ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.91.2006
sp. zn. 5 Afs 91/2006 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce obchodní společnosti V. s. r. o., zast. JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem v České
Lípě, Mariánská 531, proti žalovanému Celnímu ředitelství Hradec Králové, se sídlem v
Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1672/8a, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. ledna 2006, č. j. 31 Ca 18/2006 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, č. j. 31 Ca 18/2006 - 52 odmítl Krajský soud v Hradci
Králové (dále jen „městský soud“) žalobu žalobce proti rozhodnutí Celního ředitelství Hradec
Králové (dále jen „žalovaný“) ze dne 21. 1. 2005, č. j. 22217/04/0601 - 21, kterým žalovaný
zamítl odvolání žalobce proti výzvě k zaplacení splatného nedoplatku ve výši 33 999 Kč
v náhradní lhůtě vydané dle ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/19992 Sb., o správě daní
a poplatků (dále jen „daňový řád“) Celním úřadem Trutnov dne 3. 6. 2004 pod č. j.
V/400155/2004.
Shora uvedené usnesení napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že její důvodnost spatřuje v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního v platném znění
(dále jen „s. ř. s.). Stěžovatel nesouhlasí s postupem krajského soudu, který žalobu odmítl,
když má za to, že žaloba byla podána důvodně. Dle stěžovatele mu byla napadeným
rozhodnutím žalovaného uložena povinnost výzvou Celního úřadu v Trutnově zaplatit
33 999 Kč. V části II. kasační stížnosti stěžovatel znovu uvedl důvody svého odvolání proti
výzvě k zaplacení splatného nedoplatku č. j. V/400155/2004. Stěžovatel žalovanému vytýkal,
že neposoudil věc podle materiálů, které byly pro rozhodnutí relevantní. Rozhodnutí celního
úřadu vycházelo z nesprávného hodnocení důkazů, správní orgán nevycházel z vyjádření
žalobce postoupeného k vyřízení na Celní úřad v České Lípě. Stěžovatel taktéž namítal,
že správní orgán postupoval tak, že mu byla odňata možnost vyjádřit se k provedeným
důkazům a neprovedl navrhované důkazy. Stěžovatel zpochybňoval výsledky laboratorních
zkoušek, kdy byl odebrán jediný vzorek, který byl an bloc uplatněn na celou dodávku. Kdyby
byla zkouška provedena z každé role papíru bylo by prokázáno tvrzení stěžovatele a jeho
odvolání by nebylo možno zamítnout. Stěžovatel je toho názoru, že postupem správních
orgánů došlo k porušení jeho práv na obhajobu. Proto byla žaloba stěžovatele podána
důvodně a krajský soud měl rozhodnutí žalovaného zrušit, když takový postup odpovídá
právům stěžovatele a byl by v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel navrhl napadené
usnesení krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 19. 4. 2006. Ve svém vyjádření ztotožnil
s napadeným rozhodnutím krajského soudu a uvedl, že žaloba stěžovatele směřovala proti
zamítnutí odvolání do procesního rozhodnutí celního úřadu, kterým celní úřad již stěžovateli
neukládal žádné povinnosti, pouze stěžovateli stanovil náhradní lhůtu splatnosti, ve které ještě
mohl dobrovolně splnit svoji povinnost. Skutečnost, že stěžovateli celní dluh vznikl, byla
řešena v řízení dle dodatečného platebního výměru Celního úřadu Trutnov č. j.
2093/1261/04/A-12. Tato věc byla pravomocně rozhodnuta – nebyl podán řádný opravný
prostředek a je tedy i soudně nepřezkoumatelná. Stěžovatelem v kasační stížnosti rozvedené
skutkové námitky tedy nemohou být ani kasačními důvody. Žalovaný navrhuje kasační
stížnost zamítnout a s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval přípustností podané kasační stížnosti.
Kasační stížností je v daném případě napadeno rozhodnutí o odmítnutí návrhu - žaloby
stěžovatele proti správnímu rozhodnutí. V případě rozhodnutí o odmítnutí návrhu lze
ve smyslu ustanovení §103 s. ř. s. odst. 1 písm. e) s. ř. s. kasační stížnost podat pouze
z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Ačkoli se stěžovatel výslovně důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. nedovolává, když namítá pouze kasační důvody dl ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
a b)s. ř. s., z obsahu jeho kasační stížnosti, kdy nesouhlasí s odmítnutím návrhu, neboť má
za to, že napadeným rozhodnutím mu byla uložena povinnost stanovená výzvou správního
orgánu k úhradě částky 33 999 Kč, a žaloba tak byla podána důvodně a měla být krajským
soudem projednána, je zřejmé, že napadá zákonnost postupu soudu při odmítnutí návrhu.
Ze správního a soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti. Rozhodnutím JCD (jednotná celní
deklarace) Celního úřadu v Trutnově ze dne 4. 12. 2003, č. j. 11261013-11316-5, bylo
stěžovateli propuštěno dovážené zboží do režimu volného oběhu zboží a byl vyměřen celní
dluh, clo ve výši 7980 Kč sazbou 1,9% a DPH sazbou 22% ve výši 94 151 Kč. Dovážené
zboží bylo deklarováno jako pergamin a jiné hlazené průhledné nebo průsvitné papíry –
pergamin (zbožový kód celního sazebníku 4806 40 10 00). Celní úřad v Trutnově za účelem
ověření správného zařazení zboží dne 5. 12. 2003 odebral vzorek č. 1261-0312-001 a odeslal
jej k analýze Celní technické laboratoři Celního ředitelství Hradec Králové, které následně
po provedené analýze vydalo stanovisko č. j. 17523/03-23, podle kterého byl předložený
vzorek nepromastitelný papír a nejedná se o pergamin. Na základě tohoto zjištění
se předmětné zboží zařadilo do podpoložky 4806 20 00 jako přírodní pergamen,
nepromastitelné papíry, pauzovací papíry a pergamin a jiné hlazené a průhledné
nebo průsvitné papíry, v kotoučích nebo listech (arších) – nepromastitelné papíry. Zboží
zařazené do této podpoložky podléhá celní sazbě 9,6 % dle Nařízení vlády č. 534/2002 Sb.
ze dne 2. 12. 2002. Stejný kód byl uveden taktéž na stěžovatelem předložené faktuře č. 1435
přiložené k JCD. Celní úřad na základě výše uvedených skutečností v souladu s ustanovením
§267 odst. 1 celního zákona vydal dne 12. 3. 2004 rozhodnutí o dodatečném vyměření daně
a stanovení penále – platební výměr č. j. 2093/1261/04/A-12, kterým stěžovateli doměřil celní
dluh v celkové výši 33 999 Kč. Výše uvedené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno ve smyslu
ustanovení §17 odst. 5 daňového řádu uplynutím úložní doby dne 8. 4. 2004. Dne 11. 5. 2004
nabylo předmětné rozhodnutí právní moci bez toho, aniž by jej stěžovatel napadl odvoláním.
Doměřený celní dluh nebyl uhrazen ve lhůtě splatnosti a proto celní úřad stěžovatele vyzval
v souladu s ustanovením §73 odst. 1 daňového řádu k zaplacení splatného nedoplatku
v náhradní lhůtě, do 15 dnů po obdržení výzvy. Proti této výzvě podal stěžovatel odvolání,
které žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl
žalobou, kterou krajský soud kasační stížností napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění
především uvedl, že daná výzva podle §73 daňového řádu má povahu toliko upomínky,
neboť neřeší ani neukládá hmotně právní povinnost peněžitého planění. Tímto rozhodnutím
se neukládá nová povinnost, ale pouze se jím určuje náhradní lhůta, v níž má povinný splnit
svou povinnost již stanovenou, která byla vyřešena v řízení předcházejícím. Krajský soud
odkázal na právní názor Ústavního soudu vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 21/99,
IV. ÚS 37/99, I. ÚS 469/98, III. ÚS 428/2000 a ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. odmítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Spornou otázkou je, zda krajský soud správně posoudil právní otázku, dospěl-li
k závěru, že žalobou napadené správní rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s. a je proto ve smyslu §70 písm. a) téhož zákona ze soudního přezkumu vyloučeno.
Podle §73 odst. 1 daňového řádu, nezaplatí-li daňový dlužník splatný daňový
nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách uložených podle tohoto zákona v zákonné lhůtě,
vyzve ho správce daně, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě, nejméně osmidenní,
a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání daňového
nedoplatku. Proti výzvě se lze odvolat ve lhůtě patnácti dnů. Odvolání nemá odkladný účinek.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu: „Exekuční výzva
(§73 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb.) není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s.,
ale úkonem, jímž se upravuje vedení řízení. Žalobu proti takové exekuční výzvě proto správní
soud odmítne jako nepřípustnou. Na tom nic nemění, uplatnil-li žalobce v žalobě proti
exekuční výzvě materiální důvody proti dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí v daňové věci
samotné; takovými důvody se soud již zabývat nemůže.“ (Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 11. 2004, č. j. 1 Afs 22/2004 - 72, dostupný na www.nssoud.cz).
Stejný názor Nejvyšší správní soud vyslovil i ve svém rozsudku ze dne 29. 1. 2004, č. j.
2 Afs 28/2003 - 48, zveřejněném pod číslem 187/2004 Sb. NSS, když uvedl, že: „…Druhým
typem výzvy je výzva k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě podle §73 odst. 1
zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, která má již jen povahu procesního
úkonu adresovaného daňovému dlužníku s přesně stanovenou daňovou povinností; tato výzva
proto nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví.“.
Právě uvedený názor o tom, že výzva je soudně nepřezkoumatelným úkonem, byl
ostatně potvrzen i Ústavním soudem (usnesení ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. IV. ÚS 198/99,
sv. 14, usnesení č. 43, str. 367 Sb. ÚS). Ústavní soud vyložil, že „Ze systematického zařazení
§73 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů, lze usuzovat, že výzva k zaplacení nedoplatku daně v náhradní lhůtě má
povahu pouhého procesního rozhodnutí, neboť neřeší ani neukládá hmotněprávní povinnosti
placení daně, nýbrž pouze upomíná o zaplacení daňového nedoplatku.“.
Výše uvedené závěry lze pak plně vztáhnout i na projednávaný případ. Nejvyšší
správní soud tak uzavírá, že výzva dle ustanovení §73 daňového řádu neřeší ani neukládá
hmotněprávní povinnost placení daně, ale svou podstatou je pouze upomínkou k zaplacení
daňového nedoplatku, neukládá se jí daňová povinnost, ale pouze se jí určuje náhradní lhůta,
v níž má povinný splnit povinnost již stanovenou a existující, kterou nesplnil v řádné lhůtě,
není rozhodnutím o subjektivních právech chráněných právem veřejným, jež by podléhalo
soudnímu přezkoumání (§65 s. ř. s.).
Krajský soud tedy věc správně posoudil, když uvedl, že žalobou napadené správní
rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a je proto ve smyslu §70 písm. a)
téhož zákona ze soudního přezkumu vyloučeno. Z výše uvedených úvah tedy vyplývá,
že krajský soud nepochybil, když usnesením odmítl stěžovatelovu žalobu podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. odmítl.
Kasačními námitkami stěžovatele směřujícími do postupu při dodatečném vyměření
cla se Nejvyšší správní soud již nezabýval, neboť odvoláním proti výzvě dle §73 odst. 1
daňového řádu již nemůže daňový dlužník s úspěchem napadat rozhodnutí, které
je exekučním titulem, tedy požadovat jakoukoliv změnu samotného daňového nedoplatku.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že stěžovatel proti rozhodnutí, jímž mu bylo stanoveno
dodatečně clo, nepodal odvolání. Stěžovatel se tak vlastní pasivitou v této fázi daňového
řízení, kdy bylo možno k jeho námitkám zákonnost rozhodnutí o dodatečném vymření cla
přezkoumat, zbavil možnosti nejen přezkumu tohoto rozhodnutí odvolacím orgánem, ale též
případné ochrany soudem podáním žaloby.
Rozhodnutí krajského soudu proto nelze posoudit jako nezákonné ve smyslu §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační
stížnosti uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však
náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu
proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu