena ručitelem
nebo příslušným celním orgánem. Zrušení nabylo účinnosti 16 dne ode dne přijetí oznámení
o této skutečnosti druhou stranou. Ručitel však dále ručil za uhrazení celního dluhu,
jestliže příslušná operace byla zajištěna před zrušením ručitelského vztahu, a to i tehdy,
bylo-li placení požadováno později. Záruku zrušil žalobce, zrušení došlo Ministerstvu
financí – Generálnímu ředitelství cel dne 29. 9. 1998 a Záruční listina a ručení žalobce byly
zrušeny dne 15. 10. 1998. Na základě výše uvedené záruky bylo žalobci Celním úřadem
Praha 2 dne 15. 6. 2004 rozhodnutím č. j. 7714/04-1764-21/105 uloženo zaplatit celní dluh
ve výši 2 954 952 Kč a exekuční náklady ve výši 59 098 Kč. Žalobce podal proti výše
uvedenému rozhodnutí odvolání s odůvodněním, že na základě vystavené celní záruky celním
orgánům uhradil částku 37 000 000 Kč a že výše celního dluhu již byla vyčerpána a ručitelský
závazek tímto zanikl. O odvolání rozhodl stěžovatel dne 23. 2. 2005 (rozhodnutí
č. j. 11320/04-21-105) tak, že odvolání změnil, když upustil od povinnosti hradit exekuční
náklady. Žalobce předmětné rozhodnutí napadl žalobou k Městskému soudu v Praze,
který napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil pro nezákonnost ve smyslu ustanovení
§78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
V odůvodnění zrušujícího rozsudku soud konstatoval, že gramatickým výkladem
pojmu globální záruka je třeba dovodit, že globální zajištěním (celkovým, úhrnným) jsou
zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, tedy i ty, které vzniknou v budoucnu; přitom
tyto se sčítají. Soud přitom vycházel z toho, že uvedený institut je veřejnoprávní, proto práva
a povinnosti účastníků řízení jsou upraveny kogentně a právní předpisy neumožňují rozšiřující
výklad. Z výkladu §257 celního zákona soud dovodil, že je povinností celních orgánů určit
výši konkrétního zajištění i v případě, že přesná výše celního dluhu není známa, v tom případě
má být jimi odhadnuta nejvýše možná výše příslušného celního dluhu nebo dluhů,
které vznikly nebo by mohly vzniknout z operací, které mhou připadat v úvahu stran
konkrétního případu a mají být zajištěny.
Městský soud došel k závěru, že výše uvedenou povinnost jsou celní orgány povinny
plnit a pokud je zajištění celního dluhu zajišťováno ručením, je nezbytné, aby poskytnutá
záruka byla přijata a aby bylo povoleno, že určitý subjekt se stal ručitelem vůči celním
úřadům. Celní orgán tímto úkonem dává z pozice vrchnostenské najevo, že akceptuje osobu
ručitele a výši částky, na níž se záruka vztahuje, resp. ručitelský závazek ručitele
(dle ust. §260 odst. 1 celního zákona společně a nerozdílně s celním dlužníkem) splnit
zaručenou výši celního dluhu. Mezi ručitelem a celním orgánem tedy musí být postavena
najisto mj. zaručená výše celního dluhu. Takto poskytnuté ručení potom může existovat
v režimu globálního, paušálního nebo individuálního zajištění celního dluhu. K námitce,
že celní orgány při použití globálního zajištění nemohou vědět zda je zaručená částka
již vyčerpána, soud uvedl, že je povinností celních orgánů dbát o to, aby každý případně
vzniklý celní dluh v souvislosti s konkrétní operací či operacemi byl zajištěn odpovídajícím
způsobem v dostatečné výši, a je tedy povinností celních orgánů při přijetí globální záruky
posoudit, zda výše poskytovaného zajištění je odpovídající výši celního dluhu (dluhů),
které mohou vzniknout z jedné nebo více operací, k nimž konkrétně se má zajištění vztahovat.
Jestliže byl přijat závazek limitovaný v záruční listině do výše 37 000 000 Kč,
nepřipadá v úvahu, aby bylo dovozováno, že ručitelský závazek je vyšší. Výklad,
tak jak je prezentován stěžovatelem, totiž že banka poskytuje záruku za neurčitý počet celních
dluhů téhož dlužníka vždy do výše uvedené v záruční listině by znamenal, že celková výše
poskytovaného ručení není určitá a závazek takto sjednaný by byl absolutně neplatný
pro neurčitost a v rozporu s institutem ručení vůbec. Městský soud v odůvodnění
dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu (Pl. ÚS 54/2000), přitom z ní dovozuje,
že uvedené usnesení obsahuje jiný výklad pojmu globální záruka, než jaký učinily celní
orgány; rozhodl-li by městský soud ve shodě se stanoviskem celních orgánů, neakceptoval
by výklad učiněný Ústavním soudem.
Proti rozsudku podal stěžovatel včas kasační stížnost.
Kasační stížnost se stěžovatel opírá o důvod, uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Podle citovaného ustanovení je stížnostním důvodem nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak,
že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Nezákonnost spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení právní otázky – výkladu
pojmu globální záruka dle ustanovení §256 celního zákona, když nesouhlasí s názorem
městského soudu, který z pojmu globální záruky dovodil, že zárukou jsou zajišťovány
do budoucna všechny celní dluhy jednoho dlužníka, které se sčítají.
K problematice výkladu pojmu globální záruka, resp. výkladu rozsahu ručení při této
záruce ve smyslu ustanovení §256 celního zákona zaujalo stanovisko plénum Ústavního
soudu (usnesení Pl. ÚS 54/2000) dne 23. 1. 2001 tak, aby byly odstraněny rozpory
v dosavadní judikatuře krajských soudů.
Ústavní soud ve výše uvedeném usnesení konstatoval, že výklad zákona,
který poskytují celní orgány při aplikaci globálního zajištění celního dluhu při každém
jednotlivém dovozu má oporu jak v zákoně, jehož postulátem je mimo jiné zabránit celním
únikům, tak i ve slovním textu zákona (singulár „celní dluh“, nikoli plurál „celní dluhy“
nebo souhrn blíže nespecifikovaných celních dluhů), ale vyplývá i z praxe vlastního celního
řízení. Protože se globální záruka vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými
operacemi, musí být clo vyměřeno po ukončení celního řízení o tomto jednotlivém dovozu.
V případě, kdy celní orgán stanovil nejvýše možný celní dluh nižší než je jeho konečné
vyúčtování, je rozhodující výše přijaté globální záruky. Nad původně stanovenou a přijatou
výši celního dluhu ručitel neodpovídá. Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze
nevyčerpaný rozdíl převádět jako event. části záruky na další dovoz. Pokud clo naopak
přesáhne výši globální záruky, nelze touto dovoz zajistit, ale je nutno prokázat jeho zajištění
individuální zárukou, popř. jiným způsobem.
S výkladem globálního ručení učiněným Ústavním soudem se Nejvyšší správní soud
plně ztotožnil a tento je nutno aplikovat na projednávanou věc, přičemž nesouhlasí se závěry,
které městský soud z usnesení Ústavního soudu nesprávně dovodil, dospěl-li k závěru,
že výklad tohoto pojmu učiněný Ústavním soudem a celními orgány je jiný.
Jak již tento soud judikoval (rozsudek sp. zn. 5 Afs 206/2004 ze dne 23. 9. 2005),
celní dluh při dovozu zboží podléhajícího clu [§2 písm. i) zákona ČNR č. 13/1993 Sb.,
celního zákona] vznikne vždy při každém dovozu a vždy při přijetí každého podaného celního
prohlášení dle §238 odst. 2 celního zákona. Dle ustanovení §256 celního zákona v případě
globálního zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné
nebo několika operací, jde o zajištění každého celního dluhu v době trvání záruky až do výše
částky uvedené v záruce. Zákonnému pojmu „celní dluh z jedné nebo několika operací“ nutno
rozumět tak, že dovážené zboží může být projednáno a propuštěno do příslušného režimu
na základě jedné celní deklarace jednou či několikrát. V každém případě se jedná o situaci,
kdy totéž zboží je na základě téže celní deklarace propuštěno postupně do několika režimů;
jedna operace celního deklaranta např. přichází v úvahu tehdy, jestliže dovážené zboží
je propuštěno do režimu volného oběhu; několik operací např. tehdy, je-li zboží nejprve
propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu a teprve poté je propuštěno do režimu
volného oběhu.
Obdobné stanovisko zaujal Nejvyšší správní soud i v rozsudcích sp. zn. 5 Afs
141-145/2004, 5 Afs 199-204/2004 či 5 Afs 23/2005.
Od závěrů učiněných ve výše uvedených rozsudcích není důvod se odchýlit
ani v projednávané věci. Nejvyšší správní soud vycházel při posuzování důvodnosti kasační
stížnosti z níže uvedených zákonných ustanovení.
V době učinění prohlášení o ručení i jeho přijetí celní zákon v §256 ve znění platném
do 30. 6. 1997, z něhož Nejvyšší správní soud dále vychází, stanovil, že na žádost dlužníka
povolí celní orgány globální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout
z jedné nebo několika operací /s účinností od 1. 7. 1997 §256 písm. a) celního zákon stanovil,
že na žádost celní orgány povolí globální zajištění celního dluhu, který vznikl nebo by mohl
vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných jedním dlužníkem/. V §257 odst. 1
větě poslední celní zákon stanovil, že je-li celní dluh, který v průběhu doby mění svou výši,
globálně zajištěn, určí se taková výše zajištění, která umožňuje, aby celní dluh byl vždy
zajištěn. Zajištění celního dluhu mohlo být učiněno poskytnutím záruky, ručením
(§258 celního zákona), což učinil žalobce v daném případě.
Z ustanovení §256 (výše již citovaného) a §260 odst. 1 celního zákona (Ručitel
se v záruční listině písemným prohlášením zaváže, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní
zaručenou výši celního dluhu) je zřejmé, že ručením bez ohledu na formu zajištění se vždy
zajišťuje konkrétní celní dluh, čemuž jednoznačně svědčí použití jednotného čísla (singulár)
„celní dluh“.
Globální zajištění celního dluhu bylo v rozhodné době upraveno v ustanovení
§256 celního zákona tak, že na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění celního
dluhu, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných
jedním dlužníkem. Gramatickým výkladem zákonného textu tohoto ustanovení nutno
dovodit, že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka,
které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění. Stejně tak vyplývá ze samotného pojmu
globální záruky, který svým jazykovým významem vyjadřuje, že zajišťuje do budoucna
všechny celní dluhy určitého dlužníka. Kdyby se nejednalo o zajištění všech takových celních
dluhů, pak by globálního zajištění nebylo třeba. Globálnost poskytnuté záruky je nutno
v daném případě chápat nikoli ve vztahu k výši ručení, tak, jak to učinil žalobce a následně
i Městský soud, nýbrž ve vztahu k neomezenému, blíže neurčenému počtu dovozů.
Ke stejnému závěru nutno dojít též vyložením toho, co je smyslem a účelem
globálního zajištění celního dluhu. Pro vyřešení otázky účelu tohoto zajišťovacího institutu
je nutno vycházet ze samotného institutu celního dluhu a jeho vzniku. Celní zákon definuje
celní dluh jako povinnost osoby zaplatit příslušné dovozní clo (celní dluh při dovozu)
nebo příslušné vývozní clo (celní dluh při vývozu). Celní dluh vzniká několika zákonem
předpokládanými způsoby a výše dluhu nemusí být v době zahájení celního řízení známa.
Celní řízení je podle §100 odst. 2 celního zákona zahájeno dnem, kdy celní úřad přijal celní
prohlášení na propuštění zboží do navrženého režimu nebo na ukončení režimu.
Z ustanovení §238 celního zákona pak vyplynulo, že celní dluh při dovozu vzniká
vždy při každém jednotlivém dovozu, a to okamžikem přijetí celního prohlášení. Z výše
uvedeného je zřejmé, že celní dluh pro případ dodržení povinnosti předložit zboží celnímu
dohledu vzniká vždy v případě každého jednotlivě podaného celního prohlášení. Teprve
odnětím zboží celnímu dohledu je najisto postaveno, že celní dluh vznikl, protože dříve,
než byl celní dohled proveden, nebylo možno výši celního dluhu zjistit. Ze znění celního
zákona naopak nelze nikterak dovodit, vznik jednoho celního dluhu z několika dovozů. Stejně
tak ze zákonných dikcí ustanovení §256 a §260 odst. 1 celního zákona, upravující ručení
v celním řízení, je zřejmé, že ručením, bez ohledu na formu zajištění, ve které se ručení
poskytuje, se vždy zajišťuje konkrétní celní dluh, čemuž jednoznačně svědčí použití
jednotného čísla (singulár) ve výše citovaných ustanoveních. Taktéž ze samotného textu
záruční listiny (Vzor záruční listiny z přílohy č. 25 prováděcího předpisu č. 92/1993 Sb.
platného do 1. července 1998), kdy „níže podepsaný ručitel poskytuje celnímu orgánu záruku
až do maximální výše Kč a zavazuje se, že společně s dlužníkem zaplatí celní dluh s úroky
až do výše stanovené záruční listinou přijatou celním úřadem.“ vyplývá, že se ručitel zavazuje
„společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh“, nikoli celní dluhy. Je-li tedy záruční
listina použita k zajištění celního dluhu v konkrétním případě (pro konkrétní operaci),
tak tento dluh zajišťuje v tomto konkrétním případě až do částky uvedené v záruční listině,
resp. ručitel v případě nečinnosti dlužníka odpovídá v tomto konkrétním případě
za nezaplacený celní dluh až do částky uvedené v záruční listině.
Pro výklad pojmu globální zajištění celního dluhu je dále podstatné, že jde o kogentní
právní úpravu, a též zánik záruky je regulován zákonem.
Na uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost, že vyhláška č. 92/1993 Sb. ČR,
která globální zajištění celního dluhu upravovala, byla nahrazena vyhláškou č. 135/1998 Sb.
ČR, která byla s účinností od 1. 7. 1999 též novelizována. Vyhlášky jakožto normy
podzákonné, byly vydány k provedení celního zákona, přičemž zákonná úprava globálního
zajištění celního dluhu zůstala novelizací celního zákona téměř nedotčena. Změna učiněná
ve vzoru záruční listiny v příloze vyhlášky č. 135/1998 Sb. pouze upřesňovala formulaci
prováděcích předpisů, aniž by se měnil obsah zákona či jeho výklad.
Ujednání v předmětné záruční listině s ohledem na shora uvedené neshledal Nejvyšší
správní soud neurčitým. Právní úkon, jímž se žalobce zaručil za deklaranta uhradit případný
celní dluh, splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a není stižen neplatností. Text
záruční listiny nevzbuzuje pochybnosti o rozsahu ručení. Výklad, jež učinil žalobce
a následně městský soud je v protikladu ke smyslu a cíli této formy ručení celního dluhu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že Městský soud v Praze pochybil, pokud z textu
záruční listiny dovodil projev vůle účastníků ručit za celní dluhy dlužníka souhrnně po dobu
trvání zajištění pouze do sjednané částky 37 000 000 Kč. Takový závěr nemá oporu v celním
zákoně, stejně tak nevyplývá z textu záruční listiny. Nejvyšší správní soud je v této souvislosti
nucen poukázat na skutečnost, že právní úprava celního zákona, jejíž veřejnoprávní charakter
Nejvyšší správní soud nikterak nepopírá, neumožňuje ani z ní nelze dovozovat, sčítání celních
dluhů pro potřeby ručení formou globální záruky, resp. neřeší případy, kdy součet celních
dluhů přesáhne částku uvedenou v záruční listině, neboť vzhledem k povaze tohoto
zajišťovacího institutu nepřichází sčítání celních dluhů v úvahu. Výklad, jež učinil městský
soud je v protikladu ke smyslu a cíli této formy ručení celního dluhu. Z úpravy ručení formou
globálního zajištění celního dluhu naopak vyplývá, že se tato forma ručení vztahuje vždy
k individuálně určenému celnímu dluhu vzniklému za podmínek zákonem stanovených
a předvídaných a s odkazem na text záruční listiny se touto ručitel zavazuje k zajištění
jednotlivého celního dluhu až do výše částky v ní uvedené.
Globálním zajištěním celního dluhu je po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťován
každý celní dluh celního dlužníka, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné či více
operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena nikoli souhrnně všechny celní
dluhy tohoto subjektu. V daném případě tak žalobce ručil za každý ze vzniklých dluhů vždy
do výše 37 000 000 Kč, nikoli pouze do úhrnné výše 37 000 000 Kč za všechny vzniklé celní
dluhy. Vyčerpáním rozsahu ručitelského závazku na žalobcem uvedených platbách by tak,
při opačném chápání smyslu institutu globální záruky, veškeré dále poskytnuté záruky
postrádaly smyslu, resp. žádný z následných dovozů by nebyl zajištěn; tyto se však
uskutečnily. Nelze tak přisvědčit závěru městského soudu o neurčitosti rozsahu plnění
co do jeho výše a z toho dovozované absolutní neplatnosti právního úkonu.
Na základě výše uvedeného nelze dospět naopak k jinému závěru, než že globálním
zajištěním celního dluhu jsou po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťovány všechny dluhy
celního dlužníka, a to tak, že je zajišťován každý z nich, pokud vznikl nebo by mohl
vzniknout z jedné či více operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena,
a to až do výše částky v záruční listině uvedené.
Nejvyšší správní soud při projednávání věci nemohl rovněž nepřihlédnout k faktu,
že výklad učiněný Ústavním soudem, který je totožný s výkladem stěžovatele, a k němuž
dospěl i Nejvyšší správní soud, shledal zákonným taktéž Evropský soud pro lidská práva,
který v relevantní věci globální záruky dospěl k závěru, že se národní soudy věnovaly výkladu
práva, opírajíc se o logické, gramatické a účelové prvky, které jasně vyslovily ve svých
rozhodnutích. Soudy tak plnily úlohu, která jim byla svěřena v právním státě a přitom podle
závěrů Ústavního soudu, které Soudní dvůr nezpochybňuje, nepřekročily rámec své hodnotící
vymezené pravomoci. Soudní dvůr přitom sám nemůže zpochybnit závěry vnitrostátních
soudů, které z možných výkladů celního zákona zvolily určitou interpretaci, přitom taková
interpretace nebyla nepředvídatelná nebo svévolná a tudíž neslučitelná se zásadou legality.
Soudní dvůr odmítl návrhy pro nepřijatelnost, neboť ve věci souzené nebyla shledána
nepředvídatelnost a neurčitost právní úpravy.
Nejvyšší správní soud shledal námitku uplatněnou v kasační stížnosti ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodnou, a proto postupem dle §110 odst. 1 s. ř. s.
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V novém rozhodnutí je soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. března 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu