ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.83.2006
sp. zn. 5 Afs 83/2006 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: Č. p., a. s., zast. JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou se sídlem v Praze,
Dlouhá 16, proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, se sídlem v Praze, Washingtonova
11, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9.
2005, č. j. 9 Ca 17/2004 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta žaloba podaná proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 10. 2003, č. j. 2567/03-21. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl
odvolaní žalobce proti platebnímu výměru č. 95/2002 vydaného Celním úřadem v Mělníku
ze dne 11. 11. 2002, kterým byl žalobci vyměřen celní dluh ve výši 74 435 Kč.
Žalobce (dále jen ,,stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení citovaného
soudního rozhodnutí, a to z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), dále pro vady řízení dle
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a současně uplatňuje i kasační důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel uvádí, že městský soud shledal nepatřičnou a nepodstatnou žalobní
námitku, kterou se stěžovatel dovolával porušení ustanovení §32 zák. č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). S odkazem na ustanovení §320 odst. 1
zákona č. 13/1993 Sb. (dále jen „celní zákon“) platí podle názoru městského soudu pro řízení
před celními úřady samostatné procesní předpisy, avšak pokud jde o rozhodnutí v celním
řízení, jsou náležitosti tohoto rozhodnutí stanoveny v ustanovení §104 celního zákona.
V ustanovení §104 celního zákona, konkrétně v odstavci třetím je uvedeno, že „rozhodnutí
v celním řízení, kterým se zboží propouští do navrženého režimu neobsahuje odůvodnění
a poučení o opravném prostředku“, a to z toho důvodu, že pro rozhodnutí v celním řízení
slouží tiskopis „Jednotná celní deklarace“ zkráceně nazývaná též „JCD“. Smyslem a účelem
samotného celního řízení je pak navrhnout a propustit předmětné zboží do některého z celních
režimů, případně jakýkoli z těchto režimů ukončit a to formou rozhodnutí. Již citované
ustanovení §104 celního zákona pak výslovně uvádí základní náležitosti, které musí každá
Jednotná celní deklarace obsahovat. To, že náležitosti rozhodnutí v celním řízení jsou
upraveny v §104 celního zákona stěžovatel nezpochybňuje, avšak pro daný případ je toto
ustanovení zcela neaplikovatelné. Městský soud v tomto případě zcela zjevně použil naprosto
nesprávný právní předpis. Vydaným platebním výměrem č. 95/2002 však žádné zboží
do žádného z celních režimů nebylo propouštěno, nýbrž byl řešen vzniklý celní dluh. Samotný
platební výměr je pak orgány celní správy vydáván za použití ustanovení §320 celního
zákona s odvoláním na použití daňového řádu konkrétně na ustanovení §32. Celé další řízení
se pak tímto citovaným zákonem řídí, neboť celní zákon konkrétní úpravu této problematiky
nezná. Vzhledem k uvedenému pak stěžovatel musí trvat na tvrzení již uvedeném v žalobě,
kdy ve výroku platebního výměru č. 95/2002 jest uváděno „ve smyslu §140 odst. 2 celního
zákona Celní úřad Mělník vyměřuje společnosti Č. p., a. s., se sídlem v P. 7, J. 6, jako
dlužníkovi dle §241 odst. 3 celního zákona, pohledávku celního dluhu v celkové výši 74 435
Kč z toho výše cla 15 041 Kč, výše DPH 59 394 Kč, která vznikla v souladu s ustanovením §
241 odst. 1 písm. a).“.
Ve smyslu shora citovaného ustanovení §140 odst. 2 celního zákona není možné
v daňovém řízení daňovému subjektu ukládat povinnost k peněžitému plnění. Toto ustanovení
se zabývá povinnostmi hlavního povinného vyplývajících z režimu tranzitu. Jejich případným
porušením nastává odpovědnost deliktní, není však absolutně spjata se vznikem případného
celního dluhu. Pojem „pohledávka celního dluhu“ celní zákon vůbec nezná. Jako právní
předpis se zabývá vznikem, zánikem, zajištěním či splatností celního dluhu. Pokud lze tento
pojem přesto připustit, lze hovořit o „pohledávce“ teprve poté, kdy byl celní dluh příslušné
osobě vyměřen a jeho výše jí řádně oznámena, pak se ovšem nejedná o pohledávku, nýbrž
je to nedoplatek. V tomto konkrétním případě pak byla vyměřená částka ve stanovené lhůtě
stěžovatelem zaplacena v plné výši.
Na základě výše uvedeného pak stěžovatel trvá na porušení ustanovení §32 odst. 2
písm. d) daňového řádu, neboť celní orgány ve výroku rozhodnutí nepoužily odpovídající
právní předpis, podle kterého bylo ve věci rozhodováno, respektive jeho konkrétní ustanovení
a v samotném výroku se objevuje zákonem nedefinovaný pojem, který je vůči dané věci
irelevantní.
Městský soud dále shledal nedůvodnou námitku stěžovatele, ve které stěžovatel
namítal porušení ustanovení §320 odst. 2 celního zákona a ustanovení §32 odst. 2 písm. a)
daňového řádu s tím, že označený správce daně nebyl oprávněn k vydání předmětného
platebního výměru.
Ustanovení §320 odst. 2 celního zákona stanoví, že „vznikl-li celní dluh podle §239
až §242, je místně příslušným k vyměření cla celní úřad, který rozhodné skutečnosti zjistil
jako první“. Celní úřad Mělník, jako celní úřad odeslání v režimu tranzitu, zahájil v této věci
šetření, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí o celním deliktu TOJ-70/2002. Zjištění, že byly
celnímu úřadu určení předloženy jiné doklady než celnímu úřadu odeslání však učinil nikoli
Celní úřad Mělník, nýbrž Celní úřad Praha V., jako místně příslušný celní úřad, kterému byl
spis postoupen. Celní úřad Mělník zaslal pátrací dopis, se všemi průvodními doklady a jejich
porovnáním s doklady místně příslušnému celnímu úřadu - Celnímu úřadu Praha V., kde bylo
toto podloudné jednání odhaleno. Jelikož Celní úřad Praha V. zjistil rozhodné skutečnosti
daného případu jako první, nebyl Celní úřad Mělník oprávněn vystavit platební výměr. Z výše
uvedeného vyplývá, že Celní ředitelství Praha porušilo ustanovení §320 odst. 2 celního
zákona a §32 odst. 2 písm. a) daňového řádu, neboť označený správce daně, Celní úřad
Mělník, nebyl oprávněn k vydání předmětného rozhodnutí, tj. platebního výměru č. 95/2002.
Další námitku stěžovatele týkající se řádného nezjištění skutkového stavu
a nehodnocení zjištěných skutečností ve vzájemných souvislostech shledal městský soud
rovněž jako nedůvodnou, neboť podstatou věci je dle názoru městského soudu zjištěný rozpor
mezi zbožím propuštěným do režimu tranzit a zbožím, které bylo dodáno celnímu úřadu
určení a následně propuštěno do volného režimu.
K tvrzení městského soudu ohledně skutečnosti, že nekontroloval-li celní úřad fyzicky
zboží s ohledem na to, že Celní úřad Mělník postupoval v souladu s povoleným
zjednodušeným postupem, nelze z toho vyvozovat, že by se tento úřad dopustil nedbalosti
či přímo zapříčinil protizákonné jednání, popř.vznik celního dluhu, uvádí stěžovatel
následující:
Podle interních předpisů celní správy platných v rozhodné době se fyzická kontrola
zboží provádí u zájmových komodit jako textilní zboží, tabákové výrobky apod., a pokud
je původ zboží v zájmovém teritoriu, např. dovozy z Asie, což je i tento případ.
Z tohoto důvodu stěžovatel dovozuje, že samotný celní orgán se dopouštěl porušování
interních předpisů, tedy dopouštěl se minimálně nedbalosti, která mohla být jednou
ze skutečností zapříčiňující vznik celního dluhu.
Městský soud dospěl k závěru, že v této věci nebyla na místě aplikace ustanovení
dle §241a písm. b) celního zákona, které stanoví, že „za nedostatky, které mají zásadní vliv
na dočasné uskladnění nebo příslušný celní režim podle §241 se nepovažuje nedbalost
příslušné osoby“, a to z důvodu, že ustanovení týkající se nedbalosti lze vztáhnout toliko
k fyzické osobě, nikoli k osobě právnické, u které se o nedbalostí jednání jednat nemůže.
Stěžovatel se nadále domnívá, že v tomto případě byla zcela namístě aplikace výše
citovaného ustanovení, které dle názoru stěžovatele právě pamatuje na tvrdost celního zákona,
a snaží se tuto tvrdost celního zákona alespoň v určitém ohledu zmírnit.
Celní zákon zcela přesně a precizně používá jednotlivé pojmy, jako hlavní povinný,
deklarant atd. V citovaném ustanovení je uvedeno, že při nedbalosti „příslušné osoby“
se neaplikuje ustanovení §241 celního zákona. Dle názoru městského soudu je odpovědnost
stěžovatele za porušení ustanovení §140 odst. 2 celního zákona založena na principu
objektivní odpovědnosti, bez ohledu na zavinění. Dle názoru stěžovatele zakotvuje ustanovení
§241a celního zákona určité liberační důvody, za nichž nevzniká povinnost úhrady celního
dluhu dle ustanovení §241 celního zákona.
Stěžovatel byl za nedodržení podmínek režimu tranzitu sankcionován již v deliktním
řízení vedeném Celním úřadem Praha V. č. j. TOJ-70/2002. Z odůvodnění jak rozhodnutí
o celním deliktu, tak z rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o celním deliktu celními orgány
výslovně vyplývá, že nebylo prokázáno, že by se stěžovatel úmyslně podílel na podvodném
jednání, naopak se stěžovatel aktivně podílel na zjištění porušení celních předpisů.
Jednoznačně pak tímto označil jednání stěžovatele, příp. „příslušné osoby“, jako „nedbalost“.
Stěžovatel se tímto domnívá, že aplikace ustanovení §241a písm. b) celního zákona je
v tomto případě zcela odůvodněná a tudíž platební výměr č. 95/2002 neměl být vůbec
stěžovateli vystaven, neboť jeho počínání ve věci „nedbalostí“ je a to především proto,
že se po ukončení režimu tranzitu spokojil s originálním útržkem jím vystaveným TCP a dále
již žádné jiné kroky související s ověřením předmětného ukončení režimu neprovedl.
Městský soud shledal nedůvodnou rovněž další stěžovatelovu námitku týkající
se vyměření cla za neexistující zboží a nepřevedení uhrazeného celního dluhu na celní dluh
vyměřený za zboží skutečně dopraveného a to z důvodu, že propuštění zboží do režimu
volného oběhu je jiné řízení než předmětné řízení, ve kterém bylo vydáno napadené
rozhodnutí. V daném případě u propuštění zboží do volného oběhu byly podmínky
předpokládané zákonem splněny a zboží bylo do navrženého režimu propuštěno, bylo
vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty a toto bylo deklarantem uhrazeno.
S výše uvedeným názorem městského soudu se stěžovatel nemůže v žádném případě
ztotožnit, neboť do režimu volného oběhu bylo propouštěno neexistující zboží, na něž bylo
vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty. Pak není možné v žádném případě konstatovat,
že se nejedná o dvakrát vyměřený celní dluh, kdy jednou se jednalo o režim tranzit a podruhé
o režim volný oběh, kdy mělo být neexistující zboží v souladu s celními předpisy do tohoto
režimu propuštěno. Soulad s celními předpisy nemohl v tomto případě u propouštění zboží
do volného oběhu nikdy nastat a proto je nutno konstatovat, že celní orgány ponechávají
v platnosti rozhodnutí v celním řízení, kterým bylo propuštěno neexistující zboží. Je zcela
zřejmé, že ihned potě, kdy orgány celní správy tuto skutečnost zjistily měly přistoupit
k vyslovení jeho neplatnosti „ex offo“ u rozhodnutí v celním řízení o propuštění zboží
do režimu volného oběhu a uhrazený celní dluh z tohoto rozhodnutí převést prostřednictvím
výkonu rozhodnutí na celní dluh vzniklý u skutečně dopravovaného zboží a dlužníku pak
vyměřovat pouze vzniklý rozdíl.
V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu č. 337/2002 (Sb. n.
u. ÚS Svazek č. 30 Nález č. 85 str. 295), který řeší obdobný případ a v jehož odůvodnění
je uvedeno, že „v situaci, kdy nedošlo ke spojení těchto dvou souvisejících řízení, (tj. řízení
o povinnosti zaplatit clo z důvodů, že ve skutečnosti nedošlo k deklarovanému vývozu zboží
a řízení o povinnosti doplatit clo a daň za skutečně dovezené zboží) byla stěžovatelova
argumentace zcela namístě)“. Nejedná se sice o případ totožný, ale stěžovatel je toho názoru,
že aplikace závěrů Ústavního soudu na tento případ je zcela namístě.
Městský soud dospěl k závěru, že na daný případ nelze aplikovat nález Ústavního
soudu č. 337/2002, neboť stěžovatel byl hlavním povinným, zatímco v případě zmiňovaného
nálezu byl stěžovatelem zaměstnanec - řidič, který byl celními orgány neoprávněně označen
jako hlavní povinný. Stěžovatel je toho názoru, že předmětný nález Ústavního soudu řeší
případ obdobný, ve kterém jsou stanoveny závěry, kterými by se měly správní a následně
soudní orgány řídit pří aplikaci jednotlivých ustanovení celního zákona. Hlavní závěr
Ústavního soudu je vyjádřen ve výroku předmětného rozhodnutí, který uvádí, že,
„při stanovení celního dluhu, včetně jeho doměření, nelze stanovit povinnost k jeho úhradě jen
na základě formální aplikace příslušných ustanovení celního zákona na údaje vyplývající
z celního prohlášení, když všechny okolnosti nasvědčují tomu, že to byly jiné osoby, které
se dopustily protiprávního jednání spočívajícím v nedodání zboží do celního úřadu určení,
vyhotovením fiktivního potvrzení o vývozu zboží za hranice České republiky a předložením
jiného zboží k celní deklaraci, než zboží skutečně dovezeného, mající za následek vznik
celního dluhu“.
Přestože se v rámci shora uvedeného řízení Ústavního soudu nejednalo o úplně
identický případ, uvádí soud, že i v případě odpovědnosti hlavního povinného není možné,
aby odpovědnost stěžovatele byla odvozována v případě, že nebylo ničím doloženo, že by
se sám úmyslně podílel na protiprávním jednání, v důsledku něhož mělo dojít ke vzniku
celního dluhu.
Stěžovatel tímto rovněž odkazuje na všechna svá tvrzení uvedená již v žalobě proti
rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 29. 10. 2003, č. j. 2567/03-21, která byla podána
dne 16. 1. 2004. Vzhledem k výše uvedeným tvrzením se stěžovatel domnívá, že jsou dány
důvody pro podání kasační stížnosti a stěžovatel tedy navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadený rozsudek a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 17. 1. 2006. Ve věci rozhodnutí v celním
řízení uvedl, že dle ustanovení §105 odst. 5 celního zákona, ministerstvo stanoví vyhláškou
formu, obsah a náležitosti celního prohlášení. Dle uvedeného ustanovení lze písemné celní
prohlášení při dovozu, vývozu nebo tranzitu lze účinně podat jen na tiskopise schváleném
ministerstvem. Dle ustanovení §104 odst. 2 celního zákona rozhodnutí v celním řízení,
kterým se zboží propouští do navrženého režimu, neobsahuje odůvodnění a poučení
o opravném prostředku. Dle ustanovení §104 odst. 4 celního zákona, je-li výrokem
rozhodnutí v celním řízení potvrzeno celní prohlášení podané písemně, stávají se obsah tohoto
prohlášení a skutečnosti, podle nichž se zboží propustí, součástí rozhodnutí. Dle ustanovení
§32 vyhlášky Ministerstva financí č. 135/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
celního zákona, ve znění ke dni 30. 6. 2002, pokud není touto vyhláškou stanoveno jinak,
podává se písemné celní prohlášení na tiskopise Jednotná celní deklarace, jehož vzor
je uvedeno v přílohách č. 11 a 13 k této vyhlášce. Způsob uvádění údajů v Jednotné celní
deklaraci a další náležitosti související s podáváním celního prohlášení na těchto tiskopisech,
je uveden v části I přílohy č. 16 k této vyhlášce, není-li v této vyhlášce stanoveno jinak.
Nelze tedy přijmout argument stěžovatele, že v dané věci je ustanovení §104 celního
zákona toto ustanovení pro daný příklad zcela neaplikovatelné.
Platební výměr, kterým byl vyměřen celní dluh, byl vydán s odkazem na ustanovení
§320 odst. 1 celního zákona v souladu s ust. §32 odst. 2 daňového řádu. Celní úřad Mělník
byl oprávněný k vydání předmětného rozhodnutí, když jako první zjistil rozhodné skutečnosti
vedoucí k vyměření cla. Tato skutečnost vyplývá ze správního spisu, který je součástí
vyjádření, konkrétně z protokolu o ústním jednání ze dne 30. 10. 2002. Celní dluh vznikl
v souladu s ust. §241 odst. 1 písm. a) celního zákona, a to v důsledku porušení povinnosti
dle ust. §140 odst. 2 celního zákona.
V předmětné věci bylo zboží (235 kartonů bund z chemických vláken) rozhodnutím
v celním řízení ev. č. 31773530-00614-7, propuštěno na základě návrhu deklaranta do režimu
tranzitu s tím, že uvedené zboží mělo být dodáno celnímu úřadu určení CÚ Praha - Žižkov
do 27. 10. 2000. Společnost stěžovatele byla v režimu tranzit v souladu s ustanovením §140
odst. 1 celního zákona nazývána hlavním povinným. Pro úplnost je na místě uvést, že hlavní
povinný při propuštění zboží postupoval v souladu s povolením Celního úřadu Mělník
zjednodušeným postupem jako schválený odesílatel. Tedy zboží nebylo při zahájení režimu
předkládáno celnímu úřadu odeslání, CÚ Mělník. Hlavní povinný byl odpovědný za splnění
povinností vyplývajících z režimu tranzit, zejména byl povinen zajistit, aby zboží bylo
za podmínek stanovených celním úřadem odeslání (CÚ Mělník) dopraveno ve stanovené lhůtě
celnímu úřadu určení (CÚ Praha - Žižkov) v nezměněném stavu a s připojenými doklady.
Jelikož uvedená povinnost nebyla dodržena, vznikl celní dluh v souladu s ust. §241 odst. 1
písm. a) celního zákona‚ a to nesplněním povinnosti vyplývajícím z režimu, do něhož bylo
zboží propuštěno.
Celní dluh, který vznikl nesplněním povinnosti vyplývajícím z režimu, do něhož bylo
zboží propuštěno, byl vyměřen rozhodnutím, které obsahuje všechny náležitosti v souladu
s ust. §32 odst. 2 daňového řádu. Ve věci výskytu pojmu „pohledávka celního dluhu“,
uvádíme, že tato skutečnost je vůči obsahu rozhodnutí irelevantní a samotný obsah rozhodnutí
nemá vliv.
Ve věci příslušnosti CÚ Mělník k vydání rozhodnutí o vyměření celního dluhu
žalovaný uvádí, že ke zjištění, že nebyly dodrženy povinnosti v režimu tranzit dospěl CÚ
Mělník v rámci daňového řízení, přičemž pátrací dopis a odpověď na něj byla jedním
z podkladů k vyměření celního dluhu. Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatele, že CÚ
Mělník nebyl příslušný k vyměření celního dluhu.
Ve věci řádného zjištění či nezjištění skutečného stavu věci uvedl žalovaný,
že v souladu povolením o zjednodušeném postupu nejsou celní orgány povinny kontrolovat
a zboží je propuštěno do navrženého režimu na základě údajů deklarovaných v celním
prohlášení. Ve věci aplikace ust. §241a písm. b) celního zákona, dle kterého se za nedostatky,
které mají zásadní vliv na dočasné uskladnění nebo příslušný celní režim podle §241
nepovažuje nedbalost příslušné osoby, žalovaný uvedl, že celní dluh váznoucí na zboží
propuštěném do režimu tranzitu vznikl nepochybně, a to dle ust. §241 odst. 1 písm. a) celního
zákona nedodržením podmínek stanovených pro režim tranzit. Tím, kdo měl plnit tyto
podmínky, byl stěžovatel v postavení hlavního povinného. Je zcela nepodstatné,
že pod totožným číslem ev. č. vydaného tranzitního celního prohlášení bylo dodáno jiné
zboží, které bylo propuštěno do režimu volného oběhu. Pro celní řízení je podstatné,
že na zboží propuštěném do režimu tranzitu vznikl nedodržením povinností pro něj celní dluh.
Propouštění zboží do režimu volného běhu je již jiné řízení, zpravidla s jinými osobami a je
zcela závislé na vůli toho, kdo je oprávněn předložit zboží spolu s doklady. Je-li možné
celnímu úřadu předložit spolu s celním prohlášením i zboží‚ tento celní prohlášení přijme
a rozhodne o propuštění zboží. V konkrétním případě byly podmínky předpokládané zákonem
splněny a zboží bylo do navrženého režimu propuštěno. Nejedná se tedy o dvakrát vyměřený
celní dluh, ale o celní dluh vyměřený za zboží, které bylo propuštěno do režimu tranzitu
a nedodáno celnímu úřadu určení a celní dluh vyměřený za zboží, které bylo v souladu
s celními předpisy propuštěno do režimu volného oběhu.
Žalovaný je toho názoru, že pro rozhodnutí o povinnosti uhradit celní dluh je v dané
věci podstatné, že zboží propuštěné do režimu tranzitu nebylo řádně dodáno celnímu úřadu
určení (CÚ Praha - Žižkov). Ustanovení §140 celního zákona jasně ukládá odpovědnost
za splnění povinnosti vyplývající z režimu tranzit hlavnímu povinnému, tedy stěžovateli.
Z obsahu správního spisu je zřejmé, že stěžovatel v postavení hlavního povinného tuto
povinnost jemu uloženou (výše uvedeným ust. §140 odst. 2 celního zákona) nesplnil, tedy
nedodal zboží celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou
a s připojenými doklady. Pro stěžovatele je rozhodné, že v daném řízení vystupoval jako
hlavní povinný a při propuštění zboží měl vystupovat v souladu s pokyny CÚ Mělník,
kdy měl zboží dodat CÚ Praha - Žižkov‚ ale tam zboží dodáno nebylo. Odpovědnost
stěžovatele za porušení uvedeného ustanovení celního zákona je založena na principu
objektivní odpovědnosti, bez ohledu na zavinění. Ustanovení o zavinění, ať již úmyslu
či nedbalosti lze vztáhnout toliko k fyzické osobě, nikoliv k osobě právnické. U právnické
osoby, kterou stěžovatel nepochybně je, se proto o nedbalostí jednání podle platné právní
úpravy jednat nemůže. Žalovaný zastává tedy názor, že hlavní povinný se nemůže zprostit
odpovědnosti vyplývající z jeho podnikatelské činnosti. Ve věci názoru, že ze strany celních
orgánů došlo minimálně z nedbalosti k porušení interních předpisů, žalovaný uvádí, že tato
námitka se mu jeví jako nedůvodná a vychází ze zjištění skutečného stavu věci tak, jak byla
výše popsána. Tedy že stěžovatel v postavení hlavního povinného nedostál své povinnosti
vyplývající z režimu tranzit.
Ve věci odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu IV. ÚS 337/02 zastává žalovaný
názor, že řešil odlišnou věc a nelze jej na daný případ aplikovat.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost stěžovatele zamítnout.
Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 24. 10. 2000
návrh na propuštění zboží označeného jako bundy z chemických vláken 235 kartonů
do režimu tranzit. Jako hlavní povinný je na TCP označen stěžovatel, jako příjemce M. s. r. o.,
S. 5, B., jako celní úřad určení je uveden Celní úřad Praha - Žižkov. Celní úřad Mělník
tranzitní celní prohlášení přijal a přidělil mu evidenční číslo 31773530-00614-7. Dne 24. 10.
2000 zboží do navrženého režimu propustil a stanovil lhůtu dodání zboží celnímu úřadu
určení dne 27. 10. 2000. Do správního spisu je založeno další tranzitní celní prohlášení téhož
evidenčního čísla 31773530-00614-7, zboží je však v něm označeno jako fólie z plastu, hlavní
povinný i příjemce jsou totožní.
Dne 30. 10. 2002 se uskutečnilo ústní jednání u Celního úřadu Mělník za účasti
stěžovatele, kdy předmětem tohoto jednání bylo vyměření celního dluhu za zboží, mj. i za 235
kartonů bund z chemických vláken propuštěných do režimu tranzit na základě výše
uvedeného tranzitního celního prohlášení ze dne 24. 10. 2000. V průběhu tohoto jednání Celní
úřad Mělník konstatoval, že stěžovateli, jakožto hlavnímu povinnému, bylo předmětné zboží
propuštěno do režimu tranzit, povinností hlavního povinného bylo dodat předmětné zboží
celnímu úřadu určení ve stanovené lhůtě a v nezměněném stavu, s neporušenou celní závěrou
a s připojenými doklady. Stěžovatel byl tázán jakým způsobem, jakožto hlavní povinný,
zabezpečil řádné dodání předmětného zboží, včetně dokladů a s neporušenou celní závěrou
celnímu úřadu určení, zda při ukončení režimu tranzit na celních úřadech byl přítomen
zaměstnanec stěžovatele, kdo zajišťoval přepravu zboží na celní úřady určení a byl-li
si vědom svých povinností hlavního povinného, kdo za něho fyzicky předával doklady
na celním úřadě určení, jakým způsobem bylo zboží při ukončování režimu tranzitu
předkládáno. Zástupce stěžovatele uvedl, že není vyloučeno, že k pozměňování dokladů
docházelo na celní správě anebo s vědomím celní správy, neboť jinak nelze vysvětlit
skutečnost, že se stěžovateli vracely zpět ústřižky z jím vyplněných originálních dokladů.
Dále uvedl, že je zřejmé, že ze strany celního orgánu nebyl zájem, aby byly kontejnery
předkládány ke kontrole, neboť se nejednalo o ojedinělý případ a při fyzické kontrole zboží
by muselo být odhaleno pozměňování dokladů. Stěžovatel o nezákonném jednání nevěděl,
a proto nemohl přijmout relevantní opatření. Závěrem tohoto ústního jednání bylo Celním
úřadem Mělník konstatováno, že stěžovatel tím, že nedodal předmětné zboží celnímu úřadu
určení, porušil svou povinnost danou mu ustanovením §140 celního zákona a toto jednání
mělo za důsledek vznik celního dluhu.
Dne 11. 11. 2002 vydal Celní úřad Mělník platební výměr č. 95/2002, kterým
stěžovateli vyměřil celní dluh v celkové výši 74 435 Kč. V odůvodnění celní úřad
konstatoval, že Celním úřadem Mělník bylo stěžovateli jako hlavnímu povinnému na základě
tranzitního celního prohlášení ev. č. 31773530-00614-7 ze dne 24. 10. 2000, propuštěno zboží
označené jako 235 kartonů bund z chemických vláken do režimu tranzit. Na základě této
skutečnosti vznikla stěžovateli povinnost ve lhůtě do 27. 10. 2000 dodat toto zboží Celnímu
úřadu Praha - Žižkov. Stěžovatel jakožto hlavní povinný neprokázal splnění povinností
vyplývajících z režimu tranzitu, t.j aby bylo předmětné zboží za podmínek stanoveným
celním úřadem odeslání dopraveno ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném
stavu, s neporušenou celní závěrou a s připojenými doklady, a proto Celní úřad Mělník
vyměřil stěžovateli ve smyslu ustanovení §140 odst. 2 celního zákona celní dluh. Platební
výměr napadl stěžovatel odvoláním, o kterém žalovaný rozhodl dne 29. 10. 2003 (rozhodnutí
č. j. 2567/03-21) tak, že jej zamítl. Proti rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel žalobou.
Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v rozsahu stěžovatelových
žalobních námitek a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a proto ji dle ustanovení §78
odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud pak posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
V kasační stížnosti stěžovatel výslovně uplatňuje kasační důvody dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) je stížnostním důvodem nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Podstata sporu v dané věci spočívá v posouzení otázky, zda došlo v případě porušení
povinnosti stěžovatele, jakožto hlavního povinného, vyplývající z režimu tranzitu, zakotvené
v ustanovení §140 odst. 2 celního zákona, ke vzniku celního dluhu dle ustanovení §241
odst. 1 písm. a) téhož zákona.
V projednávané věci není sporu o tom, zda stěžovatel povinnost stanovenou v §140
odst. 2 celního zákona porušil. Stěžovatel samotné porušení výše uvedené povinnosti nijak
nezpochybňuje. V souvislosti s aplikací ustanovení §241 odst. 1 písm. a) celního zákona
při vzniku celního dluhu se však dožaduje použití ustanovení souvisejícího, a to §241a
písm. b) celního zákona, neboť má za to, že svou povinnost neporušil úmyslně, nýbrž
se jednalo o jednání nedbalostní, o čemž svědčí i výsledek řízení o celním deliktu. Dle názoru
stěžovatele zakotvuje ustanovení §241a celního zákona určité liberační důvody, za nichž
nevzniká povinnost úhrady celního dluhu dle ustanovení §241 celního zákona. Platební
výměr č. 95/2002 neměl být vůbec stěžovateli vystaven, neboť jeho počínání je jednáním
v nedbalosti.
Při posuzování kasační stížnosti je nutno vycházet z právní úpravy celního zákona
platné a účinné v době vzniku celního dluhu. Pro projednávanou věc je totiž určující vznik
hmotněprávní povinnosti stěžovatele zaplatit celní dluh a nikoli okamžik jeho vyměření.
V daném případě vznikl celní dluh okamžikem nesplnění povinnosti stěžovatele
zakotvené v ustanovení §140 odst. 2 celního zákona. Den vzniku celního dluhu je nutno určit
ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 celního zákona. Stěžovatel byl povinen v režimu tranzit
zajistit, aby deklarované zboží bylo celnímu úřadu určení předloženo ve lhůtě
do 27. 10. 2000. Svou povinnost v uložené lhůtě stěžovatel nesplnil a tak je nutno poslední
den lhůty ke splnění výše uvedené povinnosti považovat za den vzniku celního dluhu
a předmětnou kauzu je tak nutno posuzovat dle zákona ve znění platném ke dni jeho vzniku,
tzn. do 30. 6. 2002.
Dle ustanovení §140 odst. 2 celního zákona ve znění platném do 30. 6. 2002, je hlavní
povinný celnímu úřadu odpovědný za splnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu;
zejména je povinen zajistit, aby zboží bylo za podmínek stanovených celním úřadem odeslání
dopraveno ve stanovené lhůtě celnímu úřadu určení v nezměněném stavu, s neporušenou celní
závěrou a s připojenými doklady.
Dle ustanovení §241 odst. 1 písm. a) celního zákona, který upravuje vznik celního
dluhu, v jiných případech, než jsou uvedeny v ust. §240, nemají-li nedostatky zásadní vliv
na správné provádění příslušného režimu, celní dluh při dovozu zboží podléhajícího clu
vzniká nesplněním některé povinnosti vyplývající z dočasného uskladnění zboží, které
podléhá dovoznímu clu, nebo z režimu, do něhož bylo toto zboží propuštěno. Dle odstavce
druhého, celní dluh vzniká buď v okamžiku, kdy povinnost, jejímž nesplněním celní dluh
vzniká, přestává být plněna nebo v okamžiku, kdy je zboží propuštěno do příslušného režimu,
zjistí-li se dodatečně, že podmínky stanovené pro propuštění do tohoto režimu nebo pro úplné
nebo částečné osvobození od dovozního cla v důsledku konečného použití zboží nebyly
ve skutečnosti splněny.
Podle ustanovení §241a písm. b) celního zákona ve znění účinném od 1. 7. 2002
za nedostatky, které mají zásadní vliv na dočasné uskladnění nebo příslušný celní režim podle
§241, se nepovažuje nedbalost příslušné osoby.
Stěžovatelem namítané ustanovení §241a písm. b) nebylo v rozhodné době do celního
zákona vtěleno. Do celního zákona bylo zapracováno na základě novely celního zákona
(zákon č. 1/2002 Sb.) a nabylo účinnosti až dnem 1. 7. 2002. S ohledem na výše uvedené
se tak kasační námitka stěžovatele spočívající v porušení výše uvedeného ustanovení jeví jako
irelevantní, když v době vzniku celního dluhu jej nebylo možno aplikovat. Taktéž městský
soud shodně formulovanou žalobní námitku stěžovatele nebyl povinen přezkoumávat
a zabývat se tím, zda se v projednávané věci stěžovatel dopustil nedbalosti, či nikoli.
V rozhodné době celní zákon neupravoval podmínky, za kterých celní dluh dle ustanovení
§241 odst. 1 písm. a) celního zákona nevzniká a celní dluh tak vznikl naplněním dikce
ustanovení §241, tzn. samotným porušením povinnosti bez ohledu na to, jakým způsobem
byla tato povinnost porušena. Liberační důvody ve vztahu k odpovědnosti za porušení
povinností hlavního povinného (ustanovení §140 odst. 2) celní zákon neupravoval.
Obdobný závěr lze učinit taktéž ohledně námitky stěžovatele spočívající
v nerespektování právní úpravy místní příslušnosti dle ustanovení §320 odst. 2 celního
zákona. Ustanovení §320 odst. 2 celního zákona v rozhodné době nebylo účinné. Pokud
Celní úřad Mělník zahájil režim tranzitu, byl oprávněn tento režim ukončit a celní dluh
vzniklý z tohoto režimu taktéž vyměřit.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že skutečnost, že se městský soud výše
uvedenými námitkami zabýval, ač byly vzhledem k právní úpravě, která na danou věc
dopadala, irelevantní, nemohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, když stěžejním
pro projednávanou věc bylo posouzení, zda celní dluh dle ustanovení §241 odst. 1 písm. a)
celního zákona vznikl, a k tomuto závěru městský soud při použití citovaného ustanovení,
které bylo v rozhodné době účinné, dospěl. Naopak pochybením způsobujícím nezákonnost
vydaného rozsudku by byl případ, kdy by městský soud za použití v době vzniku celního
dluhu neúčinného ustanovení §241a písm. b) celního zákona dospěl k závěru, že se stěžovatel
dopustil nedbalosti a v důsledku tohoto celní dluh nevznikl.
Nezákonnost ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. dále stěžovatel
spatřuje v nesprávném posouzení žalobní námitky, kterou se stěžovatel dovolával porušení
ustanovení §32 daňového řádu. Stěžovatel trvá na porušení ustanovení §32 odst. 2 písm. d)
daňového řádu, neboť celní orgány ve výroku rozhodnutí nepoužily odpovídající právní
předpis, podle kterého bylo rozhodováno. Stejnou námitku stěžovatel uplatnil již v žalobě.
Městský soud shledal žalobní námitku stěžovatele lichou. S odkazem na ustanovení
§320 odst. 1 celního zákona platí podle názoru městského soudu pro řízení před celními
úřady samostatné procesní předpisy, avšak pokud jde o rozhodnutí v celním řízení, jsou
náležitosti tohoto rozhodnutí uvedeny v ustanovení §104 celního zákona. Stěžovatel
nezpochybňuje, že náležitosti celního rozhodnutí jsou upraveny v ustanovení §104 celního
zákona, ale tyto jsou pro daný případ neaplikovatelné. Ustanovení §104 celního zákona nelze
v případě vydaného platebního výměru aplikovat, neboť napadeným, platebním výměrem
nebylo zboží do žádného z celních režimů propuštěno, nýbrž byl řešen vzniklý celní dluh. Dle
stěžovatele měl být platební výměr orgány celní správy vydáván za použití ustanovení §320
celního zákona s odvoláním na použití daňového řádu konkrétně na ustanovení §32. Celé
další řízení se pak tímto citovaným zákonem řídí, neboť celní zákon konkrétní úpravu této
problematiky nezná. Nejvyšší správní soud v této námitce sdílí názor stěžovatele a konstatuje,
že aplikace ustanovení §104 celního zákona městským soudem je nesprávná.
Dle ustanovení §320 odst. 1 celního zákona ve znění platném do 30. 6. 2002,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, platí pro řízení před celními orgány a) ve věcech
celních přestupků obecné předpisy o přestupcích, b) při rozhodování o propuštění zboží
do navrženého režimu nebo o ukončení režimu, do kterého bylo zboží propuštěno
a o vyměřování a vybírání cla, daní a poplatků, vybírání pokut a skladného a vymáhání
nedoplatků obecné předpisy o správě daní a poplatků, s výjimkou ustanovení §4, §5 odst. 3,
§6, 11, 20, 33 a 34, 36 až 41, 44 a 45, §46 odst. 1, 2, 3, 4, 5, 6 a 9, §47, 51, 55a, §57 odst. 1,
2 a 5, §59 odst. 3, 4, 5 a 6, §62, §63 odst. 3, §64 a 65, 67 až 72, 76 a části osmé,
c) v ostatních věcech obecné předpisy o správním řízení.
Dle ustanovení §99 celního zákona je účelem celního řízení, které se provádí v rámci
celního dohledu, rozhodnout o propuštění zboží do navrženého režimu nebo o ukončení
režimu, do kterého bylo zboží propuštěno.
Dle ustanovení §104 odst. 1 celního zákona základními náležitostmi rozhodnutí
v celním řízení jsou
a) označení celního úřadu, který rozhodnutí vydal,
b) evidenční číslo rozhodnutí, datum přijetí celního prohlášení, datum vydání rozhodnutí,
c) přesné označení deklaranta,
d) název zboží,
e) podpoložka celního sazebníku a celní sazba zboží,
f) částka cla, daně a poplatku a číslo účtu příslušné banky, na nějž má být tato částka
zaplacena,
g) vlastnoruční podpis pověřeného zaměstnance celního úřadu s uvedením jména, příjmení
a funkce a otisk služebního razítka; v případech, kdy je rozhodnutí vydáno elektronicky, jsou
vlastnoruční podpis a otisk služebního razítka nahrazeny kódem.
Celní zákon stanoví v ust. §104 náležitosti rozhodnutí v celním řízení, tzn. v řízení
o propuštění zboží do navrženého celního režimu nebo o ukončení celního režimu (§99
a §100 celního zákona). Na základě provedeného celního řízení vydá celní úřad rozhodnutí,
ve kterém stanoví, zda zboží do navrženého režimu propustí či nikoli. Propuštění do celního
režimu (či jeho ukončení) navrhuje deklarant podáním celního prohlášení (§105 celního
zákona) ve formě stanovené celními předpisy (§105, §106 celního zákona), a to zpravidla
na předepsaném tiskopise JCD - později JSD. Předepsaný tiskopis JCD/JSD plní následně
po doplnění a potvrzení celním úřadem funkci rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého
režimu. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že ustanovení §104 upravuje náležitosti
pouze u rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého celního režimu na návrh deklaranta.
Současně konstatuje, že součástí rozhodnutí o propuštění do navrženého režimu může být také
stanovení výše cla a daně - např. při propuštění do režimu volný oběh.
V případě, že se podle celního zákona rozhoduje o jiných věcech (než o propuštění
nebo ukončení navrženého celního režimu), např. o vyměření a zaplacení cla a daně
v případech nezákonného dovozu nebo u zboží uniklého celnímu dohledu, musí rozhodnutí
obsahovat náležitosti uvedené v §32 daňového řádu, na jehož užití odkazuje §320 celního
zákona.
V daném případě celní úřad napadeným platebním výměrem vyměřil stěžovateli celní
dluh vzniklý z důvodu porušení povinností stěžovatele v režimu tranzit a jeho rozhodnutí
musí obsahovat náležitosti ustanovení §32 odst. 2 daňového řádu.
Městský soud tedy pochybil, pokud posuzoval náležitosti platebního výměru
č. 95/2002 výlučně dle ustanovení §104 odst. 1 celního zákona. Nejvyšší správní soud
se zabýval tím, zda toto pochybení mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí soudu a dospěl
vzhledem k níže uvedeným skutečnostem k závěru, že nesprávná aplikace ustanovení §104
odst. 1 celního zákona v daném případě zákonnost napadeného rozsudku způsobit nemohla.
Právní úprava obsahových náležitostí rozhodnutí vydaných v celním řízení (§104 odst. 1
celního zákona) a rozhodnutí vydaných v daňovém řízení (§32 odst. 2 daňového řádu)
je obdobná, přičemž daňový řád nad rámec zákonných požadavků celního zákona stanoví,
že ve výroku daňového rozhodnutí musí být uveden odkaz na právní předpisy, podle nichž
bylo rozhodováno.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 28. 7. 2005 č. j. 8 Afs 18/2005 - 78
(publikován pod č. 699/2005 Sb. NSS; v plném znění na www.nssoud.cz) vyslovil,
že smyslem právní úpravy náležitostí rozhodnutí je poskytnout daňovému subjektu spolehlivý
a srozumitelný podklad pro zhodnocení správnosti vydaného rozhodnutí a umožnit mu
zodpovědně se rozhodnout pro to, zda bude proti výměru brojit odvoláním. Má-li vydané
rozhodnutí všechny zákonné náležitosti, pak jejich samotné grafické členění na hmotném
substrátu naprosto nelze zúžit na esenciální náležitost rozhodnutí, a jen z ní také dovozovat
platnost či neplatnost rozhodnutí. Stejně tak nelze dovozovat neplatnost rozhodnutí z toho,
že správce daně uvedl pouze název a číslo právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto.
Nedostatek údaje o paragrafu, odstavci či písmenu neplatnost nepůsobí.
Jak je patrno z textu kasační námitky, stěžovatel považuje za výrok pouze jeho níže
uvedenou část: „Ve smyslu §140 odst. 2 celního zákona Celní úřad Mělník vyměřuje
společnosti Č. p., a. s., se sídlem v P. 7, J. 6, jako dlužníkovi dle §241 odst. 3 celního zákona,
pohledávku celního dluhu v celkové výši 74 435 Kč z toho výše cla 15 041 Kč, výše DPH
59 394 Kč, která vznikla v souladu s ustanovením §241 odst. 1 písm. a).“.
Jak již tento soud judikoval v rozsudku č. j. 1 Afs 81/2004 ze dne 22. 11. 2004, který
se zabýval náležitostmi platebního výměru, „text, který se nachází za označením rozhodnutí,
je součástí jeho výroku ve smyslu ust. §32 odst. 2 písm. d) zákona ČNR č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků“.
Ve smyslu tohoto judikátu lze za výrok rozhodnutí u platebního výměru č. j. 95/2000
považovat celý text uvedený na straně první nacházející se před jeho odůvodněním.
Odkaz na právní předpisy, podle kterých bylo rozhodováno ve smyslu ustanovení §32
odst. 2 daňového řádu, ve výše uvedeném platebním výměru nechybí. Jak je patrno z textu
výroku tohoto rozhodnutí, celní úřad vydal platební výměr s odkazem na ustanovení §140
odst. 2, §241 odst. 1 písm. a) a §3 odst. 2 celního zákona a dále s odkazem na ustanovení §1
odst. 2 a §32 odst. 1, 8 daňového řádu a ustanovení §43 zákona č. 588/1992 Sb., o dani
z přidané hodnoty. Daňový řád nepředepisuje pořadí, v jakém mají být použité právní
předpisy uvedeny. Postupu Celního úřadu Mělník při vyměřování celního dluhu, kdy nejprve
ve výroku platebního výměru uvedl příslušná ustanovení celního zákona, v daném případě
ustanovení §140 odst. 2, jehož obsahem jsou povinnosti stěžovatele v režimu tranzit,
následně ustanovení §241 odst. 3 upravující vznik celního dluhu a pak odkázal na daňový řád
(ust. §1 odst. 2 a ust. §32 odst. 1, 8) jako na procesní předpis, nelze z hlediska zákonnosti
ani srozumitelnosti ničeho vytknout a napadané rozhodnutí taktéž požadavku §32 odst. 2
písm. d) daňového řádu bezezbytku odpovídá. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele,
že Celní úřad Mělník uložil stěžovateli povinnost uhradit celní dluh toliko dle ustanovení
§140 odst. 2 celního zákona.
V této souvislosti zmiňuje Nejvyšší správní soud rozsudek ze dne 12. 4. 2006, č. j.
2 Afs 136/2005 - 66 (v plném znění publ. na www.nssoud.cz), kde mimo jiné konstatoval:
„Je protismyslné, aby ve výroku rozhodnutí byla citována všechna ustanovení všech zákonů,
která byla v dané věci aplikována, neboť to by odporovalo smyslu a účelu ustanovení §32
odst. 2 písm. d) daň. ř., které správnímu orgánu povinnost uvést ve výroku rozhodnutí právní
předpisy, podle nichž bylo rozhodováno, ukládá. Každé rozhodnutí vrchnostenského orgánu,
kterým nepochybně je i rozhodnutí finančního orgánu, musí být jasné, srozumitelné
a přezkoumatelné a účastníkům právních vztahů, které toto rozhodnutí upravuje, musí být
zřejmé, z jakých důvodů bylo dané rozhodnutí vydáno. Jedině tak jsou totiž respektovány
ústavně zaručené principy limitace státní moci zákonem a minimalizace zásahů státní moci
do privátní sféry fyzických a právnických osob. Zákony upravující jednotlivé typy daní či clo,
mimo jiné i zákon č. 13/1993 Sb., Celní zákon, který byl v případě stěžovatele aplikován,
jakož i předpisy daňového práva procesního (daňový řád) jsou vesměs konstruovány tak,
že v rozhodnutí v konkrétním případě se zpravidla aplikuje současně celá řada různých jejich
ustanovení a ne vždy lze jednoznačně určit, které konkrétní ustanovení daného zákona
je při aplikaci klíčové a nejdůležitější a tvoří tak jakýsi centrální bod, na němž je rozhodnutí
postaveno. Aplikuje-li se zákon tohoto druhu, pak, pokud by bylo třeba všechna takto
aplikovaná konkrétní ustanovení v platebních výměrech uvádět, by bylo nutno pro zachování
srozumitelnosti rozhodnutí některá někdy pro rozhodnutí i velmi podstatná ustanovení
při citaci vypustit; v opačném případě, při uvádění všech ustanovení, která byla při vydání
rozhodnutí aplikována, by taková citace ztrácela svůj věcný význam, kterým je zajištění
přezkoumatelnosti a srozumitelnosti rozhodnutí, neboť by byla citována podstatná část
ustanovení daného zákona.“.
V daném případě lze tedy konstatovat, že platební výměr č. 95/2002 obsahové
náležitosti ustanovení §32 odst. 2 daňového řádu stejně jako kritéria citovaná výše uvedeným
judikátem splňuje. Tvrzení stěžovatele, že celní orgán nepoužil ve výroku rozhodnutí
odpovídající právní předpis, nemá oporu ve spise. Odkaz na daňový řád v platebním výměru
neabsentuje.
Stěžovatel dále vytýká celnímu úřadu, že použil v platebním výměru č. 95/2002 pojem
„pohledávka celního dluhu“, který celní zákon vůbec nezná. Jako právní předpis se zabývá
vznikem, zánikem, zajištěním či splatností celního dluhu. Pokud lze tento pojem přesto
připustit, lze hovořit o „pohledávce“ teprve poté, kdy byl celní dluh příslušné osobě vyměřen
a jeho výše jí řádně oznámena, pak se ovšem nejedná o pohledávku, nýbrž je to nedoplatek.
V tomto konkrétním případě pak byla vyměřená částka ve stanovené lhůtě stěžovatelem
zaplacena v plné výši.
Městský soud předmětné námitce stěžovatele nepřisvědčil a v odůvodnění rozsudku
konstatoval, že z namítané skutečnosti nelze vyvozovat neplatnost či dokonce nicotnost
rozhodnutí, neboť je v daném případě zcela zřejmé, že celní orgán platebním výměrem
vyměřil celní dluh v souladu s ustanovením §241 odst. 1 písm. a) celního zákona a uvedená
nepřesnost není takového charakteru, aby způsobila naprostou nesrozumitelnost nebo
neurčitost a následkem toho nerealizovatelnost rozhodnutí.
S právním posouzením učiněném městským soudem se Nejvyšší správní soud plně
ztotožňuje. Platební výměr č. 95/2002 kritéria srozumitelnosti a určitosti stanovená zákonem
i ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. viz výše citovaný 8 Afs 18/2005 -
78) splňuje. Nelze souhlasit se stěžovatelem, který ztotožňuje pojem „pohledávka“ v celním
řízení s nedoplatkem a vznik pohledávky podmiňuje předchozím vyměřením celního dluhu
a jeho oznámením. Názor stěžovatele ze znění celního zákona nevyplývá a nenachází oporu
ani v obecné teorii. Z pohledu obecné teorie práva se pohledávkou rozumí subjektivní právo
(oprávnění) jednoho subjektu (věřitele) závazkového právního vztahu požadovat od druhého
subjektu téhož závazkového právního vztahu (dlužníka) určité plnění, tj. požadovat od něho,
aby něco dal nebo konal, případně opomenul či strpěl. Dluhem se naopak rozumí povinnost
subjektu závazkového právního vztahu poskytnout druhému dohodnuté plnění. Právo
požadovat plnění jednoho subjektu závazkového vztahu není nijak spjato s prodlením druhého
subjektu s poskytnutím plnění. Institut „nedoplatku“, k němuž stěžovatel pohledávku
přirovnával, pak předpokládá prodlení dlužníka s úhradou splatného celního dluhu. Pokud
Celní úřad Mělník namísto pojmu celní dluh použil pojem pohledávka celního dluhu, dopustil
se tak nepřesnosti, která nečiní rozhodnutí nezákonným či neplatným, když toto pochybení
nemá vliv na jeho určitost či srozumitelnost.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že byl za nedodržení podmínek režimu
tranzitu sankcionován již v deliktním řízení vedeném Celním úřadem Praha V. č. j. TOJ-
70/2002, kde celní úřad konstatoval, že v případě stěžovatele šlo o nedbalostní jednání,
Nejvyšší správní soud shodně s názorem městského soudu uvádí, že se jedná o samostatné
řízení, které je vedeno mimo řízení celní, v němž je rozhodováno nikoliv o povinnosti odvést
clo či daň, nýbrž o sankci za spáchání deliktu.
Stěžovateli za porušení povinnosti stanovené §140 odst. 2 celního zákona byla
v daném případě v řízení o celním deliktu uložena pokuta, neboť jeho jednání naplnilo
skutkovou podstatu ustanovení §298 odst. 1 celního zákona. Uložená pokuta tak byla sankcí
za porušení zájmů chráněných celním zákonem. Následné vyměření celního dluhu, který
vznikl dle ustanovení §241 odst. 1 písm. a) celního zákona porušením výše uvedené
povinnosti hlavního povinného v režimu tranzit, není pokračováním ani opakovaným
projednáním celního deliktu. Clo, na rozdíl od uložené pokuty, je povinnou platbou sui
generis, stanovenou celním zákonem, která je vybírána v přímé souvislosti s přechodem zboží
přes státní hranice od osob, které zboží dovážejí, respektive vyvážejí nebo od osob, pro které
je zboží dováženo nebo vyváženo, ve prospěch státní pokladny a nemá tak povahu sankce.
V řízení o vyměření cla totiž celní orgán nezkoumá deliktní odpovědnost příslušné osoby,
ale posuzuje, zda a kdy v souvislosti s jejím jednáním, ať už právním či protiprávním, vznikl
dle příslušných ustanovení celního zákona celní dluh. Účelem celního řízení je vyměřit clo
vztahující se k dováženému zboží bez ohledu na případné protiprávní jednání osoby povinné
hradit clo. Ustanovení §241 odst. 1 písm. a) celního zákona pak upravuje jeden ze způsobů
vzniku celního dluhu, kdy deklarant nepostupuje v souladu s celními předpisy. S porušením
povinnosti dle §140 odst. 2 celního zákona je spojen okamžik vzniku celního dluhu, nikoli
sankce za celní delikt. Clo jakožto povinnou platbu vztahující se k dováženému zboží,
by stěžovateli byl povinen celní úřad vyměřit i v případě, že by povinnost stanovenou v §140
odst. 2 celního zákona neporušil.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále vznáší námitku nedostatečně zjištěného skutkového
stavu. Dle stěžovatele se sám celní orgán dopouštěl porušování interních předpisů,
když nekontroloval fyzicky zboží a svým nedbalostním jednáním se podílel na vzniku celního
dluhu. Městský soud v napadeném rozsudku k tomuto uvedl, že stěžovatel vystupoval
v daném řízení jako hlavní povinný a při propuštění zboží postupoval v souladu s povolením
Celního úřadu Mělník zjednodušeným postupem jako schválený odesílatel, což znamená,
že zboží nebylo při zahájení režimu tranzitu předkládáno celnímu úřadu. Nekontroloval-li
celní úřad fyzicky zboží právě s ohledem na uvedenou skutečnost, nelze z toho vyvozovat,
že by se tento úřad dopustil nedbalosti či přímo zapříčinil protizákonné jednání, příp. vznik
celního dluhu. Se závěry městského soudu nelze než souhlasit.
V daném případě vznikl celní dluh nesplněním povinnosti stěžovatele vyplývající
z režimu tranzit, nikoli jednáním celního úřadu, který postupoval v souladu s povoleným
zjednodušeným postupem při propuštění zboží do režimu tranzit, když fyzicky nekontroloval
zboží. Provádění kontroly zboží je oprávněním celního úřadu, nikoli jeho povinností. Naopak
povinnost zajistit totožnost zboží je povinností stěžovatele a je předpokladem pro povolení
zjednodušeného režimu.
Stěžovatel dále napadl závěr městského soudu ohledně námitky týkající se vyměření
cla za neexistující zboží a nepřevedení uhrazeného celního dluhu na celní dluh vyměřený
za zboží skutečně dopraveného. Městský soud shledal námitku lichou a konstatoval,
že propuštění zboží do režimu volného oběhu je jiné řízení než řízení, ve kterém bylo vydáno
napadené rozhodnutí.
S výše uvedeným názorem městského soudu se stěžovatel nemůže v žádném případě
ztotožnit, neboť do režimu volného oběhu bylo propouštěno neexistující zboží, na něž bylo
vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty. Pak není možné v žádném případě konstatovat,
že se nejedná o dvakrát vyměřený celní dluh, kdy jednou se jednalo o režim tranzit a podruhé
o režim volný oběh, kdy mělo být neexistující zboží v souladu s celními předpisy do tohoto
režimu propuštěno. Soulad s celními předpisy nemohl v tomto případě u propouštění zboží
do volného oběhu nikdy nastat, a proto je nutno konstatovat, že celní orgány ponechávají
v platnosti rozhodnutí v celním řízení, kterým bylo propuštěno neexistující zboží. Je zcela
zřejmé, že ihned poté, kdy orgány celní správy tuto skutečnost zjistily, měly přistoupit
k vyslovení jeho neplatnosti „ex offo“ u rozhodnutí v celním řízení o propuštění zboží
do režimu volného oběhu a uhrazený celní dluh z tohoto rozhodnutí převést prostřednictvím
výkonu rozhodnutí na celní dluh vzniklý u skutečně dopravovaného zboží a dlužníku pak
vyměřovat pouze vzniklý rozdíl.
Námitka stěžovatele je nedůvodná.
V daném případě byl platebním výměrem č. 95/2002 vyměřen celní dluh vzniklý
ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 písm. a) celního zákona. Stěžovatel nesplnil základní
povinnost stanovenou v režimu tranzit, a to předložit ve stanovené lhůtě zboží propuštěné
do režimu tranzit celnímu úřadu určení. Stěžovateli platebním výměrem vyměřil celní úřad
clo a DPH ze zboží deklarované a propuštěné do režimu tranzit – tzn. 235 kartonů bund
z chemických vláken. Do režimu volného oběhu, se kterým stěžovatel navrhuje uhrazený
celní dluh kompenzovat, bylo osobě stěžovateli neznámé propuštěno na základě zfalšovaných
dokladů zboží odlišné, z něhož byl vyměřen celní dluh, který byl taktéž totožnou osobou
uhrazen. Z výše uvedeného je patrné, že jde o dvě rozdílná řízení, z nichž pouze v jednom
případě je stěžovatel jeho účastníkem a proto je třeba je posuzovat samostatně. V daném
případě je předmětem přezkumu celní dluh vzniklý v režimu tranzit, ve kterém je stěžovatel
osobou odpovědnou za splnění povinností z tohoto režimu. Pokud stěžovatel namítá,
že do režimu volného oběhu bylo propuštěno neexistující zboží, je tato námitka
v projednávané věci zcela irelevantní. Nejedná se taktéž o dvakrát vyměřený celní dluh, když
zboží propuštěné do režimu tranzit a zboží propuštěného do volného oběhu není identické.
Stejně tak námitku neplatnosti rozhodnutí o propuštění zboží do volného oběhu je možné
vznést pouze dlužníkem v příslušném řízení, případně v opravných prostředcích směřujících
proti rozhodnutí o vyměření celního dluhu ze zboží propuštěného do volného oběhu.
Shodně s názorem městského soudu pak Nejvyšší správní soud neshledal odkaz
na nález Ústavního soudu č. 337/02 případný, když v dané věci nebylo zpochybněno
postavení stěžovatele jako hlavního povinného. Stěžovatele stíhala povinnost dle ustanovení
§140 odst. 2 celního zákona. Tuto povinnost nesplnil a k jejímu splnění taktéž nikoho
nezplnomocnil. Pokud zboží předložila celnímu úřadu určení pro stěžovatele neznámá osoba,
nelze jednání této osoby stěžovateli přičítat, a nepřichází v daném případě hovořit
o nedbalostním či úmyslným jednáním stěžovatele.
Nejvyšší správní soud se již nezabýval dalšími námitkami a tvrzeními, které stěžovatel
uvedl v žalobě, byť i na ně v kasační stížnosti stěžovatel odkázal. Kasační důvody ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., pro které se stěžovatel dožaduje zrušení soudního rozhodnutí,
je nutné v kasační stížnosti přesně vymezit, obecný odkaz na blíže nespecifikované žalobní
námitky nepostačí.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl z hlediska věcného ke stejnému závěru
jako městský soud a skutečnost, že k takovému závěru dospěl za použití z části i jiných
právních úvah, není důvodem pro zrušení rozsudku tohoto soudu pro nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem /§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s./. Nejvyšší
správní soud taktéž neshledal vady ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ani
naplnění kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Proto kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 12. prosince 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu